Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Přiznání

21. 4. 2011

Přiznání

 

V pondělí jdu s veselou náladou do školy, ani Lavimu jsem neřekl, co jsem zjistil, nebo spíš, co jsem viděl. Pořád mi ta fotka vrtá v hlavě. Proč ji tam vůbec měl? No zeptat se ho nemůžu, i kdybych nakrásně chtěl, není to pech? Najednou mě něco chytne a strhne zpátky, až zařvu.

„Hele nemá se rozhlédnout, když se vstupuje na silnici? A ještě přecházet na červenou, ty se nezdáš, Kane,“ uchichtne se Marek vesele.

Nechápavě se na něho podívám a pak před sebe, abych zjistil, že vážně stojím před cestou.

„Díky Marku, tomu se říká pohotové jednání, ale už mě můžeš pustit,“ usměji se.

„A jsi si jistý? Vypadal jsi jako v jiném světě,“ uculí se Marek.

„Proč tak jen vypadal? Divím se, že ten sloup neuskočil zděšením, když se na něho řítil,“ ozve se pobaveně Erika.

„To není pravda,“ bráním se, i když pro sebe si musím uznat, že ani netuším, jak jsem se dostal až sem.

„Jasně, že ne, jdeme,“ podstrčí mě Marek do vozovky, kde vyskočila zelená. V klidu přejdeme.

„Já se tu s vámi rozloučím, dej na Eriku pozor, Kane,“ promluví Marek s pohledem upřeným do jednoho bodu a pak zmizí jako pára nad hrnce. Sledujeme ho a vidíme, jak se hrne k naší Ledové královně a po chvíli ji z ruky nenápadně bere školní tašku a plato nějakých rostlin.

„A už v tom zase lítá,“ povzdechne si Erika zoufale.

„Zase?“ cuknou mi koutka.

„Jo v každém městě, kde se na pár dnů usadíme, má nějakou slečnu. K jeho cti, že žádné nic nesliboval a nic si s nimi nezačal, jen občas s nimi zašel do kina nebo na zmrzlinu,“ vysvětlí mi Erika.

„Tohle vypadá, že ji vážně balí,“ pokrčím rameny.

„No to jo, ale je krásná, to se musí nechat,“ povzdechne si Erika. Překvapeně se na ni podívám. Jen se na mě usměje a vykročí ke škole. Následuji ji. Jdeme mlčky, dokud nás nepředhoní Koren, který vypadá, že má naspěch nezastaví, ani když na něho zavolám.

„Je to žárlivec,“ uchichtne se Erika.

„Asi jo. Co děláš po škole?“ zeptám se sestřenice. V dobrém smyslu samo, chci jen pomoct vybrat nějaké oblečení na diskotéku, mám pocit, že jsem vyčerpal své možnosti a chci znát názor nějaké holky.

„Mám volno. Chceš s něčím pomoct?“ podívá se na mě. Jen s úsměvem kývnu.

„Dobře, tak se po škole setkáme před školou jo?“ usměje se a odběhne k několika holkám, které ji hned pozdraví. Zdá se, že Erika nemá problém se s někým skamarádit.

Pousměji se a zamířím do kanceláře předsedy. Koren už tam sedí a nevídaně se dívá na papíry.

„Stalo se ti něco?“ zeptám se překvapeně.

„Ne, po škole je porada, chci být připravený,“ odsekne. Mlčky vyvalím oči, až do teď jsem ho na tu poradu musel dotáhnout za ucho. A ještě se nestalo, že by mi odsekával. V tom něco bude!

„Nejsi nemocný?!“ zeptám se ho a nakloním se nad stůl, abych mu zkontroloval čelo. Trhne s sebou jako by dostal ránu elektřinou. Není sám, že.

„Nic mi není,“ zavrčí. Podívám se na něho a začnu mu pomáhat s papíry.

„Ty Korene, budeš mě odpoledne potřebovat?“ zeptám se ho před zvoněním.

