Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Utajený princ

24. 12. 2012

Utajený princ

 

„Princi Vane, váš královský otec si vás žádá u sebe v pracovně,“ přijde ke mně na zahradu, kde se zrovna hrabu v záhonu, sluha. Otráveně se na něho podívám a v klidu dodělám práci, teprve potom se uráčím do komnaty, kde se převléknu a zamířím za otcem. Provází mě Egli, můj osobní šašek. Tím je jen oficiálně, neoficiálně je mým přítelem a rádcem. Má natolik trefné názory, že nevím, co bych si bez něho počal. Táta ho toleruje jen kvůli tomu, že při hostinách dokáže všechny rozesmát. Naštěstí otec ani v nejmenším netuší, že v soukromí si Egli střílí hlavně z něho. Zaklepu a vejdu do otcovy pracovny.

„Volal jsi mě, otče?“ zeptám se a sednu si naproti němu. Zvědavě se při tom podívám na vyslance krále ze sousední země, který se mi pokloní.

„Přál jste si mě, otče?“ zeptám se znovu. Otec se na mě podívá, předá dokument poslovi, který s úklonou odejde.

„Ano. Nelíbí se mi, že se furt hrabeš v záhoně, proto jsem se rozhodl, že se oženíš,“ odpoví mi otec. No, to je mi novinka.

„Co jsem ti provedl, že mě tak trestáš? Rozhodně se na ženění necítím,“ povzdechnu si.

„Na to jsem se neptal,“ podívá se na mě otec. Jo, právě, zase. Co jsem komu co udělal, že musím být princ?

„Dobře, kdo je ta vyvolená, mnou zbožňovaná princezna?“ zeptám se kousavě.

„Tenhle tón si vyprošuji,“ zamračí se na mě otec, vstane a přejde k oknu, vypadá, jako by na něco čekal. Po nějaké chvíli se ke mně otočí a podívá se na mě.

„Je to princ ze slunečného království,“ odpoví mi na mou původní otázku. Mám co dělat, abych se nesložil.

„To si ze mě děláš srandu. Kdo to kdy viděl?!“ zděsím se.

„Možná nikdo nikde, ale je to jediná šance jak předejít válce. Dobře víš, že jeho vojsko je třikrát větší a lépe vycvičené. Prohráli bychom a to nám naše cvičitele on závidí! Navíc, jestli se spojíme tak budeme mít větší šanci proti Kazisvětovi, který si na naše území brousí zuby. Vždycky dostane, co chce. Ty jsi vlastně naše záchrana nás obou,“ otočí se na mě s prosbou v očích. Zaskřípu zuby, to mám být skutečně obětní beránek? Jasně jsem druhorozený, ale to přece neznamená, že si musím vzít kluka, byť kvůli tomu, že zachráním dvě království.

„Vane, rozhodni se, na tvém rozhodnutí leží životy tisíců lidí a osud nás všech,“ podívá se na mě otec, než stačím odmítnout. Tomu se říká vrazit někomu nůž do zad zepředu!

„Já se také přimlouvám, je to jen malá oběť za zájem nás všech,“ ozve se ode dveří matka. Fajn a teď mě drtí dva kameny. Ještě, že tu není Kryštof s tím svým nabubřeným chováním.

„Co myslíš Egli?“ otočím se na svého šaška. Vždycky mi dobře poradil a věděl si rady v každé situaci.

„Ptáš se na radu šaška?!“ zaděsí se otec.

„Nebýt poznámek mého šaška, tak jsi minulý týden sedl na lep jednomu ‚poctivému‘ obchodníku, který ti za pytel dukátů nabízel dvě zbědovaná kuřata místo zlatonosných slepic,“ usadím tátu. Rozhodně není rád, že mu to připomínám zrovna teď, ale jen polkne a sedne si.

„Ptáš se mě na těžkou věc princi. Král slunce se jistě ubrání proti Kazisvětovi se svým drakem, ale co my? Z jedné strany na nás táhne Kazisvět, z druhé strany Král slunce a my jsme mezi mlýnskými kameny. Máš pravdu, vzít si sousedního prince je zlo, ale není zlo jako zlo. A když si musíte vybrat ze dvou zel, co obětujete radši. To menší nebo to větší, které bude stát lidské životy? Neradí se mi to dobře princi, ale manžel je menší zlo. Na vašem místě, bych si vybral prince, je to míň bolestivé než se dívat, jak vaše vojsko zbytečně obětuje životy v marně prohraných válkách. Ale každý má jiné svědomí a jiné možnosti jak proti tomu bojovat,“ podívá se na mě Egli vážným pohledem. Spíš cítím, než vím, že má pravdu, i když těžko se mi to říká. Sevřu čelisti a podívám se na otce.

„Souhlasím s Eglim, ale mám podmínku. Až bude čas odejít, Egli půjde se mnou,“ podívám se přímo na otce.

„Pro mě za mě, stejně ho tu nemůžu vystát. Někteří králové si ze mě dělají srandu, že šašek je chytřejší než král,“ mávne rukou otec. Rád, že se celá věc vyřešila k jeho spokojenosti.

„Otče, osobně si myslím, že na těch srandách bude něco pravda. Ostatně, ne nadarmo se říká, na každém šprochu pravdy trochu,“ pokloním se otci a s chichotajícím Eglim, vyrazím ze dveří, než se otec rozzlobí.

„Teda bratříčku, co si o tom myslet? Vůbec jsem netušil, že patříš mezi ty chudáky, co myslí zženštile,“ ozve se od okna protivný hlas. Jen letmo se přivřenými víčky podívám na staršího bratra a jeho posměvačný obličej. Už se chystám něco odseknout, když si uvědomím, že mi za to vlastně ani nestojí. Bohužel, zachraňuji i jeho zadek, i když bych ho do něj nejradši sám nakopl. Pohodím hlavou a jdu směrem do svého pokoje si zabalit.

„Co chystáte princi?“ zeptá se Egli a rozvalí se mi na posteli.

„Pojedu omrknout toho prince,“ odpovím.

„Tamní král hledá zahradníka, v tom se vyznáte. Velcí páni se málokdy přetvařují před obyčejnými lidmi, ale před tebou by mohli,“ dá si Egli bradu na spojené ruce. Podívám se na Egliho a po tváři se mi rozprostře úsměv.

„Máš pravdu, Egli. Takže od téhle chvíle jsi princ, Vane a já zahradník Egli,“ zasměje se. Egli na mě vytřeští oči.

„Milost princi, co jsem vám provedl, že mě musíte tak potrestat?“ zaúpí Egli. Možná bych mu to věřil, kdyby mu oči nejiskřily smíchem.

„Proč myslíš?“ zeptám se ledabyle a začnu vybírat vesměs obnošené šaty, které nejsou od rozeznání těch obyčejných. Zabalím si a podívám se na něho. Za tu dobu si stihnul sundat šaškovskou čapku a obléct se do mých šatů. Má jinou barvu očí a vlasů, ale v obličeji tak rozdílní nejsme, i když pár rozdílných rysů by se našlo.

„Musím říct, že tohle bude trochu problém,“ zamumlá Egli, když si mě prohlíží.

„Nevím proč, táta s mámou odjíždí na čtrnáct dní na své druhé panství. Já s Kryštofem zůstáváme tady. Dobře víš, že se mu vyhýbám, jak můžu,“ podívám se na Egliho. Ten kývne.

„Neříkám to rád, ale budete mi chybět princi. Vy jediný tu máte smysl pro humor,“ povzdechne si Egli.

„Aspoň někdo to uzná,“ pousměji se, vezmu kabelu a otevřu dveře. Hned v nich mě zarazí stráže, s tím, že mám zakázáno vycházet do doby, než se mí rodiče vrátí. Vztekle zabouchnu dveře, vím, že oni by ten zákaz nikdy nevydali, za tím má prsty Kryštof. Jako korunní princ má bohužel i hlavní slovo a jeho rozkazy moje nepřebijí, spíš naopak.

„Budete muset počkat na noc princi,“ pousměje se Egli. To mám skutečnou radost! Přejdu ke stolku a vytáhnu karty. Sedneme si a hrajeme, dokud služky nedonesou večeři. Prosnou polévku a kus chleba pro oba. Podíváme se na sebe a bez řečí to sníme, protesty bychom Kryštofa jen pobavili a podnítili v dalším ponižování. Povídáme si až do pozdních nočních hodin, kdy vše utichne, teprve pak otevřu okno. Odněkud vyštrachám lano, které tam mám stále připravené pro případ nouze a pevně ho přivážu k rámu.

„Vážně víte, že to chcete udělat? Co když tamní princ bude zlý jako váš bratr,“ zeptá se mě Egli.

„Pak se aspoň budu moct připravit na pravé peklo,“ pousměji se smutně a pomalu začnu lézt dolů.

„Hodně štěstí, Egli,“ pousměje se pravý Egli a poté, co dosáhnu země, vytáhne lano. Zaběhnu ještě do kuchyně, kde si vezmu chleba a sýr a co nejtišeji, a co nejmíň nápadně opustím rodný hrad a vydám se pěšky do země Krále Slunce. Hodně by mě zajímalo, jestli skutečně vlastní draka. Tihle tvorové se nedají jen tak zkrotit, vlastně vůbec, jsou ohromně hrdí. Noc přečkám v nějaké stodole a pak vykročím k jeho království. Jen na hranice mi to trvá den a půl a pak do hlavního města. No uvidíme. Pečlivě se rozhlížím po království, na lidech se nejlíp pozná, jak král svému království panuje. Své království lituji, bratr je tyran, ale tady se mi líbí, nevidím žádné ustrašené tváře nebo strach. Sídlí tu pohoda. Vydám se k zámku, kde se ptám po práci zahradníka. Vůbec mě neodbudou, že práce už není, jak jsem se obával, ale zavedou mě před krále a po přijetí do zahrady nad kterou se lehce zděsím jak je zanedbaná. Jdu do své přidělené komůrky a hned se dám do práce. Srdce mi nad tou spouští usedá.

„Tak ty jsi nový zahradník?“ ozve se znenadání nade mnou.

„Jsem, a co má být?“ zeptám se, aniž bych zvedl hlavu. Je tu potřeba tolik práce.

„Asi tu budeš mít hodně práce, když ani nezvedneš hlavu,“ ozve se znovu s tichým hlasem. Copak nevidí tu spoušť?! Prudce se zvednu a hned strnu, krásnějšího muže jsem snad neviděl. Jemná světlá pleť, zvědavé oči kryjí dlouhé, úhlově černé řasy, jemná ústa, která by spíš měla patřit ženě než muži. Dlouhé, lehce vlnité, černé vlasy jsou rozhozené po zádech. Podle honosného oblečení poznám, kdo přede mnou stojí.

„Odpusťte princi, opravdu tu mám spoustu práce. Nevím, jaké zahradníky jste měli přede mnou, ale takhle zanedbanou zahradu jsem ještě neviděl,“ povzdechnu si. V jeho očích se mihne překvapení.

„Pokud tu vydržíš, tak budeš první, každý to po prvním dni vzdal. Ale nikdo se nedal hned do práce, jen lamentovali, že pro jednoho je tu moc práce. Jak jsi poznal, že jsem muž? Každý si mě plete se ženou,“ podívá se na mě princ. Podle toho jak vypadá se ani nedivím.

„Přiznám, že mi k tomu pomohlo vaše oblečení, a pak viděl jsem také znak královského potomka. Ke mně se nedoneslo, že by zdejší král měl dceru jen syna,“ pousměji se a znovu se skloním nad záhonem, abych vysvobodil chudinky macešky ze sevření plevelu, který je mnoho násobně přerostl.

„Jsi dobře informovaný, odkud jsi ty informace získal?“ zeptá se ostře princ. Znovu se narovnám.

„Od lidí, vždyť to víte sám, nejsem tu ani pět minut a vy už víte, že máte nového zahradníka a dokonce, kde mě máte hledat,“ cuknu koutkem. Princ se na mě podívá a začne se smát.

„Máš pravdu, lidi. Co neví, to nepoví, je toho málo, co neví. Doneslo se k tobě ještě něco?“ zahoří princ zvědavostí.

„Jen to, že na tohle království a ještě na jedno má zálusk Kazisvět,“ odpovím mu vyhýbavě, vlastně ani ne. Na draky nevěřím.

„To vím také, Sander si s nimi poradí o to žádná, ale já měl na mysli… tedy doufal jsem, že znáš i prince ze sousední země. Ze země Jasu,“ podívá se na mě svýma očima, dlouho hledám jejich barvu, než se shodnu na tmavomodré.

„Ano, chvíli jsem u nich dělal, kterého prince máte na mysli? Prince Kryštofa nebo prince Vaneho?“ zeptám se prince.

„Prince Vaneho. O Kryštofovi vím, král se jím chlubí pokaždé, když sem jedou na návštěvu, párkrát jsem ho i viděl, podle mě je krutý a sobecký, lituji jeho lid, až usedne na trůn. Ale o tom mladším slyším málo, vlastně jsem o něm ještě neslyšel,“ podívá se na mě přemýšlivě princ.

„Možná ani neuslyšíte. Princ Vane má rád zahradu a zahradničení, jeho otec se na něho kvůli té zálibě zlobí. Nemá rád zbytečný lov a zabíjení. Je velmi mírný, ale když se rozzlobí, říká se, že se třese i zámek, ale je spravedlivý. Pravý opak svého staršího bratra,“ pousměji se. To co jsem řekl, to si o sobě skutečně myslím. Princ v ten moment vypadá, jako by z něho sletěla celá kamenná hora.

„Jestli mluvíš pravdu, pak to nebyla zlá volba. Nechceš s tím pomoct?“ pousměje se princ. Stále neznám jeho jméno.

„Smím být opovážlivý a zeptat se, jaká to byla volba?“ zeptám se prince.

„Proč ne, každý to ví. Jsem na muže a prince Vaneho jsem si vybral za svého manžela,“ podívá se na mě princ.

„Co když on není na muže? Co když nebude souhlasit?“ zeptám se ho.

„Už souhlasil, jeho otec mi nechal doručit svitek se svolením a jeho podpisem. Tu první otázku tedy můžeme vypustit,“ pousměje se princ. Pevně sevřu ruce v pěst, on se mě ani nezeptal a zpečetil můj osud proti mé vůli? Mám pocit, že si to ještě odskáče.

„Zeptám se znovu, mohu ti pomoct?“ podívá se na mě princ.

„A nebojíte se, že si umažete ruce?“ zeptám se s úsměvem. V zápětí se musím bránit spršce bláta, se smíchem uskočím.

„Budu to brát jako ne,“ souhlasím s úsměvem a ukážu mu, co má vytrhávat. Ve dvou nám jde práce od ruky a podaří se nám zbavit plevele skoro čtvrtinu záhonů v parku. Poté se jdu umýt a podle instrukcí majordoma jdu do kuchyně pro jídlo, kde dostanu polévku s chlebem a seznámím se s ostatním služebnictvem. Ti mě nasměrují do malého pokojíčku, kde si mohu odpočinout.

Ráno mě probudí hodně brzy a odvedou na snídani.

„A náš nový zahradníček, doufám, že víš, co máš dělat, upozorňuji tě, že vázy musí být připraveny přesně za hodinu,“ sjede mě nepřátelským pohledem majordomus.

„Nebojte se, vím,“ odpovím a jdu do skleníku, kde rostou květiny do vázy, jen co je mám hotové, jdu do parku, kde se znovu potýkám s plevelem.

„Ty vázy byly nádherné,“ ozve se za mnou princ. Překvapeně se otočím a poděkuji. Všimnu si, že tentokrát je oblečený do starých šatů.

„Jdete mi pomoct?“ pousměji se.

„Jistě, to si myslíš, že se na tebe budu jen koukat z okna?“ lehce přivře oči. V jeho podání to vypadá svůdněji než u ženy.

„Vy máte na téhle straně okna?“ podivím se a podívám se k zámku.

„Ano, jsou to ty u té věže,“ ukáže do druhého patra. Podívám se tam, rozhodnu se, že se tam podívám. Po taji samozřejmě, jestli mě tam nachytá majordomus, budu hnít ve vězení. Připadá mi, jako by ho chtěl pro sebe a to nedopustím. Spolu pak pracujeme bok po boku, z toho nejhoršího to máme do večera hotové, aspoň tu nejvíc viditelnou část.

Celou dobu si povídáme, a ač nerad, zjišťuji, že k němu začínám mít až nezdravě blízko. Pozdě odpoledne donesu koš se sazeničkami a dám se do sázení. Pro prince je to zase něco nového a hned chce pomáhat. S úsměvem mu ukážu jak na to. Spolu sázíme asi do pěti hodin, pak princ odejde. Dosázím květiny a odvezu plevel na hnojiště, pro dnešek jsem skončil.

„Už jsem ti jednou říkal, aby sis hleděl svých povinností a prince nechal na pokoji,“ ozve se rozzlobeně za mnou. Podívám se na majordoma.

„Já si hleděl, princ přišel sám, že chce pomáhat,“ odpovím ostřeji, než jsem měl v úmyslu.

„Princ je můj, až budu králem, bude poslouchat mě,“ zamračí se majordomus. Tak odsud vítr vane.

„Pokud jsem slyšel správně, je zasnoubený s nějakým princem,“ odtuším klidně.

„Prince nechej mě, jedna číše otráveného vína a je po problému. Přece někoho kdo ovládá draka, nedám někomu cizímu. S ním bude můj celý svět,“ ušklíbne se majordomus a odejde.

Tak to je pěkné, ale byl jsem aspoň varován včas. A znovu ten drak, co s ním všichni mají? Dodělám práci a jdu do kuchyně, kde s něčím pomůžu a ve volnu se toulám po zámku. Je skutečně skvostný.

V chodbě zahlédnu pohyb a rychle se ukryji za sloup. Opatrně vykouknu a vidím, jak chodbou spěchá princ, rychle se rozhlédne a opatrně se protáhne tajnými dveřmi, které právě otevřel, a znovu se zavřou. Vím, že bych tam neměl jít, ale zvědavost je silnější než rozum, aspoň pro mě to platí. Přeběhnu chodbu a po chvilce hledání otevřu tajné dveře, protáhnu se jimi a opatrně začnu scházet po schodech. Poznám je jen podle hmatu, protože je tu tma jako v pytli, cesta mi tak trvá o dost déle než normálně. Z posledních schodů mi pomůže matné světlo, které se objeví za ohybem a které mě varuje, že tam někdo je. Přitisknu se ke stěně a opatrně vykouknu, v zápětí se musím držet, abych nezařval.  Princ sedí na jedné z tlap ohromné obludě. Jak ji jen nejlíp popsat, jako tmavozelenou ještěrku, která se přejedla a minimálně stonásobně se zvětšila. Tohle je tedy drak? Podle legend jim má stoupat z nozder kouř a chrlit oheň. Potvora si zrovna odfrkne a z nozder se jí vyvalí kouř. No asi něco na tom bude. Princ se tiše rozesměje. Vypadá to, jako by spolu mluvili jinak než normálně.

„Asi bych měl jít, než táta začne znovu hromovat, Sandere už tak se mu nelíbí, že se točím kolem zahradníka, když za pár dní má přijet princ, Vane. Abych byl upřímný, byl bych rád, kdyby se princ Vane, proměnil v zahradníka a zahradník v prince Vaneho,“ povzdechne si princ. Musím se nad tím přáním usmát, kdyby tak věděl, že jeho přání se už splnilo.

„Občas se sny plní, Cedriku a teď utíkej maličký,“ přátelsky si odfrkne drak. Zatraceně! Otočím se a začnu klopýtat po schodech nahoru, abych tam byl dřív než princ. Proto si nevšimnu, že princ šel nahoru a pod schody se objeví ohromné dračí oko. Rychle začnu hledat páčku. Po nekonečné době se mi to konečně podaří a já proklouznu do chodby zámku. Seběhnu schody a rychle zmizím v konírně. Potom z ní vyjdu a jdu do kuchyně.

„Kdepak jsi byl Egli? Sháněl se po tobě komorník, královna si zítra přeje do váz modré růže,“ podívá se na mě kuchařka.

„Ve stáji, mám rád koně,“ odvětím klidně a vezmu si jídlo. Pro růže budu muset již z rána zajít na druhou stranu zahrady, ale jinak není problém.

„Co říkáš našemu princi?“ mrkne po mě kuchařka.

„Na zahradě to vážně umí,“ usměji se.

„A ty taky, prokoukla, dokonce i královna vypadala spokojeně, jestli neutečeš, budeš se tu mít jako v ráji. Děvčat, co po tobě hází očkem, tu máš nepočítaně, stačí si jen vybrat,“ usměje se na mě kuchařka. Honem si naberu co nejvíc do pusy, abych nemusel odpovídat, a nenápadně se rozhlédnu. Ke všem prakům má pravdu! Škoda že za chvíli musím své přestrojení ukončit a vrátit se, tohle by mě skutečně bavilo. Jen pokrčím rameny a dojím.

„Dobrou noc,“ popřeji všem a odejdu.

 

Brzo ráno jdu na růže do vázy a pak zamířím do skleníku. Vázy jsou celkem jednoduché, když víte, co všechno do nich dát, nicméně pracné. V momentě, kdy se objeví služebné pro vázy, dodělávám poslední. Nechám je odnést a jdu do parku, abych dodělal svoji práci, než budu muset odejít.

„Dobré ráno,“ ozve se princův hlas.

„Dobré ráno, co tak časně?“ usměji se a znovu zatahám za tvrdohlavý plevel, který se rozhodl zůstat v zemi.

„Nemohl jsem dospat. Chceš pomoct?“ zeptá se princ a pobaveně sleduje nerovnoměrný souboj. Zamračím se na něho. Tak blbou otázku jsem už dlouho neslyšel. Pak si uvědomím, co dělám a omluvně zamrkám. Princ to nebere nijak tragicky, jen se zahihňá a stoupne si za mě, chytne mě kolem pasu. Zabere, až když se o něj opřu. Tohle byl hodně blbý nápad! Cítím jeho tělo i pod těmi vrstvami látky. Zhluboka se nadechnu a pustím tvrdohlavý stonek.

„Myslím, že bude rozumnější, když to rozkopu,“ zahučím a pustím se do práce, pečlivě skrývajíc tvář, aby nebylo vidět, jak jsem rudý. Nakonec si ten kořen, přece jen dá říct. Podívám se po princi, který je na druhém konci záhonu a zuřivě vytrhává květiny.

„Jestli chcete, aby tam něco rostlo, měl byste toho nechat,“ poznamenám. Princ se podívá, co dělá, zaskočeně se podívá na mě a uteče. No to jsem tomu dal. Nechám práci prací a jdu se po něm podívat. Uvidím ho u jednoho růžového keře.

„Nemyslel jsem to zle, omlouvám se Jasnosti,“ promluvím. Princ se lehce narovná v ramenou.

„Neomlouvej se, zkazil jsem ti několika denní práci, to já bych se měl omlouvat,“ pootočí ke mně hlavu.

„Tak zlé to rozhodně nebude, když mi pomůžete, do oběda to bude spravené a udělané něco na víc,“ přijdu k němu. Prudce se otočí a zvedne ke mně hlavu, ani nevím jak, se mu dívá do očí. Těch nejúchvatnějších jaké jsem kdy viděl. Doslova mi vyrazí dech, jako ve snách se skloním a spojím naše rty. Princ sebou překvapeně trhne, ale pak se ke mně připojí a vrátí mi polibek. Nevím, jak dlouho tam takhle stojíme a líbáme se, ale když se od sebe odtrhneme, jde mi hlava kolem.

Princ se na mě podívá, prudce se otočí a je ten tam. Povzdechnu si, zase jsem něco zvoral! Ještě jednou se podívám směrem, kudy utekl a jdu pracovat sám. Netušíc, že nás viděl majordomus.

Do večera udělám pořádný kus práce, zahrada je skoro hotová, zbývá zasadit nové rostlinky. Zatraceně, bude se mi po téhle práci stýskat. Jdu unaveně do kuchyně, kde se najím a do komůrky. Kde si sednu na postel. Přemýšlím, co budu dělat pak, až se vrátím, rozhodně nemůžu říct pravdu. O chvíli později do mé komůrky vrazí strážní.

„Co-co se děje?“ zeptám se zmateně, když mě vyvlečou ven.

„Královně se ztratil vzácný náhrdelník, kde jsi byl zahradníku?“ uhodí na mě.

„V parku, vytrhával jsem plevel a sázel nové rostliny, každý kdo vykoukl z okna, mě viděl,“ pokrčím rameny.

„Ale v jednu dobu jsi zmizel, kde jsi byl?“ zeptá se znovu.

„Ve skleníku, kde jinde bych měl být?“ zeptám se udiveně.

„A tohle je co a jak se to sem dostalo?“ uhodí na mě druhý, před mýma očima houpe briliantovým náhrdelníkem s broušenými safíry.

„To netuším,“ odpovím upřímně.

„Já ti to povím, když jsi zmizel ze zahrady, šel jsi do královniny komnaty a ukradl jsi ho,“ usměje se triumfálně strážný. Podívám se na něho jako na pitomce, jak já mám tušit, kde má komnaty královna? Možná tak ještě princ, ale královna.

„Vy si ze mě děláte srandu? Královnu jsem ještě ani nezahlédl a vy mě obviňujete z něčeho takového,“ podívám se na něho.

„To si vykládej katovi, majordomus má na lumpy nos,“ ušklíbne se strážný a někam mě vlečou. Tak odtud vítr vane! Můžu se bránit, jak chci, ale je to marné, jediné co po cestě spatřím je majordomus, jak se za mnou výsměšně šklebí. Parchant. Do vězení za mnou přijde i král i královna, ale marně u nich žádám spravedlnost, nevěří mi ani jeden. Nakonec nade mnou oba zlomí hůl a předají mě katovi. To bude průser! Jasně nemůžu jím říct, kdo ve skutečnosti jsem a kde jsem byl tu chvíli, kdy mě neviděli, protože v tu dobu jsem se líbal s princem.

Až tohle táta zjistí, vlastnoručně mě vykope z podsvětí, aby mě mohl zabít. V noci nemůžu spát s vědomím, že je to má poslední noc. Právě dumám, jak mám utéct, když mě vyruší šepot.

„Egli?“ zašeptá někdo hlasitě, ale ne tak, aby vzbudil ostatní. Vymrštím se do sedu a pak se vrhnu k mřížím. Za okamžik přede mnou stojí princ. Podívám se na něho, v očích má smutek a otázku na kterou znám odpověď jen já.

„Řekni mi, vzal jsi mámin šperk?“ zeptá se mě.

„Přísahám bohu, že nevzal,“ pronesu a dívám se mu přímo do očí. Bůh ví, proč chci, aby mi věřil hlavně on. Cedrik sklopí oči a vzápětí se usměje.

„Věřím ti, ustup,“ mrkne na mě. Poslechnu ho a s neskrývaným úžasem sleduji, jak odněkud vytáhl klíče od cel. Chvíli mu trvá, než najde ten pravý, jen co vyjdu, hned za mnou zamkne.

„Jak ses dostal ke klíčům?“ zeptám se ho.

„No, on strážný se občas rád napije, pohni, za chvíli se probudí,“ vezme mě za ruku a táhne ke strážnici, kde nechá klíče, pak mě provede spletí chodeb, ani nevím, jak se ocitneme v zahradě u boční branky.

„Jdi, než zjistí, že jsi utekl,“ postrčí mě k ní.

„Dejte si pozor na majordoma, není to upřímný člověk,“ pohladím ho a otevřu branku. Pak neodolám, ten krok se vrátím a ukradnu mu další polibek. Pak rychle proběhnu brankou a spoléhajíc se jen na paměť se rozběhnu městem. Jen co se vymotám z ulic a uběhnu kus po rovině, najednou zjistím, že jsem ztratil půdu pod nohama. Začnu sebou vyděšeně cukat.

‚Být tebou tak to nedělám, jestli se mi vytrhneš tak se zabiješ,‘ varuje mě znenadání hluboký hlas, který jsem už jednou slyšel. Podívám se na horu a uvidím dračí čelist hodně zblízka a ze spodu. Není to zrovna příjemný pohled. Děsem úplně ztuhnu. Drak škubne hlavou, a já se ocitnu na jeho zádech, ze kterých pomalu sklouzávám po hrubých šupinách. Moc nepřemýšlím a jedné se pohotově chytnu. Jen co se uklidním, vysoukám se mu těsně za křídla, kde si sednu tak, abych mu nezavazel.

Líp se mi poneseš, když si sedneš před ně, tam trochu zavazíš. Kam to bude?‘ otočí na mě ohromnou hlavu. Trochu křečovitě kývnu a přesunu se nemotorně před jeho křídla.

„Do země Jasu, jestli mohu požádat, co nejblíže královskému zámku,“ pousměji se. Drak to nekomentuje, jen trochu změní směr a za hodinu a něco mě vyklopí přímo před zámkem. Ani mu nestačím poděkovat a je pryč.

 Oběhnu hradby a do zahrady se dostanu skrytou brankou. Začnu si lámat hlavu jak se dostat do zámku, když z kuchyně vyjdou služky. Už bude ráno. Pousměji se a kuchyní proběhnu do zámku a do chodby, kde mám pokoj. K mému údivu před pokojem nejsou stráže, tak tam proklouznu.

„Egli?“ špitnu a skoro zařvu, když se pod mýma nohama něco pohne. K mému údivu je to můj šašek, který na mě mžourá očima.

„Princi Vane, to je dost, už jsem myslel, že jste vzal roha, poslední dva dny si vymýšlím, že mi není dobře a musím ležet v posteli,“ zaúpí tiše Egli.

„No ty jsi ze mě udělal pořádného simulanta,“ povzdechnu si a začnu se převlékat.

„Smrdíš!“ oznámí mi Egli. Zaškaredím se na něho.

„No nic, jdu sehnat služky, ať ti připraví lázeň a převlečou postele, pacient se vypotil,“ zachechtá se a zmizí za dveřmi. Povzdechnu si a počkám, až dotáhnou lázeň, je fakt, že ji skutečně potřebuji. Nechám se vykoupat a ke snídani se dostavím v plné parádě.

„Ale, na někoho kdo dva dny prakticky umírá, jsi nějaký čilý,“ pošťouchne mě bratr místo pozdravu.

„Na někoho kdo nechá někoho zavřít v pokoji, prakticky o suché kůrce a doušku vody, si nějak vyskakuješ,“ zavrčím podrážděně a sednu si.

„Nevypadáš zrovna jako kostra,“ zavrčí Kryštof.

„Nejspíš to bude tím, že mě služky dva dny vykrmovali, tak jsem vše nabral zpátky,“ odseknu kousavě. Dalších poznámek se Kryštof zdrží, protože si všimne, že naši rodiče nás bedlivě poslouchají.

„Neměli bychom něco vědět?“ zeptá se matka. Oba s bratrem to zamítneme zároveň, spory si řešíme zásadně mezi sebou.

„Dobře, tak se připravte na odjezd. Vzhledem k tomu, že se náš milovaný Vane uzdravil, nebudeme odjezd odkládat,“ ukončí debatu otec. Ten mě musí mít rád, když mě chce tak rychle z krku. V klidu dojím a vrátím se do pokoje, kde mi služky už balí.

„Egli, hodláš si zabalit nebo tě mám nechat zabalit jako zavazadlo?“ zeptám se svého přítele a znovu se obléknu do cestovního.

„Nevím, zkusím popřemýšlet. Víte, že se chováte jako ženská, která se nemůže rozhodnout, které šaty si vezme?“ zeptá se mě zamyšleně. Strnu při svlékání kabátce, protože jsem se rozhodl, že si vezmu jiný. Podívám se na Egliho, který mě pobaveně pozoruje s loutnou na kolenou, a stěží potlačím chuť mu tu loutnu omlátit o hlavu. Nakonec se přece jen rozhodnu pro ten, co mám na sobě.

Vyjdu z pokoje, kde mi byli zabaleny všechny věci, a smutně se ohlédnu, nejspíš to tu už neuvidím.

„Klidně si ten pokoj vezmi sebou? Zlounovi chybět nebude, jen nevím, jestli tím nákladem nesložíš koně,“ uculí se Egli. Z legrace se po něm oženu a jdu na dvůr, kde se zapřahají koně.

„Jaký je princ, sousední zemně?“ podívá se na mě Egli. Neodpovím, jen se mi po tváři rozlije úsměv a oči se zadívají do dálky. Probere mě až pořádné dupnutí na nohu.

„Auu“ zaskučím a chytnu se za ni.

„Princi čeká se jen na vás,“ zamrká na mě Egli. Do Cedrika má hodně daleko tak ho jen odstrčím a kulhavě spěchám k matce a otci. Egli, k nelibosti otce, si sedne k nám. Bratr se rozhodl ukázat svou mužnost v sedle.

Do zámku sousedního krále dojedeme až večer, se zastávkou v jednom hostinci na oběd. Takřka hned jsme přijatí.

„Dobrý večer, jsem rád, že jste dorazili, doufám, že princ Vane je již zdráv,“ pousměje se král Sluneční země. Proboha co to ze mě udělali?“ zděsím se a podívám s na Engliho, který se na mě nevinně usměje.

„Ano, je již v pořádku, omlouvám se za neplánované zdržení,“ okamžitě se usměje otec a představí nás. Když představuje mě, rychle se podívám k princi Cedrikovi. Má pevně sevřené rty, ale jinak na sobě nedává znát překvapení. Buď se tak umí ovládat nebo to už pro něho žádné překvapení není.

„Vaše veličenstvo,“ pokloní se bratra pak, nejspíš, aby se chlapsky zesměšnil, jim pochválí jejich dceru. Král s královnou ze sousední země se na sebe podívají víc než odevzdaně a povzdechnou si. Zato Cedrikovi cukne vztekle obočí. Mám co dělat, abych se nesmál, zatímco matka s otcem se zajíkavě omlouvají a bratr vypadá jako nejapné kuře ve skořápce, jak se zmateně rozhlíží. Nakloním se k bratrovi.

„Skvělé, až na to, že je to muž a můj snoubenec,“ syknu mu do ucha. Kryštofovi naskáčou na tváři rudé skvrny studu a snaží se to zamluvit, z čehož je ještě větší trapas. Dupnu mu na nohu, aby toho nechal, a poprvé se to obejde bez odezvy. Egli se baví přímo mistrovsky a určitě to pořádně přibarví, než to dá k dobru ostatním. Král s královnou slunečního království nás nechají ubytovat. Rozhodnu se podívat se po zahradě, abych viděl, jestli někoho najali po dobu, co jsem byl pryč.

„Zřejmě ses dobře bavil, když jsem se ptal, jaký jsi, že?“ ozve se za mnou studený hlas.

„Musím vás zklamat princi, nebavil. Spíš naopak, bylo mi neskutečně trapně, ale snažil jsem se popsat očima, jakými mě vidí lid. Moc se omlouvám za to, že jsem sem proklouzl v převleku, byl jsem na vás zvědavý,“ skloním hlavu.

„Upřímně, měl jsem stejný nápad, ale s mým vzřením, bych byl nápadný, tak jsem poslal svého sluhu, kterému důvěřuji. Bohužel tamní princ prý chytil spalničky, či co a nemohl vylézt z pokoje, jsem rád, že už jste se uzdravil,“ podívá se na mě přímo. Nerad bych hádal, ale v jeho očích uvidím jiskřičky smíchu.

„Rád vám tu záhadu objasním, neprojdeme se?“ pousměji se. Cedrik přikývne a vydáme se na procházku parkem.

„Prokouklo to,“ rozhlédnu se.

„To ano, po tom, co náš zahradník záhadně zmizel z vězení, jme již problém, najít jiného neměli. Svému oboru vážně rozumí. Jen mámě se stýská po úchvatných vázách,“ cuknou Cedrikovi koutka.

„Moc rád je naučím dělat zahradníka. Ví, že jsem to byl já?“ zeptám se Cedrika.

„Ne, na služebnictvo se moc nekoukají,“ zavrtí hlavou Cedrik. Pokývám hlavou, jsou jako stovky jiných šlechticů. Tak se pomalu procházíme, bavíme se a poznáváme, aniž bychom tušili, že král s královnou Slunečního království nás spokojeně sledují a usmívají se. Cedrik mě doprovodí na večeři, která je ve skutečnosti menší hostinou.

Vína se ani nedotknu, většinu vyliji jakoby ‚omylem‘ už si začínají asi šeptat, že jsem nemotorný. Majordoma, který diriguje sluhy v podávání večeře, tím očividně štvu, až se rozhodně pro rázný krok.

„Princi, vám víno nechutná? Dovolil jsem si malou ochutnávku toto je z vínového kraje a je bezchybné,“ usměje se na mě falešně majordomus.

„Jistě rád ochutnám, ale doma jsem si zapomněl svého ochutnávače, přijměte tedy tuhle úlohu vy a napijte se jako první,“ usměji se stejně přátelsky na majordoma, který okamžitě zesiná. Netuším, jestli tím, že jsem ho požádal o ochutnávku, pravděpodobně otráveného, vína nebo jestli mě poznal, ale netroufl si ani ochutnat ani mě nařknout.

„Je mi líto princi, ale já víno nepiji, snad váš šašek,“ snaží se zachránit situaci.

„To je divné, viděl jsem vás, jak jste vypil minimálně tři číše královského vína. Máte strach se napít?“ pozvednu obočí v jasné výzvě. Všichni zmlknou a podívají se na nás. Majordomus, který neví kudy kam, couvne, aby to vypadalo jako klopýtnutí a víno vylije.

„Promiňte, jsem nemotorný, to bude spíš tím vypitým vínem,“ snaží se obhájit majordomus. Má smůlu v tom, že většinu vylil na podlahu a nějaký pes ho začal lízat, netrvalo ani dvě minuty, než pes pošel. Podívám se na majordoma, který začne couvat a hledá, kde nechal tesař díru. Poručím strážím, aby ho chytli a odvedli do vězení a k mému údivu mě okamžitě poslechnou. Služebné se ihned postarají o mrtvé zvíře i o pořádek a zase odběhnou. V místnosti je nebývalé napětí. Sednu si a tiše si povzdechnu.

„Jak jsi o tom věděl?“ nakloní se ke mně Cedrik s tichým dotazem.

„Když jsem tu byl v převlečení, sám mi vyzvonil, co má v úmyslu, naštěstí mě hned nepoznal a nezměnil své plány,“ vysvětlím mu stejně tiše. Cedrik se usměje a pokývne. Je v té chvíli naprosto neodolatelný, tak se rozhodnu udělat něco, co nikde v dvorní etiketě nestojí. Políbím ho přede všemi.

A vy si pamatujte, vynucené sňatky nemusí být špatné!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-D

(bacil, 13. 4. 2014 22:27)

Krásná povídka :-D