Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Školní noviny

16. 3. 2011

Školní noviny

 

Vyspinkán do růžova sejdu přímo k snídani. Je mi báječně, ani mě nebolí koleno.

„Dobré ráno,“ zahlaholím a sednu si ke stolu.

„Dobré, zatančil sis dobře?“ usměje se máma.

„Perfektně. Dostal jsem nabídku tančit v klubu jako zaměstnanec,“ posmutním. To odmítnutí mě stále mrzí. Vyřádil bych se a ne málo.

„Mrzí mě to, Kane. Kdybych mohla vrátit čas tak to udělám,“ zesmutní máma. Pořád si tu bouračku vyčítá.

„To nic mami, třeba se nějak domluvíme a budu tam tančit jen občas. Navíc když jsem teď odmítl, třeba dostanu lepší smlouvu,“ mrknu na ni.

„Takže to přijmeš?“ pousměje se.

„Asi jo, ale až dostanu Korena, uvidíme, jak to půjde,“ pousměje se.

„Moc se mi to nelíbí, Kane, nikdy z tohoto laškování nic nebylo leda oči pro pláč,“ povzdechne si máma.

„Už jsem s tím začal, mami a nemůžu za ním jen tak přijít a říct mu, že jsem to byl já a dělal jsem to protože, ho miluji. Zvlášť když nesnáší gaye,“ povzdechnu si.

„No tak to je lapálie,“ vyhrkne do debaty bráška.

„Je to moje lapálie a je na mě jak z toho vybruslím,“ zamračím se na bratra.

„Jak reagoval teď?“ zeptá se máma a sedne si ke mně. Táta, kterému tohle téma nejde moc pod nos, se zvedne a odejde se dívat na televizi do obýváku.

Řeknu jim to.

„Hm, to je zvláštní, kdyby byl tak ostře proti gayům, už by tě dávno zmlátil a nejednal by s tebou tak v rukavičkách,“ zamyslí se máma.

„To ne, navrhoval bych, abys tuhle zábavu vynechal…“ začne bráška.

„To přece…“ skočím mu do řeči.

„Nech mě domluvit. Ty tuhle zábavu vynecháš jako jeho tanečník, místo toho s ním půjdeš jako jeho kamarád, to už nějak navlečeme. Celý večer tak budeš mít možnost pozorovat jeho chování a z toho si jednoduše odvodíš, jak na tom jsi,“ přeruší mě Lavi. Zarazím se, tohle je dost dobrý nápad, budu tak mít možnost být blízko něho.

„To není špatný nápad. Budu s ním muset zajít na měření IQ,“ zamumlá si pro sebe máma a laškovně po mně mrkne, usměv skryji do hrnku. Lavi vytřeští oči a otevře pusu, poprvé mu dojdou slova.

Vím, že by tam máma nešla, sama má s tímhle zkušenost a už dávno se rozhodla, že tím nebude trápit své děti. Jo uhodli jste, máma je taky geniální, tedy aspoň si to myslím, výsledky mi nikdy neukázala, já se vyvedl po tátovi, takže genius nejsem. Před svým mužem sviji inteligenci úzkostlivě skrývá, což je škoda, nemyslím si, že by táta byl jedním z těch, kterým to vadí, navíc si myslím, že to ví.

„Mamííí, to snad nemyslíš vážně,“ konečně najde hlas Lavi. Je pěkně zděšený.

„Ne, ale konečně se mi podařilo ti zavřít pusu,“ vyplázne máma na brášku jazyk. Lavi se smrtelně urazí.

„Nevím, fakt nevím. Když jsem s ním tančil, aspoň jsem zaměstnal jeho a staral se převážně o mě, ale v momentě, kdy jsem se stáhnul, tančil s holkou,“ vrátím se k předešlé debatě.

„Nejspíš to budeš muset risknout. Podle mě se teď pořádně připraví a v momentě, kdy se k němu přiblížíš, ti strhne masku. Teď by to byla hodně velká katastrofa než později, kdy ho dostaneš k sobě blíž,“ pokrčí rameny Lavi.

„Bojím se, že ho ztratím,“ zaúpím.

„Kane, prostě to risknout musíš!“ opře se Lavi o desku stolu.

„Fajn, ale jestli ho ztratím, už se nikdy nedokážu podívat sobě do očí,“ naštvu se.

„Hlavně, že se dokážeš podívat do očí jemu,“ setře mě Lavi klidně. Zavře mi pusu. Znovu si sednu a vezmu si hrnek, ze kterého pomalu upíjím. Čím víc se zabývám Laviho plánem tím víc cítím, že má vlastně pravdu. Zatraceně někdy je geniální bratr na baterky.

„Víš co, budu jednat podle toho, jak to bude vypadat ve škole. Tohle by mohlo být dost brzo,“ zadumám se.

„Jednej, jak myslíš, já ti řekl, co bude nejlepší,“ pokrčí rameny Lavi a klidně mi ukradne z mého talíře vdolek se šlehačkou a zakousne se do něj. Já se ještě nestihl nasnídat!

„Hej ty malý zloději, to byl můj vdolek! Koukej ho vrátit!“ zaječím na něho a sáhnu po mém vdolku.

„Máš pravdu, že byl. Zvracet se mi zrovna nechce,“ uskočí od stolu a zašklebí se.

Zavrčím a vrhnu se za ním, bohužel nedávám pozor a třísknu se do zničeného kolene. Bolestí jdu na zem.

„Ty jsi nemehlo, můžeš vstát?“ zeptá se máma. Zavrtím hlavou a vší silou se kousám do rtu.

„No ty sis pomohl, doufej, že to nebude vážné,“ zachmuří se Lavi a pohladí mě. V to doufám taky! Máma zajde pro tátu a společnými silami mě dovlečou do auta a odvezou do nemocnice.

„Nazdar Kane, dlouho jsme se neviděli,“ usměje se na mě doktor přátelsky. Být to na mě, tak ho nemusím vidět ani teď. Máma mu vysvětlí, co se mi stalo a už jedu pod rentgen.

„Vypadá to, že ses jen dost praštil, koleno vypadá nepoškozeně. Stáhnu ti to, abys s tím nehýbal, jen pro jistotu a v pondělí se mi přijdeš ukázat, myslím to příští pondělí ne zítra, pěkně dostaneš berličky, nesmíš tu nohu teď moc namáhat,“ potěší mě doktor. Jsem štěstím bez sebe a taky srším ironií.

Počkám, až mi stáhne nohu do odlehčené sádry a o hůlkách vyjdu na chodbu i s kartičkou příští návštěvy.

„No tak, aspoň, že zase nemusíš na operaci,“ uklidní mě bráška, jen co mě uvidí.

„Ještě to by tak scházelo, ke vší mé smůle,“ povzdechnu si.

„Co kdybychom zajeli do restaurace na oběd, teď už stejně nic uvařit nestihnu,“ mrkne máma do zpětného zrcátka našeho auta, kam jsme se mezitím přemístili.

„Pizzu, pizzu, pizzu,“ začne skandovat brácha. Vzhledem k tomu, že na ni má chuť i táta zastavíme u nejlepší italské pizzerie ve městě. Mají tam, jak pizzu, tak normální menu, kterému dám přednost. Na tuhle kalorickou bombu mě moc neužije, ale jeden dílek Lavimu stejně štípnu, protože mám hlad. Jinak si počkám na báječné špagety s omáčkou.

Odpoledne dojedeme domů a já se odeberu do pokoje, abych se mohl litovat. Nakonec se okoupu podle svých možností a zalehnu.

 

 V pondělí se probudím brzo a začnu se soukat do oblečení, pak i s taškou, abych se nemusel zase trmácet po schodech nahoru, sejdu dolů.

„Kde máš brýle?“ zeptá se Lavi. Sáhnu si na nos a zasténám. Bráška otočí oči v sloup a donese mi je.

„Nechápu, proč si ničíš oči, zrak máš vynikající, a děláš takové pitominy,“ zamračí se na mě táta.

„To je maskování, nechci se na každém rohu srazit s káčou,“ odseknu naštvaně.

Všichni se na mě podívají a dojde jim, že mám blbou náladu a tak už mě nechají být. Najím se a vyrazím do školy, přetrpím hodiny a zamířím do kanceláře předsedy, abych udělal nějakou práci, než přijde Koren. Sotva k ní dojdu, prudce se rozletí dveře a z nich vyletí členové přírodovědného kroužku a dokonce i holky od novin v čele s největší drbnou Amanou.

Pozvednu obočí a uhnu jim z cesty. Jakmile zmizí z dohledu, opatrně nakouknu do místnosti a hned cuknu hlavou. Právě v čas, aby mě minula silná účetní kniha.

„Co blbneš? To jsem já,“ nakouknu do místnosti.

„To jsi ty Kane? Prosím tě vezmi tu knihu a pojď dovnitř,“ povzdechne si těžce.

„Je mi líto korene, ale pro tu knihu si budeš muset dojít,“ vejdu dovnitř. Jen se na mě podívá a dojde pro knihu, pak zamkne dveře.

‚Sám s ním za zamčenými dveřmi, to mě zve k hříchu? Já si dám klidně říct!‘

„Co se ti stalo?“ zeptá se a přeměří si moji nohu.

„Honil jsem mladšího bratra, snědl mi koblihu,“ ušklíbnu se smutně.

„Nevypadáš jako někdo, kdo honí druhého kvůli koblize,“ pozvedne obočí Koren.

„Tak to mě ještě neznáš,“ pousměji se.

„Asi ne,“ cukne mu koutek.

„Ty zase nevypadáš na někoho, kdo by vyprovázel novináře ze dveří,“ naťuknu minulou scénu. Sekne po mě pohledem.

„Já ti nic neudělal,“ zvednu v sebeobraně ruce, můžu si to dovolit, sedím. Doufám, že to není kvůli mně!

„Promiň to je kvůli tomu buzerantovi z diskošky,“ zavrčí vztekle.

„Neříkej, že měl odvahu se tam objevit,“ vyvalím na něho oči.

„To víš, že měl, a kdyby jen to! On měl ještě tu drzost, že se otíral mým tělem o své. Pohladil mě po břiše, dal mi růži a ještě mě políbil!“ zavřeští a vjede si rukama do vlasů.

„To stihnul během jednoho tance?“ vyvalím na Korena oči. Zatracená noha, kdybych se aspoň mohl otočit!

„Ne, během několika, tančil už první tanec, objevil se za mnou. Kdybys ho viděl, vypadal dočista jinak! Málem jsem ho nepoznal. Dokonce když jsem jednu dvacetiminutovku seděl, tančil na parketu sám a sváděl mě na dálku! Co si o sobě myslí, že je takové eso? Já mít tu šanci tak ho přibiju na dveře a strefuji se do něj šipkami! To byla ostuda! Bůh ví, jestli se tam budu moct ještě ukázat!“ zaboří se do koženého křesla a třískne hlavou do stolu, až se bojím, že to nevydrží stůl nebo on.

„Chtěl jsem mu strhnout tu masku,“ povzdechne si.

„A proč jsi to neudělal?“ podivím se.

„Protože ten kretén byl vždycky na druhé straně parketu a uhýbal mi, jako kdyby byl namydlený, vždycky mi proklouzl mezi prsty a nezapomněl se o mě otřít! Bylo mi z něj blbě a ze sebe taky,“ zafňuká Koren.

„Snad to tak zlé nebylo,“ pousměji se.

„ Jo bylo, protože tam flirtoval ještě s jedním klukem!“ zaječí Koren. Obočí mi vyletí nahoru, teď to znělo jako by na toho kluka žárlil.

„No to je bestie, měl jsi mu jednu natáhnout,“ utahuji si sám ze sebe.

„Já bych ho nejradši zabil, víš, co mi provedl na konci?“ zaječí Koren a znovu vyletí na nohy.

„No já tam nebyl, myšlenky číst neumím, ne nevím,“ ujistím ho. Jeho myšlenky bych četl s nadšením. Koren vytáhne onu bílou růži, kterou jsem mu dal a položí ji přede mě,

„Dal mi tohle a ještě mě políbil, víš, co na tom bylo nejhorší?“ zaječí.

„Ne nevím,“ ujistím ho a stěží odtrhnu oči od růže, netušil jsem, že si ji schoval.

„Ten kluk líbal líp než kdejaká ženská, s kterou jsem se dřív líbal! Já nejsem na kluky, řekni, že na kluky nejsem!“ začne mi fňukat na rameni. Nedostanu ze sebe ani slovo, jednoduše proto, že mi vyrazil dech.

„Jasně že ne, ale pořád nevím, proč jsi vyhodil ty novináře,“ dostanu ze sebe nakonec. Vstane a přejde ke stolu.

„Kvůli tomuhle, jsem prakticky zničený. Holka, s kterou jsem dnes měl jít na rande, ke mně přišla před polední pauzou s brekem, na hlavu mi hodila prstýnek s těmahle novinami, a s tím, že jsem hnusný buzerantský lhář, mi oznámila, že mě už v životě nechce vidět. Zničil mi pověst a to mu jen tak neprojde, bude rád, když se vleze do krabičky od sirek, až s ním skončím,“ zavrčí úplně normálně a hodí po mě místní deník. Tenhle tón znám, je sním schopný zastavit stádo slonů a je stejně nebezpečný, je to poslední varování před útokem a kdo to nepozná je po smrti.

Podivám se na noviny a vytřeštím oči, je to věstník naší školy, někdo ze školy byl na zábavě a vyblýskl nás dva zrovna v momentě, kdy jsem ho políbil. Udělá se mi špatně od žaludku.

„Nalistuj si ty noviny na stranu tři až šest,“ pokračuje zachmuřeně Koren. Udělám to a málem mi sletí brýle z nosu. Jsou tam momentky mého tance a vždycky, když se nějak dotknu Korena, je tam i jedna fotka mě s Brianem.

Titulek zní „Předseda v horké náruči milence. Kdo to je?“ proboha, už se nedivím, že tak běsní.

„Tak tomu se říká bulvár,“ vydoluji ze sebe.

„Jo perfektně nachystané. Teď o mě po škole koluje pomluva, že jsem gay. Za to mi ten zmetek zaplatí, bude litovat, že mě kdy poznal,“ zavrčí Koren.

‚A já lituji, že jsem s tím kdy začal, tohle může skončit jedině katastrofou, ničím jiným,‘ pomyslím si s tunou kamení v žaludku. Teď se musím stáhnout než Koren nevychladne, i když bůh ví, kdy to bude.

„Jak ho chceš najít, když nevíš, kdo to je?“ zeptám se, co nejklidněji. Sakra, proč to muselo prasknout tak brzy?

„Zeptal jsem se ho, víš, co mi řekl?“ otočí se na mě.

‚Jasně, že vím, co jsem řekl!‘

„Ne?“ zeptám se.

„Když chceš vědět, tak hádej,“ vyplivne z pusy moji větu.

„Co budeš dělat?“ zeptám se ho.

„Kdo si hraje s ohněm, ten se spálí. Kdo si hraje se mnou, lituje, že si nehrál s ohněm. Já mu tak zapálím, že se bude divit,“ ušklíbne se pomstychtivě Koren. Tak odteď to přestává být legrace.

„Kane, ty se vyznáš v chování lidí, půjdeš se mnou do té tančírny?“ zeptá se mě.

„Já nemůžu tančit,“ namítnu.

„Nejde o tančení, chci, abys mi řekl, proč se tak chová,“ podívá se na mě prosícím pohledem. Pro mě je to jako by prosilo kotě, nedokážu mu nic odmítnout.

„Tak jo,“ povzdechnu si s depresí. Doufám, že tohle nedopadne katastrofou.

„Díky, v pátek je taneční zábava a v sobotu diskotéka, v sobotu půjdeme na diskotéku,“ podívá se na mě plamenným pohledem. Pod jeho pohledem skoro vzplanu.

Zatraceně, proč se do toho museli plést zrovna noviny? Musím zjistit, kdo za tím stojí. Vsadil bych na drbnu školy, ať si mě nepřeje.

Domů jdu jako hromádka neštěstí.

„Stalo se něco?“ zeptá se Lavi a sedne si naproti mně. Beze slova po něm hodím noviny. Pokoj prořízne obdivný hvizd.

„Teda brácho, netušil jsem, že jste tak postoupili,“ pozvedne obočí.

„Nepostoupili jsme vůbec, vevnitř je to ještě horší,“ houknu na něho. Začne horečně listovat. Po chvíli noviny odloží.

„Kane, jsi v průseru a hodně velkým,“ oznámí mi, můj bratříček, co dávno vím.

„Řekneš mi něco, co nevím?“ zeptám se klidně.

„Jo, setsakra vám to spolu sluší. Vy dva fakt vypadáte, jako milenci, nezlob se na mě,“ pousměje se na mě.

„Nechceš ještě test přitažlivosti?“ zavrčím.

„Jo dost by mi pomohl, ale stačí ty výrazy,“ uculí se ten dement. Hodím po něm polštář.

„Hlavně, že se bavíš,“ zavrčím.

„Nemáš si hrát s ohněm, a tenhle je pořádně žhavý. Co budeš dělat?“ zeptá se mě Lavi. Mimoděk vyprsknu smíchy. Stejně jsem se zeptal před pár hodinami Korena.

„Nejspíš budu hasit oheň ohněm,“ pousměji se.

„Doufám, že nezapálíte planetu, jdeš s ním na diskotéku?“ zeptá se Lavi.

„Jo jdu, požádal mě o to…“ kývnu.

„… a ty jako správný zamilovaný puberťák jsi nemohl říct ne,“ uculí se Lavi. Probodnu bratra pohledem, ten hajzlík do mě vidí jako do zrcadla.

„Už ti někdy někdo řekl, že jsi otravné štěně?“ zavrčím naštvaně.

„Jo, ty právě teď,“ zasměje se Lavi a pakuje se ze dveří. Ten má takové štěstí, že ho nemůžu honit, že ani neví jaké!

 

V sobotu večer se obleču do normálních kalhot a obyčejné rudé košile s černým efektem.

„Není té košile škoda? Ta se dá využít jinak, vezmi si tuhle,“ hodí po mě, Lavi, obyčejnou krémovou košili, která se snad hodí ke všemu. S povzdechem ho poslechnu. Chtěl jsem před ním vypadat hezky.

Sejdu pomalu dolů ke Korenovi, který mě už čeká. Je vystrojený až mi přechází oči.

Světlé modré kalhoty jsou doplněné černou saténovou košilí.

„Promiň, že jsi musel čekat,“ omluvím se mu a dělám, že mám hodně práce se schody. Doslova se mi zamlžili brýle. Kdyby šel na zábavu celý v černém, tak nejsem to jen já, kdo sedne na zadek.

„Neomlouvej se, mělo mi dojít, že s tou nohou to nebude nejjednodušší. Ale aspoň brácha mi slíbil, že nás tam vezme autem, taky se tam chtěl podívat,“ usměje se na mě.

Cože? Koren má bratra? Doufám, že to není stejný fešák jako on to by mě už asi kleplo.

„Eh dobře,“ kývnu a nechám si mámou strčit do kapsy tisícovku.

„Do půlnoci ať jste doma kluci,“ usměje se máma, a otevře mi dveře. Hrozivě na ni za Korenem zakoulím očima a nechám se vést k černému pick-upu.

„Takže můžeme? Ten vrták nejspíš ani neřekl, jak se jmenuji, že? Jsem Asiko,“ podá mi ruku pohledný brunet, jenže na Korena nemá ani zdaleka.

„Těší mě, Kane,“ potřesu mu s rukou a s menšími problémy se vysoukám do sedadla, ani jeden si toho nevšiml. Neandrtálci. Koren je nádherný neandrtálec, pousměji se.

„Co se ti stalo?“ podívá se do zpětného zrcátka Asiko.

„Honil jsem bráchu a švihnul se do kolene,“ odpovím mu na půl pusy. Štve mě, že jako jediný sedím na zadním sedadle a oba jsou vepředu.

„Na to se dává sádra? Já myslel, že stačí obklad,“ podiví se Asiko.

„Normálně jo, pokud nemáte po náročné operaci kolene,“ odstřelím ho. Dělat ze mě simulanta, to by se mu hodilo.

„Nechtěl jsem se tě dotknout,“ omluví se mi Asiko zaskočeně. Jen něco zabručím a sleduji cestu. Za chvíli jsme u tančírny. Trvá mě dost dlouho, než se mi podaří se z auta dostat.

„Neurážej se a pojď nebo nám zaberou nejlepší místa,“ popožene mě Koren netrpělivě.

„Představ si, že by to šlo rychleji, kdyby mi někdo z vás pomohl! Nejsem tak pohyblivý jako vy,“ seřvu je nasraně. Večer ani nezačal a už ho mám plné zuby.

„Promiň, nemyslel jsem to tak,“ omluví se mi zaskočeně Koren.

„Představ si, že mi to tvoje promiň, z auta nepomůže,“ setřu ho jízlivě a konečně se vyhrabu z auta. Z normálního by mi to šlo líp. Pak už si žádných jejich poznámek nevšímám a vyrazím ke vchodu, kde si koupím lístek, oba mě následují jako zmoklé slepice. Hned u dveří se rozhlédnu a zamířím k poslednímu vyvýšenému stolu na boku, z kterého pohodlně přehlédneme celý sál, kupodivu se tam dostanu dřív, než ho někdo obsadí.

„Hele skrčku vypal, to je náš stůl,“ začne na mě dorážet jeden mladík. Naštěstí si začínajícího problému všimne jeden rozložitý vyhazovač.

„Máte tady na ten stůl rezervaci? Jestli jo, tak mi ho ukažte,“rozkročí se před mladíkem. Ten hned znejistí a začne něco koktat.

„Takže ne, okamžitě se pakujte. Dám si na vás a vaši partičku pozor, ještě jeden problém a letíte,“ varuje ho vyhazovač. Když parta s tlumenýma nadávkami vypadne, otočí se ke mně.

„Kdyby byl nějaký problém stačí hvízdnout, někdo se o to postará,“ poradí mi a odejde.

Pak uvidím Korena, jak se rozhlíží, kde jsem.

„Korene,“ zamávám na něj. Všimne si mě jeho bratr a Korena odtáhne ke mně.

„Perfektní stůl. Kore, jdi nám pro pití, mě džus, co si dáš ty?“ otočí se na mě Asiko.

„Je mi to jedno, hlavně ať v tom není alkohol,“ povzdechnu si. Koren kývne a začne se prodírat k baru.

„Ty Korena miluješ co?“ podívá se na mě Asiko, trhnu s sebou, až málem sebou švihnu na zem.

„Neříkej, že je to tak vidět,“ zasténám zděšeně.

„Ne není, ale umím řeč těla. Jsou to jen jemné náznaky, normální pozorovatel by si toho nevšimnul,“ zasměje se.

„A ty jsi nenormální pozorovatel?“ zeptám se na nabízenou otázku.

„Dá se to tak říct, jsem policajt, specializuji se na výslechy, tak musím mít lepší postřeh než ostatní,“ usměje se na mě. No skvělé, tak teď bych si dal i něco ostřejšího.

„Ty jsi tanečník?“ zeptá se Asiko.

„Ne, tančit byl můj sen, který zničila jedna autonehoda a zničené koleno,“ pousměji se trpce.

„Škoda, mohl jsi to naučit Korena, nápady má dobré, ale hýbá se asi jako poleno se zlomeným křížem,“ povzdechne si Asiko, nad tím přirovnáním se zasměji, ale trefil se přesně.

„Co je tu tak k smíchu?“ podiví se Koren, protože jsem se do jeho příchodu nedokázal přestat smát, při pohledu na něj se rozesměji znovu.

„A to jsi ještě nic nepil, co s tebou proboha udělá alkohol?“ zděsí se Koren.

„Ani se neptej,“ vyderu ze sebe. Koren si jen povzdechne a sedne si. Po dvaceti písničkách se vydá tancovat na parket a stále se rozhlíží po maskovaném svůdníkovy, který stále nepřichází. A čím víc se blíží půlnoc tím je podrážděnější, poslední hodinu neslyšíme nic jiného, že už tu musel být a že to není možné. Co mě zarazí je fakt, že Koren není jediný, kdo se po maskovaném tanečníkovi rozhlíží, je to skoro celá tančírna včetně Briana, který vypadá čím dál zklamaněji. Když diskžokej ohlásí poslední dvacetiminutovku a já se neukážu, zklamaně se zvedne a odejde.

Snad ještě zklamanější je Koren, který se to snaží nedat najevo. Odejde zaplatit pití k baru.

„Nevypadáš nijak překvapeně, že nepřišel,“ obrátí se na mě Asiko.

„Měl bych?“ zeptám se s klidem.

„Ne asi ne,“ pokrčí rameny a vstane. Udělám to samé a začnu se prodírat davem k východu. Na Korena počkáme u auta. Tentokrát mi do něj Asiko pomůže.

„Příště vezmu normální auto a ne džíp,“ slíbí mi. To budu jen rád.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:D

(Naki, 22. 8. 2012 18:36)

To bylo fakt dobrý :D a nejlepší je : tančí jak poleno se zlomeným křížem :D :D