„Ne, proč?“ zeptá se klidně.

„No jdu s Erikou do města, něco tam potřebuji,“ odpovím. Podívá se na mě, jako bych do něj bodl, takový ublížený pohled snad nemá ani Lavi, když ho obviním z něčeho, co neudělal. Což se děje hodně zřídka.

„Tak si táhni, nepotřebuji tě tu!“ vyjede na mě a vteřinu později za sebou třískne dveřmi. Zůstanu zkoprněle stát a probere mě až zvonění. Rychle popadnu tašku a valím na vyučování, na které se nemůžu soustředit, pořád mi v hlavě vrtá Korenovo chování, není to normální.

„Co se děje?“ zeptá se mě Marek, o přestávce.

„Netuším, co se děje s Korenem, jako by to ani nebyl on,“ povzdechnu si

„Dej mu čas, aby se vzpamatoval, nic jiného ti radit nemůžu. Ale vypadá jako jeden můj kamarád, ze začátku to bylo v pohodě, pak se začal měnit a asi po třech týdnech, kdy se mi vyhýbal jako čert kříži, musel jsem si ho najít a z něho přiznání vymlátit, se mi přiznal, že je asi gay a že mě nechtěl nakazit,“ cuknou Markovi koutka a já se složím smíchy na lavici.

„Přesně moje reakce. Kamarád byl tak uražený, že mi dal pěstí, abych se zklidnil, nakonec jsem mu musel vysvětlit, že se nemůžu nakazit, protože to není nemoc. On je jediný kámoš, se kterým jsem v kontaktu, ať jsem kdekoliv. Myslím, že tohle je Korenův případ, je gay a nechce si to přiznat, nebo už to tuší a neví, co si s tím počít. Ať je to tak nebo tak, musí se s tím poprat sám,“ usměje se Marek.

„Tady je zábava, můžu se také zasmát?“ uslyším Korenův hlas nad sebou.

„Nemyslím, že by tě to pobavilo. Co se stalo Korene?“ uklidním se, když poznám jeho výraz pod tím druhým. Je to rozpačitost a tak trochu stud, takhle se tvářil jen jednou, když si zapomněl peněženku.

„Zapomněl jsem si peněženku,“ knikne tiše Koren. Já to věděl.

Vůbec to nekomentuji a ze své vytáhnu pět set jenů, aby si šel koupit něco na jídlo, určitě má hlad, jinak by nepřišel.

„Díky, zítra ti to vrátím,“ sklopí oči. Nejspíš by se nejraději propadl hanbou.

„Však já vím, to se stává i mě,“ uklidním ho s úsměvem. Pousměje se a je v tahu.

„To se stává často?“ pozvedne Marek obočí.

„Ne, peněženku zapomíná poměrně často, ale většinou si myslí, že to nevím. Mě si řekne o peníze jen, když má vážně hlad, další den nebo ještě odpoledne to budu mít zpátky a bude se mi omlouvat,“ pousměji se.

„To nemyslím, myslím to, že je taková hromádka nervů a hanby,“ ujasní mi Marek.

„Kdyby takový byl pořád, myslíš, že bychom ho měli za předsedu?“ odpovím mu otázkou.

„Asi ne,“ souhlasí Marek. Na chodbě se ozve hluk. Vyletím jak raketa a vyběhnu na chodbu, Marek je těsně za mnou. Perou se tam dva kluci, než se k nim dostanu, ozve se Korenův rozhodný hlas a prodere se dopředu s jídlem ruce. Hned to strčí nějaké holce, aby mu to podržela, a vloží se do rvačky. Během pár vteřin je po rvačce, oba kluci visí za límec kus od sebe a Koren na ně řve, nezávidím jim. Když se vyřve, sundá jednoho, aby si vzal jídlo, a onen kluk vezme nohy na ramena, má smůlu, že mu stojím v cestě. Knokautuji ho ránou do žaludku a chytnu za límec, s Korenem  je pak dovlečeme do ředitelny. Tím naše úloha končí.

Nakonec den proběhne celkem v klidu a odpoledne čekám na Eriku před školou. Přijde chvíli po mě.

„Doufám, že jsi dlouho nečekal,“ usměje se.

„Ne neboj. Jdeme?“ postavím se a vyjdeme ze školy jako kamarádi. Nevšimnu si, že Koren stojí za jedním z oken a sleduje nás.

„Tak, co jsi potřeboval?“ zeptá se mě Erika. Vysvětlím ji ti. Po chvíli kývne a začneme probíhat butiky, musím uznat, že má skvělý vkus, během dvou hodin mám několik kalhot a košil, které jdou skvěle kombinovat. Mám i dvě úzké háčkované kravaty, které se k tomu hodí.

„Díky, za pomoc, můžu tě za to pozvat na pohár?“ usměji se na Eriku.

„Budu jen ráda, a taky na džus mám žízeň,“ usměje se. Vezmu ji do cukrárny Harmonie a sedneme si ke stolu.

„Co si budete přát?“ objeví se s úsměvem servírka, jednu citronádu a pomerančoví džus a dva poháry harmonie. A kdyby na stole ještě bylo místo, tak toho číšníka,“ sjedu Brianova bráchu pohledem. Vážně je moc šikovný.

„Ani se o to nesnaž nebo tě stáhnu z kůže!“ ozve se za námi Brian. Tak tomu se říká, pech, když mě číšník nemůže slyšet, tak mě nachytá jeho bratr.

„Ale dívat se můžu ne?“ udělám na Briana psí oči. všimnu si, že má poněkud oteklé rty.

„No uvidíme, můžu si sednout?“ usměje se Brian.

„Jasně, to je moje sestřenka Erika, Eriko Brian z diskotéky,“ představím je. Vzájemně se pozdraví a sedne si k nám.

„Co tu vůbec děláš?“ zeptám se Briana.

„Ale, šel jsem kolem a napadlo, mě že bych se mohl podívat na bráchu, jak mu to jde,“ usměje se Brian.

„A jen u dívání, to nezůstalo, co?“ drbnu si do něho. Brian znachoví.

„ne, od té poslední diskotéky si mě víc hlídá, když má volno jde mi naproti ke škole a jdeme se projít,“ rozzáří se Brianovi oči. Aspoň, že něco vyšlo.

„Jak to berou tvoji rodiče?“ zeptám se.

„Moc dobře ne, to že jsem gay překously snadno i u bráchy, ale nemůžou překousnout to, že, podle nich, spolu chodíme. Snaží se nás rozdělit a vypadá to bídně, zatím se daří,“ zesmutní Brian. To je hodně zlé, na diskotéce budu muset přitvrdit nebo to zbankrotuje.

„Neboj, něco uděláme,“ chlácholivě ho plácnu po ruce, v dalším momentě mě něco silně udeří do hlavy.

„Au,“ ohlednu se a mnu si zátylek.

„Promiňte, upadla mě lžička,“ usměje se křečovitě Brianuv bratr a pro zmíněný předmět se ohne.

„Ještě jednou na něho mákni a urvu ti ty tvoje párátka,“ zavrčí mi tiše do ucha a vyrazí ke kuchyni. Momentálně mi do smíchu fakt není, ale stačí jeden pohled na Brianuv nevěřícný pohled a rozesměji se naplno.

„Omlouvám se, nevím odkdy je takový nešika,“ přiběhne ke mně vyděšeně servírka. Chvilku trvá, než uklidním jak sebe tak ji, ale aspoň dostanu zdarma zákusek jako omluvu. Po tomhle bych tipnul, že Brian má víc než nadějnou šanci, že bude s bratrem. Se mnou to tak růžově nevypadá, bohužel.

Erice, která se domáhá vysvětlení, svoje spiknutí vysvětlíme. Chudák holka se málem udusí pohárem, nevím, jak bych to jejímu bratrovy vysvětlil.

„Vy dva jste střeva. Kane, nechci být v tvé kůži, až se ti dva doví, jak jste si s nimi hráli. Zvlášť ne v Korenově případu. Chudáček je do tebe zamilovaný a ty si s ním tak hraješ, dávej pořádný pozor, aby to nezjistil, jinak máš utrum,“ varuje mě Erika. Ušklíbnu se, vím to líp než ona.

Bavíme se skoro do pěti, než jdeme domů, Brian hlavně s bráchou, který ho střeží jako oko v hlavě. Eriku odevzdám v pořádku doma a jdu k sobě, kde na mě čeká Koren.

„Ahoj, co ty tu?“ pousměji se.

„Jdu ti vrátit ty peníze, díky, zase jsi mi zachránil život,“ vysvětlí mi a podá mi bankovku. Při tom sekne pohledem k taškám. Díky bohu jsem s tím tak trochu počítal a z jedné jsem nechal čouhat knížku, z druhé pár časopisů. Hodím tašky do skříně a seknu s sebou na postel.

„Nemáš za co, jsme kamarádi ne?“ usměji se a modlím se, aby si nevšimnul, že už jen při tom slově se mi zkřivila tvář hnusem.

„Jo. Kdo to vůbec je?“ zeptá se Koren a přejde k oknu.

„Sestřenice, už jsem ti to říkal,“ podívám se na něj.

„Ne neříkal, ale to nevadí, je šikovná, že,“ nadhodí lehce.

„Aji jo, chceš dohodit rande?“ zeptám se nenuceně, i když se mi vnitřnosti skroutí děsem.

„Ne díky, mám jiný tip, než jsem si myslel. Vážně spolu nic nemáte?“ podívá se na mě Koren.

„Fakt nic, je to příbuzná!“ zamračím se na Korena. 

„To by přece nevadilo,“ nenechá si to vymluvit. Udělám jedinou rozumnou věc, hodím po něm polštář a vrhnu se na něj, dvojitý nápor neustojí a sletí na zem. Nemilosrdně ho začnu lechtat. Zabere to hned, Koren se začne smát a přestane myslet na blbiny.

„Ty poslyš, ještě jsi mi neřekl, jestli jsi vyhrál cenu,“ přestanu po chvíli a sednu si na postel.

„Nevyhrál. Vyhrál to ten maskovaný, ani se nedivím, tančí skvěle,“ pousměje se Koren. Překvapeně zamrkám.

„A ty se nezlobíš? Pokud vím, chtěl jsi vyhrát ty,“ zamračím se na něho.

„A víš, že ne? Vyhrál právem,“ zavrtí hlavou.

„Korene, co se stalo?!“ zamrkám překvapeně.

„Já… jsem se zamiloval, Kane,“ začne Koren. Cítím, jak mé srdce sevře ledová ruka, jen to prosím ne.

„Do koho?“ zeptám se.

„Do toho maskovaného kluka z diskotéky. Divné, co? Odsuzuju gaye a nakonec jsem jeden z nich. Tomu se říká ironie osudu,“ usměje se trpce Koren.

„To ano, ale nebude skvělé, když tvé city opětuje?“ usměji se.

„Bude, ale nejdřív musím vědět, kdo to je, protože mám pocit, že si se mnou jen tak hraje,“ zamračí se Koren.

„To určitě ne,“ usměji se jako měsíček.

„Ale jo, uvidíme. Víš co je zvláštní? Dřív jsi mě přitahoval jen ty a pak i on. Nedokážu se proti němu bránit. No nic půjdu už je pozdě, ještě to musím říct našim, ti budou vyvádět. Uvidíme se zítra, čau,“ odejde z pokoje a zavře za sebou.

Tak teď nevím, jestli se mám proklínat nebo radovat. Já snad budu žárlit sám na sebe!

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář