Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Dveře temnoty

20. 2. 2013

Dveře temnoty

 

Podívám se na kalendář. Potřebuji vědět důvod, proč jsem procitnul. Pekelný kalendář ukazuje, že je dnes 31. 10., den dušiček nebo také Haloween. Nebo když chcete tak ještě strašidelný den. Dnes po setmění se duchové začnou rojit v ulicích, od lidí převlečených do strašidelných kostýmů, k nerozeznání. A mají k tomu důvod, kdo by dnes věřil na strašidla. Zrovna dnes v době jednadvacátého století? Nikdo, nikdo kdo chce být považován za normálního. V to co lidé za mých věků věřili se nenávratně propadlo do propadliště času, ale to neznamená, že všechny nadpřirozené bytosti zmizely stejně. Ne jen se přizpůsobili světu a přežili. Běžně dnes narazíte na upíry, vlkodlaky, čaroděje, víly nebo cokoliv jiného, jen je považujete za zvláštní lidi. V mojí době jsme se jim vyhýbali, jak jen to šlo. Dnes se s nimi klidně spřátelíte, aniž byste měli tušení, kdo ve skutečnosti jsou. A já… asi jsem se vám ještě nepředstavil.

Mé jméno je Miran a kdysi jsem byl člověkem, teď jsem jen přízrak, který, aby se vykoupil z hříchů, vede nevinné lidi to temnoty a já tak splácel svůj dluh peklu.  Právě dnes o haloweenu, kdy je moc Ďáblů takřka všemocná, nastává další den mého prokletí tady. Už ani netuším, kolik století uběhlo od mého prokletí.

Poslechnete si můj příběh? Pomůžete mi?

Obleču se do svého oblečení, které dnes připomíná dobový kostým, přehodím si přes něj plášť, který je tak rozedraný, že spodek jsou už jen cáry a vyjdu na kamenný balkon, ze kterého mám výhled na bránu, kde se shromažďuje skupinka lidí dychtící se vrátit do minulosti. Čiší z nich radostné očekávání, zvědavost, ale jedna mysl je jiná, je jakoby zastřená smutkem a letmou beznadějí. Poryv větru smete část mého pláště přes zábradlí a v měsíci, který již vystoupil nad hradby, se mihne pár netopýrů. Kamenným chrličům, které jen tak vypadají a sedí na zábradlí z obou stran, zasvítí oči lačností. Mám ještě pár chvil, tak vyslechněte můj příběh.

 

Minulost

 

„Mirane nezdá se ti, že dnes je krásný den?“ zeptá se otec a přejde k oknu. Tiše si povzdychnu, tohle říká pokaždé, když mi chce něco sdělit. Je to hodně ironické, zvlášť když leje jako z konve.

„Co máš na srdci, otče?“ položím zavřenou knihu na stolek. Otec nemá rád, když se plně nevěnuji jeho slovům, zároveň to chci mít brzy za sebou, abych mohl jít za svým milencem. Ano přiznávám tu slabost, miluji muže víc než ženy. Nedokážu si představit, že se jednou ožením.

„Jak ty můžeš vědět, co chci?“ otočí se ke mně překvapeně otec. Jen tiše obrátím oči v sloup, další zdržovací technika?

„No tak abych přešel k věci, dobře víš, že jsi již od dětství zasnoubený s dcerou mého přítele,“ začne a posadí se na židli naproti mně. Zděsím se, snad už ten čas nenastal?!

„To dobře vím, otče,“ odpovím, co nejvíc lhostejně.

„To se mi vážně ulevilo. Zítra vyrazíš na jejich hrad a oficiálně požádáš o ruku Samanty,“ oznámí mi otec.

„Není to zbytečné, když už jsme zasnoubeni?“ pokusím se tomu vyhnout.

„Ne není, především je to slušnost a to bys měl jako šlechtic vědět. Za tři týdny na to bude svatba,“ oznámí mi klidně,

„Ale to je rej duchů, v ten den se nesmí pořádat žádné slavnosti,“ zděsím se.

„Že ty zrovna dáš na babské povídačky,“ mávne rukou otec.

„Nemyslím si, že by to byli povídačky, vzpomínáš si, jak se naše jedna služebná vdávala přímo na rej duchů, protože jsi ji dal volno jen ten den a ráno je oba našli rozsápané!“ zamračím se na otce.

„Samanta si ten den vybrala jako ideální a já na tom nevidím nic zlého,“ pokrčí rameny otec.

„To je čarodějnice?“ zeptám se upřímně.

„Vyprošuji si, abys o své nevěstě mluvil tímto nevděčným tónem a ještě ji za její nepřítomnosti urážel, Mirane!“ zamračí se otec.

„Neurážím ji, je to jen suché konstatování nic víc,“ odpovím a natáhnu se po knize.

„Vyber si jednoho člověka, který tě doprovodí, a víc nechci slyšet. Vyrážíš zítra po snídani,“ oznámí mi otec a vyjde z knihovny. Tak tomu říkám hezký začátek dne, pomyslím si ironicky a znovu se začtu do knihy. Má volba coby průvodce je víc než jistá. Po chvíli zavřu knihu a vrátím ji zpět do police, vyjdu z knihovny a zamířím do pokoje, ale ovšem jen na oko. Vím, že mě sledují. Služebné informuji, že nechci být rušen ani svou matkou a zavřu dveře, poté přikročím ke krbu a jediným zmáčknutím kachličky otevřu vchod do tajné chodby. Objevil jsem ji již jako malý, nikomu jsem o nich neřekl, až teď svému milenci. Výhoda je, že do chodby se dá vejít různými vchody ze zámku, důmyslně ukrytých a vedou do jedné jediné místnosti, takže se nemůžeme minout. Dveře za mnou se zavřou a já spěchám známou chodbou, s loučí v ruce.

Za okamžik vejdu do komnaty, která je už osvětlená. Vane už tam je. Dám louč do držáku na stěně a skočím mu do náruče.

„Tolik jsi mi chyběl,“ zašeptám a políbím ho na krk.

„Ty mě také. Řekneš mi, co se stalo?“ zavrní, Vane. Musím se uchichtnout, vždycky věděl, když mě něco trápilo.

„Táta mě posílá za moji ‚snoubenkou‘,“ špitnu.

„Aha, kdy vyjíždíme?“ zeptá se, Vane věcně. Usměji se mu do hrudi, zná mě až příliš dobře, ale to neznamená, že mu to ulehčím.

„Otec mi vybere průvodce sám, nejspíš Rotvajlera,“ zahučím. Rotvajler je přezdívka velitele vojska je zcela oddaný otci, zabije kohokoliv, koho otec přikáže zlikvidovat, i kdyby to bylo půlroční dítě.

„No tak se ho někde v křoví a nahradím ho. Tebe neopustím, lásko,“ políbí mě.

„To si skutečně myslíš, že bych jel bez tebe?“ uculím se a jemně ho kousnu do krku.

„Cože? Ty sis ze mě dělal legraci? Tak to si zaslouží trest,“ uculí se a přehne mě přes koleno a naplácá mi. Zasténám rozkoší. Zatraceně, co objevil moji rozkoš pro bolest, toho hojně využívá. Začne mě svlékat a já se rozhodně nebráním, místo toho svlékám jeho. Nechám ho, aby mě uspokojil.

 

O dost později spolu ležíme u mě v pokoji, je hodně po půlnoci tak se nemusíme bát, že by nás někdo nachytal.

„Nejradši bych tam nešel, mám z toho divný pocit,“ povzdechnu si unaveně.

„Můžeme zmizet na cestě, v cizím království si koupit malý domek stranou všech a být tam společně,“ zavrní Vane. Ne že by to neznělo přímo božsky, práce se nebojím, spíš mám strach o něj, kdyby nás našli… radši na to nebudu myslet.

„To nejde, nechci tě ztratit, takhle si aspoň občas budeme moct ukrást chvilky pro sebe,“ políbím ho a přitisknu k sobě.

„Dobře. A z čeho máš ten divný pocit?“ zeptá se Vane.

„Nevím, z celého toho zasnoubení, navíc chce svatbu přímo na dni duchů. Už to mi nahání husí kůži,“ otřesu se. Vane, zvážní a jeho oči se přestanou smát.

„To není dobré, ten den mají temné síly prakticky neomezenou schopnost, odmítni to!“ varuje mě Vane.

„Já to vím, ale otec je jako uhranutý,“ povzdechnu si, „ dokonce mě seřval, když jsem se zeptal, jestli není čarodějnice.“

„Tím spíš tě tam samotného nepustím,“ rozhodne se Vane a vstane. Začne se oblékat. Smutně se na něho dívám, chtěl jsem si ho ještě užít.

„Už spi, lásko, všem by bylo podezřelé, že nejsi vyspaný a já taky,“ dá mi pusu na dobrou noc a zmizí v chodbě. Počkám, až se zavřou úplně a pak jen koukám do tmy, usnu až někdy k ránu aby mě za pár minut budili. Unaveně se obléknu a jdu do jídelny na snídani.

„Dobré ráno,“ pozdravím bez nálady a sednu si na své místo.

„Ty jsi nějaký unavený, nemohl jsi dospat nadšením?“ podívá se na mě otec.

„Spíš hrůzou, to by sedělo víc,“ odseknu nezdvořile a začnu se vrtat v talíři.

„Tak ta drzost by stačila! Aby tě na cestě nepřepadli myšlenky na útěk, pojede s vámi velitel mých stráží a tvůj doprovod zabije v momentě, kdy budeš chtít utéct nebo se budete zdržovat až příliš dlouho! A víš, že je neúplatný!“ zavrčí na mě otec.

Zatraceně, že jsem nedržel hubu nebo, že jsme s Vanem neutekli ještě v noci! Od nedotčené snídaně chci vstát, ovšem zarazí mě varovný pohled matky. S ní se hádat je horší než hádat se s ďáblem, převálcuje vás a ještě vás ubije vlastními argumenty. Co nejpomaleji se nasnídám a když jsem hotov stanu.

„Tak tedy sbohem, nejspíš mě již neuvidíte,“ rozloučím se s rodiči a vyjdu ven, než stačí něco říct. Na nádvoří mě už čeká osedlaný kůň, Vane a Rotvajler. Jeho minu bez povšimnutí a s lítostivým pohledem se podívám na Vaneho. Povzbudivě se na mě usměje.

„Mirane!“ ozve se od dveří moje stará chůva. Usměji se na ni a přejdu k ní, abych se s ní rozloučil, podstatně vřeleji než s rodiči.

„Mirane, dej si na ni pozor, vypráví se o ní nepěkné věci, kdyby došlo k nejhoršímu, použij tohle,“ vtiskne mi do ruky lahvičku v hedvábném měšci, „ je v ní posvěcená voda, jed pro démony a za boha tě prosím, nežeň se v době duchů, ale po ní,“ šeptá mi chůva se slzami v očích.

„Já vím, Nino. Nedopustím, abych si ji vzal. Mockrát děkuji,“ usměji se na ni.

„Nedávej ji nic, na čem ti záležíš, uchráníš se tak před jejím ovládáním a ať dá na tebe, Vane pozor a dávej pozor ty na něho. Vaše láska překoná veškeré zlo. Bůh s tebou chlapče,“ pousměje se a na čelo mi dá znamení kříže. Ohromeně na ni koukám, jak to ví? Ale asi by bylo divné, kdyby to nevěděla, zná mě líp než kdokoliv jiný.

„Bůh s tebou Nino,“ usměji se a rychle ukryji lahvičku pod kabátcem. Nikdo o tom nesmí vědět. Vrátím se ke koni a vyšvihnu se do sedla, vzápětí všichni tři tryskem opustíme nádvoří. Velitel stráží nedovolí zbytečné zastávky, aby si koně odpočinuli, jen krátká přestávka na oběd anebo zastavíme až v pozdě v noci v hostinci, abychom se vyspali, a od rána jsme zase v sedle. Cesta tam trvá tři dny, místo obvyklých pěti. Jen co dojedeme na nádvoří, Rotvajler otočí koně a je v tahu, hned za ním se s prásknutím zavřou vrata, zvedne padací most. Jsme v pasti.

Seskočím s Vanem z koně a rozhlídneme se. Nikde nikdo jen na střechách jsou hrůzostrašní měniči, byl bych přísahal, že někteří byli otočení jinak a někteří byli dokonce jinde.  Samotný hrad je z černého kamene, z dětství si ho pamatuji jinak, se světlím skoro bílým kamenem.

„Nelíbí se mi tu,“ ozve se Vane.

„To jsme dva,“odpovím mu a začnu se rozhlížet po únikové cestě, když na nádvoří vyjde majordomus a ze stáje vyjdou dva stájníci.

„Pane, omlouvám se, čekali jsme vás až za dva dny,“ pousměje se majordomus s prázdným pohledem a pokloní se mi. Stájníci beze slova vezmou koně a odvádějí je. Všimnu si, že i přes značnou únavu se koně zdráhají jit dovnitř.

„Kde jsou ostatní?“ zeptám se.

„Vaše snoubenka na vás čeká v salonku i s jejími rodiči,“ odpoví majordomus a vede nás do domu. Uvede nás do salonku a opustí místnost. 

„Vítej princi Mirane. Očekávala jsem tě později, to jsi za mnou tak spěchal?“ pozvedne perfektně tvarované obočí dívka na otomanu v ruce má vyšívání. Černé vlasy ji spadají v kaskádách až k pasu, z fialkových očí čiší nevinnost. Rozhodně je to žena, kterou by obléhali tisíce nápadníků. V křesle sedí příjemný mladík s černými krátce střiženými vlasy, stejně krásný jako Vane. Na pohovce sedí král s královnou. Všichni tři mají prázdný pohled a stejně umělý úsměv na rtech.

„Pokud by to bylo na mě, vyhnu se vám na sto mil a vezmu si raději nějakou hloupou venkovskou husu. Spěchal spíš otec,“ odpovím ji. Je to velice nezdvořilé, ale nebudu si před ní dávat pozor na pusu. Její oči rychle změní výraz na mrazivý a zase zpátky. Kdybych nedával pozor, nic bych nezachytil.

„Ach tak, v tom případě vašemu otci musím poslat poděkování. Jsem ráda, že jsi tu tak brzo, švadleny budou mít čas ušít vám svatební šat,“ usměje se stejně zdvořile.

„To nebude nutné, na Svátek duchů se ženit nehodlám, pak bude času fůra,“ odvětím. Z očí vyletí blesk vzteku.

„Pokud si vzpomínám, tak moje podmínka byla, že svatba bude právě na Svátek duchů. Máte s tím problém?“ zeptá se milým hlasem.

„Ano mám a teď když dovolíte, bych si rád odpočinul,“ poukážu na naši únavu.

„Jistě, pokoje pro vás jsou připraveny a váš doprovod…“ podívá se na Vaneho.

„Půjde se mnou, bez něho se neobejdu,“ skočím ji do řeči.

„Budiž, může spát na zemi,“ svolí má snoubenka a zavolá sloužící. Ta se před ní pokloní a odvede nás do pokoje.

„Pokud máte nějaký rozum, co nejdřív utečete,“ podívá se na nás a je v tahu.

„Taky ti přejel mráz po zádech, když jsi byl v místnosti s princeznou?“ otočí se na mě Vane.

„Mě běhá mráz po zádech z celého tohohle hradu, musíme odsud vypadnout. Musíme najít cestu,“ podívám se na Vaneho, který jen přikývne.

„Všiml sis toho znamení vzadu na krku?“ zeptá se mě.

„Jakého znamení?“ zeptám se ho.

„Pořádně si ji prohlídni, až se setkáte. Těch nepřítomných pohledů sis všiml že,“ podívá se na mě. Přikývnu.

„Máme tři týdny na to, abychom zmizeli, ne míň za tři týdny bude pozdě,“ podívá se na mě obezřetným pohledem. Znovu přikývnu a políbím ho. Potřebuji ho teď a tady. Nebrání se.

Ráno se však probudím v posteli sám. Obléknu se a vyrazím se ho hledat.

„Pane, princezna na vás čeká v soukromém salónku na snídani,“ zastaví mě jedna ze sloužících. Má stejný nepřítomný pohled. Napřed chci odseknout, že nemám čas, ale pak si uvědomím, že se za Vaneho zmizením bude moct nejspíš ona a tak jdu za služebnou. V salonku je Princezna její bratr.

„Dobré ráno princi,“ usměje se princezna.

„Kde je Vane?“ zeptám se příkře bez pozdravu.

„Tvůj milenec je pryč. Ještě za ranního rozbřesku osedlal koně a zmizel jako pára nad hrncem,“ zasměje se Samantha.

„To ti nevěřím! On by to nikdy neudělal!“ zamračím se na svoji ‚snoubenku‘. Nejradši bych ji nazval jejím skutečným jménem. Čarodějnicí.

„Tvrdíte snad, že lžu?“ ozve se Samantha mrazivým hlasem.

„To jste řekla vy. Ptám se, kde je můj společník a sluha!“ probodnu ji pohledem.

„Již jsem vám odpověděla, berte to jako odpověď nebo ne, to je mi jedno. Ten váš rádoby sluha zmizel s prvním rozbřeskem. Na koni,“ ušklíbne se Samantha.

„Tak mi řekněte, proč ve stáji stojí oba koně!“ rozkřiknu se. Vylekaně se na mě podívá a lehce se jí roztřese ruka.

„Netušila jsem, že ráno kontrolujete koně,“ pokusí se odvést řeč jinam. Jen se ušklíbnu.

„Tak kde je?“ zeptám se ledově. Položí hrníček s podšálkem znovu na stůl a usměje se.

„Viditelně mi nevěříte, ale věřte, že je to jen vaše věc. Co jsem vám řekla, to platí. Na místo usmoleného sluhy vám může dělat společnost tady můj bratr a kdekoliv,“ usměje se na mě vědoucně. Po zádech mi přejede mráz.

„Obávám se, že váš bratr, mého sluhu nedokáže zastoupit ve všech ohledech,“ ucedím skrze zuby.

„Jsou vám snad muži milejší než ženy? To mě chcete naznačit?“ ztmavnou jí oči hněvem.

„Ne to se vám snažím říct. Mě nedokážete obalamutit sladkými slovíčky, zvlášť když na těle nosíte znamení ďábla,“ ušklíbnu se a s radostí pozoruji, jak jí z překrásné tváře vyprchá barva. Prudce vstane a přejde ke mně.

„Jste všímavý princi, až moc. Vašeho milence uvidíte až v den naší svatby, do té doby buď vezměte zavděk mým bratrem, nebo jakýmkoliv pacholkem, je mi to jedno. To je na vás, ujišťuji vás ovšem, že mimo tyhle hradby se nedostanete živý ani vy, ani váš milenec. A teď bych vás ráda pozvala ke stolu,“ promluví pomalu.

„Rozhodně nemám v úmyslu snídat ze zmijí, kněze tu očividně netrpíte, tak před tím, než něco sním, dojdu si pro svěcenou vodu,“ ujistím ji.

„V celém hradu ji nenajdete, můj pán ji nesnáší,“ poznamená Samantha.

„To nechte na mém prozkoumání,“ otočím se na patě a vyrazím hledat kapli. Jistě mám svou, ale tu nechci plýtvat, cítím, že ji ještě budu potřebovat. Celou cestu na zádech cítím pohledy, když se otočím, nikde nikdo, jen náhodou někde kolem zahlédnu některého z chrličů nebo jak mizí na střeše, či mimo dohled. Začínám si nadávat čím dál víc, že jsem neposlechl Vaneho, teď bychom byli spolu v některém ze sousedů, který se s otcem nesnáší. Byli bychom v bezpečí. Nenávidím se za to. Z ničeho nic dojdu k závalu, jako by někdo řídil mé kroky, stejně tak jako mé ruce, které začnou odvalovat kámen po kameni, dokud tam není díra, kterou se protáhnu. Narazím na dřevěné dveře a vší silou je otevřu. Do nosu mě uhodí mrtvolný pach. Málem se tím zalknu, ale stejně vejdu a pokračuji zešeřeným prostorem, za chvíli si moje oči zvyknou na šero a vše rozeznávám lépe. Vzápětí se zarazím, narazím totiž na zpola rozloženou ruku, opatrně nahlédnu za lavici a objevím celou mrtvolu navlečenou v sutaně. Otřesu se a opatrně ji obejdu. Za oltářem najdu, co hledám, svěcenou vodu. Naberu toho co nejvíc a rozběhnu se ke dveřím, které za sebou zabouchnu a znovu zasypu vchod.

Ani nevím, proč to dělám, mrtvoly přece už nedokážou ublížit ne? Dojdu do pokoje, kde všechno postříkám svěcenou vodou, okna zdi dokonce i dveře, či postel a i pod postelí, možná jsem paranoik, ale je to lepší než pozdní lítost. Jednu konvičku s vodou si vezmu a začnu prohledávat hrad, včetně kobek. Vane, nikde není, začínám propadat zoufalství tím víc, čím víc ho hledám. Den za dnem, pořád to samé, dokonce znám celý zámek nazpaměť.

V noci, kdy jsem radši ve svém posvěceném pokoji, přemýšlím, proč mě rovnou nezabila. Proč a jak drží královnu a krále mimo a hlavně kde. Většinou kolem jedné hodiny v noci usnu, abych se vzbudil ještě unavenější a znovu se dal do prohledávání hradu. Zbytečně.

„Nechceš to už vzdát? Jen se zbytečně vyčerpáváš,“ ozve se za mnou Samantha. Pomalu se otočím. Je stejně krásná jako první den, jako vždy dokonale upravená v nádherných šatech a ještě krásnějších špercích a jistě velice nákladných.

„Nikdy to nevzdám, pekelnice,“ zavrčím na Samanthu.

„Co je špatného být věčně mlada, mocná a bohatá?“ zamračí se Samantha.

„Nic, pokud k tomu nevyužíváš jiné,“ odseknu. Samanta se bez odpovědi otočí na patě a jde pryč, po chvíli se zastaví.

„Už zítra uvidíš vše jinak,“ usměje se krutě a odejde. Zítra? Jak to, že už zítra?! To přece nemohlo utéct tak rychle. Pane Bože, stůj při mně. Nevím, co chystá, ale musím ji to překazit, nic lepšího než sabat to být nemůže a pokud se nemýlím, Vane, má být obětí, nebo její rodiče popřípadě bratr. Ta osoba je beze cti. Pustím se do hledání ještě usilovněji, abych se večer unaveně ploužil do postele a usnul. Další den se vzbudím až odpoledne. Docela se i divím, pro mě nepřišli vzbudit, sloužící sem vejdou bez problému.

Vstanu a obléknu se, pak vyjdu a jdu do jídelny.

„Dobré odpoledne, těšíte se na náš svatební obřad?“ podívá se na mě Samantha.

„Nedělají se svatební obřady ráno a v kostele,“ zeptám se jedovatě.

„Já ho dělám v noci,“ odsekne chladně Samantha a posune ke mně podnos s jídlem. Nic jiného na stole není, tak raději stáhnu kručící žaludek a vstanu.

„Nějak dnes nemám hlad, kam se mám dostavit?“ optám se rádoby poslušně.

„Sluha tě tam odvede, jak přijde čas,“ usměje se na mě spokojeně.

„Kam se poděla královna s králem? Chci je pozdravit,“ zeptám se.

„Dala jsem je odstranit, už jsem je k ničemu nepotřebovala,“ odvětí Samantha s naprostým klidem. Přejede mě mráz po zádech a beze slova odejdu z jídelny. Otče, do čeho jsi mě to uvrtal? Pomalím krokem dojdu do svého pokoje, už není kam spěchat. Tam mě překvapí stařena, která sedí v houpacím křesle a pohupuje se.

„Tenhle jediný pokoj není nasáklí zlem,“ pousměje se, když za sebou zavřu.

„Kdo jsi a co tu děláš?“ zeptám se jí.

„Přišla jsem za tebou princi Mirane. Jsem tady kuchařkou, na stole máš něco k snědku, pokud jsi nic nesnědl u princezny,“ podívá se po mě očkem.

„To bych si dal,“ odfrknu si a přejdu pokoj, abych odkryl podnos, na kterém je pečené kuře se zeleninou a chleba.

„Dáte si také?“ nabídnu jí jako první. S úsměvem si vezme kytku z kuřete, teprve pak se pustím do hostiny.

„Chceš zachránit svého společníka?“ podívá se na mě zkoumavě.

„Že váháte,“ nakloním se dychtivě k ní.

„Pak nejdřív musíš zabít zlo,“ vytáhne dvě stříbrné dýky.

„Byli by lepší posvěcené svěcenou vodou, ale tu já nemám,“ posmutní stařena. Pousměji se a vytáhnu poslední zbytek půjčené vody, už mám jen svoji.

„Kde jsi ji našel?“ zeptá se ohromeně.

„Bude lepší, když vám to neřeknu, poliji dýky vodou a zbytek přeliji stařeně do menší lahvičky, kterou lehce skryje.

„Děkuji ti. Samantha chce vyvolat ďábla, musíš ji to překazit, jinak všichni zemřeme,“ podívá se na mě stařena a rychle odejde, tác vezme sebou. Schovám dýky a sednu si do křesla s knihou. Právě včas. Do pokoje bez klepání vejde sluha oblečením a začne se pátravě rozhlížet.

„To neumíte klepat? Mám pocit, že jsem u barbarů ne v civilizovaném hradě,“ zamračím se na sluhu.

„Nesu vám oblečení, pane, budete chtít pomoct?“ zeptá se sluha a položí mi ho na postel. Je jak jinak černé. Tuhle hrůzu si určitě nevezmu.

„Ne zvládnu to sám,“ odvětím.

„Dobře, přijdu pro vás v jedenáct hodin,“ pokloní se a odejde. Oddechnu si a užívám si zbytek volného odpoledne, jakmile se přiblíží jedenáctá, obléknu se do svých slavnostnějších šatů a do nich ukryji dýky, aby nebyli vidět a já je bez problému mohl tasit, svěcenou vodu si vezmu také.  Přesně v jedenáct zaklepe sluha. Než ho vyzvu, oblečení sundám z ramínka a všelijak ho zmuchlám.

„Pane, princezna…“ začne sluha nespokojeně.

„Je mi malé,“ přeruším ho a vezmu si plášť. Projdu kolem sluhy a počkám, kam mě zavede. Jdeme kolem zborceného kostelíku, kde jsem našel kněze, nebo spíš to, co z něj zbylo, a svěcenou vodu. Jdeme do zahrady a uprostřed uvidím stavbu ne větší než kaplička, ale chrliče mě ujistí, že ve vnitř to bude větší. Kam jsem se to ke všem… ehm, ty radši nebudu vyvolávat… bohům dostal?!

„Vaše nevěsta čeká,“ zastaví se kus od budovy a naznačí mi, že musím dál sám. To je vážně milé! Zhluboka se nadechnu a vejdu. První, čeho si všimnu, jsou černé svíčky, které hoří, kam se podíváš, po pravé stěně jsou velké dveře na kterých je nakreslený obrácený pentagram a uprostřed všech svíček oltář a na něm je připoutaná postava. Nevím, kdo to je, zatím.

„Kde máš můj oblek?“ dojde ke mně Samantha v černém šatě.

„Byl mi malý,“ odvětím. Samantha se zamračí, ale nekomentuje to.

„Brzy bude půlnoc, začneme tedy se svatebním obřadem,“ pousměje se Samantha. Nějak tuším, že prosté ne nebude na odmítnutí stačit. Jen co se přiblížíme k oltáři, strnu hrůzou, na něm je Vane!

„Tvůj milenec nám poslouží jako oběť, začínáme,“ zasměje se Samantha.

„V žádném případě!“ vykřiknu a nůž hodím přímo doprostřed dveří, kde je namalovaný pentagram, jen to zasyčí a z poza dveří se ozve řev.

„Co to děláš! Všechno zkazíš!“ zaječí vyděšeně Samantha. Ignoruji ji a skočím k Vanemu, kterému začnu odřezávat pouta, nevím ani jakým zázrakem se mi ho podaří stáhnout z oltáře, než se přímo doprostřed zabodne Samanthin nůž.

„Na něj,“ zaječí Samantha a ukáže směrem ke mně. Ohlédnu se a uvidím chrliče, jak se ke mně ženou. Vytáhnu lahvičku, kterou mi dala chůva a vodu chrstnu na ty nejbližší. Není ji tam moc, ale i tak začnou chrliče řvát bolestí, když se voda dotkne jejich kamenné kůže.

„Mirane, svíčky… pentagram… „ opakuje Vane pořád dokola. Podívám se nechápavě na svíčky. Nic nevidím. Za mnou se ozve třeskot a Samantin vzteklý výkřik otočím se včas, abych zachytil Vaneho tělo, na levé straně se mu začne rozšiřovat krvavá skb´vrna.

„Vane...!“ zaječím. Podívá se na mě zamlženým pohledem.

„Musíš zničit pentagram ze svíček… vždycky jsem tě miloval Mirane,“ pousměje se Vane, než mi umře v náručí. Opatrně ho položím se svým vyznáním a začnu ničit všechny svíčky v dosahu a pokračuji dál, dokud neuslyším Samantin vzteklý výkřik a hodiny, které odbíjejí poslední hodinu duchů. Nebo první, to jen podle toho, ze které části se na to díváte.

„Všechno jsi zkazil, ty parchante! Všechno! Proklínám tě u horoucích pekel! Budeš sem, o svátku duší, tak dlouho vodit lidi, sem k těm dveřím a dávat je ďáblu, dokud se nenajde stejný blázen, jako jsi ty, který by miloval tak, že by se pustil do křížku i se samotným satanem, aby ho z jeho náručí vyrval! Ale musí to být kluk a ten druhý taky!“ zaječí na mě Samantha. Bez výrazu si stoupnu naproti ní.

„To já proklínám tebe Samantho, ať trpíš tisíce let tím, že ztratíš pokaždé toho, koho budeš milovat tak, že bys pro něj obětovala všechno, i svoji prokletou schopnost,“ zasyčím a mrštím po ni dýku, kterou jsem měl schovanou. Zasáhnu přímo její zčernalé srdce.

„Obyčejným kovem mě nezabiješ, byť je ze stříbra,“ ušklíbne se a chytne za rukojeť, aby posvěcený kov hned pustila a s hrůzou se dívala na svoji ruku, která ji postupně začala černat.

„Posvěcené stříbro. Ty budeš první, koho dovedu k ďáblu,“ ušklíbnu se a chytnu ji za vlasy, dotáhnu ke dveřím, které otevřu a s jejím řevem ji hodím přímo mezi démony, a zabouchnu dveře. Její jekot slyším i skrze ně. Smažu pentagram a vrátím se k Vanemu, kterého vezmu do náruče. Nechci jít ke dveřím, kde se shromáždili rádci démonů, tak se obrátím k jakési chodbě a projdu jí. Nevím, kam mě zavede, ale k mému údivu je to trůnní sál. Vaneho pohřbím v nejkrásnějším koutku zahrady a vrátím se do svého pokoje. Nějak tuším, že se odsud už nikdy nedostanu pryč. Svléknu se a ulehnu do postele, kde usnu věčným spánkem, ze kterého mě probudí pouze Svátek duchů.

 

Přítomnost

 

Tak, teď znáte můj příběh. Odsuzujete mě? Nebo dokonce litujete? Já lituji pouze jednoho jediného, že jsem nám dvoum nedal šanci. Myslím tím Vaneho a mě, měl jsem se tenkrát postavit otci místo toho, abych poslouchal jako ovce. Co bylo, bylo, teď jen doufám, že se najde někdo, kdo bude milovat tak, že svého milého vytrhne z náruče Satana, och zapomněl jsem, musí to být kluk.

Tak už je čas, půjdete se mnou? Odejdu z balkonu a uslyším zvuk trhané látky, jen se ušklíbnu a vyjdu z pokoje, kde se ke mně připojí černý kocour. Má stejné oči jako měl, Vane, hádejte, jak jsem ho pojmenoval.

„Ahoj Vane. Tak co? Najde se letos někdo, kdo mě zachrání, abych mohl jít za svojí láskou?“ zeptám se. Zvednu kocourka a dám si ho na rameno, než moje ruka opustí jeho hebký kožíšek, podrbu ho pod bradičkou a těžkým krokem se vydám k vratům. Tohle je pro mě hodně těžký úkol, jeden z netěžších, uvidět ty nevinné obličeje a pak je oklikou dovést k ďáblu, často tam jsou i děti. Pokaždé, když otevřu dveře do pekla, slyším Samantin smích. Nejradši bych se tam vrhnul a zabil ji ještě jednou, věřte mi.

Přejdu nádvoří, už na tu dálku slyším natěšený šepot. Prudce otevřu bránu a pohlédnu asi na třicet lidí, naštěstí tam dnes děti nejsou.

„Vítejte na hradě duchů! Jsem Miran, váš průvodce,“ představím se s úklonou. Nejraději bych zaječel, ať utíkají a pěkně daleko, ale nic jiného než tohle nedokážu vyslovit. Nechám je vejít na nádvoří a zavřu za nimi bránu. Když se k nim otočím, uvidím toho kluka, viděl jsem ho už několikrát, pokaždé vypadal trošku jinak, ale je to on. Jeho oči jsou plné děsu, ví, co bude následovat. To od něj šel onen podivný smutek. Podívám se na něho smutným pohledem a ujmu se vedení skupinky po hradě. Provedu je po hradě a tajnou chodbou, což přivítají s nadšením, mě doprovází až do kapličky, tam otevřu dveře do pekla, kde to vypadá jako by šli ven. A oni se nezdráhají té iluzi uvěřit. Smutně se podívám po klukovi, který se nezadržitelně se slzami v očích sune ke dveřím. Snažím se vykřiknout, aby utekl, ale to už je ve dveřích, pomalu zavírám…

„Jakobe!“ ozve se zaječení a někdo mě srazí bokem, rozrazí dveře a vrhne se dovnitř, za chvíli se vynoří i s ohromeným klukem. Že by…?

 Vytáhnu posvěcenou dýku, je to ta, kterou jsem vytáhl ze dveří a podám ji tmavovlasému klukovi, který vzdáleně připomíná Vaneho. Podívá se po mě vztekle, ale stejně si ji vezme. Ze dveří se místo smíchu Samanty nese její vzteklý řev. Nevím, co udělal s dýkou, ale najednou se dveře zavřou a pak pomalu začnou mizet. Nemůžu tomu uvěřit. Z ramene mi seskočí černá kocour a začne se zvětšovat a měnit tvar až přede mnou stojí samotný Vane. S výkřikem se mu vrhnu do náruče.

„Už je po všem lásko, jsme volni a vám dvoum, děkuji, že jste nás vysvobodili ze zakletí. Pomůžeme vám odsud dostat,“ promluví, Vane a natáhne k našim zachráncům ruku. Ti se jí zdráhají přijmout, ale v ten moment se celý hrad začne pomalu hroutit, tak se rozběhnou k nám. Pomůžeme jim před hrad, ani nevím, jak jsme se tam ocitli, a pustíme je.

„Ještě jednou vám děkuji, jich je mi neskutečně líto,“ otočím se k hradu, ze kterého se pomalu stávají trosky.

„Bůh vás provázej,“ pousměje se, Vane a obejme mě. Pak už cítím jen lehkost a Vanovu vůni. S úsměvem zavřu oči a přitisknu se k Vanovi. Konečně spolu…

 

„Vypadali šťastně,“ špitnu a dívám se jak postavy, které se najednou vznesli, postupně zprůhledněli, až nakonec zmizeli nadobro.

„Nejspíš od sebe byli moc dlouho a znali bolest z odloučení. Možná si to uvědomili ještě za svého života, možná později,“ zašeptá Zane. Podívám se na něho a najednou vím, že mu to tentokrát řeknu. Řeknu mu, že ho už dlouho miluji, už proto, že dnes jsem ho málem ztratil nadobro. Znovu. Jsem si jistý, že my dva jsme měli už několik životů a pokaždé jsme jeden druhého ztratili, ať mou nebo jeho vinou. A vím, že on to ví také.

„Zane…“ začnu ve stejný moment, kdy on vysloví mé jméno. Podíváme se na sebe a zasmějeme se.

„Začni Jakobe, posledně jsem začínal já, když se to stalo,“ usměje se na mě Zane. Zhluboka se nadechnu. Řeknu to jedním dechem.

„Víš… nevím, jak se to stalo… mám takový problém… no já jsem gey a… no jak bych to řekl…“ zapletu se do toho.

„Miluji tě,“ usměje se Zane.

„Správně… počkej… co jsi to řekl?“ podívám se na něho. Řekl vážně to, co jsem slyšel?

„Miluji tě Jakobe, už strašně dlouho, jen jsem nevěděl jak ti to říct, bál jsem se, že moje city neopětuješ, že nebudeš na kluky… prostě jsem selhal,“ povzdechne si Zane smutně.

„Neselhal jsi, já měl naprosto stejný problém, kdybys nepřišel, nejspíš bychom svoji šanci zase propásli. Neviděl jsem jinou možnost než tam jít, i když jsem tušil, že mě to zase zabije,“ vzlyknu, poté se udiveně dotknu tváří, které jsou mokré. Proboha, co to tu plácám?!

„Já vím, pokaždé jsem přišel pozdě, protože jsem ignoroval pocit, že jsi ve vážném nebezpečí, ale tentokrát jsem to stihnul. Dalo to sakra fušku i s otcovým svatým kopím na zahánění démonů. Asi mě za to zabije, ale je to fuk, tentokrát jsem to stihnul a jsme spolu. Vždycky jsem tě miloval, Jakobe, miluji a vždycky budu,“ usměje se na mě Zane a pak mi dá ten nejkrásnější polibek, co jsem kdy zažil. Ehm, byl to můj první.

„Nenechám tě zabít, nechci zase na tebe čekat,“ zaskučím.

„Lásko, já vždycky čekal na tebe,“ zasměje se Zane.

„Zase se chceš hádat?! Říkám ti, že…“ zbytek nedopovím s pochopitelného důvodu, začne mě znovu líbat, no nezabili byste ho? Já ne, právě proto ho miluji, ví jak mě umlčet tím nejhezčím způsobem.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář