Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Sněžná flétna

24. 12. 2011

Sněžná flétna

 

Podívám se ven z okna a zpátky na kalendář, je to divné, za chvíli jsou vánoce a ještě nepadal sníh. Ještě loni, tu bylo hodně sněhu tolik, že děti stavěli sněhuláky a housenky. Všude zněl smích. Zvlášť tady na vesnici. Odložím učení a jdu k babičce do podkroví, kde má udělaný nádherný pokoj. Všichni říkají, že je senilní, ale já ji rád poslouchám, i když je mi skoro osmnáct. Umí nádherně vyprávět.

„Ahoj, babi,“ usměji se, když uvidím stařenku, které je skoro devadesát let, sedět v houpacím křesle a plést.

„Vítám tě, Erine, však jsem si říkala, kdy přijdeš,“ usměje se a vzhlédne od pletení.

„Co zase pleteš? Na prapravnoučata je ještě času,“ usměji se.

„Kdepak, Laurinka bude mít děti co nevidět. Co se týče tebe, nejspíš se jich nedočkám, aspoň uvidím její,“ zavrtí babička hlavou. No vlastně prababička. Každého udivuje, kolik ji je, přežila i svou dceru, moji babičku.

„Tak jo. Chtěl jsem se tě na něco zeptat,“ pousměji se.

„Chtěl ses zeptat, proč ještě není sníh, že ano. Sněžný hudebník nejspíš ztratil svoji flétnu, proto není sníh,“ pousměje se babička. Povzdechnu si. Zase začíná s těmi povídačkami, že každý živel má svého opatrovníka.

„Jen pojď dál a posaď se, budu ti vyprávět příběh, který jsem slýchala od své praprabáby, byla starší než já, když umřela. Bylo jí tehdy sto dvacet, dokonce i mě chovala,“ podívá se na mě prababička vlídnýma očima. Proč ji nevyhovět? Dojdu si pro pomerančový čaj a sednu si vedle křesla do pohodlné sedačky. Prababička si sedne ke kolovrátku, kde přede len, prý přitom spřádá příběhy.

 

„Dávno předávno, kdy ještě byl svět mladý, narodili se muži, jež měli zvláštní schopnost. Uměli se sžít s přírodou. Jednoho poslouchal oheň, dalšího slunce, dalšího mraky a mezi nimi byl jeden, který neuměl nic, nebo se to aspoň tvrdilo. Byl z toho nešťastný, i když ostatní na něho byli vlídní. Pod svá ochranná křídla si ho vzal bratr Počasí.

Přesto, že ten bratr neměl schopnosti, byl ze všech nejhezčí, nosil pouze sněhově bílé kimono, měl světlounkou pleť, jasně modré oči, v níž se mísil smutek s radostí, často je zakrývaly černočerné řasy. Rty měl jako rubíny. Vlasy jemné bílé do pasu. Už jen pro ně mu dali jméno Snížek.

Bratr, který měl na starosti stromy, mu jednou vyrobil nádhernou flétnu z bílého dřeva, aby ho rozveselil. Bylo to v zimě, mrzlo, až praštilo a všem byla zima. Snížek tedy přiložil flétnu ke rtům a začal hrát. Hrál krásně překrásně. Ani jeho bratr, který měl muziku, nikdy neslyšel nikoho tak krásně hrát. A právě v tom momentu se z nebe začalo snášet něco bílého a pokrývat zemi. Jakmile se však někdo chumáčky pokusil chytit, rozpustili se mu v dlani.

Snížek hrál a hrál a čím déle hrál, tím víc toho napadlo, až pokryli celý svět. V slunci i na měsíci to jiskřilo jako stříbro a nikdo nevěděl, jak se to jmenuje. Navrhovali různá nádherná jména, ale nikdo s tím nesouhlasil a vznikali hádku. Tu se jeden z bratrů hluboce zamyslel a praví.

‚Bratři, když ty chomáčky může přivolat jen Snížek, tak ať se to jmenuje po něm. Říkejme tomu sníh,‘ promluvil ten bratr. Hádky ustali, jak se každý nad tím zamyslel a nakonec souhlasili. Dokonce i Snížek přestal hrát. Když se rozhlédl, uviděl chomáčky, jeho oči se rozzářili jako hvězdy.

‚To je nádhera bratři, kdo z vás umí takovou nádheru?‘ zeptal se Snížek.

‚Tu nádheru dovedeš vykouzlit jen ty, proto jsme to pojmenovali po tobě. Je to sníh. Podívej, dokonce napadl i mezi lidi a jakou z něj mají děti radost,‘ usměje se jeden bratr. Snížek tomu nemohl uvěřit, tak znovu začal hrát a ve stejnou dobu se z nebe sypal sníh. Snížek měl ze sněhu ohromnou radost, dokazovalo to, že není bratrům jen na obtíž, že také něco dokáže. Od té doby hrál každou zimu, aby napadl sníh, zakryl rostlinky teplou peřinou, aby nezmrzli a dětem dal důvod těšit se na zimu. A hraje dodnes. Až nastane čas, kdy se zamiluje a opustí své bratry, předá svou flétnu dalšímu, který na ni bude hrát, aby sníh mohl dál padat pro radost dětem,“ dopřede babička len na kolovrátku a tím i příběh.

„Je to nádherný příběh, babi,“ usměji se a po chvíli opustím její pokoj, abych příběh zapsal, dokud ho mám v čerstvé paměti. Takových příběhů píšu už třetí silnou linkovanou knihu a každý je jiný než ten předešlý. Podívám se ven a rozhodnu se jít na procházku, přece jen být zavřený doma není žádný med. Obléknu se a vyrazím do orného počasí. Jdu lesem, tudy chodím málokdy a skoro nikdo se sem neodváží. Prý tu jsou bludičky, nejeden pocestný zabloudil do nedalekých bažin. Nechápu, proč se vše musí svádět na ty nebohá stvoření. Bloudím tak půl hodiny, ten příběh, který mi vyprávěla prababička, mi prostě nedá spát, zabloudím tak dál, než jsem chtěl.

Už se otáčím a chci se vrátit, když zaslechnu pláč, je tichý jako vánek. Nějaké dítě se ztratilo. Povzdechnu si a vydám se po pláči. Místo očekávaného dítěte najdu kluka, který je tak v mém věku, stříbřitě bílé vlasy mu padají do pasu a je oblečený do bílého kimona, příliš slabého na takovou zimu. Sundám si bundu a přehodím je přes klukova ramena, mám ještě teplou mikinu, tak mi to tak nevadí. Kluk zaskočeně přestane plakat a podívá se na mě. Zčista jasna zjistím, že se koukám do nejmodřejších očí, jaké jsem kdy viděl, jsou nešťastné.

„Řekneš mi, co se ti přihodilo, když máš důvod k takovému pláči?“ zeptám se ho. Je mi ho líto.

„Ztratil jsem flétnu, kterou mi dal můj bratr. Musím ji najít, než bude pozdě, ale nikde ji nevidím,“ zašeptá tiše kluk.

„Flétnu? Přece ti vyrobí jinou,“ snažím se ho uklidnit.

„Ne, druhou takovou nedokáže vyrobit, tahle je jedinečná,“ podívá se na mě smutně.

„Tak, co kdybys mi řekl, kde jsi ji měl naposledy a zkusíme ji hledat spolu,“ usměji se na něho.

„Někde tady, vím, že jsem slyšel zurčení potůčku, bylo to ještě v létě,“ povzdychne si kluk.

„Tady v okolí je jen jeden pramen a je ještě daleko než aby byl slyšet. Nikdy nezamrzá. Pojď, zavedu tě k němu,“ natáhnu ruku. Kluk se usměje se a nechá se zvednout, je to příjemné, tak, že si přeji, aby mi ruku nikdy nepustil a tak mu ji rychle stisknu. Je to poprvé, co cítím, jak mi divoce bije srdce. Kluk se na mě překvapeně podívá a pak se do bílých tváří vlije nach a rychle sklopí oči. Je nádherný.

Vedu ho lesem a pak zaslechnu potůček, kluk se překvapeně zastaví a začne se rozhlížet. Jen nerad ho pustím a začnu také hledat, nakonec najdu flétnu v jednom z křoví napůl zakrytou listím.

„Je to ona?“ zeptám se kluka a ukážu mu ji.

„Ano je,“ zajásá kluk a rozběhne se ke mně.

„Počkej je špinavá,“ zaběhnu s ní k potoku a umyji ji. Když se vrátím, jsou kolem bledého kluka další čtyři. Vypadají zvláštně. Jeden má jasně modré vlasy, které mu povlávají vlasy v neexistujícím větru. Další už na pohled vypadá, tak mrazivě, že bych zmrzl na kost. Třetí je jako hřejivé slunce a poslední jako klidná řeka. Přejedu po nich očima a přejdu k bledému klukovi.

„Tady ji máš,“ usměji se, aniž bych si dalších všímal.

„Děkuji ti, že jsi ji našel, i za ten oděv, krásně hřál,“ vrátí mi bundu a vezme si flétnu. Dotkne se mě ledovýma rukama.

„Vážně ji nepotřebuješ? Jsi studený,“ zamračím se.

„Teď ji budeš potřebovat ty, pospěš domů, musím dohnat, co jsem zameškal,“ usměje se kluk. Pak se otočí a odchází i s ostatními.

„Počkej, jak se jmenuješ?“ zavolám za klukem. Ten se otočí a usměje se na mě.

„Snížek,“ odpoví mi a rychle doběhne kluky, se kterými zmizí. Zůstanu stát zmrzlý na místě. Byla to skutečnost nebo sen? To se asi nedozvím. Obléknu si bundu a v ruce mi zůstane řetízek s přívěškem vločky.

‚Kdykoliv budeš potřebovat, dotkni se vločky, přijdu. Ale pozor, smím přijít jen jednou,‘ ozve se tichý hlas. Pousměji se a řetízek si dám na krk. Pak se vydám k domovu. Na kraji lesa najdu vyčerpané kotě, které vezmu do náruče.

„Tady bys zmrzl,“ pohladím ho a donesu si ho domů. Tátovi se to sice nelíbí, ale nakonec je vzat na milost. Zjistíme, že je to kocourek.

„Budu ti říkat Snížek,“ pohladím kocourka. A přistoupím k oknu, za kterým je chumelenice. Je pryč jen chvíli a už mi chybí. Zachumlám kotě do deky a vyjdu před dům. Do rukou chytnu pár vloček, které se vzápětí změní ve vodu. Bylo by to tak i s ním?

Vrátím se do pokoje a po dlouhé době vezmu do ruky skicák a tužku. Během chvíle se na něm objeví on, tak jak jsem ho viděl poprvé.

„Kdypak tě znovu uvidím?“ zašeptám a pohladím obrázek.

 

Dny letí šíleným tempem, z týdnů do vánoc se stane sotva pár dní. Nakupují se dárky, loví kapři, domem zavoní cukroví. Měl bych myslet na to, co koupím našim, ale stále jen myslím na něj, tak dlouho jsme se neviděli, a jak dlouho ještě neuvidíme. Vždycky, když padá sníh, bloudím po lese a hledám ho.

Zbytečně. Jen občas se mi zdá jako bych slyšel jeho flétnu, je to tichá smutná melodie. Kolikrát jsem držel vločku na řetízku v dlani a kolikrát jsem potlačoval touhu ho přivolat, jen abych ho viděl. Kolikrát jsem odolal jen proto, že jsem věděl, že by to bylo naposled, co bych ho viděl.

O adventní neděli to nevydržím a pohladím vločku na krku ve svém pokoji.

„Volal jsi mě? Copak potřebuješ?“ ozve se za mnou jeho hlas. Překvapeně se otočím k oknu a uvidím ho tam. Sedí na okně a zvědavě se na mě kouká.

„Promiň, že jsem tě zavolal bez důvodu, ale už jsem tě potřeboval vidět, scházíš mi,“ přijdu k němu. Podívá se na mě s očima rozšířenýma překvapením.

„Mě? Proč?“ zeptá se překvapeně Snížek.

„Je to tak těžké uhodnout? Zamiloval jsem se do tebe, jedna minuta je pro mě jako milion let, k nepřečkání,“ přiznám mu. Nemá cenu to skrývat ani mu lhát. Do jeho očí se vloudí smutek.

„Já to vidím stejně, ale nejsem člověk. Jsem jen jeden z přízraků, které jsou na světě. My se nesmíme zaplést s lidmi,“ zašeptá smutně.

„Tak se stanu přízrakem, abych mohl být s tebou,“ vezmu do ruky jeho dlaň. Je stále stejně studená.

„Musel bys zemřít.  Nechci, abys zemřel Eirine, pozoruji tě už dlouho a stejně dlouho tě i miluji, ale není nám souzeno být spolu. Ty nemůžeš žít v mém světě a já ve tvém, věř mi, že nic jiného bych si nepřál,“ povzdechne si Snížek. Nevím, proč mě nepřekvapí, že zná mé jméno.

„Pak tedy žádám jedno,“ posmutním.

„Žádej, co chceš, dám ti to,“ usměje se. Na chvíli mám nutkání ho požádat o něj, ale vím, že by tu nepřežil. Proto udělám to, po čem jsem toužil od prvního setkání. Políbím ho.

Zděšeně ode mě uskočí a prsty se dotkne rtů. Trvá míň než závan větru, než zmizí. Co jsem to provedl, kdybych žádal, aby mě navštěvoval, mohl jsem ho ještě vidět. Z oka mi steče hořká slza. A já se podívám ven, kde znovu sněží.

Vše jsem zničil.

 

Od polibku uběhlo pár dní, které zbývali do vánoc. S nadšením rozbaluji dárky. Mám to, co jsem si přál, co lze pořídit za peníze, ale nedostal jsem to, co jsem žádal v srdci. Chtěl jsem vánoce strávit s ním. Tiše sedím u stromku a sleduji rodinu, jak se raduje z dárků, baví se a zpívají koledy. Poprvé mě vánoce připadají otravné.

Nejradši bych je všechny umlčel a plakal, ale nechci jim kazit jediné svátky, kdy jsme všichni spolu. Vlastně všichni ne. Chybí tu on.

Domem se rozlehne klepání.

„Kdo to může být?“ podiví se táta a stoupne.

„Seď, dojdu tam,“ promluvím. Nechám nerozbalené dárky nerozbalenými dárky a vydám se ke dveřím, které prudce otevřu.

„Co si pře…“ přestanu uprostřed slova zírat na stvoření, které zabírá všechny mé myšlenky a sny.

„Dobrý den, je tu místo pro jednoho cestujícího? Bloudím tu už dlouho a je mi zima,“ usměje se Snížek. Chvíli na něho zírám, pak vyběhnu ven a sevřu ho do náruče.

„Pro tebe je místo vždycky všude,“ usměji se. Usměje se na mě a přitulí se ke mně, pak vzhlédne.

„Mohl bych dostat ještě jednu pusu?“ zahrají Snížkovi modré oči.

„Kolik jen budeš chtít,“ skloním se a políbím ho. Kolem nás se tiše začne sníh veden tesknou melodií, která zní světem. Zázraky se dějí nejen o Vánocích. A ten nejkrásnější dárek ze všech právě svírám v náručí.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nááádhera

(Rinka, 15. 8. 2016 14:18)

Páni! Tak to je úžasné! <3