Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Rozhodnutí

18. 5. 2011

Rozhodnutí

 

Už ležím tři týdny v nemocnici. Koren se za mnou nestavil, ne že bych na něho čekal…

Jo, čekal jsem na něho. Přišli snad všichni, máma s tátou a Lavi, ten mi tu brečel, že je to jeho vina, kdybych se kvůli němu nepraštil do hlavy, že by to bylo jinak. Přesvědčuji ho snad hodinu a půl, že to není pravda, pak musím uklidňovat i mámu, které na rovinu řeknu, že kdyby mě nepustila sama, že bych utekl, tak jako tak. Pomůže to, schytám důkladný kartáč, ale aspoň se přestane obviňovat. Dotáhla mi různé koláče, sladkosti a ovoce, až jsem se z toho zděsil. To snad s ní není možný. Nakonec je z toho perfektní den. Teta mi donese obrovského slona, že mi má dělat společnost, dojme mě to až k slzám, i když se musím smát, protože se ho zmocní Lavi a odmítá ho vydat, s tím, že je to rukojmí dokud se nevrátím domů.

Rozesměje se i sestřička, která mi donese léky. Další den mě postupně navštíví Erika se svou přítelkyní. Je to fajn holka, která mi sem propašuje zmrzlinu, jsem za ni vděčný. Když se Erika rozloučí, že jdou na rande, dojde Marek, kterého jsem si vážně oblíbil a to, k mému údivu, i s ledovou královnou, která v jeho rukou roztála. Nakonec se z ní vyklube senza holka a to mě i s Korenem dokázala zatlouct do hlíny ředkvičkou. Koren… i pomyšlení na něho bolí.

„Ahoj marode, jak to vypadá?“ sedne si Marek na postel.

„Černošedě,“ odpovím po pravdě.

„Jak to?“ nechápavě pozvedne obočí.

„Já jsem ho ztratil, Marku,“ nahrnou se mi do očí slzy.

„Snad nebude tak zle,“ povzbudivě mě sevře rameno.

„Ty jsi neviděl jeho výraz, když mi ten kluk strhnul masku, bylo to, jako kdybych ho zabil,“ povzdechnu si.

„To se zpraví, uvidíš,“ posmutní Marek.

„Ne nespraví, na to ho znám až moc dobře. Je to beznadějné,“ povzdechne si.

„Promiňte, že se ozývám, ale o kom to mluvíte?“ zeptá se Aiko dost zmateně.

„O Korenovi. Kane se, do něj zakoukal, no a Koren do Kana, ale nějak nerozumím tomu, proč si Kane

myslí, že jeho nebude,“ shrne to Marek dohromady. Akio vypadá jako by Marek, vyprávěl o stvoření s devíti hlavami. To bude asi nejlepší přirovnání.

„Kane, je gay?“ zeptá se pro jistotu Aiko.

„Jo a Koren taky, před pár dny se k tomu přiznal,“ souhlasí Marek. Aiko vypadá ohromeně, nejspíš jí to všechno docvaklo.

„Pane bože. Tak teď to konečně všechno dává smysl,“ povzdechne si Aiko.

„Co všechno?“ zeptá se Marek.

„Ty jejich pohledy, které na sebe vrhali, když se nedíval jeden na druhého a mysleli si, že je nesleduje nikdo jiný,“ vysvětlí Aiko s povzdechem.

„Byly to žhavé pohledy, Sedmikrásko?“ pousměje se Marek a jeden takový žhavý pohled na ni vrhne. Aiko zrůžoví jako růžička. Jasně cítím jiskry, které mezi nimi probleskují.

„Jasně, žhavá láva, byla proti tem pohledům jako led,“ usměje se Aiko.

„Ještě, má to něco společného s těmi fotkami ve školním časopise?“ zeptá se Aiko s pohledem na mě.

„S jakými novinami? Jakými fotkami?“ zpozorní Marek.

„Doma ti to ukážu, Mourku,“ usměje se Aiko na Marka. Nestačím zírat!

„Dobře,“ usměje se bratranec. Tak tady je ruka v rukávě, ti dva se od sebe prostě nehnou!

„Jo, ten kluk v masce jsem já,“ přiznám. Není už důvod to tajit. Aiko bezhlesně otevře pusu a zůstane na mě zírat. Zprvu se tím výrazem bavím, ale potom mi to najednou přijde trapný.

„Co koukáš?“ zeptám se jí trochu nesvůj.

„Teda koukám, viděla jsem tě tančit. Jestli se do toho pustíš profesionálně, tak nikdo jiný nemá šanci,“ pousměje se.

„To bohužel nebude možné. Mám roztříštěné koleno, je jen otázkou jestli se povede operace, na které mi budou implantovat nové. Jestli se ta operace nepovede, budu nadosmrti mrzák,“ posmutním.

„A když se povede?“ zeptá se Marek.

„Pak budu moc tančit, ale na profesionální dráhu můžu zapomenout jednou pro vždy,“ odpovím mu.

„Další zmařený talent,“ povzdechne si Aiko.

„Co naděláš? Já budu rád, když budu moct chodit bez hůlky,“ povzdechnu si. Hned tak to nebude, to je mi jasné.

„Ale stejně je Koren pořádný idiot, takhle pustit k vodě skvělého kluka,“ povzdechne si Aiko.

„Hej, a co jsem já?“ ozve se dotčeně Marek.

„No přece náhrada,“ usměje se na něj Aiko. Vybuchnu smíchy, ten výraz Marka je k popukání.

„Marku, jak vaši přijali, že Erika chodí s holkou?“ musím se zeptat.

„Kupodivu docela dobře, myslím, že to tušili. Jsem rád i za ni,“ usměje se Marek. Pousměji se, já tenkrát takové štěstí neměl.

„Proč ses pustil do takového hazardu?“ zeptá se mě na oplátku Marek.

„Protože jsem ho chtěl získat, zdálo se mi, že na to, že je na holky si jich vůbec nevšímá. Jednou začal básnit o nové tančírně a mě bleskl hlavou nápad, že bych ho měl vyzkoušet. Tak jsem to zkusil. No a vzhledem k tomu, že se moc nebránil a ve škole prskal jako zhrzený milenec, mi došlo, že to s tím hetero nebude tak žhavé, jak mi vykládal. A tak jsem se ho snažil získat na tančírně, což se mi povedlo. Ten večer jsem s tím chtěl praštit, vůbec neměl vědět, že jsem to byl já, jenže všechno se zvrtlo,“ povzdechnu si nešťastně.

„Proč jsi tak riskoval?“ zeptá se Marek.

„Než tomu klukovi něco dojde, zvlášť když to popírá, je to jako bys honil do závodu stoleté želvy s revma. Nedočkal bych se. A pak, copak se neříká, že v lásce a ve válce je dovolené všechno?“ podívám se na Marka.

„Jo to máš nejspíš pravdu. Je mi líto, že to nevyšlo. Stejně si myslím, že by ti tak lehce nepadl kolem krku,“ povzdechne si Marek.

„Marku, čekal jsem na něj sedmnáct let, to si vážně myslíš, že bych to ten měsíc nebo dva nevydržel?“ zeptám se ho tiše. Marek se na mě ohromeně podívá.

„Ten kluk musí být úplný dement nebo mít hodně dlouhé vedení, že ho to ani jednou nenapadlo. Kdybych byl gay chodil bych s tebou já,“ ujistí mě Marek o své oddanosti. Podívám se na Aiko a vyprsknu smíchy, je to pohled pro bohy.

„Kocourku, to mám chápat jako, že jsem coby náhrada, že nejsi gay?“ zeptá se Aiko se sladkým úsměvem, ovšem v jejím hlase nelze přeslechnou jistou ostrost.

„Ale sedmikrásko to jsem tak skutečně nemyslel. Jsi moje beruška,“ zamrká na Aiko Marek.

„O tom si promluvíme venku. Kane, zase přijdeme, až ze svého kocourka dostanu myšlenky na tebe,“ zavrní Aiko a Marka, který ji stále ujišťuje o své oddanosti, vystrká z pokoje. Nemůžu zastavit záchvat smíchu. Marek je pod pantoflem a to se ještě ani neoženil!

„Jsem rád, že se tak bavíš,“ ozve se ledový hlas ode dveří. Podívám se k nim a smích mě okamžitě přejde. Stojí tam Koren, ale nějaký jiný Koren. Zatímco s tamtím byla sranda, stačilo se podívat na tohohle, aby zmrzl i ledovec v Antarktidě. Bože kolik toho z mého vyznání slyšel? Tak nějak vytuším, že je konec a z očí mi vyklouznou slzy.

„Tohle mě nedojme, byl jsem blbec, že jsem ti kdy věřil. Budu rád, když tě už v životě neuvidím, ubožáku,“ oznámí mi ledově Koren a odejde.

Tohle bolelo, hodně moc to bolelo. Zavřu oči a ponořím se do minulosti, kde jsme blbli na lyžích, lovili ryby a byli první v každé lumpárně. Kde jsme si kryli vzájemně záda a byli nerozluční jako dvojčata. Bože pod jakými nánosy jsi tohle všechno pohřbil?

„Ehm, neruším?“ ozve se jiný hlas. Otevřu uslzené oči a uvidím Briana, za ním stojí jeho bratr, který nemá daleko k pláči.

„Jasně, že ne,“ pousměji se smutně.

„Derik se přišel omluvit, mrzí ho, co se stalo,“ vysvětlí mi Brian a podívá se na bratra, který hned spustí omluvný ceremoniál. Otráveně si povzdechnu a na hubu mu hodím polštář, aby zmlknul.

„Podívej se, dřív nebo později by to prasklo, asi je dobře, že to bylo dřív, protože, kdyby to prasklo později, mohli jsme spolu chodit a bolelo by to ještě víc,“ povzdechnu si.

„Co ta noha?“ zeptá se Derik.

„Mě by to mimochodem taky zajímalo,“ ozve se od dveří nový hlas. Nakloním se, abych viděl, a vyvalím oči na barmana, který se culí za obrovským dárkovým košem dobrot.

„Nebo také šéfa, posílá ti tohle a prý se máš brzo uzdravit, abys mohl nastoupit do práce,“ oznámí mi a položí koš na stolek, tam se nevleze, tak vše, co tam je odstrčí stranou.

„Za týden budu mít operaci s kolenem, vůbec netuším, jak to dopadne, doktor sice říkal, že to náročná operace není, ale pořád je tu riziko, že budu mrzák. I kdyby se to povedlo, bude trvat měsíce rehabilitace, než budu moc vůbec chodit nebo dokonce tančit,“ pokrčím odevzdaně rameny.

„Je mi to opravdu moc líto, kdybych tě do toho kolene tak netrefil, mohl bys tančit profesionálně,“ začne znovu Derik.

„To není pravda, s profesionálním tancem jsem se musel rozloučit už před dvěma lety, je to dávno, co jsem to obrečel. Teď jde hlavně o to, abych nemusel chodit o hůlce,“ povzdechnu si.

„Dopadne to dobře, uvidíš,“ povzbudí mě barman. Povinně se usměji a začnu mluvit o něčem jiném. Naštěstí pochopí, že se už o tom nechci bavit, tak následující hodinku drbeme o všem možném.

Když se rozloučí a odejdou, dojde máma s plnou taškou.

„Snad to neneseš pro mě,“ vyvalím oči s podezřením.

„No a komu jinému?“ podiví se máma.

„Mami, sestřičky si začínají stěžovat, že to u mě vypadá jako ve skladišti, už to museli dát i do krabic a podívej, co mě donesl barman,“ zaúpím a ukážu na koš na stolku. Mamce cuknou koutka a celou tašku vyskládá na postel, k mé hrůze to je učení!!!!!!

„Tady máš něco na potravu mozku, už jsi zameškal tři týdny, tak to musíš dohnat,“ oznámí mi máma.

„Mami, šlo by, že bych přestoupil na jinou školu? Nezvládl bych, kdybych ho měl potkávat každý den,“ zašeptám s očima přilepenýma na knihy.

„Tak trochu jsem s tím počítala a poptala se, okamžitě by tě přijala škola Kacabuyo, je na opačné straně než tvá nynější. Tam navíc nejsou s látkou o tolik dopředu, všechno máš v té složce,“ pokyne mi máma.

„To je jedno, chci tam,“ zašeptám.

„Co Koren?“ zeptá se máma.

„Byl tu, úplně mě odepsal, už nemám důvod se tam vracet,“ poznamenám.

„Dobře, zařídím to, z nemocnice nastoupíš přímo na novou školu,“ kývne máma s pochopením. Díky bohu, že mám tak chápavou mámu.

Tohle je definitivní konec, Korene. Doufám, že ti to aspoň tak bude stačit, sbohem. Snad se jednou vzpamatuji natolik, že si najdu kluka, kterého si budu vážit aspoň s poloviny jako tebe.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář