Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Nenávist z povolání

6. 6. 2012

Nenávist z povolání

 

Proletím školní chodbou a vrazím do třídy, kde se už vyučuje.

„Kde jste byl?“ zařve na mě učitel. Nedejte se zmýlit, že by bral omluvenku, jako zaspal jsem nebo ujel mi vlak, což je v mém případě obojí pravda.

„Zavalil mě krtčinec a nemohl jsem se dostat ven,“ vyhodím první výmluvu z rukávu. Myslím, že tohle jsem ještě nepoužil.

„Děláte si ze mě legraci?“ zařve učitel.

„Ne prosím,“ zatvářím se smrtelně vážně.

„Sednout a nedutat,“ pošle mě do lavice. Vážně kývnu a rychle zapadnu do lavice, kde si skloněný začnu chystat věci, aby neviděl, jak se směji.

„Kagero, překvapuje mě, že ti na tvoji výmluvu ještě skočí,“ zavrní za mnou hlas a na rameno mi dopadnou nohy.

„Mě by překvapilo, kdybys mě někdy neotravoval, to se ti tak líbím, Asamoto?“ ušklíbnu se a srazím, jeho nohy z ramene. Můj odvěký nepřítel, kterého bych nejradši měl v posteli a pěkně žhavého.

Jsem Mizu-voda Kagero a ten, co na mě promluvil Kasai-oheň Asamoto. Naše rody válčí odjakživa. No válčí, rodina Asamoto se snaží dostat z našeho hlídání. Copak jste někdy viděli, aby oheň a voda byli spolu? Já ne, ale nelogické se přitahuje ne? Tedy aspoň v mém případě to tak je. Ale že prý je někdy všechno možné, tak uvidíme.

„Nejsi tak trochu drzý? My jsme nejmocnější, jsme vládci ohně,“ zasyčí mi Asamoto do ucha.

„Na to že jste nejmocnější, se dáte snadno uhasit,“ zasměji se tiše a rychle opisuji od souseda, co stihli. Svého ohniváčka za mnou nechám tiše doutnat, jedině tohle nemůže popřít.

„Klidně tě můžu nechat vyvařit Vodáku,“ zasyčí mi po půlhodině do ucha, když přijde na něco, co by mě mohlo urazit. V další vteřině zazvoní. Počkám, až učitel odejde a usměji se.

„Jo to bys mohl, ale pochybuji, že bys na jednom místě vydržel tak dlouho,“ zasměji se, seberu věci a vydám se na chodbu. Počkám na něho v půli cesty k učebně.

 Netuším, proč mě tak přitahuje, jeho ohnivé vlasy, tak netypické pro Japonce, oči na pohled prázdné, ale když se do nich podívám, vidím nespoutaný oheň, který se snaží prodrat na svět. Neklidný svět, který mám v sobě i já, jsem stejný jak oheň, který hřeje, ale když se rozběsní, nikdo před ním není v bezpečí. S vodou to máte stejné, říčku si každý velebí, ale voda je i rozběsněný živel, před kterým každý utíká. Oheň můžete uhasit, ale jak chcete spoutat vodu?

Od věku věků jsme strážci ohnivých pánů, protože jen my je dokážeme zchladit. Nenávidíme se stejně vášnivě, jako milujeme. A já se zamiloval do mladého ohýnku, který chce ukázat svou sílu. Něco, co není z našeho světa, mě k němu táhne silou mocnější než k sobě magnet železo. Nejvíc mě baví, když ho můžu provokovat a on pak běsní. V té chvíli je nejkrásnější, doslova vidím jiskry, které z něj sálají. Kolikrát bych mu chtěl zašeptat ta slůvka lásky, obejmout ho a uklidnit, že se vždycky o všechno postarám a navždy zůstanu s ním? Hodněkrát.

„Zase ten přiblblý úsměv? Nejsi ty náhodou zamilovaný?“ ozve se Kasaiuv posměšný hlas. Podívám se na něho a ještě víc se usměji.

„A víš co? Jsem. Do tak nádherného kluka, že nejsem ani s to to vyslovit. Měl bys to taky zkusit, otevírá to srdce,“ zasměji se a vyrazím jako první. Unikne mi tak jeho šílený pohled, kterého bych se i lekl, kdybych ho uviděl a začal pochybovat, jestli je budoucí dědic ohnivého království normální. Když se k němu otočím, abych ho popohnal, má ve tváři zase ten starý, znuděný, nic neříkající výraz. Rychle mě dojde a spolu vejdeme do učebny. Oba sedíme vzadu u okna. Jen doufám, že nebudou nějaké pokusy, protože nám každý vybouchne pod rukama, doslova. Dnes je naštěstí jen teorie. Po třetí hodně mám všeho dost, nejen krocení Kasaie, když se připlete do nějaké rvačky, ale všeobecně všeho, co souvisí se školou. Jsem doslova zralý do blázince.

„Mizu, vypadáš, jako bys potřeboval dovolenou,“ začne si mě přátelsky dobírat Niro, když mě uvidí. Chodí do vedlejší třídy a jsme kamarádi už dlouho.  Ví o mě a Kasaiovi naprosto všechno.

„Jo a šíleně dlouhou. Nemáš něco, po čem by mi přestala třeštit hlava a objevovat se před očima bílé hvězdičky?“ zeptám se ho s povzdechem.

„No mohl bys začít hasicím přístrojem, co je za tebou, ten tvůj je dost rozpálený,“ nadhodí vteřinu před tím, než mezi mě a Nira dopadne ruka, která nás přehradí a mě se do zorného pole dostanou ohnivé vlasy.

„Máš nějaký problém?“ zeptá se Kasai Nira. Není to žádný příjemný hlas, ale hlas plný břitů, které dokážou pořezat. Kdybych ho neznal, přísahal bych, že jsem v jeho hlase zaslechl… žárlivost?

„Kasaii, nepřeháníš to trochu?“ zeptám se ho s povzdechem. Podívá se na mě a beze slova se otočí ke své skříňce. Můžu tak na pár sekund, než se zase ke mně otočí, dát najevo ve tváři své city. Dodnes mě pronásledují slova jeho otce. Tehdy mi bylo pouhých sedm a už tehdy jsem věděl, že je pro mě Kasai výjimečný. Ale netušil jsem, že až tak, abych ohrozil svůj klan.

 

„On tu není pro to, aby se stal hračkou ve tvých rukách, Mizu. Můžete být naši strážci, ale nikdy se nás nemůžete dotknout. Jestli zjistím, že jsi tu úmluvu porušil, bude to stát krky celého tvého klanu! Kasai je můj dědic, byť je to mladší syn. Azai je příliš horkokrevný, než aby se ujmul klanu,“ podívá se na mě Kasaiův otec.

„Jako by Kasai nebyl horkokrevnější, už teď dělá víc problémů, než celý váš klan,“ podíval jsem se do očí jeho otci, který jen zasupěl.

 

Tehdy situaci zachránil otec, který do našeho rozhovoru zasáhl. Celou cestu domů se pak smál, i když mi tam dal výchovný pohlavek. Pak jen řekl, že svoji drzost nejspíš budu potřebovat, abych Kasaie trošku zkrotil.

A taky že jo! Musím se usmát, když si vzpomenu na naše šílené začátky a ještě šílenější průsery, ze kterých jsem ho tahal. Ani nemůžu uvěřit, že to končí! Kasai se ve svých osmnácti ožení s ženou ze sousedního dvora, který také ovládá oheň, dostane jiného strážce a já budu mít na starosti, jako všichni z klanu, co přišli o svého přímého svěřence, zahlazovat výbuchy klanu. Tak dlouho jsem si namlouval, že ho nenávidím, že se z toho málem stala pravda. Prozřel jsem v momentě, kdy jsem mu zase, jako vždy, zachránil život. Srazil jsem ho z vozovky, když se na něho řídilo auto, sám sebe jsem ochránil vodní stěnou, která pohltila ten nejhorší náraz. Vyvázl jsem pouze s pohmožděnými žebry a zlomenou nohou. Snad tehdy poprvé jsem od jeho otce uslyšel poděkování, co jsem pro Kasaie udělal. Nezajímalo mě to.

Když jsem se vrátil po rehabilitaci nohy, Kasai byl tak nadšený, že zapálil střechu. Tehdy jsem si ho začal dobírat, abych zakryl své skutečné city. Vyplatilo se to. Svůj žár obrátil ke mně, i když sám věděl, že nemá šanci mě porazit. Kolikrát jsem ho musel slít vodou, aby něco nezapálil, když jsem to udělal, poprvé porušil jsem i pravidlo mezi chráněným a ochráncem…

 

Minulost

 

„Měl by ses uklidnit Asamoto, vypadáš jak chodící pochodeň, někdo by si tě mohl splést s opékačem ryb,“ drbnu si do mladého společníka, kterého pronásleduji stejně tvrdohlavě, jako on přede mnou utíká.

„Nech mě konečně na pokoji, nejsi má chůva!“ vyjede po mě Kasai, jak ho tajně nazývám. Máme zakázáno oslovovat své svěřence jmény. I když to vím, rozhodně to ignoruji. Nedokážu mu v mysli jinak než jménem, pro mě to vždycky bude Kasai.

„Bohužel ano a nedá se říct, že bych si tu roli užíval. Nevím, jestli tě mám nazvat rozzuřeným batoletem nebo štěkajícím psem,“ odfrknu si posměšně. Bude lepší, když si svůj vztek vybije na mě než na lidech. Těžko bych skryl uhořelá těla nebo to že někdo zmizel a někdo nás náhodou viděl. Ta banda udělala tu chybu, že mu ukradla jeho nejnovější hračku. Sice jsem je hned donutil, aby to vrátili, ale jejich poznámky, že mám své miminko, čímž mysleli Kasaie, líp hlídat, aby si nové hračky nebralo do školy, ťali do živého, a Kasai se rozzuřil k nepříčetnosti. V tomhle stavu s ním nic nezmůžu, jen ho můžu trochu vybít. Poslední, trochu nebezpečná poznámka, zabere. Kasai se namístě zarazí a já mám co dělat, abych do něj nenarazil. Podívám se do jeho očí a jen stěží se ovládnu, abych nepolknul. V jeho očích zuří přímo zuřivý oheň takový, který se už nedá uhasit, a můžete se jen modlit, abyste před ním utekli.

Stejně zuřivý je oheň vášně, napadne mě, jestli to Kasai ví.

„Kagero, neser mě víc než oni nebo si to schytáš sám,“ zaječí na mě Kasai vztekle.

„Neříkej, ty umíš víc než jen drštit oheň?“ pozvednu obočí v naprostém úžasu, jako bych tomu nevěřil.

„Ne-se-r-mě-buď-té- lásky,“ procedí skrz zuby. Výborně, už se ovládá jen tak tak, jen ho ještě trošku popostrčit…

„A víš, že nebudu té lásky? Mně se totiž děsně líbí, když tě můžu srát,“ zazubím se na něho. Vztekle přimhouří oči a já mám co dělat, abych chytnul, jeho plamenou pěst, do své vodní. V další sekundě se z našich ruk vyvalí pára, jak voda pohltí plamen v jeho pěsti.

„Ty jsi mi nějak rozpálený,“ lehce se zasměji. Popravdě, cítím jak mi buší srdce až někde v krku. Kasai trhne rukou, ve snaze se osvobodit, nepustím a přitáhnu si ho k sobě, potom, aniž bych o tom přemýšlel, ho políbím. Není to nijaký lehoučký polibek, ale tvrdý, dobyvačný. Jeho rty jsou horké a sladší než med. Když mi dojde vzduch, odtáhnu se a podívám se do šokované tváře Kasaie. Já osobně nejsem šokovaný o nic míň, vždyť jsem právě porušil zásadu, že nikdy nesmíme líbat své chráněnce. Nadechnu se, abych se omluvil, a s úžasem zjistím, že se dívám do vzduchu. Nevím, kdy, ani jak se mu podařilo se vytrhnout, jsem to ale dokonalý ochránce, zavrčím sám na sebe ironicky a dám se do stíhání. Nevím, kam šel, ale stopy jiskřiček jeho ohně jsou hmatatelné. Víc než to.

Pro někoho obyčejného to možná bude znít jako výmysl, ale fakt, že dokážeme vystopovat zbytky ohně a najít toho kdo to udělal, můžeme to přičítat našim divným smyslům. Mě navíc vede sám instinkt. Skoro bez dechu se zastavím kousek od Kasaie, který se přímo vyžívá v týrání těch vítečníků.

„Kasaii, to už stačí,“ zavrčím na svého chráněnce. Docela klidně mě ignoruje, dokonce i mou druhou a třetí výzvu. Povzdechnu si a zhmotním v ruce obrovskou bublinu vody, svoji schopností ji vynesu nad Kasaie a pustím. Kasai je ve vteřině slitý od hlavy k patě, dokonale uhašený a promočený až na kůži. Skoro se roztřese vzteky.

„Ty zatracený bastarde,“ otočí se ke mně úplně nepříčetný. Jeho ranám dokážu uhýbat docela dobře, není poprvé, kdy se o něco podobného snaží, jen tentokrát je to bez ohně, který jsem uhasil. Když se pořádně vyvzteká, doslova se zhroutí bez dechu na kolena a snaží se vydýchat.

„Už ses uklidnil?“ zeptám se ho klidně.

„Proč jsi to zatraceně udělal?“ zasyčí na mě.

„Protože jsi mě neposlouchal,“ odpovím mu klidně.

„Vypadám teď jak největší ubožák!“zařve vztekle.

„Rozhodně lepší než být ve vězení za mnohonásobnou vraždu nebo dokonce v laboratoři,“ odtuším klidně.

„To si myslíš, že oni nebudou držet jazyk za zuby?“ výsměšně se na mě podívá.

„Nejspíš by nedrželi, pokud by si něco pamatovali. Zatímco sis se mnou hrál, tak lidi z mého klanu jim vymazali vzpomínky. Jen z tebe budou mít děs, aniž by věděli proč,“ odpovím mu a vydám se směrem k jeho domu.

„Tak jdeš? Jestli tady budeš stát v tom promočeným oblečení, budeš nemocný,“ pootočím se, když za sebou necítím jeho přítomnost.

„Nechápu, proč musím mít za opatrovníka takového sadistu!“ vyštěkne.

„Mě by taky zajímalo, proč mě přidělili k takovému neandertálskému oslu, jako jsi ty,“ odvětím klidně. V duchu se musím zasmát, může být rád, že nemá otce, ten by se s ním nemazlil jako já. Za chvíli za sebou uslyším supění, pootočím hlavu a stěží uhnu pořádnému klacku, kterým se po mě ožene. Čeho je moc, toho je příliš mám těch vylomenin tak akorát dost. Několika hmaty ho zbavím klacku, přehnu přes koleno a pořádně mu nařežu, pak ho za ucho táhnu domů. Fracek.

Za půl hodiny zaklepu u jeho dveří, a když služka otevře, dotáhnu ho k jeho otci.

„Toho vzteklouna si vychovejte, nejsem ani jeho chůva, ani opatrovník, taky byste mu měli do hlavy natlouct, jak se má chovat na veřejnosti, nebo to udělám já a pořádně,“ zařvu na jeho otce, otočím se na patě a vyrazím k našemu domu. Mám toho fracka tak akorát dost, mimochodem moc hezkého fracka, škoda, že je tak nesnesitelný. I na to že je mu čtrnáct, už mě nebaví být pořád ten rozumnější!

„Co se stalo?“ zeptá se táta, který mě zavolá do své pracovny, po tom, co služka, která přinesla čaj, odešla. V kostce mu všechno vylíčím.

„Mám ho plné zuby, je absolutně nesnesitelný,“ zavrčím vztekle.

„Poradil sis dobře, na to, že je ti čtrnáct,“ zacukají tátovi koutka.

„Jo, cítím se tak na padesát. Podle tabulek jsem dítě a dětství jsem nezažil, zato mám na krku úplného idiota, který si myslí, že může všechno,“ odseknu.

„Takový je osud vodních pánů, Mizu. My jediní je dokážeme udržet na uzdě,“ podívá se na mě otec.

„Kasai nepotřebuje uzdu, ale bič, je divočejší než samotný živel,“ zavrčím.

„Stejně tak ty, občas mi připomínáš rozbouřený oceán než klidnou říčku, ale zase máš víc rozumu. Podle mě se k sobě hodíte, měli byste být i partneři, ale bohužel Kasai už je zasnoubený a jeho otec nechce o zrušení ani slyšet. Docela se obávám chvíle, kdy Kasai bude hlavou klanu,“ povzdechne si otec. Skloním hlavu, nechápu ostrou bolest, která mi projede tělem.

„To bude učiněná katastrofa,“ povzdechnu si a položím prázdný hrnek, omluvím se a odejdu do svého pokoje.

 

Přítomnost

 

„Hej… hejjjjjjjj,“ mává mi někdo rukou před očima. Oženu se po ní a podívám se na Kasaie.

„Jsi v pořádku? Do toho kluka musíš být zažraný, už deset minut ti říkám, že zvonilo,“ podívá se na mě pobaveně. Nechápavě se podívám na hodinky.

„Sakra,“ zakleji. Jestli se nemýlím, tak čtvrtou hodinu máme test a ten už teď běží. Popadnu Kasaie za ruku a táhnu ho do třídy.

„Víte že je test?“ podívá se na nás učitel. Tenhle na rozdíl od toho prvního pro pár minut nevyšiluje.

„Víme, ale probořili jsme se do obrovského mraveniště a nemohli se odtamtud dostat, hotové bludiště,“ vyvalím oči.

„Sednout, budete mít míň času,“ mávne učitel rukou k lavicím, dobře si všimnu, že učiteli cukali koutka. Rychle vytáhnu tužku a začnu psát test, času není nazbyt. Kasai za mnou tiše nadává. Jsem hotový se zvoněním a počkám, až učitel testy vysbírá.

„Zatraceně, to jsi mi to nemohl říct?“ zavrčí mi Kasai do ucha.

„Ne, pokud bys poslouchal ušima, tak to minulou hodinu říkal,“ odpovím mu přes rameno.

„Nemáš se o mě starat?“ vyštěkne na mě.

„Mám na tebe dávat pozor, abys nedělal hovadiny. Nejsem ani tvoje matka, ani chůva ani opatrovník,“ připomenu mu.

„Až mě bude osmnáct…“ začne se naparovat.

„Tak už budeš mít někoho jiného a manželku,“ zchladím ho a hodím si na rameno tašku. Kasai na mě zůstane zírat jako tele na nová vrata.

„Děláš si prdel, že,“ zeptá se mě sevřeným hlasem.

„Ne, za týden odcházím na jinou školu,“ ujistím ho. Bude to tak pro oba lepší, nedokážu být v jeho přítomnosti a nedotýkat se ho.

„Ale já nikoho jiného nechci!“ zaječí Kasai.

„To není můj problém,“ ujistím ho chladně. Vím, že to zní krutě, tahle slova bolí víc mě než jeho. Popadne tašku a než stačím zareagovat, vystřelí ze školy. Zatraceně! Vezmu svoji a valím za ním, najdu ho v parku, v místech, kde nikam nikdo nechodí. Je to takový zapomenutý kout a jeho oblíbené místo. Taška je pohozená u lavičky a Kasai sedí na jedné, ze dvou houpaček. Dám si tašku k jeho a obsadím druhou z houpaček.

„Myslel jsem, že mě máš aspoň trochu rád, ne že mě hned hodíš přes palubu. Vím, že dělám problémy, nemám ti co vyčítat,“ ozve se Kasai sklesle.

„Trochu rád nezahrnuje to, co k tobě cítím, Kasai. Je hrozně těžké být vedle tebe a nemoct se tě dotknout, vědět, že nikdy nebudu ten, kdo tě bude hýčkat, chránit nebo tě držet v náručí. Nezvládnu se ještě dívat, jak se kolem tebe ochomýtá někdo jiný,“ povzdechnu si. Neměl jsem mu to říkat, ale nemůžu ho vidět tak smutného.

„Nikdy jsi mi to nedal najevo,“ ozve se ohromeně Kasai.

„Co myslíš, že by udělal tvůj otec, kdyby to zjistil? Nejednou nás někdo od vás sledoval. Kdybych se o něco pokusil, tvůj otec už by se postaral, abychom se dostali do klatby. Nesnáší nás,“ podívám se na něho.

„V ochraně jste hodně důslední a nedáte se podplatit tak se nediv. Je tu teď někdo?“ zeptá se tiše.

„Jo, dva a nejspíš už mají i ohlášené, že se ulíváme ze školy. Tvoji vinou,“ zamračím se na Kasaie.

„Jak moji vinnou?! To ty jsi mě nechytil,“ ohradí se Kasai.

„Příště tě budu držet ve vodním vězení,“ pohrozím mu.

„Ty můj naivní Hastrmane!“ uculí se na mě Ohýnek.

„Kdo je u tebe naivní?“ ušklíbnu se a stoupnu, pak ho chytnu za ruku, popadnu tašky a zamířím ke škole. Nejspíš už bude poslední hodina, ale co ulívat se nemá!

„Hej já tam nejdu,“ začne sebou cukat Kasai. Ignoruji ho a dotáhnu za ucho do třídy, učiteli se omluvím a posadím ho do lavice. Kasai se nafoukne a naschvál nedává pozor, a to jsem si myslel, že by už měl být skoro dospělý. On snad bude pořád takové dítě. Kéž bych ho mohl pozorovat po zbytek života. Zavřu oči, jak mnou projede bolest.

Po škole ho doprovodím domů, jako obvykle, ale tentokrát je to jiné. Jsem pozván dovnitř, kde přede mnou je Kasaiovi představena jeho nevěsta. Cítím se jako by mě někdo trhal na cucky. Navenek však nedám nic znát. Podívám se na Kasaiova otce, který mě sleduje se špatnou zlomyslnou radostí, tehdy pochopím, že o mých citech věděl. Z posledních sil se ovládnu.

„Jak vidím Asamoto, dnes už budeš zaneprázdněn, takže mě potřebovat nebudeš. V tom případě se vzdálím, kdybys přece jen šel ven tak mě prozvoň, jestli půjdeš se svou snoubenkou, postará se o to ochranka, není potřeba, abych vám dělal křena,“ otočím se ke Kaseoivi, kterému jedinému dám pocítit bolestný pohled. S chladným pohledem se otočím k jeho otci, pokloním se a beze slova odejdu.

Každý krok, kterým se vzdaluji od Kasaie, bolí jako by mě každým krokem znovu a znovu zabíjeli, přesto se neotočím. Doma tiše projdu kolem svého otce a zhroutit si dovolím až ve svém pokoji. Trvá bez málo skoro do večeře, než se jakž takž vzpamatuji a jsem schopný na ni sejít. Ani se nedostanu do jídelny, když mě zavolá otec. Vejdu k němu do pracovny a zavřu dveře, teprve potom si kleknu naproti němu.

„Už nejspíš víš, že dojela jeho snoubenka,“ začne otec. Nikdy nechodil kolem horké kaše. Kývnu, tam ji skutečně nešlo přehlídnout.

„Jeho otec si nepřeje, abys Kaisaiovi dělal ochranku až do osmnácti, vlastně mě dal najevo, že nechce, abys ho ještě někdy viděl. Ze své vlastní iniciativy ti od zítřka zařídil přestup na Karweshiho akademii. Pokud tě s ním ještě někdy uvidí nebo jeho špehové, dá tě zlikvidovat,“ dívá se na mě otec. Chvíli trvá, než to strávím. Karweshiho akademie je přímo na druhé straně města, to znamená, že musím vstávat minimálně o hodinu dřív a taky tak vyjít jestli to chci stihnout.

„Jaký je rozdíl, jestli mě dá zlikvidovat, když mě s ním uvidí. Právě to udělal a bez krve,“ pokrčím rameny, omluvím se a vrátím se do pokoje, nemám nejmenší chuť na jídlo a ani na soucitné pohledy, nejspíš jsem si nedával takový pozor na výraz své tváře, jaký jsem doufal. Druhý den vstanu ještě za tmy a o hodinu a půl vyrazím z domu. Nedá mi to, abych se nepodíval ke Kasaiovu domu. Teď asi vstává. Povzdechnu si a vydám se do nové školy.

 

Po dvou týdnech musím uznat, že škola není tak špatná. I spolužáci jsou příjemní. Jen mi tu něco chybí… nebo spíš někdo. Kasai.

„Nemyslíš, že už po svém příteli smutníš nějak dlouho? Klidně nastoupím na jeho místo,“ postaví se přede mě další nositel ohně. S Kasaiem se nemůže srovnat ani v nejmenším.

„Je stále obsazeno,“ odvětím, doufám, že mu dojde, že nemám zájem.

„Není, právě teď se žení, kdy ti dojde, že nikdy nebude tvůj,“ zamračí se na mě ten kluk, ani netuším, jak se jmenuje.

„Možná, ale nikoho jiného nechci. Radši budu sám, než abych se zahazoval s někým pod moji úroveň,“ ušklíbnu se. Vezmu tašku a zamířím ke dveřím. Dojdu ke schodům, když mě z nich někdo shodí, cítím, jak narazím na zem, chci se zvednout, ale zem pode mnou se začne otřásat. Tu je zemětřesení celkem běžné, ale otřesy bývají skoro nepostřehnutelné, tohle vypadá na vyšší stupeň. Z pádu jsem ještě omráčený, ale stejně se začnu hrabat na nohy a snažím se dostat k východu, ani v mém stavu mi nemohly uniknout trhliny ve stěnách. Co je to kurník za školu, když nevydrží také otřesy? Myslel jsem, že školy se staví tak, aby odolali i tomu nejsilnějšímu. Snažím se držet u vnitřní zdi, které nejsou tak choulostivé jako vnější. Odněkud zezadu slyším učitele a tak zamířím tam. Přede mnou se objeví ten kluk. Nezdá se být vyveden z míry.

„Podle pokynů tě mám zničit, když mě nebudeš chtít,“ ušklíbne se a hodí mě na zeď, která se v tom okamžiku zhroutí, a já zůstanu pod ní. Chvíli na to otřesy přestanou. Nevím, jak dlouho trvaly. Chvíli se snažím zeď odsunout, ale nakonec to vzdám, stejně nemám proč bojovat.

„Mizu!! Mizu…“ zaslechnu někoho a někdo přitiskne prsty na tepnu na krku. Chci se ozvat, ale nějak to nejde, nechápu proč.

„Díky bohu, Mizu,“ povzdechne hlas a pak na někoho zavolá, cítím, jak ze mě sundávají sutiny.

„Víš, že se vždycky objevíš na tom nejhorším možném místě?“ zaslechnu někoho a vzápětí mě políbí. Pak nechá ostatní, aby mě položili na nosítka. Snažím se otevřít oči, ale to také nejde. Znovu se odevzdám tmě.

Probudí mě otravné pípání, které bych nejraději vypnul, pohnu rukou a pípaní se ozve hlasitěji a rychleji.

„Mizu?“ ozve se někdo s nadějí. Pokusím se otevřít oči a tentokrát to jde, pootočím hlavu a uvidím Kasaie. To je snad zlý sen. Kasai je teď na líbánkách ne? Zavřu oči a znovu je otevřu, zůstal tam. Co to mám za vidiny?

Kasai zmizí a místo toho se objeví otravná sestřička a sundá mi masku.

„Kasaii,“ proderu skrz rty.

„Jsem tu Mizu,“ sevře mi ruku. Takže to není sen, ani vidina.

„Co se stalo?“ zamračím se, když mi dojde, kde jsem.

„Zemětřesení, bylo trochu silnější a škola byla přesně nad epicentrem, takže ji to položilo. Zhroutilo se ještě několik budov z okolí, co nebyli nejpevnější, zbytek přežil s prasklinami. Na druhé straně jsme pocítili jen, jak se zatřásla země,“ vysvětlí mi.

„Jak to že nejsi na líbánkách?“ zeptám se ho potom, co mě donutí se napít.

„No, zrovna jsem měl říct ano, když začalo zemětřesení, vzal jsem to jako zlé znamení, takže jsem z toho vycouval, otcovi doporučil, ať si vedení klanu strčí někam a valil za tebou. Dokážeš pochopit, že mě tam nechtěli pustit?! Tak jsem udělal drobný trik, že někde hoří plyn a v tom zmatku jsem jim proklouzl. Víš, že tě ti idioti vůbec nehledali? Málem jsem je zabil,“ prohrábne si Kasai vlasy.

„Viděli mě, jak odcházím ze školy, nemohli vědět, že tam ještě jsem,“ pokusím se je bránit.

„Jenže jsi tam byl a jeden člověk to věděl. Ichiga jsem pořádně zmlátil, než mi řekl, kde asi jsi. Dokonce si na tebe ten parchant dělal nárok! Tohle ještě tátovi vytmavím!“ zavrčí Kasai.

„Ty jsi nebyl doma?“ zeptám se překvapeně.

„Ne, ty jsi mě potřeboval víc,“ usměje se.

„Jak dlouho tu jsem?“ zeptám se.

„Skoro měsíc, pořádně jsi mě vyděsil, když ses neprobíral,“ sedne si ke mně na postel.

„Ty jsi hlupáček,“ pousměji se.

„Dělám konkurenci tobě. Víš, jak se z mého mozku kouřilo, abych se té svatbě vyhnul? Řekl bych ne ať se děje co chce. Kdo by se chtěl oženit s kusem ledu? Zato my dva se vezmeme a klidně tě k tomu donutím, víš, že mě máš chránit!“ zamračí se na mě.

„Jen do osmnácti let,“ cuknou mi koutka. Prostě ho nedokážu nepoškádlit.

„Cože? Kde jsi tu blbost slyšel? Máš mě chránit až do konce dnů! Tak to stojí ve smlouvě!“ horečně se brání.

„Já o žádné nevím,“ bráním se.

„Tak už víš. Vezmeme se hned po tom, co tě pustí z nemocnice,“ plánuje Kasai.

„To nemůžeme,“ odpovím mu.

„A proč ne?“ podívá se po mě Kasai.

„Už jsi někdy viděl, aby si Oheň bral Vodu? Bude z toho pěkné pozdvižení a za druhé, sňatky stejného pohlaví jsou v Japonsku zakázány,“ povzdechnu si.

„A co že si Oheň vezme Vodu? Aspoň budeš mít jistotu, že nic neprovedu, kdo bude chtít, ať se kvůli tomu postaví na hlavu, je mi to ukradené. A když jsou takové sňatky u nás zakázané, tak se vezmeme v Americe, rovnou si tam můžeme udělat líbánky,“ vyřeší to po svém Kasai, a abych neměl námitky tak mi ukradne rty. Rozhodně neprotestuji, aspoň mám jistotu, že se skutečně nudit nebudu, protože budu s tím, koho miluji.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář