Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Víc než přátelství

10. 5. 2011

Víc než přátelství

 

„Zatraceně, to se vážně může stát jenom mě,“ zaskučím, když cítím, jak se popruh mé nadité tašky přetrhne. Dřív než tomu stačím zabránit, taška sletí s křápnutím na zem a veškeré učebnice, sešity, knihy a další drobnosti se rozletí po celé chodbě, kterou se vzápětí rozletí zlomyslný smích.

„To máš z toho, že v ní taháš úplný zbytečnosti,“ pokárá mě Sein a začne sbírat mé učebnice.

„Co tím myslíš, zbytečnosti, všechno to jsou důležité věci,“ bráním se.

„Aha, to i tohle?“ zeptá se pobaveně Sein a ukáže mi balíček plesnivých sušenek, které snad pamatují první samuraje.

„No to zrovna ne,“ připustím rozpačitě a sušenky nádherným hodem skončí v nejbližším koši na odpadky.

„Nechápu, proč jsi nešel hrát za baseballový tým,“povzdechnu si.

„Protože je to nudná hra, plná pravidel, které nechápu,“ zasměje se Sein a všechno, co považuje za zbytečnost, skončí v koši. Začnu přemýšlet, jak vezmu zbývající hromadu.

„Na, už něco pamatuje, ale tenhle nápor by měl vydržet,“ podá mi Sein starší batoh.

„Kde jsi ho vzal?“ podivím se a s díky si ho vezmu.

„Měl jsem ho ve skřínce, pro strýčka příhodu,“ uculí se Sein. Tomu tak budu věřit! Nacpu do něj všechno, co leží na zemi a celkem se i podivím, když zjistím, že tam ještě fůra místa zbyla.

„Moc díky, nevím, co bych si bez tebe počal,“ usměji se na nejlepšího přítele, kterého jsem kdy měl. Byl to on, kdo mě tahal z průšvihů, když jsem něco provedl, byl to on, kdo mě zvedal z bahna, kam jsem spadl, byl to on, kdo mi dohodil první rande s mojí holkou, kterou mám moc rád. Byl to on, kdo mi jako první podal pomocnou ruku, když jsem ji potřeboval, třeba, že jsem to ani netušil. A teď ho mám ztratit.

Chce jít na jinou školu, která je daleko přes celé Japonsko, když to udělá, už se nikdy neuvidíme.

„To co se mnou, žil,“ zasměje se Sein.

„Ne to nemáš, bez tebe bych byl ztracený,“ zaprotestuji vehementně.

„Jo a támhle ti jde nová mapa světa,“ vyplázne na mě jazyk a ukáže na drobnou tmavovlásku, která se k nám řítí. Nafouknu se.

„Jo, ale já jsem se ztratil s tebou,“ zaprotestuji.

„Tak proč se mnou jdeš?“ podiví se, se smíchem Sein. Nevím, proč mám pocit, že ten smích předstírá, a že ho něco ohromně bolí. Než stačím odpovědět, to třeštidlo, co si říká moje holka, do mě narazí až, narazím do zdi.

„Lailo, ještě jednou do mě tak narazíš a příště s tebou bude mluvit tvůj duch,“ zasténám přiškrceně.

„Ale prosím tě, to jsi říkal, posledně, předposledně i před tím,“ vyprskne smíchy Laila.

„Tak vidíš, jednou se tak stane,“ pokývám hlavou. Laila si to tak nebere, už taková je, prostě mě na oplátku začne lechtat.

„Ricku, už musím, má mi přijít ta odpověď ze školy,“ podívá se Sein na hodinky.

„Ty to s tou školou vážně myslíš vážně?“ zvážním a podívám se na nejlepšího přítele, na kterého jsem kdy mohl narazit.

„Jasně, že jo, myslíš, že bych si na ni jinak dával přihlášku? Dobře víš, že chci jít i na vysokou,“ kývne Sein.

„Ale vždyť tam budeš sám, nebudeš mít nikoho,“ podívám se na něho smutně.

„I tady jsem sám, Ricku,“ pousměje se Sein.

„Ne, tady nejsi sám, máš tu mě!“ zamračím se na Seina.

„Ricku, ty víš jak to myslím,“ povzdechnu si.

„Tak já ti pomůžu najít přítele,“ zaskuhrám. Prostě ho nemůžu nechat odejít! A basta!

„Přítele si můžu najít i tam,“ odpoví mi a pak se mávnutím rozloučí. Proč mi pokaždé trhá srdce, když ho takhle vidím odcházet?

„Půjdeme si někam sednout?“ podívá se na mě Laila.

„Radši bych se prošel, jestli ti to nevadí,“ povzdechnu si. Laila se zarazí a kousne se do rtů. Vidím ji na očích, že se ji nikam chodit nechce a nějak mi to začíná vadit.

„Co máš za problém?“ zeptám se ji na rovinu.

„Víš, bolí mě nohy, nejraději bych si sedla do Ria a dala si tam pohár,“ usměje se Laila. Rio, nejlepší restaurace ve městě a taky nejdražší.

„No tam nemůžeme,“ oznámím Laile.

„A proč ne?“ podiví se Laila.

„Protože nemám peníze,“ vyložím ji popravdě.

„To jsi zase všechno utratil za sebe? Ty na mě vůbec nemyslíš,“ našpulí Laila pusu. To mě dost naštve.

„Jak nemyslím na tebe? Do tebe jsem vrazil skoro celé kapesné, a že nebylo malé! Sám jsem si nekoupil ani knížku a ty mě obviníš z toho, že na tebe nemyslím?“ zavrčím vztekle. Laila zamrká a hned si mě začne usmiřovat, ale nějak ji to nevěřím.

„Zapomeň na to, jdu domů, uvidíme se zítra,“ zavrčím a vyrazím k východu školy. Kam se poděli ty šťastné dny, kdy jsme dělali naprosto všechno? Mám pocit, že se všechno propadá do hlubin, už mě ani neučaruje Lailina neskutečná krása, jako dřív. Kdyby jen Lailina, to bych si řekl, že už se mi okoukala, ale nezajímají mě žádný ženský, něco se mnou nejspíš bude v nepořádku, ale to mi nevadí. Skutečně mám Lailu rád, ale nějak mi začíná vadit ta její povaha. Všechno musí mít hned a musí mít to nejlepší, dřív taková nebývala, asi je na čase, abych se s ní rozešel.

Vyjdu ze školy a podívám se směrem, kterým nejspíš šel Sein. Zabořím si ruce do kapes a začnu se loudat, co nejdelší cestou domů. Po chvíli začne pršet, neutíkám jako ostatní lidi, ale nastavím dešti tvář, aby smyli můj smutek. Najednou mi myslí probleskne útržek písničky z reklamy Bonduel:

 

Já zpívám si celí den

ať prší či kape jen.

já svěží hrášek jsem a sním

jen o Bonduel

až najdu lásku svou, můj život bude hrou

navždy a navždy Bonduel.

 

Jo, hrášek to měl lehké, ten jméno své vyvolené znal, i když ho zmrazila a prodává v obchodech. My to máme o tolik složitější, najít někoho, s kým budeme každý den šťastní, kdo se nám nikdy neomrzí. Být s tím na koho se podívám a řeknu, ano ona je můj život. Ale musí to být nezbytně holka?

Co když ten člověk, na kterého čekám je on a ne ona? Jo to by možná dávalo smysl, kdybych smysl hledal, a kde je vůbec napsáno, že nesmysl nemůže mýt smysl?

Proboha, co to plácám? Se mnou už je to pořádně zlé, když přemýšlím o tomhle!

„Ricku,“ zaslechnu zavolání. Otočím se a uvidím mámu u obchodu, jak má ruce v bok u nohou tří těžké tašky. Nejspíš mě nevolá poprvé. S povzdechem se k ní vrátím.

„Ahoj mami, promiň, neslyšel jsem tě,“ omluvím se s úsměvem a vezmu ji dvě nejtěžší tašky.

„To jsem zpozorovala. Před chvilkou jsem potkala Seina, ten šel taky pořád rovně. Neviděl, neslyšel a vypadal smutně. Vy jste si něco udělali?“ zeptá se máma. Překvapeně se na ni podívám.

„Jak to? Říkal, že musí jít, protože už mu nejspíš došel dopis z té školy. Ne nic jsme si neudělali, tedy aspoň já o ničem nevím,“ podivím se upřímně.

„Pořád o tom přemýšlím, není ten kluk do tebe zamilovaný?“ uhodí na mě máma. Jsem tak překvapený, že v půlce kroku ztuhnu, přímo uprostřed ulice a podívám se na mámu.

„Cože?“ vydolují ze sebe.

„No tak lidi pohněte se, už je dávno červená pro chodce,“ vykloní se z okýnka čekajícího auta řidič.

„Promiňte,“ omluví se máma a dostrká mě na druhý konec cesty.

„To měl být jako vtip?“ zeptám se mámy.

„Ne neměl. Takhle se chová od té doby, co jsi začal chodit s Lailou a upřímně ta holka se k tobě nehodí. A já ji nemám moc ráda,“ zamračí se máma. Obočí mi vyletí nahoru.

„Tím chceš říct, že by ti nevadilo, kdybych byl gay? Ve středověku za to lidi upalovali,“ utahuji si z mámy. Je dejepisářkou na základní škole.

„U nás ne, jen v Evropě a vážně by nám to nevadilo. Vnoučata už máme, chci, jen abys byl šťastný, a s ní moc štěstí nepobereš, jen tě vysává z peněz,“ oznámí mi máma přímo. Musím uznat, že v tom posledním má pravdu. Dál už jdeme mlčky nebo probíráme nepodstatná témata. Konečně dorazíme do našeho paneláku, vyjdeme do pátého poschodí po schodech a já s úlevným výdechem dovleču tašky do kuchyňky o pár metrech. Rychle seberu nějaké ovoce sladkost a zmizím v pokojíčku, kde jste na konci, sotva uděláte tři kroky. Dobře přeháním. Dřív tu bylo k zešílení, pokoj jsem obýval se ségrou a bráchou, nedalo se tu hnout a rvačky byli na denním pořádku, pak se oba odstěhovali, našli si partnery a já v pokoji zůstal sám, coby jelimánek.

Byl jsem nečekané překvapení, které se narodilo devět led od prostředního Raie. Bylo to k zešílení! Převléknu se do suchého a popadnu telefon, abych zavolal Seinovi, při tom se pokouším zuby seškubnout stanioloví obal od oplatky.

„Prosím,“ ozve se Sein zrovna v momentě, kdy se mi to podaří.

„Konečně, už jsem myslel, že ten staniol má zuby. Ahoj Seine,“ ozvu se do telefonu a musím počkat, než se ten blbec vysměje.

„To bylo skvělé uvítání, co potřebuješ?“zeptá se mě konečně Sein.

Potřebuji vědět, jestli ses do mě zamiloval.

„Úkol do angličtiny,“ vyhrknu první výmluvu, na kterou přijdu.

„Od které doby chodíš do angličtiny?“ upřímně se podiví Sein. Jsem blbec, až teď mi došlo, že jsem se zapsal na francouzštinu a latinu. Angličtinu mě učí táta, profesor angličtiny. Mít v rodině kantory je na oběšení, doslova!

„Tak jo, chtěl jsem se zeptat, jak to vypadá s tím dopisem,“ vyderu ze sebe skutečný důvod.

„Přijali mě, nastupuji hned ze začátku příštího měsíce,“ odpoví mi Sein. Ta odpověď mi vyrazí dech na hodně dlouhou dobu.

„Ale to je už pozítří!“ zaječím do telefonu.

„Já to vím, odjíždím zítra v pět hodin odpoledne,“ vysvětlí mi do telefonu. Moje prsty samočinně vypnou hovor a pustí nakousnutý oplatek, který byl najednou bez chuti, na zem. Přejdu k oknu, kde se znovu rozplakalo nebe a opřu si čelo a chladivé sklo. Po tvářích mi začnou stékat slzy, proč se zrovna tohle muselo stát?

Po několika hodinách se konečně vzchopím natolik, že znovu zvednu telefon a zavolám své holce, která ho zvedne zrovna ve chvíli, kdy tam cukruje s nějakým klukem a ještě mě pomlouvá. Nejspíš onen vysněný bohatý princ. K mému údivu mi dojde, že se mi spíš ulevilo.

„Prosím, co potřebuješ miláčku,“ zavrká do telefonu. Jak falešně to najednou zní.

„Vymaž si mé číslo z adresáře, už tě nechci znát, jo a tomu svému Romeovi řekni, že doufám, že má zazobaného tatíčka. Sbohem,“ zavěsím Laile telefon, než stačí říct slovo. Téměř okamžitě se mi telefon v ruce rozzvoní a na něm vyskočí číslo Laily. Odmítnu hovor a dám si její číslo do blokovaných hovorů. Za půl hodiny zvoní u nás.

„Ricku, přišla Laila,“ nakoukne do pokoje máma. Vstanu a otevřu jí dveře.

„Co chceš?“ zeptám se ji s ledovým klidem, nějak mě pohled na její ubrečený obličej nedojímá.

„Ricku, já ti to vysvětlím, to byl syn otcova šéfa, chtěl, abych na něj byla milá, to je všechno. Nic víc za tím nebylo, já miluji tebe,“ zafňuká Laila a začne mi na hrudi kreslit kolečka. Najednou si dám dohromady všechny keci, co se ke mně donesli, že mi Laila zahýbá s kde kým.

„Jo a proto chodíš s každým druhým na rande a líbáš se mi na každém rohu, že? Tatíček má totiž tolik šéfů,“ pronesu značně ironicky. Laila zalapá po dechu.

„Ty jsi mě špehoval!“ zaječí, není to otázka, je to totálně potvrzený fakt.

„Nešpehoval, na to mám totiž jiné,“ ušklíbnu se. V další vteřině mi přistane facka.

„Takže to uděláme jinak hošánku, buď se mnou budeš chodit a budeš všechno, co dělám tolerovat nebo všude rozhlásím, že jsi mě znásilnil a udělal mi dítě,“ zasyčí na mě. Já zírám, kdy se z ní stala taková zmije? Proto se mnou chtěla spát a taky už vím, proč jsem s ní nechtěl spát já. Je to jako blesk z čistého nebe. Normálně se před ní rozesměji.

„No tak to chci vědět, jak tě dokázal znásilnit gay. Moc rád bych viděl i testy DNA, které potvrdí, že to děcko je moje, pokud nějaké nosíš,“ vysměji se ji do obličeje. Laila na moment není schopná slova a otevírá pusu jako ryba na suchu, nakonec se beze slova otočí a rozběhne se pryč. Nechám ji, my dva si už nemáme co říct. Zapadnu znovu do pokoje a popadnu telefon, abych vytočil Seinovo číslo. Nebere to, má ho vypnutý. Zhroutím se na postel a prostě zůstanu zírat na jedno místo v pokoji. Trvá hodně dlouho, než si uvědomím, že se dívám na Seinovu fotku se mnou. To bylo před dvěma lety, kde jsou ty časy? Na mámino zavolání se došourám ke stolu a mlčky hypnotizuji brambory s květákem, jako bych doufal, že mi sami skočí do krku.

„Děje se něco, Richarde?“ zeptá se mě táta anglicky. Potrpí si na plné znění jmen.

„Ne, nic,“ odpovím mu stejným jazykem. Vstanu a došourám se do pokoje, kde strávím bezesnou noc. Ráno bez snídaně vyletím do školy, jen abych zjistil, že tam Sein není. Zklamaně z ní vyjdu a jdu se bezcílně toulat městem.

„Ahoj Ricku nemáš být ve škole?“ ozve se vedle mě překvapeně někdo. Otočím se a podívám se na svoji těhotnou švagrovou.

„Můj ty smutku, prosím tě utři si oči a jdeme do cukrárny, už mám toho chození po krk,“ vtiskne mi do ruky papírový kapesník. Nechápavě na něho civím, dokud mi ho švagrová nevezme a neutře mi oči a nos jako malému děcku.

„Pojď si sednout a pověz, co se mému švagříčkovi stalo,“ spustí na ně. Moc se tomu nebráním a tak má švagrová všechno na talíři, motám jedno přes deváté, aniž bych si to uvědomil.

„Tak moment, ty říkáš, že ses rozešel s holkou, která tě podváděla, protože jsi zjistil, že jsi gay. Když jsi zjistil, že jsi gay uvědomil sis, že miluješ svého nejlepšího přítele, který právě odjíždí na druhý konec Japonska a ty nevíš, jestli ho máš zastavit, protože netušíš, jestli tě miluje?“ shrne to do jednoho bodu švagrová. Zkroušeně kývám hlavou.

„No to je průser, dokud se ho nezeptáš tak to nikdy nebudeš vědět, dej si koláček štěstí,“ postrčí ke mně misku čínských koláčků. Jeden si vezmu a rozlomím ho, vezmu papír a přečtu si co na něm napsané:

Milovat znamená trpět, toužit a předstírat… trpět za štěstí někoho jiného… toužit po někom, kdo nikdy nebude náš… a předstírat smích, když srdce krvácí

 

Zůstanu hledět na ty slova jako uhranutý. Pomalu se mi začíná vracet minulost a všechny výrazy jeho tváře, trvá jen okamžik, než mi všechno dojde.

„To je kretén… já jsem debil, proč mě to nenapadlo, kolik je?“ otočím se na švagrovou.

„Bude půl páté…“ odpoví mi zmateně.

„To stihnu,“ vyhrknu a vyrazím ke dveřím, div s sebou nevezmu zbytek cukrárny. Periferním viděním uvidím, jak švagrová vezme papírek, který zůstal na stole a po jeho přečtení se usměje.

Zrovna u chodníku zastavuje taxík, k němu se rozejde nějaký chlap, ale jsem rychlejší, vklouznu na sedadlo vedle taxikáře a ukážu mu dvě bankovky.

„Jestli to na letiště stihnete do deseti minut, jsou vaše,“ nabídnu mu. Taxikář se podívá na bankovky a bez dalšího slova sešlápne plyn až k podlaze, takže od obrubníku doslova vystřelí. Nestihneme to sice do deseti minut, jak jsem chtěl, ale jsme tam zázračně rychle. Pak že svět se netočí kolem peněz. Strčím taxikářovi do ruky bankovky a vletím do letištní haly. Zeptám se slečny za pultem, kdy letí letadlo do té prdele, kam chce Sein.

„ Pasažéři už nastupují. Mate letenku? Hej kam jdete?!“ zavolá na mě, ale to už ji ignoruji a rozběhnu se směrem, kudy jdou cestující. Nezdrží mě ani ochranka, konečně ho uvidím.

 „ Seine!“zaječím na celé kolo. Uslyší mě a otočí se, v jeho pohledu čtu úžas.

„Seine, neodvažuj se už udělat ani krok k tomu prokletému letadlu nebo se už fakt naštvu!“ zaječím na něho a začnu se prodírat směrem k němu.

„Pane, tam nesmíte, okamžitě půjdete se mnou,“ ozve se někdo a ten někdo mě chytne. Zrovna v momentě kdy se Sein aspoň trochu vzpamatuje a zeptá se.

„Řekni mi jeden důvod, proč bych neměl jít!“ zakřičí na mě. první vyřídím toho policajta, protože mě táhne od Seina.

„Okamžitě ze mě sundejte ty pracky, nebo se budete modlit, aby vás našli v kanále,“ zavrčím na policajta, doprovodím to tak výmluvným pohledem, že mě radši pustí. Teprve teď se můžu starat o Seina.

„Protože tě miluji, ty demente!“ zaječím na něho. Sein jen bezhlesně otevře pusu a začne se prodírat ke mně.

„Co jsi to sakra řekl?“ ozve se naštvaně.

„Ty jsi ještě ke všemu hluchý? Miluji tě!“ zaječím mu do ucha. Sein jen překvapeně zamrká a začne se tvářit jako pitomec.

„To sis nemohl uvědomit o něco dřív ty pako?“ zaječí na mě.

„Pane tak letíte nebo ne?“ ozve se letuška, odpovím jí místo Seina.

„Ne neletí, do toho letadla vstoupí jen přes moji mrtvolu! Tady máte letenku a doneste mu kufry!“ zaječím na letušku.

„Ale ony jsou už…“ začne se bránit.

„To je váš problém! Okamžitě je doneste!“ zařvu na ni a Seina začnu táhnout směrem k letištní hale.

„Na něco jsem se tě ptal!“ zaječí Sein.

„Nemohl, protože jsem byl zaslepený tou husou, ovšem ty jsi taky mohl kváknout!“ zaječím na něho.

„To ti trvalo, než ti došlo, jaká je to zmije,“ odsekne sarkasticky Sein.

„A od čeho mám neschopného kama…“ začnu se s ním hádat. Ovšem nedopovím, protože mi uprostřed letištní haly začne dokazovat jak moc je neschopný. Líbá líp než bůh!

 

3be30c6e1f214b26.jpg

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář