Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Jaké je tvé přání?

6. 4. 2010

Jaké je tvé přání?

 

Probudím se do nádherného rána a zaposlouchám se do tichého domu. Ze zadní části se ke mně donese chrápání otce. Rychle vstanu, a aniž bych zavadil o to kolik je hodin, obléknu se. Pod bílou školní košili se zelenými proužky si navléknu triko, ještě černé kalhoty a do ruky vezmu tašku. Rozhlédnu se po perfektně uklizeném pokoji, kde není ani smítko. Zacvaknu budík a sejdu do kuchyně, kde máma dělá snídani. Sednu si a začnu do sebe jídlo házet.

V momentě, kdy uslyším kroky na schodech, rychle opláchnu talíř a hned ho sklidím, bleskem seberu tašku, deře zavřu v té vteřině, kdy mizerně naladěný otec vejde do kuchyně.

Rozběhnu se na konec ulice, a když je mi jasné, že to nestihnu, zabočím do první boční ulice. Na cestu se nedívám a tak vrazím do nějakého kluka.

Kluk pustí tašku a chytne mě.

„Pusť mě,“ vyhrknu s děsem, a když mě poslechne, zdrhám dál ulicí. Zaslechnu hlasité funění a vrhnu se ke zdi, kterou rychle přelezu a skočím do zahrady. Okamžitě přiběhne nádherný zlatý retrívr, který mě zná už dlouho.

Sem totiž skáču pravidelně, když je táta doma. Ukážu mu, že má být potichu a zaposlouchám se do hlasů v ulici.

 

S povzdechem se rozhlédnu a prohrábnu si dlouhé jako uhel černé vlasy, asi jsem se ztratil a to jsem měl vyzvednout toho, koho mám hlídat, chránit a poslouchat ve všem. Našeho krále čarodějů. Být vybrán na tak důležitý úkol je nejvyšší čest a já to zkazím hned v úvodu.

Zleva ke mně dolehnou rychlé kroky a za rohem se vynoří ten, kterého hledám. Co se mi nelíbí, je to, že má šíleně vyděšený obličej a strach, jaký by neměl poznat nikdo. Co vteřinu se ohlíží přes rameno a samozřejmě do mě narazí, nepatrně zavrávorá, rychle pustím tašku a chytnu ho.

„Pusť mě,“ vyhrkne zděšeně a já ho instinktivně pustím. Jsem vycvičen poslouchat, když se kolem mě protáhne, pod jeho čokoládově hnědými vlasy postřehnu modřinu a tenkou čáru, která je způsobena buď bičem, nebo řemenem z jeho pohybu jasně vyzařuje úzkost. Protáhne se kolem mě a běží dál, najednou se ohlédne a přeskočí metr a půl vysokou zeď.

Zvednu tašku a obrátím se směrem, odkud přiběhl Ardon Keisogi. Za chvíli se odtamtud vynoří šlachovitý chlap, který vypadá nasraně. Je sice větší jak já, ale já jsem zase cvičený ve všem, to znamená jak v bojových sportech, oblasti medicíny, kouzlech tak i toho jak potěšit muže.

Chlap se zastaví přede mnou a zuřivě se rozhlíží.

„Hej ty červe, neviděl jsi tu běžet hnědovlasého kluka? Má spíš hnědé vlasy s odleskem do černa,“ otočí se na mě, když si mě všimne.

Pozvednu obočí. To mluví na mě?

„Ne neviděl, proč ho hledáte?“ zeptám se klidně.

„Do toho ti nic není, spratku,“ zavrčí svalovec a rozhlížeje se, se vydá zpátky. I když je poměrně daleko, zaslechnu něco jako … spratek, takhle utéct, když si chci ulevit, jak přijde, dostane dvojnásobek… a podobné výrazy. Sevřu rty a počkám, až zajde do domu. Potom se přiblížím k místu, kde se ukrývá Ardon.

„Už je pryč můžeš vylézt,“ promluvím a jdu dál, je mi jasné, že mě teď už nebude chtít vidět. Ujdu jen pár kroků, když uslyším tichý dopad na nohy a kolem mě se prožene Ardon.

Jdu v klidu dál a zastavím se na rohu.

„Isáme je ti snad jasné, že tu nemáš, co dělat. To já jsem dostal Ardona na starost, ne ty,“ promluvím k osobě za mnou, aniž bych se otočil.

„To je mi jedno, podváděls, proto jsi ho získal, nic víc v tom není ty zmetku,“ zavrčí rozzuřený hlas.

„Kdo tu podváděl? No vlastně je to jedno a teď mě omluv mám práci. Nepotřebuji se zaobírat prachem, který stojí za mnou,“ urazím ho naprosto vědomě. Vím, že si nedovolí na mě zaútočit, to by se rovnalo vraždě člověka a za to je náležitý trest. Zbavení veškeré moci čarodějů a to si on nedovolí riskovat, jeho rodina by tím přišla o vážnost a právo čarovat.

Takže jediné na co se v tu danou chvíli zmůže, je bezhlesné běsnění.

Dojdu ke škole a zamířím do ředitelny, kde si vyzvednu seznam učebnic a sešitů, spolu s číslem skříňky a rozvrhem. Pak zamířím do třídy, ke které dojdu přímo se zvoněním.

 

Bez dechu poslouchám toho kluka, který mě klidně kryje, i když lže je sebejistý a bez problému komunikuje. Pak uslyším, že tátovi těžké kroky se vzdalují.  Pečlivě jim naslouchám, nejednou se stalo, že se schoval poblíž, a když jsem se objevil, tak mě zatáhnul domů a mlátil tak dlouho, dokud si nevybil zlost.

Pak jsem dlouho chyběl. Známky jsem měl dobré díky perfektní pamětí a schopnosti se učit. Teď mohu jen doufat, že ho šéf odvolá na pěkně dlouhou pracovní dobu.

„Už je pryč, můžeš vylézt,“ uslyším sametový hlas, i když si nemůžu být jistý ničím, cítím, že mu mohu věřit, proto ještě chvíli počkám a pak přeskočím zeď a rozběhnu se ke škole. Skoro bez dechu se posadím do lavice a vytáhnu si učení.

Nemám tu žádné přátele či kamarády. Všichni se mi vyhýbají a ty, které jsem měl, zahnal otec. Bohužel většina rodičů spolužáků pracují v naší továrně a měli zakázáno se, se mnou bavit a ti kteří neměli rodiče v továrně, byli zastrašeni.

Tudíž si otevřu sešit a začnu se učit. To je jediné co můžu dělat. Učitele mě nesnášejí, kdykoliv jsem vážně nemocný, řeknou, že simuluji, a když se do školy sotva doplazím, protože mě zmlátil otec, nevšímají si toho. Jediná učitelka, která si toho všimla a dala podmět k vyšetření rodiny, byla nalezená mrtvá, nemám, kam jít nemám se na koho obrátit. Někdy mám pocit jako by mě chtěli zabít. Jsem jen sám a spolehnout se mohu zase jen na sebe.

Konečně zazvoní a všichni se vrátí na místo. Sedím daleko od všech, abych je prý nerušil.

„Dobrý den třído, dnes si napíšeme test, ale nejdříve vám představím nového spolužáka Sivera Kisochiho,“ zahromuje učitel.

Zvědavě zvednu hlavu a podívám se na kluka, kterého hned poznám. Je to ten, do kterého jsem vrazil cestou do školy. Dívá se přímo na mě a při tom ignoruje všechny nadšené pohledy a otázky, které na něho padají z různých stran. Když už to trvá moc dlouho tak mu učitel řekne, ať si jde sednout. Než stačí udělat krok, dovnitř vpadne ředitel s mladým klukem za zády.

„Pane Dakomi našel jsem nového učitele dějepisu, zeměpisu a matematiky, vy se vracíte ke svým starým předmětům s okamžitou platností,“ oznámí učiteli, který se vztekle sbalí a odejde, ředitel mu je v patách. Divím se, že se nezačal hádat.

„To jsou nepříjemní lidé. No co se dá dělat. Ani nás nepředstavil, že. Tak to hned napravíme, jsem Takumi Kosochiho, doufám, že si budeme rozumět.

Pak se pootočí a všimne se Sivera, kterému cuká obočí.

„Sive nemáš sedět v lavici?“ zeptá se příjemným hlasem ve kterém je slyšet smích.

„Tsss,“ odsekne Siver a zamíří dozadu. Skloním hlavu, abych se na něho nemusel dívat, i když se mi sevře žaludek.

„Je tu volno?“ zeptá se sametový hlas. Prudce zvednu hlavu a zjistím, že se dívám přímo do stříbrného křišťálu jeho očí. Docela se v nich ztratím a tak se vzmůžu jen na přikývnutí.

Hned obrátím oči k učebnici a přestanu si ho všímat, zatímco cítím jeho pronikavé pátravé oči všude možně. Jsem strašně unavený, ale vydržím do oběda. Jídlo tu nemám a nemám ani zaplacené obědy či peníze abych si něco koupil a tak se odeberu na střechu, abych se nemusel dívat na obědvající spolužáky.

 

Sedím na svém místě a pozoruji Ardena, který skoro vyběhne ze třídy bez oběda. Vím, že nic sebou nemá, ale že by mu nedali ani na oběd? Podle toho, co jsem si zjistil je ta rodina hodně bohatá, a to tak moc, že neví co s penězi.

Pravda Arden měl bratra, který zemřel před dvěma lety ve strašné autonehodě, kterou zavinil jejich otec. Je možné, že by z toho obviňovali jeho? Už když do mě narazil, cítil jsem jeho kosti, musí být kost a kůže. Vytáhnu dva obědy, které jsem si vzal sebou a děkuji bohu, že jsem opět poslechl svůj instinkt.

„Sivere máš přímo kouzelné jméno,“ postaví se mi do cesty silnější spolužačka. Pak si všimne obědů v mých rukách a oči se ji rozsvítí.

„Ty jsi mi přinesl oběd? To je tak roztomilé,“ rozplývá se. Upřímně je mi z ní na zvracení.

„Nezdá se mi jako bys potřebovala vykrmovat,“ setřu ji a přeskočím lavici vedle ní, takže se jí obratně vyhnu. Uslyším, jak začne brečet, a ušklíbnu se.

„To je, ale hnusák takhle rozbrečet holku,“ ozve se další. Mám, co dělat abych se nerozesmál. To nebyla holka, to byl chodící žrout.

„Sivere, že se nestydíš,“ zašklebí se na mě vesele můj učitel.

„Jdi do háje Takumi, co tu vůbec děláš?“ zeptám se bráchy a zamířím po Ardenově magické stopě na střechu.

„Jsem tvůj učitel, neměl bys mít ke mně trochu úcty?“ zavrká. Jediné co udělám je, že ho sežehnu pohledem. Potom zvážní.

„Nezdá se ti, že tu něco hodně smrdí?“ zeptá se mě naprosto vážně.

„Děláš si srandu? Nevím, jak tu můžu vydržet, nedá se tu ani trochu dýchat,“ zavrčím a přidám do kroku, něco se mi nezdá.

„Co se děje?“ přizpůsobí se mi hladce Takumi.

„Arden,“ odpovím a vyběhnu schody na střechu, v nejširším okolí není tak zabočím za stříšku a tam ho uvidím skrouceného do klubíčka, jako by ch něco bolelo. Rozběhnu se k němu a rychle začnu prohlížet jeho životní funkce.

„Dobrý žije,“ oddechnu si. Bohužel předčasně, když zvednu ruku, je na ni krev. Přetočím ho na záda a zjistím, že je pořezaný na břiše. Zakleji a použiji svou léčivou sílu na zranění, nezacelí se, jak si představují lidé, ale aspoň to přestane krvácet. Je v bezvědomí, ale za chvíli se začne probírat. Pozvednu obočí, s tímhle zraněním by měl být v bezvědomí ještě aspoň tři hodiny, a přesto se probírá. Po chvíli si všimnu slaboučké aury, která léčí menší škrábance takřka okamžitě. Až zesílí, bude nezranitelný.

Bude trvat ještě hodnou chvíli, než se probere docela a tak si sednu vedle něj a hladím ho.

„Kdo ho tak mohl zmlátit?“ zeptá se klidně Takumi. Neoklame mě, v jeho hlase je slyšet přílišné zděšení.

„Nejspíš to má od otce,“ zamračím se.

„Ty řezné rány ne,“ odtuší zamračeně. Má pravdu a po chvilce se zvednu.

„Chvíli mě tu počkej, jen si něco zjistím,“ řeknu klidně a zamířím dolů. Soustředím se a začnu po paměti hledat cizí otisk, který jsem u Ardena ucítil.

Jdu zrovna kolem hloučku, když ho zaslechnu.

„To jste měli vidět, couval přede mnou ke stěně a pohrával si s nožem. Třásl se jako trotlík a málem se pochcal strachy, jen jsem mu naznačil, co s ním udělám a pustil jsem ho. Od zítřka mi bude nosit svačiny,“ směje se na celé kolo.

Slyšel jsem dost, i když to, co tu rozhlašoval, byla lež.  Ten chlap se ho bal a třásl se on, Arden stál naprosto klidně a s ledovým výrazem. Pořezal ho, to ano, ale stálo ho to veškerou odvahu, tak si tu krysu podám, pomyslím si a zaměřím na něj své šedé oči. Kluk hned vystoupí ze skupinky a jde za mnou. V momentě kdy za mou stoupí do učebny, zabouchnu dveře a chytím ho pod krkem.

Během pár vteřin ho tam nechám zmláceného, vymažu mu paměť a vrátím se na střechu.

Takumi se zrovna sklání nad králem a léčí mu řezné rány. Na tohle je odborník on.

„Zjistil´s?“ zeptá se mně, aniž by přerušil soustředění, či se na mě podíval aspoň koutkem.

„Jo, byl za tím opět jeho otec,“ odpovím. Takumi přestane s léčbou a podívá se na mě.

„Měli bychom ho dostat od jeho rodičů a z téhle školy, pak bude všechno v pořádku,“ vysloví svůj názor Takumi a podívá se na mě.

 Mlčím a přemýšlím. Něco mi to připomíná, ale co? Pak si mimoděk vzpomenu na své dětství, jak nás táta valchoval za sebe menší blbost donutil učitele a spolužáky, aby nás šikanovali. Měli jsme na výběr. Buď jsme se jim mohli postavit a stát se silnějšími a odolnějšími nebo jsme to mohli trpět a zároveň trpět celí život. Nezískali jsme si úctu najednou, museli jsme si ji zasloužit.

Pak si vzpomenu na ráno. Jeho táta upíral pohled za mě přímo do míst, kde se ukrýval Arden. V očích měl něco, co mi zabránilo mu něco udělat, byla v nich bolest.

„Aha,“ pronesu tiše a otočím se na Takumiho.

„Ne, necháme to tak,“ odpovím mu rozhodně.

„Cože? Ty ses zbláznil,“ vyhrkne Takumi a postaví se, přede mně.

„Ne, ale mám proto své důvody, když mu pomůžeme teď a budeme mu pomáhat pořád, zvykne si na to a jako král bude stát za houby. Naletí kde komu. Když se naučí jak se bránit a poznat přetvářku bude z něj nejlepší král, co vůbec kdy bude existovat,“ nastíním mu své plány.

„Dobře rozumím, to je fakt, ale stejně. Nemůžeme ho tu tak nechat,“ utočí na mě.

„Ale ano můžeme,“ pousměji se.

„Sivere ty ses zbláznil. Jeho otec ho utýrá,“ zakřičí na mě.

„Neutýrá, neboj se,“ rozšířím úsměv a obrátím se k Ardenovi. Přisunu mu jeden oběd.

„Tohle je pro tebe, ale jen pro tentokrát. Pak se musíš naučit starat sám, Ardene,“ zašeptám mu do ucha a vstanu, chytnu Takumiho za loket a vystrčím ho ze střechy.

„Tentokrát jsi to přehnal Sivere,“ zavrčí na mě Takumi.

„Přehnal? Měl by sis vzpomenout na naše dětství, co myslíš, utopí se nebo se naučí plavat?“ podívám se na Takumiho přes rameno.

Takumi na mě chvíli zírá a pak se usměje.

„Doufám, že se naučí plavat,“ pronese a jde do svého kabinetu. Já se vrátím do třídy a čekám na zvonění. Těsně před zvoněním vejde do třídy Arden a zamíří k naší lavici, přede mě položí obal na oběd.

„Děkuji, vrátím ti to,“ pronese a sedne si. Víc se sebou nemluvíme, ale to nevadí, stačí mi, že ví, kdo mu tam nechal oběd, i když moje slova neslyšel. Možná je připravený stát se silnějším.

 

Ležím na střeše a cítím, jak z mého pořezaného břicha odchází bolest. Někdo se nade mnou hádá, ale neslyším ani slova ani zabarvení hlasu. Pak bouchnou dveře od střechy a je klid. Pak otevřu oči, nade mnou svítí slunce a vedle mě leží oběd, bez reptání ho sním.

Jen co dojím poslední sousto, udeří do mě nějaká aura, která je až příliš silná. Siver, pomyslím si, aniž bych se zarazil, jak to vím. Zvednu se a umyji obal od jídla, protože si všimnu, že je omyvatelný. Pak zamířím do třídy a misku položím před něj.

„Děkuji, vrátím ti to,“ pronesu a dívám se na jeho reakci, když nehne ani brvou sednu si na své místo a nervózně čekám na konec vyučování. Jen, co se dostanu před bránu, napadne mě parta školních rváčů.

„To by myslím stačilo,“ ozve se rozzlobený hlas. Zvednu hlavu a podívám se na nového spolužáka, který likviduje jednoho člena po druhém kopama a udery rukou.

,Nejspíš karate, musím se ho zeptat, jestli by mě neučil,‘ pomyslím si než se sesunu v bezvědomí na zem.

Probudí mě pálení desinfekce na zádech. Polekaně sebou trhnu a chci se posadit.

„Necukej sebou, nebo bude trvat celou věčnost, než tě ošetřím,“ napomene mě sametový hlas. Zároveň ucítím další pálení dezinfekce.

„Tak a hotovo. Myslím, že víc ošetřit nepotřebuješ,“ ozve se znovu ten hlas a já se posadím na posteli. Podívám se na svého ošetřovatele a zůstanu hledět do očí svého nového spolužáka.

„Kde to jsem?“ vyhrknu a rozhlédnu se.

„V mém pokoji, bydlím jen kousek od vás a můj dům byl blíž,“ odpoví mi a opře se rukama o zem za sebou, pak nakloní hlavu a beze studu si mě prohlíží.

„Měl bys přidat nebo na Halloween můžeš jít za kostru bez kostýmu,“ ušklíbne se.

„Ty jsi vážně vtipný,“ zavrčím a natáhnu se po triku, které na sebe obléknu.

„Děkuji, tohle mi už dlouho nikdo neřekl,“ zazubí se a zamrká. Kdyby jen věděl jak je při tom sexi.

„Víš, co mi můžeš?“ zavrčím. Zvědavě se ke mně nakloní.

„Jaké je tvé přání, Ardene?“ zeptá se mě.

„Nauč mě bojovat,“ pronesu první věc, která mi přijde na jazyk.

„Bude mi ctí,“ skloní spokojeně hlavu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář