Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Vánoce

24. 12. 2012

Vánoce

 

Ahoj, tak vás zase zdravím, pamatujete si mě? To jsem já ten černý čtvrtek Lavi, už skoro rok chodím s Wanem. Měli byste vidět ty slepice, když nás viděli spolu a když mě Wane před nimi políbil. Myslel jsem, že bude hromadná vražda mé osůbky. Gray, který nás viděl, na nás civěl s otevřenou pusou a s očima jako žárovky. A samozřejmě Wane, díky kterému jsem přežil rekordní počet černých čtvrtků, za tenhle rok hned tři! Taky si chudáček pořádně užil, se divím, že mi v dubnu nedal kopačky, když si večer chladil novou bouli na čele, jak jsme do sebe vrazili čely.

Abyste se nedivili, právě teď je prosinec a asi týden do vánoc a taky to podle toho vypadá. Jestli něco konkuruje černým čtvrtkům, jsou to právě Vánoce. Minulý rok jsem za půl dne stačil, vyhodit pojistky, takže táta musel shánět elektrikáře, nešli nahodit běžným způsobem, elektrikář, který přijel za pořádný příplatek, zjistil, že většina drátů je spálených. Zároveň se divil, že jsme nevyhořeli, to přišlo později, ale nebudu předhánět. Pak jsem si pochroumal kotník tak, že jsem musel mít dlahu, díky tomu mě usadili k televizi, která vzápětí přestala hrát. Pro změnu odešla obrazovka, táta na to díky bohu myslel a měl v záloze dvě nové. Další pohroma přišla až večer, zapálil jsem svíčku na vánočním stromku, který s hranou samozřejmostí vzplál, táta to stihl uhasit hasičákem, který měl záhadně u sebe. U večeře, jak jinak, mi zaskočí hned první kost, kterou táta vyloví, má mnohaletou praxi. Při rozbalování dárku se dokážu pořezat i o papír.

Jestli se Wane se mnou nerozešel po těch čtvrtcích, teď to bude stoprocentní!

„Miláčku, můžeš mi říct, co tam hledáš?“ zaslechnu Waneho hlas.

„Wane, už sis pořídil úrazové pojištění? S ním ho využiješ na plno,“ ozve se jedovatý hlas jedné ze slepic. Je pořádně nafoukaná, protože se chlubí největšími prsy ze školy. A všichni ji to jistě závidí, pomyslím si ironicky.

„Mám, kvůli jezdectví, pořídit by sis ho měla spíš ty, i když vlastně ani ne, všechny držkopády nejspíš zachytí tvé airbagy, padáš aspoň do měkkého,“ uchichtne se, Wane.  Zvědavě vylezu z odpadkového koše, kde jsem zrovna hledal seznam nákupu, který mám pořídit v obchodě cestou ze školy a podívám se na školní primadonu. Teď ji moc nepřipomíná, spíš mi postojem připomíná spařenou sochu. Dobře ji tak. Zlomyslně se dívám, jak radši vyklidí pole.

„Tak odpovíš mi?“ usměje se, na mě Wane.

„Jo, asi jsem omylem vyhodil seznam k nákupu, co mám donést,“ povzdechnu si.

„Aha,“ sáhne po jednom složeném papíru, kterého jsem si nevšiml, a otevře ho.

„Povolení nakupovat pouze s Wanem?“ vyletí mému miláčkovi obočí nahoru. Zatracená máma! Vsadím se, že teď se předhání ředkvička a rajče v mém obličeji, co je víc červené! Vytrhnu mu papír z ruky, jen aby si ho vytrhl zpátky, zároveň vstane a dá papír nad sebe, takže na něho nedosáhnu. S povzdechem uklidím odpadky zpátky do koše a jdu si pro tašku, když o něco zakopnu a letím nezadržitelně k zemi. Kousek nad ní mě chytne silná paže a postaví zpátky na nohy. Něco zamumlám na poděkování a vezmu si svoji tašku, ještě si zkontroluji, jestli mám peníze.

„S tím nákupem ti pomůžu, je toho jako pro tři roty,“ podívá se na mě, Wane s úsměvem.

„Máma každý rok peče aspoň padesát druhů cukroví,“ vysvětlím nekonečný obsah seznamu.

„Aha a nejspíš pro celé město, že. Vezmi si věci a půjdeme,“ usměje se.

„Ty chceš vážně jít? “ zeptám se zaskočeně.

„Přece tě tohle nenechám táhnout! Měl bys ruce až na zem,“ zamračí se na mě Wane. Usměji se, Wane tu moji smůlu nejspíš odpuzuje, jinak nevím. Přezujeme se a vyjde mě ze školy, tam mě okamžitě vezme za ruku, nebráním se, moc se mi líbí, když mě drží. Dovedu ho do marketu, který je od našeho domu coby kamenem dohodil.

„Hele můžeš mi laskavě říct, proč se s mámou taháme s taškami pomalu z druhého konce města, když tu máme obchod přímo před frňákem?“ zastaví se Wane a dá si ruku v bok. Tou druhou mě stále drží.

„No to já nevím, obyčejně by se stačilo zeptat, kde je tu nejbližší obchod,“ cuknou mi koutka. Wane se na mě podívá koutkem oka s výrazem, který slibuje pomstu za to utahování. Dej bože ať to není lechtání! Vezmu košík a vjedu otevíracími dveřmi dovnitř. Z venku nevypadá nijak velký, ale ve skutečnosti by mohl konkurovat kauflandu nebo dalším supermarketům. Wane za mnou uznale hvízdne.

„Tak jdeme a pořádně mi to tady ukaž,“ usměje se na mě a převezme vozík, já si zabavím seznam a zahnu do zeleniny a ovoce, tohle bude hrůza. Jsme v obchodě dobře tři čtvrtě hodiny, než se dostaneme k pokladně, díky Waneho systému zaškrtávání, vím, že máme konečně všechno.

Zařadím se s ním do fronty a než dojdeme na řadu, vytáhnu z batohu velkoobjemové tašky, do kterých pak začnu skládat nákup. Ovoce rozdělím do dvou, jinak se nenamáhám to nijak skládat. Před obchodem začnu porovnávat tašky a trasu domů, i když je to kousek, tohle je nad naše síly, zavolám tátovi, který za okamžik dorazí s autem. Pomůžeme mu tašky naskládat do kufru.

„Pořídím si dodávku, ty nákupy jsou čím dál tím horší,“ zavrčí.

„Vypadá to, jako by nakupovala i na silvestra,“ odsouhlasím mu to.

„Kdepak, jen se rozhodla pozvat půlku Afriky, dobře víš, jak tam hladoví,“ vyvede mě z omylu táta. A nasedne. S námi nejspíš na svoz nepočítá, tak se vydáme domů pěšky. Wane mě chytne za ruku a vyzvídá další zajímavé místa v okolí. S úsměvem mu odpovídám a jen tak lehce nadhodím, že nedaleko je gay klub. Docela ho to zaujme. Doufám, že se tam podíváme, sám se tam totiž neodvážím. Pomalu dojdeme domů, Wane jde se samozřejmostí dovnitř.

„Kde jste? Já abych nákup tahal sám,“ objeví se ve dveřích ztrhaný táta, je mi ho líto.

„Omlouvám se, ale když jste nám frnkl před nosem tak jsem myslel, že s námi se nepočítá,“ pokrčí rameny Wane. Táta nechápavě zamrká.

„Vy jste nenastoupili?“ zeptá se trochu vykolejeně.

„Ne my to ani nestihli,“ ujistí ho Wane. Já jsem skrytý za jeho zády a snažím se dusit smích.

„Aha, tak si příště pohněte, na nikoho nečekám,“ odšourá se demonstrativně do obýváku, kde sebou sekne o gauč a pustí si hokej. Když se vysměji, skočím k mamce, jestli nepotřebuje pomoct, jelikož je ve spíší do dvou větších misek naházím hotové cukroví a vystřelím od tama tryskovou rychlostí, jednu dám tátovi, který se na mě děkovně usměje. Pak zapadnu s Wanem do pokoje. Pořád se jen divím, jak někdo, jako je Wane mě může mít rád. Zezadu ho obejmu a zeptám se sám sebe, jestli se mu můj dárek bude líbit. Mám v úmyslu se s ním na vánoce milovat. Poprvé po roce, asi jsem čekal, jestli to se mnou vydrží.

A kupodivu vydržel, i když to nebylo snadný. Takže moje rozhodnutí je pevné. Pokud se něco nestane.

„Nad čím přemýšlíš?“ obejme mě Wane kolem krku a zakloní hlavu, aby se na mě podíval.

„Jestli ti stačí, když mě jen líbáš,“ odpovím mu po pravdě.

„Ne, nestačí, ale na milování musí být dva a já umím čekat. Rozhodnutí, kdy se budeme milovat, nechám na tobě,“ vyrazí mi dech svoji upřímností.

„Čím jsem si tě zasloužil?“ zavrtím nevěřícně hlavou. Wane, přemýšlivě našpulí rty.

„Víš, že ani nevím?“ užasle pozvedne obočí. Za to se ho pokusím zlechtat, ale docílím jen nechápavých pohledů. Proč ke všem čertům není lechtivý! Vypláznu na něho jazyk. Wane se zamračí a v další vteřině se ocitnu na posteli, kde se snažím nezemřít smíchem, ten zmetek mě totiž lechtá. Na rozdíl od něj se mě jen stačí dotknout, abych se rozesmál.

„No to je pěkné, co tu dělá to cukroví?!“ zeptá se máma ve dveřích. Pro smích nejsem schopný mluvit.

„Promiňte, poprosil jsem Laiho, aby mi nějaké dal, pečete úplně jiné a můžu vám říct, že je fantastické,“ usměje se Wane na mámu, která pod tou chválou roztaje jako sníh na slunci.

„Měli jste mi říct, dala bych vám,“ usměje se máma a opustí místnost. Přestanu se smát. Tak jo, zase mě vytáhnul z průseru. Jen kdyby trochu roztál, když se na něho usměji, začínám pochybovat, že naše chození je to pravé. Vždyť ho nehorázně omezuji! Smutně se dívám na Waneho a chtě nechtě si musím připustit, že se mnou zůstal jen proto, že jsem mu hned nedal a hned se za to vyfackuji, že mě něco takového vůbec napadlo. Odvalím se k polštáři a zabořím do něj obličej, při troše štěstí se udusím, ale bohužel mi to není přáno. Vedle mě se prohne postel a já se ocitnu v jeho náručí. Bezbranně se k němu přitulím a zavřu oči, nevím, jestli bez něj ještě dokážu žít, nejspíš však budu muset.

 Jasně miluji ho, ale už mám plný zuby jak je kvůli mně pořád v průšvihu, třeba že jemu to nejspíš nevadí.

Lehce ho políbím na krk, až zavrní, ještě naposled se s ním pomazlit. Nakonec se to protáhne natolik, že přespí u mě, jako tolikrát. Naposledy usínám v jeho náruči chráněn a v bezpečí.

Ráno mě probudí jemné pohlazení a polibek. Středa, posledních pět dní do vánoc a já je tak zkazím, úplně zničím všechno, co vánoce vůbec znamenají. Lásku a klid v duši. Dokážu to vůbec?

Celý den jsem nesvůj, snažím se ho vyhýbat, to se mi konec konců daří až do konce školy, kdy se opře o skříňku vedle mě.

„Co se děje?“ zeptá se mě Wane.

„Nic co by se dělo?“ zeptám se co nejklidněji.

„To bys měl vědět ty. Mám zarezervovaný lístky do kina, před vánocemi,“ podívá se na mě. Zatrne ve mně, na to jsme se domlouvali dlouho dopředu.

„Nechci, jdi s někým jiným,“ odbudu ho. Přestane si se opírat o skříňky a zastoupí mi cestu.

„Co máš za problém?“ zeptá se mě přímo. Wane, prosím tě odpusť.

„Ty jsi ten problém, už mi prostě lezeš krkem!“ zaječím na něho, proletím kolem něj a ženu se k východu, snažím se nebrečet. Ani se neodvažuji otočit, už tak mě moje slova bolí, kdybych se otočil, asi bych to nevydržel a žadonil ho o odpuštění. Skovám se před pohledy všech a tiše se rozbrečím. Co jsem to sakra provedl?! Vyjít se odvážím až pozdě v noci a loudám se domů. Roztřesenými prsty se ani nemůžu trefit do zámku. Po chvilce snažení se dveře samočinně rozletí a v nich stojí rozezlená máma.

„Můžeš mi říct, co jsi provedl Wanemu?“ zaječí na mě ještě ve dveřích.

„Celé jsem to podělal jako ostatně všechno,“ trhnu rameny a projdu kolem ní. Ani se nenamáhám vyzout nebo vysvléct z bundy, rovnou jdu do pokoje nechávajíc za sebou zablácené stopy na perfektně vyčištěném koberci. Jsem příliš otupělý ze své vlastní hlouposti než aby mě to zajímalo. V pokoji se skácím na postel, polštář je ještě celý nasáklý jeho vůní. Nezadržitelně se rozpláču. Jsem fakt blbec. Ve středu mě nejsou s to vytáhnout z postele, tak mě nechají doma. Ve dvanáct někdo zazvoní. Opatrně vykouknu z okna a otevřu Grayovi.

„Ahoj Lavi,“ usměje se na mě a v dalším momentě letím přes celou chodbičku, jakou mi můj kamarád napálil pěstí.

„Můžeš mi říct jediný dobrý důvod, proč jsi dal Wanemu kopačky? On tě miluje a teď chodí jako tělo bez duše!“ zaječí na mně. Z očí mi znovu začnou téct slzy.

„Udělal jsem jen to, co bylo nevyhnutelné, jak dlouho si myslíš, že by mu život s pohromou mého kalibru vyhovoval? Dřív nebo později by to udělal sám a bolelo by ho to ještě víc. Vždyť nedělá nic jiného než, že mě tahá z průserů, do kterých nakonec sám spadne. Miluji ho až moc na to, abych ho odsoudil k životu s takovým děsem, jako jsem já,“ špitnu. Dlouho je ticho, než si ke mně Gray klekne a přitiskne mě k sobě.

„Ty jsi fakt blbec Lavi. Ty si myslíš, že by to s tebou vydržel tak dlouho, zvlášť s těmi čtvrtky, kdyby tě nemiloval? Navíc, ta tvoje smůla se ho nějak bojí. Slib mi, že zítra přijdeš do školy,“ zatahá mě za vlasy.

„V pátek,“ zabručím trpitelsky.

„Tak to ne! Jestli nepřijdeš zítra tak ho sem osobně dovedu a zamknu vás ve sklepě!“ rozohní se Gray.

„A ty jsi kamarád nebo nepřítel?“ podám se na něho. Proč mě nenechá trpět.

„Kamarád a nejlepší jakého máš,“ uculí se Gray.

„Ty jsi můj jediný kámoš,“ zamračím se.

„Právě proto to říkám,“ zazubí se Gray a než se vzpamatuji je  tahu. To byl hurikán nebo Gray? No je mi to jedno, pokrčím rameny a jdu znovu na sebe žehrat do pokoje.

 

Jen co vyletím od Laviho prohrábnu si vlasy. Jasně, věděl jsem, že ho trápí jeho neohrabanost a smůla, ale že má kvůli tomu takové deprese? No nic, co zkazil jeden děsivec, který je můj kámoš, bude muset zachránit někdo jiný. Přejdu kolem dvouch baráků a zaklepu o na třetí, hned mi otevře Wane, a když uvidí mě, zvadne a pokusí se zabouchnout dveře. Jen tak se nedám.

„Miluješ Laviho?“ zeptám se ho na plnou pusu. Vteřinu mám pocit, že mi odpoví držkovou, takže na to se ptát nemusím.

„Zítra se mu podívej do očí, někdy je úplně jinak všechno, co se děje. Říká se, že oči jsou okna do duše,“ pousměji se, otočím se na patě a jdu pryč. Dočista ignoruji jeho volání. Pokud to nepozná sám, nedokážu jim pomoct a oni budou nešťastni.

 

Ráno nedokážu ani dospat a už valím do školy, abych se stihnul ukrýt, než přijde Lavi. Musím uznat, že v něčem má pravdu. Když to říkal, nedíval se mi do očí. Co kdyby to nemyslel vážně! Trvá dost dlouho, než se začnou trousit spolužáci a mezi nimi i Lavi. Jde se sklopenou hlavou a vypadá jak zkroucená hromádka neštěstí. Uslyším, jak na něho zavolá Gray. Lavi se tím směrem otočí a já málem taky, ale něco a přísahám, že netuším, co to bylo, mě donutí zůstat, tak jak jsem. Jen díky tomu uvidím bolest a neštěstí sálající z jeho očí. Taky se otočí s mým jménem na rtech, pokud umím odezírat a můžu vás ujistit, že umím.

Proboha, co ho donutilo říct tak hroznou blbost? Gayovi budu muset poděkovat. Celý den se ho snažím zastihnout nechráněného nebo o samotě, abych ho mohl někam zatáhnout, ale mám smůlu. Skončí dřív než my, takže mi uteče. Zítra je poslední den, než mu rozbiju dveře od pokoje a donutím ho poslouchat. Upřímně, musím se držet, abych to nešel udělat hned. Jsem přece slušně vychovaný ne? Ale i já mám své limity! Když jdu kolem jeho domu, vzhlédnu k jeho oknu. Záclona se prudce pohne, jak někdo odskočí od okna. A mám tě! Pomalu ve mně zane klíčit naděje.

Druhý den v pátek se mi vyhýbá jako čert hejnu andělů a tehdy znovu zasáhne Gray, posunkem mi ukáže ke své třídě a stiskne ruku v pěst, že mi drží pěsti. Vyrazím k ní a nakouknu, málem zavýsknu. Lavi je sám ve třídě a uklízí ji. Rychle vběhnu do třídy a třísknu za sebou dveřmi a zamknu. Otočím se včas, abych viděl, jak Lavi ztuhnul.

„Myslím, že bychom si měli promluvit,“ pousměji se.

 

„Jdeme Lavi?“ zeptá se mě Gray a zvedne svoji tašku.

„Ne ještě musím uklidit třídu, nečekej na mě, vím, že spěcháš,“ odpovím mu a jen se modlím, aby neviděl, jak jsem naschvál vysypal bordel s ostrouhaných tužek na zem.

„Tak dobře,“ povzdechne si Gray a vypadne. Díky bohu jsem ho nemusel přemlouvat. Dám se do zametání. Chvilku na to zaslechnu třísknutí dveří a otočení klíče. Tohle už přestává všechno. Otočím se a slova mi přimrznou ke rtům, není to Gray, jak jsem si myslel, ale Wane. Co tu sakra dělá?! Popadne mě panika, jen stěží polknu knedlík, který se mi udělal v krku.

„Myslím, že bychom si měli promluvit,“ pousměje se svým typickým úsměvem, který mě bere za srdce a podlamují se mi z nich nohy. To se mi děje i teď.

„Není o čem,“ odpovím, ale z krku mi vyjde zaskřehotání. Proboha to ne!

 

„Já myslím, že ano. Řekl jsi, že jsem problém a že mě máš plný zuby…“ začnu odhodlaně.

„Jo to je pravda,“ kývne Lavi. Znovu to se mnou otřese. Jak tohle může vůbec říct?!

„Lhal jsi a lžeš mi i teď, prozradili tě oči,“ uhodím na něho. Lai se na mě podívá znovu tím pohledem a sesype se a doslova.

„Pro- promiň, já nevěděl co dál dělat,“ dostane ze sebe mezi vzlyky.

„Jak to myslíš, že jsi nevěděl, co dělat a proč jsi to udělal?“ dřepnu si k němu, jestli jsem tomu klukovi někdy nerozuměl, tak je to teď.

„Chtěl jsem to skončit, než mě budeš mít plný zuby,“ přizná se Lavi se slzami v očích. Je to jako bych dostal železnou pěstí do žaludku.

„Proč bych to měl skončit?“ zeptám se šokovaně. Tohle jsem skutečně nečekal.

„Jen se na mě podívej, jsem chodící pohroma, zatáhl jsem tě do tolika svých trablů, že už jsi známý po celé škole. Kdo by chtěl chodit s někým, kdo přitahuje smůlu jako med včely? Nikdo se mnou nevydržel dýl jak týden a to byl spíš zázrak. Proč bys to měl vydržet ty?!“ vzlykne Lavi. Zašklebím se. Tohle fakt bolelo. Ale s tou pohromou má pravdu, Japonsko by si na něho mělo udělat zbrojní pas, zvláště ve čtvrtek 12-tého.

„No tak to nejspíš držím fakt nepřekonatelný rekord, chodím s tebou už skoro rok. Jestli to nebude tím, že jednu chodící pohromu miluji k zbláznění,“podívám se na Laviho, kterému spadne čelist a zůstane na mě civět.

„Tobě vážně nevadí, že jsem chodící katastrofa?“ vzlykne Lavi. A neuvěří mi a neuvěří. Přejdu k němu a obejmu ho kolem pasu.

„Kdyby mi to vadilo, tak tady nejsem, Lavi, ne nevadí, nevadilo by mi, ani kdybys byl starý jak Jeruzalém. Miluji tě takového, jaký jsi,“ usměji se na něho a dívám se mu do očí. Konečně uvěří.

„Miluji tě Wane. Promiň, jsem hrozný osel,“ špitne Lavi. Musím se držet, abych se nezasmál. To je celý on, zkombinovat vyznání a sebekritiku. Ten kluk mě nikdy nepřestane překvapovat.

„To jsi, a jestli se ještě jednou pokusíš o kopačky tak tě dotáhnu dom a  budu tě v posteli mučit tak dlouho, dokud to nepustíš z hlavy,“ zavrčím mu výhružně do ucha.

„Hmm, to zní dobře, kdy to hodláš splnit?“ zavrní mi Lavi do ucha.

„Hned jak dojdeme domů,“ slíbím mu, vezmu tašky, netrpělivě odemknu dveře a táhnu za sebou Laviho, který se hlasitě směje. Při tom si vzpomenu na prstýnek pro Laviho, který mi leží na posteli. No a co, bude mít dárek předčasně, to přece nevadí ne?

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář