Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


krůček po krůčku

28. 7. 2010

Krůček po krůčku

 

Ležím na posteli ve svém pokoji a přemýšlím, jak dlouho uběhlo od té doby, co se, se mnou pomiloval, bylo to omračující, ale pak jako bych se za to styděl, jsem se mu začal vyhýbat. Nebylo to přesné, styděl jsem se sám za sebe, za svou zbabělost, za svou naivitu i za svou lásku k němu.

Je možné, aby kluk miloval kluka? Jako by se ve mně něco probouzelo, něco, co se nemělo nikdy probudit, nevyznám se sám v sobě.

Podívám se na budík a povzdechem vstanu, připadá mi to strašně dávno, kdy jsem se bál otce. Více méně mě nechal na pokoji jen sem tam na letmý pohlavek, když jsem něco pokazil.

Je to přesně tři měsíce a dva dny, co jsem se s ním vyspal a nelituji toho. To co mě trápilo je jeho chování, když jsem něco potřeboval, pomohl, ale jinak si držel odstup jako by se mě bál a to jsem se právě rozhodl změnit.

Natáhnu na sebe černé kalhoty, ty uplé, co jsem si pořídil nedávno, k tomu si vezmu smaragdovou košili a první dva knoflíčky nechám rozepnuté, teprve pak sejdu k snídani. Když dojím ani nečekám až pro mě Siver přijde a vyběhnu mu naproti, vidím ho už z dálky, zrovna zatáčí do naší ulice.

 

Rychlím krokem, mířím k Ardonovu domu, když vyběhne a jde směrem ke mně, jen co ho uvidím, polknu. V černých kalhotách a smaragdové košili vypadá tak, že bych ho snad nejraději povalil do prachu a… zatřesu hlavou, na to nesmím myslet!

„Nevyrazils nějak brzo?“ zeptám se ho s, co nejklidnějším výrazem jakého jsem úchopem.

„Myslím, že akorát,“ usměje se na mě, aniž by zastavil, projde kolem mě. Prudce se otočím a trochu syknu bolestí, ještě než jsem šel sem, mě ze zálohy napadl Isám, nejspíš proto, aby dokázal, že se na tenhle úkol nehodím, sice jsem to jeho útočné kouzlo ustál, ale s drobným zraněním.

Nehodlám to hlásit radě, nejsem taková sketa, abych brečel kvůli každé bolístce.

„Stalo se něco?“ pátravě se na mě otočí Ardon, nejspíš to zaslechl.

„Ne, jsem v pořádku,“ odpovím, a abych to dokázal, svižně vykročím ke škole.

Odpoví mi pěkně ironickým pohledem, ze kterého si nic nedělám.  Cestou dávám pozor, jestli Isám ještě odněkud nevyrazí, ale dává si pozor, aby u toho neměl svědky, je chytrý. Školou proplujeme bez problémů, Ardon se naučil bránit sám a k mé velké radosti se vyhýbá brutální síle a spíš je knokautuje trefnými odpověďmi, které mě nejednou složí. Ve třídě už ho začali brát normálně a zvou ho i na třídní akce. Většinou je odmítne, ale některé přijme a jsou bezva.

„Sivene, kdy budeme pokračovat v bojových sportech?“ obrátí se na mě Ardon.

„Kdykoliv chceš,“ usměji se a tázavě se na něho podívám.

„Tak po škole ano?“ zajiskří mu oči a já kývnu. Jsem jen rád, že ho to baví, dnes už začneme s pokročilejší technikou. Jsem zvědavý, jak se bude tvářit a jak další den půjde do školy, bude rozlámaný jak třísky, tohle dělám ještě z jednoho důvodu. Musí zesílit, aby zvládl kouzla a magii, musí se toho tolik učit, proháněl jsem ho, co nejvíc na bojová umění by stačilo snad poloviční tempo a ani ne za týden mohl cvičit, ale nebylo to dost pro magii, která pohlcuje sílu.

Po škole se rozloučíme, doprovodím ho tak, aby o mně nevěděl, což mi projde jako nic.

„Ještě se musíte hodně učit králi,“ zamručím si pro sebe a jdu domů.

 

Vejdu domů a počkám, až odejde, je vážně ohromě nenápadný, stejně by mě zajímalo, proč mě pořád sleduje a s kým se ráno popral. Doslova mě užírá žárlivost, že to byl někdo, o koho stojí, copak jsem pro něj tak málo?

Zapadnu do pokoje a převleču se do teplákové soupravy, po tom, co se mrknu na učení vyběhnu ven . Pak to ucítím, podivné jiskření, jako by magií byl nasycen celý svět, běhá mi z toho mráz po zádech a naskočí husí kůže. Navzdory tomu, že mi rozum radí, abych utíkal, co mi nohy stačí, rozběhnu se k místu, odkud to vyzařuje.

Siven stojí proti obrovskému monstru, které vypadá jako nedokončený robot s obrovskými meči místo rukou. Meče narážejí na zelený štít, který jako by vyzařoval s jeho těla, na boku se mu rozšiřuje krvavá skvrna.

„Výsosti uhněte!“ strhne mě ně kdo bokem a cosi vrhne po monstru. To zavřeští a trochu ustoupí. Siverovi to však stačí, aby stáhnul obranu a proti monstru vystřelil rudý paprsek, který do monstra vypálí díru a zbaví ho jedné paže, která se hned rozloží.

Během dalších dvou vteřin je po monstru.

„Díky otče,“ obrátí se Siver na muže vedle mě a zavadí pohledem o mě. Jen si povzdechne a vykročí ke mně.

„Ardene, jsi v pořádku?“ zeptá se mě klidně.

„Ty se ptáš mě, jestli jsem v pořádku? Podívej se na sebe pošuku, krvácíš!“ zařvu na něj nepříčetně.

„No kečup to není,“ přikývne pořád klidně. Měli jste chuť někoho připleštit mezi dva plechy? Já jo, zrovna teď.

„Navrhoval bych, abychom se přemístili k nám a tam Sivera ošetřili,“ ozve se muž vedle mě.

„Ne rozhodně musí do nemocnice,“ zaprotestuji.

Siver obrátí oči v sloup jako by se modlil ke všem svatým a chytne mě za ruku.

„To bude nejrozumnější tati,“ usoudí klidně a táhne mě k nim.

Osel! Jak může v klidu jít?! Musí mít velké bolesti.

„Tak to rozhodně ne! Půjde se do nemocnice a bez debat!“ zakřičím a zapřu se nohama o zem. Siver se obrátí a hodí si mě přes rameno jako otep slámy.

„Tak jdeme králíčku,“ pleskne mě přes zadek.

„Kdo je u tebe králíček ta hlavo skopová?! Jsi blbec, osel mezek kropenatý!“ začnu ho zavalovat nadávkami. Jediné čeho lituji je, že nevidím jeho výraz. Zatracený pako!

„Okamžitě mě dej na zem, ty… ty…“ snažím se přijít na nejlepší nadávku.

„Copak, došli slova?“ zeptá se Siver a podle tónu a zabarvení se dusí smíchy!

„Ty vymatlanče! Okamžitě mě dej na zem nebo se ti to zhorší! Napařím ti měsíc domácí postele!“ ječím.

„To vezmu jen v případě, že mi tam budeš dělat společnost,“ ujistí mě o své oddanosti, až zmlknu a zalapám po dechu. Sprosťák jeden! Vší silou ho praštím do zad a urazím se.

„Už jsme tady, to bylo jekotu pro nic,“ uslyším ho a v zápětí se ocitnu nohama na zemi, zavrávorám, jak se mi zatočí hlava z překrvení.

„Co jsi pil?“ zeptá se mě pobaveně Siver a chytne mě, pak odemkne a posadí mě do křesla v obýváku. Jeho táta mezitím odněkud donese lékárničku a podivnými rostlinkami. Siver si stáhne triko a já se hned přilepím na jeho pevné hrudi, fakt stojí za hřích!

Po chvíli mi to přijde blbé a ztěžka oči odtrhnu a začnu se rozhlížet po obýváku. Prohlídl jsem si ho už posledně, ale je to rozhodně nevinnější než jeho vypracované břicho. Stejně se neudržím a po očku po něm koukám.

Jen okrajově zahlídnu ránu na boku, která od monstra určitě nepochází, pokrčím rameny a nechám to být, stejně by mi to neřekl. Opřu se do křesla a čekám, než s ošetřováním skončí.

„V pořádku, obleč se, už by se to otevřít nemělo,“ uslyším Siverova otce a obrátím hlavu právě včas, abych zahlédl vypracovanou postavu, která zmizí pod trikem. Zklamaně si povzdechnu.

„Děje se něco, Adene?“ obrátí se na mě hned Siver.

„Jo chci vědět, co se tu děje,“ zavrčím.

„Ještě není ten správný čas,“ odvětí klidně, Silver.

„A kdy bude ten správný čas? Až mě někdo zabije? Nebo ještě hůř tebe?“ vypěním a vyběhnu z domu. Krátce se rozhlédnu a zamířím na nedaleký kopec, potřebuji se vybít a to mi připadá jako dobrý vybíječ, leč bohužel vydrápu se klusem na kopec a jsem jen lehce udýchaný, naštvaně se podívám na pár polorozbořených domů a ve vzteku do nich začnu mlátit. Je mi jedno, že klouby na ruce dostávají zabrat a za chvíli jdou, na opadané omítce vidět červené čmouhy. Odtáhnu ruku a soustředím se, tělem mi projede napětí, které se pokusím uvolnit úderem, ale než vůbec stačím pohnout rukou, se zavřené pěsti mi vyjede modré světlo a budovu doslova rozmetá na kousíčky.

Vyděšeně hledím, co jsem provedl, nechápu to. Co bylo to světlo zač?

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář