Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Slza démona

13. 7. 2011

Démoni slza

 

/Inverzo/

Dívám se na svět s pohrdáním, nic nenávidím víc než ty ubožáky, kteří zabíjí toho druhého pro něco, na co dosáhnou jediným slovem. Ano mluvím o lidech a o lásce, toho bezcenného smetí, které ničí všechno a přece lidem dává víc, než sebelepší hřích. Já jsem tu proto, abych tu věc zničil.

Jmenuji se Ziel /s Azzielem vážně nemám nic společného/ a jsem démon druhého stupně. Proto mám i lidskou postavu, tedy téměř lidskou. A věřte mi, že to dokážu zničit.

 

πππ

 

Dopadnu do sněhu a otřesu se. Vůbec mě nedošlo, že spadnu doprostřed sněhu, ale to nevadí, to zvládnu, i když mám na sobě jen triko. Netušil jsem, že tu vládne paní zima. Mám milión chutí se vrátit do teploučkého tepla a líp se obléknout, ale to nesmím, smáli by se mi, že jsem choulostivý. Zastavím se před nějakým domem a dýchnu si do ruk. Za celou dobu jsem nepotkal ani živáčka je to tak divné.  Vlastně ani ne, když mi dojde, že je noc. Povzdechnu si. Najednou se mi kolem ramen rozlije teplo, jak mi někdo hodí přes ramena bundu. Překvapeně se otočím.

„To nevíš, že v zimě nemáš chodit bez bundy? Co se ti stalo, zabouchl sis dveře?“ zeptá se mě mladý kluk, určitě má kolem sedmnácti. Krátké černé vlasy, světle hnědé teplé oči. Doslova se v nich ztratím.

„Jo, rodiče ještě nejsou doma,“ žblebtnu.

„Trdlo, tak pojď k nám, místo se tam taky najde,“ usměje se, do jedné vezme dvě těžké tašky, druhou rukou mě chytne za moji ruku a táhne směrem k většímu domu. Za chvíli se dostaneme k patrovému domu a kluk kopne do dveří. Za chvíli se otevřou dveře a v nich stojí baculatá žena. Překvapeně se podívá na kluka.

„Co se stalo Seine?“ zeptá se žena.

„Našel jsem ho, jak si vykračuje po ulici jenom v triku, byla mu zima. Prý si zabouchnul dveře. Myslím, že lže,“ usměje se kluk. Vlastně se mu nedivím, že mi nevěří.

„Aha, tak ho pozvi dál, napustím mu vanu, aby se zahřál,“ pustí nás žena dovnitř. Ohromením se nezmůžu na odpor. Oni mě jen tak pozvou dovnitř, aniž by mě znali? To je ani nenapadne, že bych je mohl okrást, jasně, stačilo by lusknout prsty a nikdo by mě nezastavil, i kdybych tuhle rodinu vyvraždil. Ten kluk neví, koho si pozval dovnitř. Poslušně odejdu do koupelny, abych se okoupal a při tom je trochu špehovat.

Blesku rychle jim prosmejčím dům a zastavím se v jednom pokoji. Připadá mi nejzajímavější a neútulnější, teprve pak si spojím pach pokoje a jeho bundy.

„Zieli ty už magoříš, vzpamatuj se,“ zavrčím si pro sebe.

„Ziel? Tak se jmenuješ?“ ozve se za mnou jeho hlas. Ztuhnu, jak jsem se mohl nechat takhle nachytat?

„Ehm, ano, jen jsem hledal nějaký svetr,“ vymyslím tu nejubožejší výmluvu na světě. Kruci jak jsem mohl vymyslet takovou pitominu?! To jsem klidně mohl říct, kdo jsem, a je. Povzdechnu si.

„Neboj se, jdi se okoupat a já ti donesu pyžamo. Ještě teď zrovna nemáme volný pokoj, tak budeš spát v pokoji se mnou, nevadí ti to, že ne,“ pousměje se.

Zkoprněle kývnu a vyrazím ke koupelně. Který rarach tohle zpískal? Čím jsem si tohle zasloužil? Copak nemám nárok na čiré zlo? To mi do cesty museli postavit zrovna takové pokušení? Proč právě já? Už dlouho jsem cítil, že mi něco chybí, může to být právě on? Bude můj milenec, i když mu nebudu nic slibovat? Uvidíme.

V koupelně objevím plnou vanu horké vody, rychle se svléknu a ponořím se skoro po bradu do vody, nikdy v životě bych si nepomyslel, že horká voda bude tak příjemná. Nakonec zavřu oči a relaxuji, je to jen na okamžik.

 

Zdá se mi, že Zeil nějak dlouho nejde a tak se jdu podívat, kde je. Když jsem mu donesl pyžamo, odpočíval ve vaně, že by usnul? Vejdu do koupelny a zjistím, že jsem měl pravdu. Povzdechnu si a zatřesu s ním, skoro hned se napřímí a vyletí z ledové vody. Pobaveně mu hodím ručník a chvíli pozoruji, jak se jím drbe, pak vypustím vodu. Otočím se právě v čas, abych viděl, jak si obléká kalhoty od flanelového pyžama. Normálně se tak nechovám, nanejvýš dotyčnému sdělím, kde jsou nejbližší ubytovny pro bezdomovce a jdu dál. Doteď nechápu, proč jsem jeho vzal domů, nejspíš to není ani člověk. Ty rudé oči ho prozrazují.

Měl bych k němu cítit strach, ale není tomu tak, vypadá tak osamělý.

„Jdi si lehnout, donesu ti nahoru jídlo,“ usměji se na něho. Ani moc neprotestuje, vůbec se nechová jako démon. Povzdechnu si a donesu mu horkou polévku, kterou do něj nacpu a ještě mu pro jistotu dám prášek proti horečce. Jdu si lehnout později a jen co dolehnu, ucítím, jak se ke mně přitiskne.

Nechám ho, každý potřebuje něčí společnost, i démoni, kteří o tom nejsou až tak přesvědčeni.

Brzo ráno mě probudí doteky a polibky po celém těle, zmateně zasténám a podívám se na mého společníka na noc, kterému jeho oči planou touhou, ale rozhodně ne horečkou. Nevím, proč to dělám, ale podlehnu jeho dobyvačným dotekům a nechám ho, aby se se mnou pomiloval. Na krk mi dá nějaký přívěšek, a když se propadám zpátky do snu, tiskne mě k sobě.

 

Co jsem si sakra myslel? Že když si ho vezmu, bude všechno v pořádku? Popravdě, jo, místo klidu mě v těle plane ještě větší žár než předtím a touží po naplnění. Proč mi vůbec dovolil, abych si ho vzal? Jistě, kdyby se bránil, vzal bych si ho i tak, ale teď se mi ho nechce opustit už vůbec. Povzdechnu si a zavřu oči, cítím, že se ve mně rozhodnutí, zničit ten zbytečný cit, rozpouští jako zmrzlina na slunci.

No co zůstanu pár dnů, než rozhodnu, jak ten cit zničím, ovšem kromě jeho, jeho si nechám jako milence, abych ukojil svůj hlad po něm. Zavřu oči a usnu s tělem přitisknutým k sobě.

Ve snech mě pronásleduje Seinova smrt, zděšeně se posadím na posteli, proč mě k čertu tahle možnost tak vyděsila? Lidé přece umírají pořád a ve většině případů sviji vlastní rukou, tedy pokud jde o živočišný druh. Vstanu a vykouknu ven, kde svítí sluníčko, musí být brzké jaro a ne zima, jak jsem si myslel. Podívám se na, Seina a v jednu vteřinu se rozhodnu, políbím ho na rozloučení a ve stejném oblečení, ve kterém jsem přišel, zmizím.

Beze mě bude bezpečnější, jsem si tím jistý. O pár dní později ho vidím, jak nese domů nákup, rozhlédne se a vejde na silnici. Takhle ho špehuji pořád, v jednom kuse.

Najednou se ze zatáčky vyřítí auto, vidím, jak se řidič baví se svou spolujezdkyní, a Seina si nevšimnul, zato on auta ano a pokusí se rychle dostat zpátky na chodník. Tohle nestihne, teprve teď si řidič všimne Seina a začne zběsile brzdit. Nemá šanci tohle stihnout, ale já možná také ne,“ pomyslím si, když pochopím, že moje tělo je v pohybu.

Pár kroků přede mnou řidič Seina zachytí a vláčí ho necelý metr, než zastaví, hned hodí zpátečku a je ten tam, nevšímám si jich, vezmu Seina do náruče, slyším, jak někdo volá sanitku.

 

/Interzo/

Slyšeli jste někdy o slze démona? Ne? Tak to vám to řeknu. Každý démon má v sobě jednu jedinou slzu, kterou nikdy nesmí uronit a už vůbec ne, aby někoho zachránil. Pokud by se tak stalo, už bych se nikdy nemohl vrátit do pekla, ale na věky věků bych se ploužil jako obyčejný smrtelník po zemi. Nikdy bych něco takového neriskoval… vážně ne, ale to bych nesměl potkat jeho. Nikdy bych v náručí nesměl držet jeho tělo, ze kterého pomalu uniká život. Nikdo mu nedokáže pomoct, jen já, a to slzou, která je duší mě samotného, slzou, která dokáže uzdravit i kdyby už ležel mrtvý. Slzou, která ho může vrátit do života. Slzou, která si razí cestu mou tváří k tomu, koho miluji až tak, že obětuji svou démoni duši, aby mohl žít a sám se poslal do vyhnanství. Ale je lidský svět opravdu vyhnanství?

 

 

πππ

 

Tohle nemají možnost stihnout, ne v tom v jakém je stavu. Snad mě nechají moji moc, ještě natolik dlouho, abych se mohl pomstít těm dvoum, co tu nehodu způsobily. Je skoro nemožné uvěřit tomu, že jsem se do tohoto člověka dokázal zamilovat na první pohled a ten cit, který jsem tolik toužil zničit tak moc opěvuji. Nechám z oka sklouznout svoji slzu a cítím, jak se mu všechna jeho vážná zranění léčí. Když přijede sanitka, už je téměř v pořádku a otevře ta svá neuvěřitelně hnědá kukadla.

„Zieli, miluji tě,“ vyjde z jeho úst.

„Já tě také miluji Seine, teď už budeme navždy spolu, slibuji,“ usměji se. Nechám je, aby ho naložili do sanitky a odvezli. Rychle najdu ty, co za to můžou a svou ubývající sílu použiji na to, abych je poslal do pekla, tam se jim dostane odpovídajícího trestu. Lepšího než je lidský. Zavřu oči, a když je znovu otevřu, mám lidské oči, které nic nevidí, i když já je stejně vidím, všechny démony i jejich soucitný pohled, ničeho nelituji a také litovat nebudu, tím jsem si jistý.

S úsměvem se otočím na patě a jdu do nemocnice si vyzvednout, svůj osud, který mi překřížil cestu. U jednoho výkladu se zastavím a podívám se na citát, který zdobí dvě srdce, které jsou spojené, mluví naprostou pravdu:

 

Lásku si nelze vynutit nebo vyloudit lichotkami,

přichází sama,

nehledána, nečekaná, nežádaná…

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Skvělé...

(Hatachi, 13. 2. 2016 15:05)

Celá tahle démonní série byla naprosto suprová. Opravdu se ti povedla...