Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Nováček

17. 9. 2017

Nováček

 

Probudí mě odporný zvuk, který mi drnčí u ucha aspoň jednu minutu, není-li to víc. To znamená jediné, další mrtvola. Potlačím touhu mobil prohodit oknem a stisknu příjem.

„Co se děje?“ zavrčím. Jsem unavený ještě víc, než když jsem šel spát… pokud je to možné.

„No tak, dobře víš, že když tě budím, máme mrtvolu, tak vylez z postele a doprav svůj zadek k poříčnímu mostu,“ ozve se Evan. Odtáhnu telefon od ucha a přemýšlím, jestli je možné ho zabít skrz telefon.

„Co se stane, když budu předstírat, že tenhle hovor nikdy neproběhl?“ zeptám se.

„Pošlu ti tam zásahovku a nakecám jim, že máš v bytě drogy,“ ozve se po chvíli. Já ho zabiju! Vypnu telefon a začnu se hrabat z postele, ze své zkušenosti vím, že nevyhrožuje naplano. To dokázal před půl rokem, kdy jsem ho ignoroval. Poslal na mě kolegy s tím, že mám ve sklepě harém sexuálních otrokyň. Jako kdyby mě ženský někdy zajímaly.  Jasně, že jsem gay, neví nikdo, pečlivě to tajím a nejspíš mám proč. Kolega se, po přiznání, musel nechat přeložit, jaký začali na oddělení sršet vtipy o gayích. Bylo mi ho i líto. Tohle je nejlepší, ale taky nejrasovější, jednotka, kterou policie disponuje. Zvláštní je, že jim nevadí černoši, islamisté, nikdo, ale vadí jim orientace. Zasraný svině.

Natáhnu se džíny, popadnu první triko, mobil a s klíči v ruce zamířím ke svému autu, nenápadnému jeepu. Na ulici plném BMV, cadilaků a dalších prestižních značek zase ne. Vyjedu na místo kousek za město a zastavím u kolony. S plackou na řetízku podlezu pásky, než mě drapne televize a jdu k mrtvole… nebo spíš k tomu co z mrtvoly zbylo.

„Musela tu ležet aspoň půl roku,“ zabručím. To zase bude piplačka… do háje.

„To je otázka, možná i dýl, no specialisté nám řeknou,“ povzdechne si Derek:

„Specialisté?“ překvapeně.

„Jo, šéf si vydupal, že budeme spolupracovat s antropology, jak nevím,“ pokrčí rameny.

„To si snad děláš prdel,“ zděšeně se dívám na kolegu.

„My si to taky mysleli,“ odtuší někdo za námi. Otočíme se a koukáme do přátelského mladého obličeje. Podívám se na druhého a zamrkám, na rozdíl od kluka je to dospělý muž s kamennou deskou místo obličeje a ledovýma očima. Oba mají visačku z institutu. Napřed nechá mladého, aby odebral nějaké vzorky, a skloní se k částečné kostře. Pokývá hlavou a hvízdne směrem nahoru, odkud přiběhnou další a začnou opatrně dávat mrtvolu na nosítka. A vydá se k autu, cestou sundává gumové rukavice.

„Hej to nemůžete!“ zařvu na chlapa a ten se otočí.

„Donutili jste nás ke spolupráci, tak držte hubu a nechte nás pracovat,“ zavrčí a pokračuje v cestě. Mladík se rozběhne za ním. Tohle nám ještě scházelo, vzhledem k tomu, že náš objekt odnesli se seberu a jdu k autu, abych o tři čtvrtě hodiny později zastavil u institutu, a jdu si stěžovat k jeho šéfovy.

„Už to zase udělal?“ zaúpí šéf, jak se objevím u něj ve dveřích a deprimovaně zavře oči. Zvedne se a pokyne mi, abych šel za ním.

„Proč ho nevyhodíte?“ zeptám se.

„Protože Tom je ten nejlepší antropolog, co existuje, strčí do kapsy i Brennennovou a ta je v naší branži pojem,“ odpoví mi.

„O té jsem slyšel, ale neslyšel jsem o něm,“ pochybuji.

„Protože všechno ignoruje, a když mu chcou dát nějaké ocenění řekne pořadatelům, ať si ho strčí do zadku. Jemu stačí, když mu na účtu každý měsíc přistane výplata, ze které žije,“ znechuceně. Dojdeme k nějakým dveřím a vejdeme dovnitř. Na nerezovém stole leží moje mrtvola.

„Máš něco, Tome?“ zeptá se šéf.

„Muž, věk mezi třiceti dvěma a třiceti čtyřmi, takže třicet tři. Fraktura pravé temenní kosti, fraktura levé vřetení kosti. Nejspíš srážka autem typu terénního auta. Až bude holý, řeknu víc, jestli chcete dobu, musíte za Könrickem,“ odvětí suše.

„Neřekneš mi ještě značku?“ zeptám se drze.

„Já myslel, že od toho jste tu vy,“ sekne po mě pohledem.

„Tome, dovol, abych ti představil…“ otočí se šéf institutu na mě.

„Erik Sawer,“ představím se a podám mu ruku. Tom jen kývne a odejde do vedlejší místnosti, kde se skloní nad jakousi kostrou.

„Asociopat?“ podívám se na šéfa a ten kývne. Bezva, ještě se tu nervovat s něčím podobným. Povzdechnu si a jdu do auta, abych se vrátil na stanici. Sednu si za stůl a podívám se na hledané. Mužů tam naštěstí moc není. Vlastně je jich tam dvacet pět, když zadám víc kritérii, zbude mi jeden podnikatel, který zmizel před půl rokem. Dobře čas by zhruba odpovídal, aspoň podle stupně rozkladu. Začnu pátrat po detailech. Zjistím si všechno včetně toho, kdy bylo nahlášeno jeho zmizení a že to nahlásila manželka. Nic nového pod sluncem. Co mě víc zaujme je fakt, že vlastnil terénní auto a to zmizelo také. 

„Mluvil jsem s tím Könrickem. Odhaduje dobu úmrtí na pět měsíců a dvacet dva dní s tím, že ještě nejspíš jeden den žil. Neptej se mě, jak to ví nebo odhadl, mluvil něco o broucích, co kladou vejce ještě do živého masa, aby jeho potomci měli stravu co nejčernější a vypadal jako fanatický idiot. Co ty u toho druhého?“ zeptá se mě Derik ve dveřích.

„Ten zase mluvil o fraktuře hlavy a něco o vřetení kosti, co to má být se mě neptej. Dorazil mě odhadem, že ho nejspíš srazilo auto terénního typu,“ pokrčím rameny.

„To jako že se to auto naštvalo a stouplo si na dvě kola, třísklo ho po kebuly a pak do něj ještě narazilo?“ zeptá se Derik. No když to podá takhle…

„Zítra za ním dojdeme, můžeš se ho zeptat osobně,“ cuknou mi koutka.

„Nesnáším vědátory, dost jsem si toho užil ve škole. O něčem blábolí v termínech, kterým nikdo kromě nich nerozumí a pak se zjistí, že to bylo zasraně důležité,“ povzdechne si. Bohužel s ním musím souhlasit.

„No tak to si nejspíš budeš muset zvykat,“ podstrčím mu rozkaz na papíru od šéfa.

„To je tím, že jsem dnes neměl své oblíbené kafe! Já manželce říkám, že to nosí smůlu!“ zaúpí nahlas Derik. Musím se zasmát. Derika bys s klidným svědomím mohl zařadit do kafomanie, stejně jako drtivou většinu populace, nevím, co na té břečce vidí.

„Když se tak dobře bavíte, už nejspíš máte nějakou stopu,“ zastaví se nad námi šéf.

„Naprosto nic, kromě jednoho podezřelého, na kterého by seděl popis mrtvoly,“ odtuším klidně.

„Co pitva?“ vyštěkne šéf.

„Není,“ odpovím.

„Jak není?“ zeptá se se špatně skrývaným vztekem.

„Protože nemáme ani mrtvolu,“ odpovím. Šéf jen zamrká a začne se nadechovat.

„Náš pitaval odjel do institutu, aby se na ni podíval, kluci ji odvezli přímo tam, čekáme na výsledky,“ začne Derik, který nečeká, až se šéf nadechne, to by mělo vážně zlé následky.

„Dobře, ukažte mi, koho jste odhadli na oběť,“ zabručí. Podám mu papír s podnikatelem. Zamračí se.

„To jich tam nebylo víc?“ zamračí se.

„Ano, ale ne když jsem zadal všechny kriteria, co jsem získal od antropologa,“ pokrčím rameny.

„Který antropolog se tím zabýval?“ zeptá se.

„Tom, nevím jak dál, obličej ledová deska,“ odpovím. Šéfovy cuknou koutka.

„Výstižné. Celým se jmenuje Thomas Winter,“ odpoví na nevyřčenou otázku.

„Zima? Musím si vzít rukavice, abych neměl omrzliny?“ zděsí se Derik, který miluje sluníčko. Ve vedru, kde všichni doslova zdechají, si lebedí jako ryba ve vodě.

„Spíš bych ti doporučoval to, v čem chodí na Aljašce uprostřed zimy,“ usměji se.

„Dejte do kupy všechno, co jsme o tom podnikateli zjistili a zkuste pátrat dál,“ pronese šéf, hodí mi papír na stůl a odpochoduje do své pracovny. Divné, ani se nezeptal, co říkal antropolog. Podíváme se s Derikem na sebe, pokrčíme rameny a pustíme se do práce.

 

 

„Dobré ráno,“ promluvím ke zdánlivě prázdné kanceláři. Ke zdánlivě proto, že u dveří mi sedí naštvaný duch člověka, který leží na stole v podobě kostí v krabici. Včera jsem šel domů v opravdu mizerné náladě, protože po tom, co odešel policajt, mi do mé posvátné pracovny skočil doktor přes pitvy, jen aby sebral vše, co se dá, aby identifikoval mrtvolu. Rozšťoural ji a zjistil to co já zběžným pohledem. No zjistil, opakoval jsem jen to, co na mě vřískal duch. Byl pěkně naštvaný, že si ho tam nikdo tak dlouho nevšiml.

 To je taky důvod, proč jsem ve svém oboru tak dobrý. K mým schopnostem patří vidět a slyšet duchy. A nejen to. Když držím v ruce kost, dokážu člověka i zvíře vidět svýma očima, jak vypadal ve skutečnosti, než umřel. Platí to i o dinosaurech, je to fascinující. Někteří z nich vypadali jinak, ale většinou se při restaurování jejich podoby trefily.

„Dnes žádné vzteklé výlevy?“ kouknu se na ducha. Kdyby kolegové tušili, že si tu povídám s duchem, nejspíš by mě zavřeli v blázinci. Takhle mě sice považují za šílence, ale nechávají mě být. Díky bohu. Ono je těžké se soustředit na někoho, s kým mluvíte, když vedle dotyčné osoby stojí nějaký duch a paroduje ho nebo na vás sypa otázky a vy nevíte, na co máte první odpovídat a jen těžko rozlišíte, na co se ptá duch a na co člověk. Nejednou se mi stalo, že jsem odpovídal na to, co se ptal duch místo živého člověka. Naštěstí se to vždy dalo vysvětlit přepracováním. Zatím.  A jako by toho nebylo málo, hned při prvním výjezdu si málem rozryji držku, protože padnu na svého osudového partnera. Další z rodinných prokletí. První je to, že buď ze sebe umíte udělat ducha, nebo s nimi dokážete mluvit a vidět je. Druhé prokletí je to, že když narazíte na toho správného, který vás udělá šťastnýma který je váš osudový, perfektně to poznáte.

Erik Sawer. Pěkné jméno a ještě pěknější chlap. Měl jsem co dělat, abych se mu nevrhl do náruče, a to o mě říkají, že jsem ledový. No ke zbytku nejspíš ano. S malým úsměvem začnu rovnat kosti z krabice, jak patří a každou pečlivě prohlídnu pod světlem. Všimnu si, že zlomená kost začínala srůstat, jsou tam milimetry, ale je to znak, že neumřel nárazem.  Pečlivě si prohlídnu i žebra a tam zjistím vlásenkové prasklinky, které se začali hojit. Pod lupou prohlédnu i pánev a zbytek kostí. S lupou prohlížím znovu volné žebro, když mi do kanceláře vtrhnou agenti. Vztekle se na ně podívám.

„Neučili vás klepat?“ zavrčím.

„My klepali, ale nikdo se neozýval,“ brání se Erik.

„Pak neumíte klepat,“ oznámím mu novinku. Druhý policajt tiše vyprskne smíchy.

„Neroznášejte mi tu bacily, idiote!“ zahnu pro hrst antibakteriálních mikro utěrek a všechno utřu.

„Když se neumíte ovládat, vezměte si roušku!“ ukážu na příslušnou krabici. Jeho kolega pár kroků ucouvne a zvedne ruce, že se vzdává nebo aby mě uklidnil. No to je jedno.

„Nesedí nám to. Ten chlap zmizel před půl rokem, ale doba úmrtí vedena vaším pracovníkem udává jen pět měsíců a dvacet sedm dní. Po tom nárazu, pokud nějaký byl, by musel umřít hned ne?“ zavrčí Derik.

„Ne nezbytně,“ odseknu a znovu se pustím do zkoumání kostí, a podle známek se čím dál víc ujišťuji, že jsem měl pravdu.

„Tím jako chcete říct co?“ zavrčí Erik.

„A takhle padá iluze, že policajti jsou chytrý,“ utrousím koutkem úst. Musím se v duchu zasmát, když Erika uslyším, jak skřípe zuby. Tomu druhému vymizí pobavení z očí, zato duch se rozesměje naplno.

„Tak co jste zjistil?“ zavrčí Erik.

„Že když si lapnete na zadky támhle a necháte mě pracovat, zjistím toho daleko víc, než když mi tu papouškujete za zadkem!“ odseknu mu sarkasticky. Ten druhý jen bezhlesně otevře pusu.

„Co jsi doprdele do teď dělal?“ zeptá se naštvaně Erik. Naštve mě.

„Rozhodně se nešťoural v nose jako vy. Támhle jsou dveře, a jak skončím tak můžete přijít!“ ukážu na dveře.  Nevyužijí toho, místo toho si sednou na zadky a sklapnou. Já tak můžu v klidu naskenovat ostatky do počítače a hodit si snímky, několikrát zvětšené na zeď. Je to jak jsem si myslel.

„Sedí náš čas,“ oznámím policajtům.

„Takže ho někde držely…“ začne druhý policista.

„Ne. Srazili ho autem, naložili, vyhodili kousek od místa, kde jste ho našli a odjeli,“ odtuším. „Umíral tři dni,“ odseknu. Policajti se na sebe podívají. Vypadají jak po ledové sprše, asi jsem se do něčeho trefil.

„Jak to víte jistě, že umíral tři dny?“ zeptá se ten druhý, jehož jméno jsem si ani nemínil zapamatovat, beztak mě nepředstavili.

„Zlomeniny a praskliny se začali hojit. Pro vaši informaci, když jste mrtvý, neděje se to,“ odtuším.

„Říkáte terénní auto?“ přistoupí Erik ke zdi a pečlivě si prohlíží prasklinky.

„Blbost,“ zavrčí a spolu odejdou. Uvidíme, kdo bude mít pravdu kluci, jestli vy nebo oběť, ušklíbnu se pro sebe a začnu psát zprávu.

 

„Co na něho říkáš?“ kouknu na Derika.

„Studený psí čumák,“ zavrčí a otřese se.

„Pro tebe je studený čumák každý, kdo se nesměje aspoň milionkrát za den,“ odvětím. Derik se na mě pátravě podívá.

„Ty se ho zastáváš?“ zvědavě.

„Ne, jen říkám skutečnost,“ odpovím a v jejich automatu si koupím kávu.

„Káva z automatu je hnusná,“ podotkne Derik. Pokrčím rameny, nic hnusnějšího než co je u nás na kriminálce snad ani neexistuje. Opatrně upiju a zamžikám očima, když se mi na jazyku rozprostře lahodná chuť.

„Rozhodně je lepší než ta u nás,“ odvětím a znovu se s rozkoší napiji. Derik si ji nepřesvědčivě koupí taky a po usrknutí vyvalí oči.

„Tohle není fér! Jak to že šprti mají lepší kafe než my?“ zaskučí derik. No tak to se mě neptej, poznamenám v duchu.

„Protože jsme šprti a seřídili jsme si stroj,“ odpoví za námi někdo pobaveně, „ a taky máme kvalitní kafe. Víte, že po otevření trvá jen jeden den než kafe zžlukne?“

„Kafe není máslo!“ odsekne Derik.

„Ale princip je stejný. Udělal jsem podrobný rozbor zbytku oběti. Mezi svalovinou jsem našel kousky auto laku půlnočně modré barvy,“ podá nám papír a zmizí. Podíváme se na papír a pak na sebe. Do háje tohle vážně vypadá na to, že ho někdo srazil. Aniž bychom se dohodli, vystřelíme ke dveřím.

„Ještě moment pánové, došli výsledky otisku zubů,“ podá nám nějaký chlap složku. Na místě ji otevřeme a zjistíme, že šlo vážně o onoho podnikatele.

„Ten chlap je divný,“ zavrčí Derik. Souhlasně kývnu a vyjdeme z budovy k autu. Ani jeden z nás se nepodívá nahoru, jinak bychom si asi všimli antropologa, který nás sleduje za oknem. Stejně nám přejede mráz po zádech. V kanceláři si sednu za počítač a zjistím si vše o vozidle toho mrtvého. Půlnočně modrá barva. Kruci to je až moc náhod najednou.

„Davide, našlo se auto toho podnikatele?“ podívám se na kolegu.

„Ne, nenašlo, snažíme se prohledávat srázy a řeky, zatím po něm není ani stopy,“ pokrčí kolega rameny. To není to, co jsem chtěl slyšet. Švihnu sluchátkem do vidlice a zamyšleně se zakloním. Víc než ta barva mě zaráží to, jak ten antropolog říkal, že šlo o terénní vůz, jak to do prdele mohl uhodnout. Derik myslí stejně, protože se zeptá.

„Proč říkal terénní auto a proč zrovna to?“ zeptá se mě. Mlčky pokrčím rameny.

„Jediné, co nám pomůže, je zkouška s figurínou, nevěřím mu!“ zavrčí a vystřelím k šéfovi. Zaklepu a slušně vejdu, nechám otevřené dveře pro Derika, který je za mnou.

„Co chcete?“ zeptá se mě šéf zabořený v papírech.

„Rekonstrukci smrti,“odpovím. Ten idiot prostě mít pravdu nebude a basta.

„Takže nevěříte, ok,“ usměje se šéf. Bezhlesně se s Derekem podíváme na sebe. My se nemusíme dohadovat? Bez poznámek vypadneme ven, než si to rozmyslí.

 

 

Unaveně sednu za volant a připoutám se.

„Tome, počkej,“ zaslechnu hlas jedné spoluvědkyně. Pochopím, o co jde, a povzdechnu si. Tenhle měsíc jsem odříkal schůzku už dvakrát.

„Copak se děje Vereno?“ zeptám se jí. S ní to bude těžké, ne spíš považuje za výzvu a mstí se. Pěkné jméno pro takovou mrchu.

„Napadlo mě, jestli bychom si nemohli na večeři,“ usměje se. A je to tady.

„Promiň, Vereno, ne nemohli,“odpovím ji s klidem, který necítím.

„A proč ne? Nelíbím se ti?“ zamračí se.

„To je první důvod, druhý je, že někoho už mám a za třetí jsem gay. Dostaň se v pořádku domů,“ popřeju ji a zabouchnu dveře, než se může nadechnout a odjedu. Zítra to bude vědět celé vědecké centrum, ale co? Jednou to prasknout muselo. Naštěstí do obchodu nemusím, když tam jedu tak si nakoupím rovnou na pár dní, abych mezi davy nemusel často. Je mi líp mezi zvířaty. Zamířím na krátkou dálnici a pak zabočím do ulice, která vede k mému domu na konci luxusní ulice a má obrovský pozemek obehnaný vysokou zdí s ostnatým drátem a elektronickou bránu s kamerou. Pěkně v izolaci. Pozemek mi hlídá smečka šesti Kražských pasteveckých psů. Tak se mi to líbí. Bohužel nedojedu. Dojedu tak zablokované silnici, kterou lemují jak policejní tak civilní auta. Viditelně se snaží vyvrátit moji teorii o terénním autě, pomyslím si a vystoupím. Přejdu k Erikovi.

„Blokujete mi cestu,“ oznámím mu suše. Podrážděnost už ani nemusím předstírat, pomalu se mění ve vztek a bolestné tepání ve spánkách. Jestli se hned nedostanu domů, kde mám léky, vybuchnu.

„Snažíme se dokázat tvoji teorii o terénním autě, zatím zbytečně,“ ušklíbne se a s nevolí sleduje, jak pěkné terénní auto najede do figuriny, která se sice od auta dorazí, ale dopadne naprosto jinam než kde podle křídy by mělo ležet tělo, podle zranění.

„Fajn, když vám ukážu, jak byl sražený, pustíte mě domů?“ zavrčím.

„Ano,“ kývne Erik.

„Fajn,“ zavrčím a jdu k technikům, řeknu jim, kde mají dát figurínu a do jaké polohy ji postavit, potom sednu do auta a nastartuji. Objedu figurínu a pokračuji v jízdě, dokud mě duch nestopne, zastavím, zařadím zpátečku a plnou rychlostí, kterou mi duch udá, začnu couvat a v úhlu narazím zadkem do figuríny, která odlétne daleko rychleji. Vystoupím a vytáhnu klíče, podívám se na figurínu a spokojeně kývnu, když je ve vymezeném prostoru, kam měla dopadnout. Hodím klíče Erikovi, který je chytí spíš z reflexu, než aby je skutečně viděl.

„Teď uhněte!“ zavrčím a sednu do svého autíčka. Všichni mi uhnou tak, abych mohl projet a zabarikádovat se u sebe doma. Jen co si vezmu prášek na migrénu a sednu si, začnou mi cukat koutka a vzápětí se rozesměji na plné kolo. Ty jejich výrazy!

„Co tě tak pobavilo?“ ozve se Adam. Můj starší bratr.

„Odprejskni, narušuješ mi osobní prostor,“ zavrčím na něho, když se urychleně uklidním. Je průhledný, jasně přes moje psy se jinak nedostane a navíc je to ta druhá půlka, která umí chodit po světě jako duch.

„Taky tě rád vidím. Důvod, proč tu jsem, je že ignoruješ svůj telefon, pracovní telefon, mobil, meily, poštu a všechno, co znamená kontakt se světem,“ oznámí mi suše.

„Jistě, protože, když mě kontaktujete, znamená to nějakou oslavu nebo rodinou akci,“ zavrčím.

„Občas tě kontaktujeme i proto, abychom věděli, že jsi ještě naživu. Z toho domku a pozemku jsi udělal doslova pevnost. Kdy jsi naposled byl mezi lidmi? Kromě práce,“ zamračí se na mě Adam.

„Včera, byl jsem v davovém obchodě a nakoupil si, hlady umřít nechci,“ odpovím mu. Když už mluvím o nákupu. Zvednu se a vytáhnu z lednice hrnec zelených fazolek s masem a zeleninou, ohřeji si to na sporáku a vezmu si lžíci. Škoda špinit talíř, který mi stejně nebude stačit. Ukreji si tři krajíce domácího chleba a vrátím se do obýváku.

„Tohle kdyby viděla máma… proč jsi zanevřel na svět?“ nechápe Adam.

„Protože svět rozdává kopance, rány a zabíjí všechny, co jsou trochu jiný,“ odpovím mu, když spolknu sousto. Adam se smutně pousměje.

„Třicátého je rodinná sešlost, účast povinná nebo si pro tebe strejda dojede a slovo práce se neakceptuje, táta ti zařídil dovolenou. Tak zatím pa,“ zamává mi a zmizí, než stihnu protestovat, takže jen můžu znechuceně koukat na místo, kde seděl. Ještě mi neřekl, který strejda, ale to je stejně fuk jeden je horší než druhý. S povzdechem se znovu pustím do jídla, sotva dojím a umyji nádobí, ozve se zvonek od brány. Podívám se, koho to sem čerti nesou, a povzdechnu si. Erik s tím druhým, je asi ignorovat nemůžu. Jdu pomalu k bráně a hladím dorážející psy, jasně že mám v kapse pro každého dvě kostičky, jednu z buvolí kůže druhou na čištění zubů. Otevřu branku.

„Přejete si?“ zavrčím na ně. Oba se na mě šokovaně podívají a mě znovu cuknou koutka, tenhle den je nějaký veselý.

 

 

Trochu roztrpčeně se dívám za Tomem, který je snad ještě podrážděnější než v práci. Zrovna sedne do mého krásného autíčka, objede figurínu a rozjede se pryč k zatáčce. Zbytek z toho má srandu.

„To doufá, že ho necháme projet?“ zavrčí Derik, „ krádež vozidla je trestný čin.“ Nekomentuji to, je to zbytečné, protože o hodný kus dál zastaví a pak začne šílenou rychlostí couvat a bez brždění narazí do figuríny, která udělá přemet a dopadne přesně na místo obkreslené křídou a hlavou se třískne do obrubníku. Devastující zranění, ale nijak smrtelné, pokud by se dostal do nemocnice. Tohle nás nenapadlo. Technici i s Derikem stojí jako sochy a hledí na figurínu, no dobře já hledím taky. Koutkem oka zahlídnu něco stříbrného a hmátnu po tom spíš automaticky. Chytnu klíče.

„Teď uhněte!“ zavrčí doktor. A na můj pokyn mu ostatní nechají prostor, aby svým audi mohl projet. Beze smíchu. Ono vážně není k smíchu, když se celý den lopotíte, abyste dokázal, jak byl sražený a nějaký amatér si přijede a prvním pokusem dokáže to, o co se snažíme celý zkurvený den! Derik se pohne a dřepne si vedle koronera.

„Tak co doktore?“ zeptá se naštvaně. Já se ptát nemusím, nějak tuším, že zranění budou totožná nebo téměř totožná. Což koroner potvrdí a přidá procenta. Z 99% se shodují. Doprdele. Podívám se na své auto, které má malou promáčklinu a kus laku odletěl. Super!

„Zabalte to,“ kývnu na techniky. Nás s Derikem čeká jiná práce. Musíme vyslechnout lidi z okolních domů, jestli něco neviděli. Po skoro půl roku je to skoro zbytečné. A musíme znovu vyslechnout jeho manželku, právě se zabití překvalifikovalo na vraždu. Jdeme k prvnímu domu a začneme vyslýchat. Něco máme od služebných, ale jen jedna mohla potvrdit, že do podnikatele auto narazilo zezadu.

„Jak to mohl vědět?“ zeptá se mě frustrovaně Derik. Pokrčím rameny, je to záhada a před námi poslední dům. Podívám se na vysokou zeď, mříž.

„Tady musí bydlet někdo hodně významný,“ podívá se na mě.

„A taky bohatý,“ ušklíbnu se a zazvoním. Docílím jen toho, že se na nás přijdou podívat psi s vrčením. Nebýt dlouhé srsti myslel bych si, že chová vlky. Derik se na mě nespokojeně podívá. Psy zrovna nemusí. Trvá snad celou věčnost, než se ozvou klíče v brance. Obrátíme k ní pozornost a já cítím, jak mi brada jede dolů a oči se snaží dostat z důlku. Nemusím se podívat ani na Derika, z něho šok jen čiší.

„Přejete si?“ zavrčí na nás. Ale už to nezní tak nepřátelsky jak před hodinou a půl. Dokonce mu cuknou koutka, ale to si pomyslím, že to nejspíš byl přelud.

„Chceme se zeptat na pár věcí…“ začne Derik.

„Můžeme dál?“ zeptám se a tím skočím Derikovi do řeči. Ten se na mě podívá jak na blázna.

„Proč ne… kolegové,“ odsekne a zmizí v brance. Opatrně nakouknu a pozvednu obočí. Jedním gestem drží šest stejně obrovských psů v šachu.

„Jděte dovnitř, pomalu beze spěchu jinak je neudržím a ať se ten druhý přestane mít strach, pro ně je to stejné, jako byste mávali rozzuřenému býkovi před očima červeným hadrem,“ promluví klidně.

„Co si jako myslí?“ zavrčí Derik a vejde dovnitř, zavřu branku, a co nejklidněji jdu za ním. I z těch pár kroků vidím jak Derikovi po krku stékají kapičky potu a jak se nutí do klidu, i když by nejradši zdrhal. Dostaneme se na terasu.

„Dveře jsou otevřené,“ poznamená Tom. Zmáčknu kliku a ta lehce povolí. Derik ten krok udělá jako by mu za dveřmi hořelo.

„Kdo chová, takové bestie,“ zasípe vyděšeně.

„Očividně on. Jsem na tebe hrdý,“ plácnu ho po rameni.

„Dáte si něco k pití?“ ozve se Tom před námi. Netuším, jak se tam dostal.

„A ty jsi byl pozvaný?“ ozve se za námi nasraný hlas, otočíme se a nevěřícně cukneme hlavou zpátky před nás, kde je naprosto stejný člověk jako za námi. Pravda má jiné oči sice tutéž azurovou modř, ale tyhle jsou podivně jiskrné a veselé, na rozdíl od očí za námi, které se skoro slévají do šeda.

„Jo, bráško, já jsem vždycky pozvaný, i když to nevyslovíš. Co bys měl, kdyby nebylo nás?“ cuknou tomu před námi ústa.

„Svatý klid, Kaine,“ zavrčí Tomáš.

„Jistě, leze ti to na mozek, proto potřebuješ léky, Tome,“ s povzdechem se Kain opře o zeď.

„Fajn, když slíbím, že na tu pitomou oslavu půjdu, vypadneš?“ zaboří do něj oči ve snaze ho zabít. Jeho koutka znovu cuknou.

„Nechám tu pány policisty, aby si s tebou promluvili, a pak si promluvíme my dva. A jsi hnusný víš?“ našpulí Kain pusu a odejde někam dozadu. Za sebou uslyšíme srdce ryvný povzdech.

„To je vina vás dvou, objevíte se a příbuzní mi lezou do baráku,“ postěžuje si Tomáš a projde kolem nás. Jdeme za ním a on nás zavede do nádherné kuchyně, tvořené vyřezávanými skříňkami ruční výroby ze světlého dřeva. Každý kousek, jako by vypovídal o něčem jiným, pískové granitové desky a nerezových spotřebičů, vyleštěných do vysokého lesku. Za vysokým ostrůvkem jsou vidět vysoké barové stoličky a kousek dál stůl aspoň pro třicet osob. Dlažbu představuje bělostříbrná mozaika a moc bych za to nedal, že se jedná o mramor. Stejně jako Derik mám čelist na dlažbě. S trhnutím si uvědomím, že zírám a zavřu pusu, drcnu do Derika, který mě napodobí.

„Co si dáte za džus, mám pomeranč, višeň, hrušku, mandarinku a jablko,“ kouká na nás pobaveně Tom. Já si dám pomeranč a Derik jablko. Pití nalije do tří vysokých krásných sklenic a přidá led. Než to dodělá, všimnu si léků na lince. Zvednu je a přečtu nápis. Fromen. Zamračím se, tyhle patří mezi hodně silné léky na migrénu. Léky mi zmiznou z ruky a zmizí v jedné ze skříněk, kde je několik podobných léků. Vzpomenu si, jaký byl, když jel domů a spojím si to s léky. Musela ho bolet hlava.

Derik se ujme výslechu a já jen mlčky poslouchá. Dostaneme z něj všechno a nic.

„Ty víš kdo je vrah!“ obviní ho Derik, který má očividně stejný pocit.

„Ano,“ odpoví bez emocí Tom. Zhluboka se napiju džusu a zavrním, tak dobrý jsem ještě nepil.

„Řekneš nám to?“ zeptá se s nadějí Derik.

„Ne,“ odvětí stejně bez emocí Tom.

„Proč sakra ne?!“ vyletí Derik.

„Protože jste placeni z naších daní, tak se trošku snažte. Ale napovím vám. Rodina, ale ne manželka,“ ušklíbne se Tom. Vzdáleně, ale hodně vzdáleně to vypadá jako úsměv. Z Derikových uší vyletí pára. Jeho rodinu jsme probrali, všichni neotřesitelné aliby… až na jeho švagrovou, která nemá svědky. Pak si uvědomím, že svědky na svoji činnost nemá nikdo z rodiny. Parchant.

„Myslím, že byste už měli jít,“ promluví Tom. Beze slova dopiji džus a dám sklenici do dřezu, zatím co Derik nechá sklenici na granitu, kde se okamžitě udělá mokrý kroužek. Tom hned uklidí sklenici a kroužek pečlivě setře. Doprovodí nás k bráně.

„Kde jste vzal peníze na takový dům?“ prudce se otočí Derik. Chudák má menší trauma.

„Přes nejstarší způsob, dostal ho od rodičů k osmnáctinám,“ odpoví s klidem Tom a zabouchne nám branku před nosem. Derik doslova zuří. K autu nasadí kosmickou rychlost. A pak zamíříme do naší kanceláře, která předstírá, že je kancelář. Ve skutečnosti je to pouze stůl, počítač a pár vztyčených metr a půl vysokých stěn, který odděluje prostor od ostatního.

Abych ho trochu rozptýlil, zabereme se do případu a snažíme se vyřadit podezřelé a zdůvodnit proč by měli zůstat podezřelé.

„Upřímně vadí mně ta švagrová. Všichni řekli, že ji oběť vezla domů, měla k tomu nejvíc času,“ zamyslím se.

„A jaký by měla motiv?“ zeptá se Derik a vezme fotku celkem pěkné ženy.

„Žárlivost? Podle číšníků, po něm celou dobu jela a on ji odmítl. Pak se venku hádali, než ji vzal domů. Nemůžeme si být jistí, kde vůbec zemřel, mohlo to být na kterékoliv ulici. Taky musíme najít to auto,“ zamumlám.

„Ty si myslíš, že to auto má v garáži vrah?“ podívá se na mě Derik.

„Proč ne?“ zeptám se.

„Za takovou dobu?“ zapochybuje Derik.

„Právě, to auto není nejlevnější, mohl si ho schovat na pozdější prodej, kdyby jí došli prachy,“ motivuji.

„Nebo si ho mohl nechat ze sentimentu, proto jsme ho nenašli,“ chytne se Derik.

„Oba do kanceláře,“ projde kolem nás šéf. S povzdechem se zvedneme a jdeme za ním.

„Co zkouška?“ zeptá se jako první.

„Měl pravdu,“ přizná Derik neochotně. Šéfa to ani omylem nepřekvapí.

„Dobře, jaký je další postup?“ zeptá se nás klidně.

„Chceme zkontrolovat garáže, je možné, že vrah si auto u sebe nechal,“ zkusím.

„Co vás k tomu vede?“ zeptá se zamyšleně šéf.

„Nikde jsme ho nenašli, prošli jsme všechny opravny, nikde žádné takové auto nepřivezli, ptali jsme se přes informátory, v bazarech taky není,“ pokrčím rameny.

„Koho máte v podezření?“ zeptá se šéf.

„Jeho švagrovou,“ odpovím. Šéf po nás hodí povolení k prohlídce.

„Začnete u ní,“ doporučí nám a pohybem ruky nás vyhodí. Při pohledu na hodinky zjistíme, že je moc pozdě. Tak se rozjedeme každý domů, abychom se vyspali. Brzo ráno vyrazíme s povolením do terénu. Švagrová je pěkně naštvaná, otevře nám garáž, ale dovnitř nemůžeme ani přes povolení. Podíváme se s derikem na sebe.

„Je to je úžasná motorka!“ vletí tam Tom a začne obdivovat černou krásku. Je jasné, že ta dáma na ní určitě nejezdí.

„Koho je ta motorka?“ zeptá se Derik.

„Byla Peterova, moje sestra nesnášela, když na ní jezdil, tak si ji nechával u mě,“ povzdechne si, „ hej dejte pozor na tu plachtu a vypadněte z mé garáže!“ sotva to dořekne. Tom sebou cukne a naschvál zachytí za plachtu, která se sveze a odhalí půlnočně modré terénní auty značky Toyota. Že je to naše vražedné auto je jasné na první pohled. Stojí k nám zadkem, takže je jasně vidět prohlubeň stejnou jako mám já na svém zadním nárazníku, oprýskaný lak a tmavé tečky, které mohou být jedině krev. Otočíme se k ženě, která je bledá jako smrt.

„Asi nám budete muset něco zodpovědět na stanici,“ promluví Derik a vytáhne želízka. Následně ji zatkne a zavolá jednotku na zajišťování stop.

„Díky,“ otočím se k Tomovi a zmateně se dívám do azurových veselých očí. Tohle Tom rozhodně není.

„Není zač, Tom mě požádal, abych vám pomohl, pokud se sem dohrabete,“ nakloní lehce hlavu doleva a pečlivě si mě prohlíží. Pak se otočí a pomalu odchází k jasně modrému sporťáku, přeskočí nízká dvířka a je v tahu.

Ženu odvezeme na stanici, kde ji vyslechneme, stačí pár ťuknutí na správnou otázku a sesype se. Prý vraždila v afektu. To těžko, oznámíme jí, že žil ještě tři dny po strážce, to už se rozpláče úplně. Z toho se nedostane. Odvedeme ji do vazební vesnice.

„Vyřešil za nás případ,“ zavrčí Derik. Mlčky s ním souhlasím, nebýt jeho jasných pošťouchnutí správným směrem nejspíš bychom ho dávali k ledu jako nevyřešený případ. Aniž bychom se museli domlouvat, sedneme do auta a jedeme do institutu. Najdeme ho zahloubaného nad hromadou kostí.

„Jestli chcete prskat, tak si vezměte roušku,“ zavrčí na nás, sotva otevřeme dveře.

„Chtěli jsme vám poděkovat za pomoc s případem,“ promluví Derik.

„Švagrová?“ zeptá se, bez zájmu, Tom.

„Jo,“ kývnu.

„Máte za co. Hora stop přímo před čumákem a nevidíte je,“ odfrkne si Tom.

„Jak jsi to věděl?“ vystřelí Derik otázku.

„Netykej mi, husy jsme spolu nepásly. Jsi policajt, přijdi si na to sám“ odbude ho Tom.

„A mě to řekneš?“ zkusím na něho svůj nejlepší žádající pohled. Tom se na mě podívá a očima sklouzne na má ústa. Pak se mi podívá do očí.

„Jedině přes moji sto tisíc let starou mrtvolu,“ usměje se ledově. „Jestli už nic nechcete, vypadněte, mám práci,“ vyhodí nás ze své kanceláře. Derik s klením zamíří ke vchodu, v zátylku ucítím upřený pohled, ale jsem příliš hrdý než abych se ohlídl. Ujde mi tak jeho lehce pobavený vřelý úsměv. U auta ale neodolám a podívám se k oknům jeho kanceláře. Zdá se jako bych ho za žaluziemi viděl, ale pak si vynadám, za svůj paranoidní smysl. Nasednu k parťákovi a odjedeme.

 

 

Věděl jsem, že to vyluštili v momentě, kdy duch podnikatele zmizel z mé kanceláře. Jen pro pořádek Kain se taky umí proměnit na ducha. Dívám se zpoza rolet za nimi a potěší mě, když se Erik otočí a podívá se k mým oknům. V břiše se mi zatetelí tisíc motýlků, on si pamatuje, kde mám kancelář. S mírným úsměvem se dívám za ujíždějícím autem. Brzy se zase uvidíme, ale jestli to vydržím, ví jen Bůh. Už teď jsem málem ztrácel kontrolu.

Erik Sawer. Má spása i prokletí. Co přijde dřív? Dokážu předstírat chlad, který chrání mé zničené srdce v tváři tvář jemu? Tenkrát jsem byl bláhový, teď nesmím k sobě pustit toho, kdo je mým osudem, aby neodhalil mé běsy. Dokážu to?

Pokud se odhalím, dokáže stát čelem mým běsům nebo uteče?

K čertu s ruletou osudu! Příště už tak jemný být nemůžu!!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

jo!

(Wierka, 4. 10. 2017 9:59)

to je super :) napad, napsané...
tákže... možem se dočkat pokráčka... ?

jo!

(Wierka, 4. 10. 2017 9:53)

to je super :) napad, napsané...
tákže... možem se dočkat pokráčka... ?

jupii

(ary, 2. 10. 2017 13:23)

boží konečně něco noveho hned super

;-P

(Widlicka, 26. 9. 2017 21:01)

To není konec? ;-P Jsem parádně natěšená na další díl ;-P
Bylo to prostě božské !

:-)

(Eclair (www.eclairsstories.estranky.cz), 25. 9. 2017 23:39)

no vypadá to rozhodně zajímavě :-) jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál :-) snad bude brzy pokráčko :-)

<3

(Ai, 25. 9. 2017 18:03)

už se moc těšim na další tvojí povídku :)

Paráda.

(Karin, 23. 9. 2017 21:39)

Parádní doufám že bude pokračko.

:D

(Arin, 22. 9. 2017 22:48)

Jsem nadšená z nové povídky i z toho, jak se to vyvíjí. Ti dva si asi budou nějakou dobu krásně pít krev...Už se těším na jejich další požďuchování. :D

Vdaka

(Ester, 21. 9. 2017 15:07)

Dakujem za príbeh a tajne dúfam v pokračovanie :-)

WOW...

(Hatachi, 18. 9. 2017 21:26)

Tak to bylo úžasný. A skončilo to tak nějak hodně otevřeně, takže předpokládam, že bude ještě něco navazovat a na to se už teď moc těšim. Děkuju...

*-*

(Lafix, 18. 9. 2017 17:22)

no, tak to se těším, jestli bude další dílek......moc pěkné a držím palečky s prací :)

x3

(Tsu, 18. 9. 2017 1:32)

Awww to je opět něco zajímavèho x) moc pěkné. Jen mi tam trochu nesedí, že se jmenují Derik, Kain a pak je tam Tomáš. Nevím, jestli ti to jen neopravuje autokorekce, ale je to takovè divnè ._. Jinak doufám, že si brzy najdeš stálou práci, která tê bude bavit x3 držíme palce