Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Učitel tance

9. 5. 2011

Učitel tance

 

Něco nebo někdo mě zalechtá, téměř okamžitě s sebou zašiji, a obrátím se na druhý bok. Tohle si Lavi vypije. A zase, to mi fakt dělá naschvál, tentokrát se vymrštím do sedu, v dalším momentě se s někým srazím čelem. To mě okamžitě probere, chytnu si čelo a nevěřícně se podívám na Korena, který se taktéž jako já drží za čelo.

„Au, který jelito?“ zaskučím a abych to zamaskoval, zašátrám na stolku po brýlích, které si nasadím.

„Já nejsem jelito, jen jsem nevěděl, že spíš tak divoce a že máš tak tvrdou hlavu!“ zafňuká Koren, který sedí na zadku u postele.

„Tys taky nevěděl, že je zakázáno mě budit, vždyť není ani sedm,“ zavrčím při pohledu na budík.

„Chtěl jsem tě doprovodit do školy,“ nafoukne se Koren.

„A co tak najednou?“ pozvednu obočí a prohmatávám si čelo, na kterém mi roste malý hrb. Prý já mám tvrdou hlavu! Koren tam nemá nic. Natruc na něho vypláznu jazyk a ponořím se pod deku, kde se skrčím.

„Kane, ty si snad děláš prdel! Okamžitě vylez nebo tě hodím do ledové vody,“ zavrčí Koren.

„To si zkus a budeš viset z okna bez kalhot,“ podívám se na Korena přísně. Ten jen bezhlesně otevře pusu a vytřeští oči. Konečně mám ticho na spánek, znovu si strčím hlavu pod deku a spokojeně začnu chrupat. Z ničeho nic mě na zadnici přistane vařecha, až to zaštípá.

„Auu, který tyran,“ potáhnu a podívám se na mámu, která u postele stojí s rukama v bok.

„Já ti dám, tyran, ať jsi dole na snídani nebo zaspíš,“ zamračí se na mě máma. Radši poslechnu a nabručeně zapadnu do sprchy. Po pěti minutách se vploužím do kuchyně na znamení, jak moc jsem unaven.

„Netušil jsem, že jsi takový sedmi spáč,“ uchichtne se Koren, který popíjí čaj z mého oblíbeného hrníčku. Zabodnu do ruky pohled a s bručením si sednu vedle něho. Namáznu si rohlík a pustím se do jídla. Teprve po třetím rohlíku a hrníčku čaje jsem schopný fungovat aspoň v mezích menší kapacity.

„Proč jsi přišel tak brzy?“ otočím se na Korena, který na mě jen nevěřícně zírá.

„Měli jsme poradu,“ cukne mu koutek.

„Jak to, že o tom nevím?“ zamrkám překvapeně a mozek konečně začne fungovat tak jak má.

„Protože jsem tě nemohl vzbudit. Pojď nebo to nestihneme,“ vstane a odnese hrnek do dřezu, kde ho opláchne, poděkuje za čaj a násilím mě vystrnadí z domu.

„Ještě jsem nedopil čaj,“ zaprotestuji.

„Tak si ho dopiješ, až přijdeš,“ odsekne klidně a zavře venkovní dveře.

„Ahoj Kane, dnes sis přivstal,“ zaslechnu sestřenku a s úsměvem se k ní otočím. Za sebou zaslechnu zaklení a zaskřípání zubů.

„Já nechtěl, z postele mě dostal jety,“ zaskučím. A Marek s Erikou se rozesmějí.

„Jo a dal ti takovou ránu, že máš na čele hrb,“ souhlasí Marek vesele. Zamračeně se na ně podívám.

„Brácho, půjč mi minci,“ požádá Erika Marka, ten ji beze všeho vyhoví. Pak se ke mně přiblíží a sevře mě do svěráků. Nebráním se, protože to nečekám.

„Co děláš ty jelito? Okamžitě mně pust!“ zavřeštím. Koren, ten zrádce, se s klidem opře o plot a vesele jejich snahu pozoruje.

„To určitě,“ odfrkne si Marek a znehybní mi hlavu, ve vteřině mi dojde, co má Erika v plánu.

„Ať tě to ani nenapadne!“ zařvu na ni. Erika se usměje a přiblíží se ke mně. Začnu s sebou mrskat jako ryba na háčku. Jak Markovi tak Erice slibují pekelnou pomstu, jestli se o to pokusí. Udělají to. Erika mi přitiskne minci na bouli a zatlačí. Mám pocit jako by mi čelo vmáčkla do mozku, z očí mi vyletí slzy.

„Tak a je to, to bylo humbuku pro jednu minutu,“ usměje se Erika. Opatrně si sáhnu na čelo a skutečně boule je pryč.

„Tak ď,“ poděkuji.

„Máš za co, koupíš mi vanilkovo-pistáciovou zmrzlinu, velkou,“ oznámí mi s úsměvem.

„No že jsi to ty, tak jo, odpoledne?“ zeptám se.

„Ne, teď. Odpoledne mám rande s jednou skvělou slečnou,“ uculí se. Ani mě to moc nepřekvapí, zato Koren vypadá, jako by spatřil ducha.

„Tak pojď nebo fakt přijdeme pozdě,“ otočím se na Korena. Ten se, se zamrkáním vzpamatuje a vyrazí k nám. Společně se vydáme do školy, u prvního stánku koupím Erice zmrzlinu.

Pak s Korenem zamířím do předsednické kanceláře, kde se nám nahromadilo několik papírů.

„Kane, ty jsi věděl, že Erika je na holky?“ zeptá se mě Koren.

„Tušil jsem to, proč?“podívám se na korena od papírů.

„Jen tak,“ zabručí a otočí se i s křeslem k velkému oknu. Vypadá tak zamyšleně, že ho nebombarduji dalšími dotazy a o co můžu, se postarám já. Takhle divně se tváří poslední dny, jako by si uvědomil něco, co nechtěl. Nechápu ho, ale nepátrám po tom, mám větší trable, a to jak ho odradit od toho, kdo je ten maskovaný tanečník. Mám v úmyslu dát ještě dvě diskotéky a pak se vytratit stejně jako jsem se tam dostal, mezitím musím zjistit jak to říct Korenovi, aniž by se na mě naštval. Tohle bude nemožné! Zasténám.

„Děje se něco?“ podívá se na mě Koren. Rychle se podívám na papír v ruce. Přírodovědci, zase žádají o větší prostory.

„Jo dvě věci. Tady máš přírodovědce a před dvaceti minutami zvonilo,“ zkontroluji čas na hodinkách.

„No tak to je průser,“ okomentuje to Koren, popadne tašku a vystřelí z kanceláře, já ho o dost pomalejším tempem následuji. Do hodiny vejdu přesně v momentě, kdy učitel zahájí vysvětlování další látky.

„Dobrý den, moc se omlouvám…“ začnu.

„Dobrý den, jsem neskonale rád, že jste se dostavil aspoň na novou látku, a když bude předseda něco neodkladného potřebovat, tak aspoň po někom vzkažte, sednout,“ podívá se na mě učitel. Zaskočeně přikývnu a rychle zapluji do lavice, než si to rozmyslí a vytasí mě. Já se neučil.

„Promiň, nic lepšího mě nenapadlo,“ sykne ke mně tiše Marek.

„Jsi skvělý, máš to u mě,“ syknu k němu a už radši dávám pozor, nechci riskovat vytasení a ránu křídou, ráno jsem už jednu dostal.

 V klidu doklepeme školu a až na pár tajfunů v podobě Korena, který nemá moc dobrou náladu, se nic vážného nestane. Cestou ze školy vyzvednu ze školky bratra, který je celý zrůžovělý.

„Copak se tak červenáš?“ mrknu na něho očkem.

„Breth se na mě usmála. Dvakrát!“ kontroluje Lavi. Podivám se na něho a doopravdy se podivím, že ještě chodí po zemi, ale nechci nic riskovat tak začnu po kapsách hledat provázek.

„Co to děláš?“ zeptá se zvědavě Lavi.

„Hledám provázek,“ odpovím mu.

„A na co?“ podiví se Lavi.

„Kdyby ses začal vznášet jako balonek, abych tě mohl přivázat, těžko bych mámě vysvětloval, že jsi nám uletěl do atmosféry,“ uchichtnu se.

„Ty jsi blbej!“rozčílí se Lavi.

„Ale zato upřímný!“ poukážu na skutečnost a pak nestačím zdrhat před mým malým bratříčkem, který se proměnil v litou šelmu. Za chvíli mě skoro má a já jsem pár kroků od branky.

„Lavi, tamhle je Breth,“ upozorním ho a zapluji do branky, kde se otočím. Lavi hned nahodil nevinný kukuč, pročísl si vlasy a rozhlíží se, kde je ta holka. Mám z toho druhé vánoce. Lavi mě zahlédne a pak už nestihám, prolétnu v botách chodbičkou a vletím do kuchyně, kde se schovám za mámu, ať mě před Lavim zachrání.

„Co to k čertu děláš?“ podiví se máma, ale to už je tu Lavi a začne mě honit máma nemáma.

„Tak a dost a oba! Jak to, že jste v botách v kuchyni, vy ji vytírat nebudete, co?! Ať už jste na chodbičce nebo vezmu koště a uvidíte. A žádný praní nebo budete mít zaracha a oba! Jak malý kluci!“ dá si máma ruce v bok. Radši ji poslechnu a jdu ke dveřím, věřím, že si na mě Lavi nic nedovolí, když je tu máma. Zastavím se až mezi dveřmi a stoupnu si k nim, abych bráchu slyšel, jak se obhájí.

„Ale já jsem malý kluk, takže to mám povolené?“ zamrká na ni Lavi.

„To jsi měl rovnou říct, že jsi kojenec,“ uculím se a rychle uhnu, když se po mě ožene, bohužel si nevšimnu, že za mnou jsou futra a vidím chvíli jen hvězdičky. Když se vzpamatuji, sedím na zemi a dívám se na mámu, která se nade mnou sklání se starostí v očích.

„Kane?!“ volá na mě zděšeně.

„Jsem v pořádku,“ zavrčím.

„To je dobře, ještě mi řekni, kolik vidíš prstů,“ nabádá mě máma. To je vtip? Proč mi ukazuje dvacet nebo třicet prstů v osmi řadách?!

„A v které řadě?“ zeptám se pitomě a zamrkám. Lavi se smíchy zhroutí na zem.

„To mi stačí, jedeme do nemocnice,“ vstane máma a jde hledat klíče a kabelku.

„Jsem pořádku, jen se, se mnou všechno točí,“ zabručím a chytnu si hlavu.

„No však právě, možná máš otřes mozku. Vy taky musíte blbnout jak idioti,“ zavrčí máma. Opatrně začichám.

„Mami nepálí se něco?“ zeptám se zvědavě.

Máma začichá a zděsí se.

„Buchty!“ zaječí a vrhne se do kuchyně, kde otevře troubu, ze které se vyvalí dým. Chňapkami chytne plech a celý ho strčí do dřezu, kde na něj pustí vodu. Jako by to nestačilo, zapne se požární alarm, který nechal nainstalovat táta. To už máma psychicky neunese a s Lavim máme tu čest poznat celý její sprostý slovník v šesti jazycích. Nestačíme zírat. Konečně se ji alarm podaří vypnout a vezme telefon, který zběsile vyzvání.

Chvíli do něj něco vysvětluje a pak s úlevou zavěsí. Vzápětí pootvírá okna v celém domě a začne seškrabovat zuhelnatělé buchty. Opatrně se postavím a posadím se za stůl.

„Chceš s něčím pomoct?“ zeptám se mámy, ta se na mě podívá jako na vraha a do ruky my vrazí plech a škrabku. Podívám se na ni a zajdu si do tátovy dílny pro špachtli, kterou to jde o poznání líp. Podám jí očištěný plech a začnu vstávat.

„Radši zůstaň sedět nebo se svalíš, jak přijede táta, tak pojedeme do nemocnice,“ povzdechne si máma.

„Jsem v pořádku, jen mě bolí hlava,“ uklidním ji.

„Nechápu, jak ses tak mohl praštit,“ rozhodí máma rukama.

„Nejspíš proto, že oči v zadu nemám,“ ušklíbnu se.

„Nebuď drzý!“ podívá se po mě máma.

„To je dobré, chceš po mě odpověď, a když ti odpovím tak jsem drzý,“ zahučím naštvaně.

„Nechápu, proč jsi tak naštvaný,“ hodí po mě máma očkem.

„Proč. Ráno se srazím s Korenem, že mám na čele boulí. Erika mě jí sice zbavila, ale i tak mě to bolelo, ten zmetek se jen bavil. Přijdu domů a třísknu se hlavou do dveří, že vidím hvězdičky, ke všemu ještě spálíš moje oblíbené buchtičky. A aby toho nebylo málo, mi řekneš, že jsem drzý! Copak můžu za všechny bolesti světa?“ zafňukám a praštím hlavou o stůl, v zápětí toho lituji, protože se mi znovu roztočí hlava, že si myslím, že jsem na kolotoči.

„Ahoj rodino, jsem doma,“ zahlaholí táta s chodbičky.

„Bezva, tak jedeme, jen zavedu Laviho přes ulici,“ pousměje se máma a jde pro Laviho.

„Děje se něco?“ podiví se táta, když uvidí oblečenou mámu.

„Jo musíme s Kanem do nemocnice, blbli s Lavim a Kane se tak třískl do hlavy, že byl asi dvě minuty v bezvědomí, mám obavy, aby neměl otřes mozku,“ vysvětlí máma tátovi.

„Kluci jedni blbí! Zaveď Laviho já, dovedu Kaneho do auta,“ uleví si táta. Za chvíli uslyším klapnutí dveří a ke mně přijde táta.

„Tak se zvedáme mladý muži,“ promluví táta.

„Nikam nejdu,“ fňuknu.

„Ale jdeš nebo ti zavolám sanitku,“ oznámí mi táta.

„To je vydírání,“ zaskučím.

„To je,“ uculí se. Pomůže mi na nohy a dovede mě k autu, celou cestu se cítím jako opilý.

„Já ho podržím,“ zaslechnu Marka. Tak skvělé, ještě tenhle tu chyběl. Nakonec mě oba nacpou do auta a Marek si sedne vedle mě.

„Vážně tam musíme?“ zeptám se zkroušeně.

„Jo musíme,“ oznámí mi máma.

„Zkoušeli jste prsty?“ zajímá se Marek.

„Zkoušeli, zeptala jsem se ho na dva a on se mě zeptal v které řadě,“ odtuší suše máma. Zaslechnu, jak se Marek zahihňá. Blbec. Táta za chvíli zastaví a zase mě táhnou ven, pak do nemocnice, kde si nás za chvíli vezme doktor. Napřed hledá nějaké zranění, které sice najde, ale tak nepatrné, že mi to jen vyčistí, pak zkouší to co máma, tím projdu podobně jako u mámy, jen těch prstů je víc, jen v méně řadách. Na to mi diagnostikuje slabý otřes mozku a klid na lůžku. Jsem zděšen!

„Mami v sobotu je diskotéka,“ zafňukám.

„Tak si ji tentokrát odpustíš, máš teprve středu, v sobotu se prostě uvidí. Jestli ti bude špatně, tak jdeš jedině do háje,“ oznámí mi máma. Povzdechnu si.  Radši už to nekomentuji nebo by to bylo jen horší. Doma se nechám dopravit do postele a vypnu si i mobil, aby mě nebolela hlava. Mám mít klid ne?

Za chvíli usnu.

 

V sobotu na mamu házím prosící oči. Já tam dnes prostě musím!

„Je ti jasné, že jsi po otřesu mozku, tedy aspoň doufám,“ zabodne do mě oči.

„Mě už nic není,“ prohlásím slavnostně.

„Opravdu? Kolik vidíš prstů,“ ukáže mi tři. S klidem ji to řeknu a zodpovím dalších pět kombinací, správně. Máma si povzdechne.

„Dobře, ale slib mi, že budeš na sebe dávat pozor a žádné prudké pohyby a taky, že většinu volných minut prosedíš,“ klade si podmínky.

„Jasan mami. Marek jde taky, tak dá na mě pozor,“ ujistím ji. Tohle byl dobrý tah, uklidnil jsem ji natolik, že mi nebude volat každých pět minut, to bych si nezatančil a ještě bych byl prozrazen.

Rychle se obléknu, zamaluji si jizvu, skončím v momentě, kdy pro mě přijde Marek.

„Kane, kdyby se něco dělo, tak zavolej, mám špatný pocit,“ přijde ke mně máma, když si oblékám bundu. Zděšeně se na ni podívám. Mami, dnes ne! Zasténám v duchu.

„Budu v pořádku, neboj se,“ usměji se a vyběhnu, tentokrát se nechám svézt skoro až k zábavě. Vejdu tam o hodinu později, čekal jsem za závěsem, kde jsem si připevňoval masku. Pak vejdu do sálu a rozhlédnu se, Korena spatřím hned, pořád je takové poleno jak na začátku, je vidět, že ho to nikdo neučil. Rozhodnu se mu pomoct a vtančím do kruhu.

„Nejde ti to,“ pošeptám mu do ucha. Trhne s sebou a obrátí se ke mně.

„Už jsem myslel, že nepřijdeš a máš pravdu, proti mně jsi perfektní,“ povzdechne si Koren. Obočí mi vystřelí nahoru. Koren přiznává svou chybu? Co se to s ním děje?!

„Jestli chceš, naučím tě to,“ usměji se a krátce zfiltruji s klukem vedle. Hned se chytne a obejme mě kolem pasu, aby mě přitáhl k sobě.

„No tak moment, to je můj kluk,“ zavrčí Koren a odtrhne ho ode mě.

„Co ti je? Flirtoval se mnou tak se uklidni,“ zavrčí kluk.

„Uklidněte se oba nebo vyletíte!“ vloží se do toho vyhazovač. Vzhledem k tomu, že má rozměry profesionálního boxera se obě horké hlavy se hodně rychle uklidní. Využiji toho rozruchu a vytratím se z kruhu. Sednu si za bar a sleduji Korena, který se překvapeně rozhlíží.

„Nechápu, že tak dobře vždycky zmizíš. Šéf mi řekl, abych se tě zeptal, jestli sis to už rozmyslel, přijme tě hned z placu a podle tvých podmínek,“ dá mi na bar citronádu. Zauvažuji a rozhodnu se.

„Dobře, řekni mu, že to přijmu, ale nejdřív se zeptám na to koleno, jestli by se nedalo trvale zpevnit a uzavřu svoji záležitost. Podmínky si určím až pak,“ kývnu souhlasně.

„Skvěle, bude mít radost. Určitě na tebe počká, jinak by to místo už dávno obsadil, dobrých tanečníků, je tu víc než dost,“ pousměje se barman.

„Ale nejsou tak dobří jako já,“ zasměji se.

„To je pravda,“ usměje se barman a věnuje se zákazníkům. Celý večer jde jako po drátkách, už si začínám myslet, že se máma zmýlila. Učím Korena jak se pohybovat a na konci páté volné mě skoro strčí do kapsy.

Pak si všimnu Briana a přitočím se k němu.

„Ahoj, tak jak to jde?“ zeptám se.

„Skvěle. Naši to neakceptují, brácha řekl, že pronajme byt a budeme tam bydlet spolu. Doufám, že se nebudeš zlobit,“ kousne se provinile do rtu.

„Proč?“ zeptám se se zvednutým, obočím.

„No víš, byl hodně zvědavý, jak vypadáš bez masky, tak, když jsi navštívil cukrárnu s tou holkou, tak jsem tě, mu ukázal,“ vysvětlí provinile. To by vysvětlovalo, proč jsem dostal tou lžičkou do týla.

„To je v pořádku, už to stejně ukončím. Nemám proč tajit svou totožnost dál,“ uklidním ho s úsměvem. Brian si viditelně oddechne a pak vytřeští oči za moje rameno.

„Otočím se, ale vzápětí mě někdo švihne do zraněného kolena, že se s bolestí zhroutím na zem, ještě mi hlavou třískne o zem, což velice prospěje mému otřesu mozku a strhne mi masku. Je to tak rychlé, že tomu ani nestačím zabránit.

„To jsem sám rád, ty demente, už jsem ti jednou říkal, ať se držíš od mého bratra dál,“ zaječí na mě Brianův brácha.

„Já se o tvého bratra nestarám, mám rád někoho jiného,“ zavrčím a snažím se uklidnit kolotoč v mé hlavě. Brianův brácha se na mě zaskočeně podívá. Zaslechnu Briana, jak mu všechno vysvětluje.

„Promiň, to jsem nechtěl,“ odpoví zaskočeně a pomůže mi na nohy, spíš na nohu, protože na tu druhou se nedokážu postavit. Tohle nebude dobré.

„Kane,“ zaslechnu přiškrcený hlas Korena. Jen to ne, prosím ne! Podívám se na něho a rázem je po všech nadějích, nevěřícnost v jeho očích nahradí nenávist.

„Korene, já ti to…“ začnu překotně jednat.

„Od tebe ty hajzle, nechci nic slyšet! Bavil ses dobře?! V životě tě nechci vidět, do konce svého života a to jsem se s tebou chtěl tát dohromady, kde jsem nechal rozum?! Ukaž se mi na očích a zabiju tě!“ zaječí na mě Koren, to je poslední kapka, která mohla dopadnout. Nejvíc mě bolí jeho bolest, která se najednou objeví v jeho očích zároveň s nenávistí. Prohrál jsem všechno, co jsem mohl. Vytrhnu se Brianovu bratru a rozběhnu se ven z diskotéky, je mi jedno, že už nikdy nebudu chodit, hlavně musím pryč. Za sebou zaslechnu Marka, ale ignoruji ho. Příliš se soustředím, abych skrz clonu slz aspoň trochu viděl, doslova proběhnu několika ulicemi, až se kvůli bodajícímu kolenu přece jen musím zastavit, vůbec nevím, kde jsem, cítím jen náraz, který mě odhodí bokem…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář