Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Vyděděnec

29. 8. 2014

 Vyděděnec

 

 

                                                                         Ash

Jdu do školy, když si všimnu nového kluka v hloučku. ‚Zatraceně, to je ale kus,‘ pomyslím si a rovnou myšlenku na něho zapudím. Určitě by nezakopl o někoho, jako jsem já. Otočím hlavu a uvidím bratříčka, jak se směje se dvěma krávami. V prvním momentě mu chci něco provést, ale nakonec se tomu neodvážím. On je jediný, kdo si mě občas všimne. Kain je skoro svatý i pro rodiče. Ale Ken to je něco naprosto jiného, naschvál projdu kolem něho, a když se na mě oboří, asi fakt můžu být vděčný, že si mě taky všimne, mu za nohy posunu uvolněný obrubníkový kámen. Není to zrovna lehké, ale já mám cvik v tom být nenápadný.

 Jsem skoro u dveří, když uslyším bolestný výkřik. Jen pootočím hlavu, abych se ujistil, že se mu nic vážného nestalo a zajdu do školy. Tu si mě taky nikdo nevšímá. Můj otec už dal před lety dost jasně najevo, že jestli se se mnou bude někdo kamarádit, bude toho litovat. Přítel, to bylo to, co jsem si tolik přál a doufal, že se někdo osmělí a bude se mnou kamarádit. Zbytečně, nikdo si nechce znepřátelit člověka, který by si mohl, jen tak z rozmaru vybudovat chodník ze zlata a nejen to, jde i o starostu. Po pár letech ponižování jsem pochopil, že budu osamělý po zbytek života.

„To bylo barbarské a zbabělé, co ti ten kluk udělal?!“ ozve se vedle mě rozzlobený hlas. Nevšímám si ho. Tohle mně nepatří. V klidu zavřu skříňku, když do mě někdo žduchne tak, že skončím na skříňkách. Doslova mě to ohromí. Někdo se ke mně chová tak, jako bych neměl mor?

Podívám se na toho člověka a doufám, že jsem všechno zasklil za netečnou masku. Je to ten nový kluk. To by vysvětlovalo, proč se mnou mluví. Nezná to tu.

„To mluvíš na mě?“ ujistím se otázkou.

„Vidíš tu snad jiného kripla?“ zavrčí kluk.

„Jo spoustu, o kterém konkrétním jsi mluvil?“ zeptám se ho na půl pusy. To ho tak vyvede z rovnováhy, že na mě jen kouká a zamrká těmi svými úžasnými řasami. Teď je ještě víc k pomilování.

„Poslouchej Drobku, dám ti jednu radu. Jestli tu chceš přežít, předstírej, že jsem vzduch,“ zabouchnu skříňku a vyrazím od něho pryč. Když odbočuji do třídy, neodolám, abych se na něho nepodíval. Jen stojí a kouká zaraženě za mnou. Jestli ho nechci ohrozit, nesmím si ho všímat.

Sednu si do lavice a vykouknu ven. Ken zrovna kulhá do školy, asi si moc neublížil, což je škoda, pak si ho přestanu všímat a sleduji všechno kolem.

„Je tu volno?“ ozve se nový hlas vedle mě. Podívám se na toho kluka a všimnu si pohledů ve třídě.

„Ne,“ oznámím mu a znovu se obrátím k oknu. Slyším, jak ho volá nějaká holka a on jde za ní. Cítím, jak všechno ve mně se příčí a hlasivky chtějí vykřiknout, aby neodcházel. Nemůžu, nemůžu mu zničit život!

 

Evan

 

Chvilku postávám u lavice kluka, nevím, proč jsem si jistý, že tam nikdo nesedí. Možná to způsobila ta šílená osamělost v jeho očích. Nevím.

„Pojď si sednout ke mně, u mě taky nikdo nesedí,“ ozve se nějaká holka. Ještě chvíli otálím u lavice a pak k ní přejdu. Všimnu si slůvka taky, takže u něho nikdo nesedí, pokrytec!

„Děkuji, jmenuji se Evan,“ pousměji se.

„Těší mě, jsem Aiko,“usměje se ta holka. Sednu si k ní a podívám se na sešity.

„Co je to za kluka?“ zeptám se ji a ukážu k tomu, co mě odmítl. Netuším, proč ho mě to tak bolelo.

„Jmenuje se Ash Kirito. Nikdo s ním nemluví, a jestli máš dost rozumu, tak sním, nebudeš mluvit taky. Je to chladnokrevný vrah. Zabil už několik lidí, jen mu to ještě nikdo nedokázal, vždycky měl nerozbitné alibi,“ odpoví mi Aiko.

‚Cože?! Tomu prostě nevěřím, on nemá oči vraha!‘ vykřiknu v duchu a znovu se otočím ke klukovi. Zrovna na mě kouká s výsměšnýma očima a pod tou výsměšností je smutek a osamělost. Nemůžu si pomoct, ale vraždy mi k němu vůbec nejdou!

‚Rvačky to ano, ale o těch vraždách nějak pochybuji,‘ pomyslím si, když sjedu pohledem vypracované tělo a svaly na rukách. Nikdy mě takhle vypracované tělo nelákalo, ale u něho, bůh ví proč, vypadá sexy. Ale stejně je divné, že na nikoho nezaútočil, nebo po něm nechtěl prachy. Pozoroval jsem ho už od brány. Nikoho si nevšímal kromě dvou kluků, jednomu chtěl něco provést, ale rozmyslel si to, tomu druhému něco provedl. To s tím obrubníkem, ale tak nenápadně, jako by v tom měl dlouholetou praxi. Takhle se nechová násilník, ale někdo kdo chce, aby si vás někdo všiml.

Zatraceně, co mu prováděli!

Pane bože, zase jsem se vzdálil od svého úkolu. Abyste věděli, jsem hledač. Nemyslím tím hledače talentů ze show, nebo hledače vody, ti jsou naprostí amatéři. Já hledám ztracené polobohy. Divný co? No mám na to talent, zjistil jsem to ve třech letech, když jsem před někým utíkal a vrazil do nějakého chlápka. Připadal mi trochu míň hroznější než to, co se na mě řítilo. Tak jsem ho požádal o ochranu. Moc se mu do toho nechtělo, ale stejně mi pomohl a postaral se o mě. Pak s někým volal, že někoho hledá, ve vteřině mi to místo vyvstalo v mysli. Řekl jsem mu to. Nevěřil mi, ale stejně to šel prověřit. Tak jsem se dostal k bohům, výměnou za můj talent mi nabídli ochranu a taky nesmrtelnost, ale tu jsem odmítl, zatím nemám pro koho žít.

Právě teď hledám syna Árese, boha války. Je to trošku složitější když neznáte jméno, podobu ani věk hledaného, přesto mě hledací instinkt zavedl sem. Zvláštní!

Konečně zazvoní na přestávku a já můžu nerušeně sledovat objekt svého zájmu, abych věděl s jistotou kdo to je, musím se ho dotknout. Sleduji ho, když vstane a vydá se někam na chodbu, instinktivně ho sleduji. Jde do kantýny, kde si chce něco koupit. Až kus od něj slyším prodavače, aby vypadl, že mu nic neprodá. Vztekle zaskřípu zuby, kdo kurva jsou, že se k němu tak chovají?!

Se smutkem se dívám, jak vypadne, násilník by tomu prodavači rozbil držku. Zatraceně, tu je něco špatně. Koupím si svačinu a koupím i jemu a jdu za ním. Sedí na okně a kouká se ven. Hodím mu bagetu do klína. Chvíli na ni nevěřícně hledí a pak se rozhlídne.

„Zahráváš si s ohněm,“ zavrčí na mě.

„To je možné, já se ohně nebojím,“ usměji se.

„Dej mi sakra svátek!“ vyštěkne na mě.

„A kdy ho máš?“ zeptám se zvědavě. I tohle mi může pomoct. Ještě pořád neznám jméno Áresova syna. Myslím, že ho nezná ani on. ‚ Bohové‘ pomyslím si v duchu. Vím jen, že se narodil někdy mezi pátým a patnáctým, možná pětadvacátým červnem. S jistotou ví, že tam byla jen pětka. Víc detailů mi nesdělil. Podle je to všechno co věděl. Příkladný otec!

„Na svatého Dyndy,“ odsekne a mrskne po mě bagetu. Pak si stoupne a zamíří jinam, než kde je jeho třída. Zvědavě ho následuji a v úžasu hledím jak vyjde ze školy. S povzdechem se vrátím do třídy, že mu sbalím věci, když ztuhnu. Všechno je zničené. Učebnice roztrhané stejně jako sešity, tužky i pera rozbité taška rozpáraná.

„Kdo to udělal?“ zeptám se třídy. Všichni se na mě v úžasu podívají.

„Vždyť to jsou jen věci bezcenného zmetka, co je ti do toho?“ pokrčí rameny jeden kluk a dál si mě nevšímá. Popadne mě šílený vztek a se zatměním očí mu vrazím pěstí, že druhou schytá o zeď.

„Jediní bezcenní zmetci jste tu vy,“ oznámím jim a vyběhnu ze školy. Tohle se mi fakt hnusí! Neznám ho tu, tak ho hledám celkem dost dlouho. Najdu ho v parku za keři. Zděšeně se zastavím, na tváři mu vyskakují modřiny s podlitinami, rozbitý ret a lehce krvácí z nosu.

„Co se ti stalo?“ zeptám se přiškrceně.

„A co je ti do toho?“ ušklíbne se. On mi nic neřekne. Otočím se na patě a jdu hledat viníky. Netrvá dlouho a najdu je. Jsou to nájezdníci.

 Ti se baví tím, že cestují z vesnice na vesnici, něco vydrancují, někoho zabijí, znásilní, je jim jedno jestli je to dívka nebo chlapec, dítě nebo dospělí, vezmou si, co chtějí a zase zmizí. Zatřesu hlavou, proč jim ke všem čertům pomáhá, když se k němu chovají takhle?

Doběhnu koupit lékárničku a vrátím se k mému neznámému.

„Jak se jmenuješ?“ zeptám se ho. Ani se nehne, skloním se k němu a zjistím, že je v bezvědomí. Jasně, pozabíjet tlupu hnusu musí mít nějaké následky. Zvlášť když je dotyčný vyhladovělý. Povzdechnu si a začnu ho ošetřovat.

„Jak na tom je?“ ozve se za mnou hlas. Otočím se a uvidím kluka ze dvora. Je to ten, u kterého si rozmyslel útok.

„Mohl být na tom hůř, a proč se vlastně staráš?“ zavrčím.

„Je to můj bratr,“ odpoví jednoduše. Nevěřícně se na něho podívám. To mi chce fakt namluvit, že je jeho bratr? Vždyť mu není ani trochu podobný.

„Vždyť mu nejsi ani trochu podobný,“ nevěřím mu.

„To bude asi tím, že se vyvedl po otci, leč bohužel je jeho otcem někdo jiný než můj. Matka zahnula,“ odpoví mi a vyřeší mi záhadu chybějící podobnosti. Takže levoboček. To vysvětluje všechno.

„Ale to neznamená, že se k němu musíte chovat jako by měl mor,“ zavrčím.

„S tím souhlasím. Podle mě otci nevadí, že je levoboček, jako to, že je na kluky. To ranilo jeho hrdost,“ odpoví kluk a začne ho plácat po tváři.

„Ashi, no tak prober se, slyšíš? Nedělej, že spíš Archeone!“

Jedinou odpovědí je mu pěst, která dopadne na jeho bradu a odmrští ho několik kroků. No má úcta.

„Co tu k čertu děláš, Kaine?“ zavrčí Archeon. Má hrozně pěkné jméno. Jméno hodné boha.

„Tak se omlouvám, že mám o tebe starost,“ odsekne Kain kousavě a strčí mu do ruky bagetu.

„Nemám hlad,“ zavrčí Archeon.

„Jasně a na severním pólu jsou třicetistupňová vedra. Když už chceš lhát tak buď tak laskav a zaškrť si žaludek, moc ti zpívá,“ odsekne Kain. V jeho hlasu se ozve sarkasmus. Archeon se na něho znechuceně podívá, rozdělá si bagetu a začne jíst, no vlastně cpát se.

„Má pěkné jméno,“ usměji se.

„Hlavně mu neříkej Archeon, to jméno nenávidí,“ zavrčí Kain směrem ke mně. Zaskočeně se na něho podívám. Jak někdo nemůže mít rád takové jméno?!

„Jo já mu ho taky závidím, on si myslí, že se mu matka takhle pomstila a zkrátil si to na Ashe,“ kývne Kain.

„Nemá nějak moc velkou sílu?“ pozvednu obočí a podívám se na Kainovu bradu, kde se nádherně vybarvuje modřina.

„Od jak živa. Kupodivu ze všeho nejlíp mu jde boj, ani se to nemusel učit. Otec ho chce poslat k armádě, že se tam vybojuje, ale pochybuji o tom, nesnáší autoritu a rozkazy, to spíš zdrhne,“ pokrčí rameny. Jen se ušklíbnu. S autoritou má problémy jak Áres tak jeho bratr Thor, tohle by mohl být jeden z klíčů.

„Kdy se narodil?“ zeptám se ho.

„Patnáctého června,“ zazní odpověď od Kaina. Něco zamručím a podívám se na Ashe, snažím se v něm poznat Árese, což jde poměrně snadno. Ash má podobně ostře řezané rysy, stejnou postavu, i když je o něco útlejší než Áres, ale to může být nedostatkem jídla. Temné vlasy mu spadají pod ramena, ale rozhodně o něm nejde říct, že by to byla ženská. Zaměřím se na jeho tvář a na okamžik se vpiju do sytě modrých, Áresových očí, i když tvar má rozhodně jiný, jemněji vykrojená ústa… zatraceně, taková ústa jsem ještě neviděl, jak by se asi líbala?

„Už jsi skončil, nebo přemýšlíš nad mými mírami?“ ozve se trochu ostře Ash. Zmateně zamrkám.

„Já na tebe koukal?“ zeptám se ho zvědavě.

„Doslova zíral, už jsem se začal obávat, že si mě dáš jako svačinku,“ zavrčí Ash.

„No pokud jsi stejně dobrý jak jedovatý, tak bych to asi měl zkusit,“ zavrčím zpátky.

„Jsem jen jedovatý,“ odsekne Ash.

„No tak musíš vydržet, až si připravím protijed a nabrousím nože,“ odseknu stejným tónem.

„Já myslel, že krájíš jazykem,“ knokautuje mě Ash.

„Přece si na tobě nebudu tupit svůj jazýček! I když je fakt, že budu muset hledat nějakou ocel, která by si při pohledu na tebe nenasrala do kalhot a nezdrhla!“ odrazím jeho útok, otočím se na patě a vyrazím pryč. S něčím takovým se hádat nebudu! Po pár krocích se zarazím a nevěřícně se otočím, zaslechl jsem totiž dost podivný zvuk podobný smíchu a skutečně, Ash, stále sedící a opřený o opěradlo lavičky se se zakloněnou hlavou směje z plna hrdla. Nutno podotknout, že jsem nezíral jak tele na nová vrata… no spíš na nového Ashe… jen já, ale i Kain. Ten k tomu měl ještě dost připitomělý výraz.

‚To jsou mi věci,‘ pousměji se v duchu a s o dost lepší náladou se vydám domů. Jenom, co se zavřu, najdu telefon a vytočím Aresovo číslo. Věřte mi je docela hnusný nosit čísla bohů v telefonu. Každý vás tam může otravovat, kdy se mu zachce.

„Co se děje Eve?“ zeptá se naprosto klidně, i když jasně slyším, že s někým bojuje. On by se taky nejraději rval, co taky chcete od bohů války?

„Asi jsem ho už našel, jsem si jistý tak na šedesát procent,“ oznámím v telefonu.

„Jen na šedesát?“ ozve se Áres trochu zklamaně.

„Jo jen na šedesát, dotyk poprvé zklamal a děje se tu cosi hnusného,“ odpovím mu a v pár větách popíšu, čeho jsem byl svědkem.

„Hmm, zůstaň tam a hlídej ho, jak trošku urovnáme jedno menší povstáníčko, jsem tam i s Thorem.  A nezamiluj se do něho,“ oznámí mi Áres a zavěsí.

„Super, až na to, že tahle rada, přišla nejspíš pozdě Áre,“ zahučím do hluchého telefonu a hodím ho na stůl. Sevřu ruku v pěst. Ještě pořád mi po dlani jezdí malé elektrické jiskřičky, jak jsem se ho dotýkal. Povzdechnu si a zavřu oči, jen na okamžik, ale i tak mi hned vyskočí jeho obličej, zdá se, že jsem v tom až po uši.

 

Ash

 

‚No tak ten mě dostal,‘ pomyslím si, jen co si utřu slzy od smíchu. Tohle je poprvé, co mě někdo setřel na takové úrovni. Přestanu se smát a zamyšleně koukám na cestu, kudy zmizel Evan. Asi je nejvyšší čas odsud zvednout kotvy a vyrazit. Jen kdyby chtěl Evan jít se mnou. Co jiného ve vesnici, kde vás všichni nenávidí a dokonce se i vaše matka se od vás znechuceně odvrací. Nemám strach, že bych se ve světě ztratil. Při nejhorším se můžu živit jako nájemní lovec odměn. V dnešní době je to řemeslo na vzestupu.

Jen kdyby ve mně každý den nenarůstal pocit blížící se katastrofy. S povzdechem se skloním pro poloprázdný batoh, který mi donesl Evan, a zamířím, co noha nohu mine domů. Odemknu a jdu rovnou do pokoje. Jako vždy si mě nikdo nevšiml. Zamknu dveře a pustím si nahlas hudbu. Ostrý rock, jsem si jistý, že tím otce vytočím. Mně se to zrovna dvakrát nelíbí.  Složím se na postel a zavřu oči. Z nějakého důvodu se líp uzdravuji ve spánku. Což spíš vítá, ale dnes to není klidný spánek. Ruší mě pocit pohromy a tvář toho nového. Nakonec vstanu a vypnu hudbu.

Rozhodnu se jít ven. Zamířím ke dveřím.

„Kam si myslíš, že jdeš?!“ ozve se otec.

„Nikdy tě to nezajímalo, tak se neptej ani teď,“ odseknu přes rameno a vystřelím ven. Zmizím v blízkém lesíku.

„Archeone!“ ozve se za mnou rozčílený hlas otce. Tohle není normální! Nějak cítím, že se musím někam skrýt. Je to pěkně hnusný pocit. Nevšímám si ho a vlezu do své skrýše, mám skvělý výhled na dům. Asi za dvě hodiny, když se rozhodnu jít zpět, zastaví u domu vojenský vůz. Tak tohle měl v úmyslu. Trpce se usměji. Zdá se, že lovec odměn je čím dál víc jistý. To by mě zajímalo, kolik peněz jim nabídl, aby pro mě přijeli.

„Ashi,“ objeví se přede mnou Evan. Nevěřícně se na něho podívám. Jak mě sakra mohl najít?

„Myslím, že na otázky bude dost času, až když se odsud dostaneme ne?“ pousměje se křivě. Usoudím, že má vlastně pravdu a slezu. Pootočím se a vidím, jak dává něco na zem, pak mě chytne za ruku a někam mě táhne. Nechám se.  Vůbec nevím, kudy mě vzal, že jsme se ocitli před jedním panelákem, strčí mě dovnitř a vyběhne dvě patra, než otevře dveře od jednoho bytu. Na pozvání vejdu dovnitř.

„Jak jsi mě našel?“ zeptám se Evana.

„Jsem hledač,“ odpoví mi. No tak to by všechno vysvětlovalo. Už jsem o takových lidech slyšel. Mají nevšední dar najít všechno, co si umanou.

„Fajn, tady jsi asi někoho hledal že?“ podívám se na něho.

„Jak pozoruji, občas ti to i myslí,“ uznale protáhne obličej Evan. Bezděky sevřu ruce v pěst, nesmím ho praštit, právě mě zachránil před osudem horším než smrt. To bych se dal radši k Aresově armádě než k téhle.

„Řekneš mi koho?“ zeptám se ho.

„Řekl bych, že nejspíš tebe,“ odpoví mi.

Zůstanu na něho hledět jak tele na nová vrata. To si dělá legraci?

„Ty si ze mě utahuješ?“ zeptám se ho po chvíli.

„Rozhodně ne, pokud jsi ten, kdo si myslím, že jsi, tak tě hledal tvůj pravý otec,“ odpoví.

„Kdo to je?“ zeptám se ho. Toho parchanta hledám už dlouho. Stát předním zabiju ho.

„To ti nemůžu říct, protože si nejsem úplně jistý,“ odpoví mi. Skoro frustrovaně zavyju. Být takový kousek od pravdy a on mi řekne tohle?!

„Nekoukej tak na mě. Já za to nemůžu,“ pokrčí rameny a vydá se někam. Jdu za ním. Zavede mě do kuchyně.

„Máš hlad? Udělal jsem pečené maso a rýži,“ zeptá se mě Evan.

„Jo dám si,“ kývnu a sednu si ke stolu, pak se zaměřím na jeho zadeček, který se zajímavě vrtí, zatímco jeho majitel něco hledá ve skříních. Nakonec vyleze s talíři. Je to moc pěkný zadek.

„Z čeho jíš, když nemůžeš najít své vlastní talíře?“ zeptám se ho.

„Tohle není můj byt, jen jsem si ho půjčil,“ odpoví mi a dá přede mě horu jídla. Nevěřícně se na to podívám a podívám se na jeho porci.

„Ale já nejsem Otesánek,“ zamračím se na něho.

„Tak sněz, co sníš a zbytek nechej,“ pokrčí Evan rameny. Usoudím, že je to dobrý nápad a pustím se do jídla. Je to moc dobré. Nakonec sním naprosto všechno, až se divím, kam se to všechno podělo.

„Chceš přidat?“ zeptá se Evan. Trochu se zastydím za to, kolik jsem toho snědl.

„Ne díky,“ odnesu si talíř a umyji ho.

„Můžeš mi ukázat, kde můžu přespat?“ zeptám se ho. Nechci se zrovna teď vracet domů.

„To bude trošku problém. Tenhle byt není moc velký, popravdě má kromě kuchyně jen jednu místnost s rozkládací pohovkou,“ přizná Evan. Tohle není moc dobrý nápad, jestli s ním budu spát v jedné místnosti, nejspíše se neudržím. Vyspat se s někým sotva ho poznám, není sice můj styl, ale k němu mě fakt něco táhne a já netuším ani co.

„Proč by to nebyl dobrý nápad?“ zeptá se Evan překvapeně. Netušil jsem, že jsem to vyslovil nahlas.

„Protože jestli budeme spát tak blízko sebe tak to neskončí jen u spaní,“ odpovím přímo. Slyším, jak na prázdno polkl.

 

Evan

 

Dech se mi zadrhne v hrdle a koukám na něho, jestli to myslí vážně. Jestli se to stane, bude to hodně velký průser. Ale skutečně by mi to vadilo? Odpověď pro mě není tak příjemná, protože by mně to vůbec nevadilo!

„Myslím, že pro mě to nebude problém, i já tě chci,“ přiznám a pak se v duchu zděsím, vážně jsem to právě řekl? Jedno pravidlo hledačů, nikdy se nezaplést s hledaným a já to pravidlo právě dobrovolně porušuji a ještě jak rád! Dívám se, jak ke mně Ash přijde a zaměřím se na jeho ústa, která se ke mně přibližují, nakonec to nevydržím a vyjdu jim vstříc, dokud se nesetkají v polibku. Bože, ani jsem netušil, že budou tak sladká!

Úplně se do polibku ponořím, trochu mě vzpamatují až jeho prsty, co ucítím pod trikem. Napřed trochu ztuhnu nehned na to se uvolním. Když už hřešit tak se vším všudy! Zasténám a také mu začnu triko vytahovat z kalhot. Bohové ty jeho svaly jsou stejně tvrdé, přesně tak jak vypadají!

Netrvá zase tak dlouho, než se oba navzájem svlékneme. Problém jsou ale jeho ústa, nedokážu se od nich odtrhnout, jak jsou medová. Jeho ruce, které mi kloužou po těle, mi připadají jako žhavé pochodně, ale přece nespaluje, bez lítosti se jim podám. Možná že jdu po cestě k peklu, ale jestli je ta cesta tak vábivá, půjdu po ní moc rád!

Bohové, ani v nejtajnějších snech se o téhle rozkoši nezdálo, jestli je to sen, nechci neprobrat…

 

Ráno mě vzbudí hlasitý zvuk a zděšený křik. Někdo vedle mě se pohne a madrace odpruží. To nakonec vzbudí i mě a prudce se posadím, jen zalapám po dechu, jak mě zabolí pozadí, takže to sen nebyl? Před očima se mi objeví žhavé scény a já najednou vím, že to nebyl sen.

„Co se děje?“ zeptám se Ashe, který na sebe hází oblečení.

„Nájezdníci,“ odpoví mi jedním slovem. To mě dočista probere a vyletím z postele. Jen co se dotknu podlahy, nohy se mi podlomí, nebýt pevné Ashovi ruky, skončil bych na zemi. Chvilku trvá, než se pevně postavím a začnu se oblékat, ještě než se natáhnu pro kalhoty, zabouchnou se vchodové dveře.  Dooblékám se vyběhnu ven. Tam se mi naskytne neuvěřitelná podívaná na Ashe, který se ohání těžkou železnou tyčí, jako by to byla jehla. Doslova. Za tu chvíli než jsem seběhl leží v prachu aspoň tři mrtví nájezdníci. Další těžce zranění. Na druhé straně ulice stojí pár policistů s otevřenou pusou nad tou podívanou. A že je na co se dívat.

Ale ani on není nezranitelný, je jich na něho příliš moc. Začnu se ohlížet po nějaké zbrani, když se na náměstí přiřítí na silných strojích, známe tváře. v klidu slezou a pozorují Ashe, pak se na sebe uznale podívají a s divokým leskem v očích se pustí do boje. No už mu na pomoc chodit nemusím. Jsem si jistý, že Áres s Thorem a Ashem to zvládnou sami.

„Synku, s tímhle ti to půjde líp,“ hodí Áres Ashovi meč. Jsem si jistý, že ho nikdy v ruce nedržel, přesto si s ním je jistý, jako by ho držel od narození. Takže jsem se nezmýlil. Když ty dva vidím pohromadě, netuším, jak jsem někdy mohl váhat. Posledních pár nájezdníků se rozběhne ke svým motorkám, ale daleko nedojedou, pověstné Thorovo kladivo se postará o ten zbyteček.

„Tak to bychom měli,“ pousměje se spokojeně Áres. Otočí se k Ashovi a mlčky si ho prohlíží. Stejně tak Ash Árese. Vzájemná podoba je nezpochybnitelná.

 

Ash

 

Nevěřícně hledím na muže před sebou, je to skoro stejný jako já. Stejná postava, stejný oči, stejný vlasy.

„Kdo ke všem čertům jsi?“ zeptám se nevěřícně.

„Áres. Jsem tvůj otec,“ dostane se mi nevěřícné odpovědi. Doslova přijdu o hlas. To přece…

„Moc vám děkujeme, nebýt vás, asi by nás povraždili,“ strčí loktem do mě ten, kterého jsem považoval za otce, abych se klidil. Postřehnu, jak se Áres zamračil a pohledem se zaměřil přímo za moje rameno, otočím se v čas, abych viděl, jak Evan přikývnul. Co ti dva mají společného? Pohledem se vrátím zpátky.

„To bude nejspíš omyl, my jsme ten zbyteček pouze dorazili. Za záchranu děkujte….“ zarazí se a podívá se tázavě na mě.

„Archeon, ale dává přednost Ashovi,“ odpoví těsně za mnou Evan. Trhnu sebou, neslyšel jsem ho přijít.

„Za záchranu děkujte Ashovi,“ klidně.

„Ten se nejraději někde toulá a na všechny sere,“ prskne otčím.

„To není pravda, naše městečko od nájezdníků ochraňuje už řadu let,“ ozve se Kain. Podívám se na něho a lehce se zamračím, taky je zraněný, jeho bych tedy netipoval, jako někoho kdo se pustí do rvačky.

„Kdo vůbec jste, pane?“ chce vědět otec. Vlastně ne. Když si přeměřím jeho a Árese, je nade vši pochybnost jasné, čí syn jsem.

„Ashuv otec,“ odpoví Áres klidně. Nevlastní otec hodí nevěřícný pohled, přes rameno a zpátky na Árese, je vidět, že ho ta podoba zarazila.

„No tak to jste přišel trochu pozdě,“ ledově odvětí nevlastní otec, „ za chvíli tu budou z armády, aby si ho vyzvedli,“ oznámí. Otřesu se děsem.

„Ash půjde se mnou, to co jsem viděl, mě stačí, abych si o situaci tady udělal obrázek,“ odpoví Áres tónem, který nesnese odpor.

„To s tím buzerantem vyhrajete,“ odfrkne si nevlastní otec. Na mě se upřou pohledy Árese a toho druhého blonďáka. Zatnu zuby a čekám odsouzení.

„Koho si vybere, je jeho věc, já mu do toho kecat nebudu. Spíš si myslím, že už si vybral,“ pokrčí rameny Áres. Spadne mi brada, tohle jsem tedy nečekal.

„Říkám vám, že ten teploušský spratek nikam nepůjde! Kdo si vůbec myslíš, že jsi?!“ rozkřikne se otčím na Árese. Ten se na něho podívá stejně nevěřícným pohledem jako dobrman na srnečku, která na něho vztekle štěká.

„Áres, podívej,“ hodí hlavou blonďák ke štítu, která oznamuje, že tahle vesnice je pod jeho ochranou.

„Áres?“ vyvalí zaskočeně otčím oči.

„Osobně. Vy si nezasloužíte být pod mojí ochranou,“ odsekne a jediným úderem pěstí roztříští ceduli. Chvilku se na ni dívá a podívá se na mě.

„Synku, měl by sis vzít jednu z těch motorek, co tu ti psi nechali, najdeme ti jiný domov,“ pousměje se Áres.

Chvilku o tom přemýšlím, a pak usoudím, že to není nápad k zahození. Rozhlédnu se a z prachu zvednu černou motorku.

„Archeone, zůstaň, nařizuji ti to jako otec!“ upře na mě výhružný pohled. Proč to jen zní tak zoufale?

„Nikdy ses ke mně tak nechoval, tak mi nehraj na city. Kaine, být tebou, tak odjedu i se svým objevem, tahle vesnice pod vedením, tohohle, nemá valnou budoucnost,“ poradím svému nejoblíbenějšímu bratrovi a otočím se na Evana, který se upřeně dívá do stříbrného mobilu.

„Evane, jedeš?“ zeptám se ho. Podívá se na ně jako bych ho z něčeho vyrušil.

„Promiň zlato, mám další práci, já si tě pak najdu,“ usměje se, dojde ke mně a dá mi pusu. Připadám si, jako by mi vrazil nůž do zad.

„Nenajdeš,“ odpovím mu. Další z řady, co mě opouští.

„Vypadá to, že nesmrtelnost už nebudeš odmítat, co,“ ozve se Áres.

„To rozhodně ne, teď mám pro koho žít. Promiń Áre, tvoje rada přišla pozdě,“ uculí se a zmizí v domě, za okamžik se objeví s batohem přes rameno.

„Dej na sebe pozor Ashy,“ usměje se a vydá se pěšky na cestu. Je těžké se dívat, jak vás opouští vaše srdce. Nejraději bych ho spoutal pevnými řetězy a přivázal k sobě, ale k čemu by to bylo? Pokud mě skutečně miluje, najde mě, ať budu kdekoliv.

„Tak jedem,“ pousměje se Áres a nastartuje svoji motorku. Zaváhám jen na chvilku, než v davu najdu matčiny oči. Taky se přišla podívat, co se děje. Pak nastartuji a bez ohlédnutí vyrazím za Áresem. Ten, kvůli kterému bych zůstal, tam už stejně není.

 

 

 

O tři měsíce později

 

Ash

 

Zakleji, když se mi sloupek, který měl být jedním z mnoha a taky součástí plotu, rozštípne jako sirka. Vytáhnu ho a odhodím na pomalu rostoucí hromadě určené na podpal.

„Nemůžeš do toho dát míň síly? Tuhle jámu už děláš snad po dvacátý,“ zaslechnu brblání, dalšího poloboha, co se s ostatními ke mně přidal při budování hospodářství.

„Tak si to pojď zkusit sám, když jsi tak chytrý Eriku,“ prsknu a zmoženě pustím palici a opřu se o ni.

„Uhni motovidlo,“ zasměje se a vezme si palici. K mému, snad ještě většímu vzteku se mu podaří sloupek zarazit, na první ránu, aniž by rozštěpil dřevo.

„Takhle se to dělá,“ podá mi palici a jde si po svém. Nejraději bych po něm tu palici hodil, ale to bych asi rozzlobil boha ohně a mohla by mi shořet chalupa. Takhle si jen odfrknu a zasadím další sloupek.

„Mířit víc na střed, ne do boku,“ ozve se hlas, který jsem rozhodně nečekal. Zarazím sloupek a otočím se po hlase. Kousek dál, pohodlně opřený o sloupek stojí Evan. Vypadá to, že tam stojí už hodně dlouho.

„Teda zahrabal ses pěkně, dalo mi práci tě najít,“ usměje se a vydá se ke mně.

„Jak jsi mě našel?“podivím se.

„Víš, mám zvláštní dar hledat ztracené věci, u lidí mě to jde obzvlášť dobře,“ zasměje se, až ukáže nádherné zuby. Na víc už nečekám, pustím palici a prostě ho popadnu do náruče a políbím ho. No a co že všichni čumí, Evan je prostě můj sen i život, teprve když přišel, tohle místo připomíná domov!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

***

(Keiro, 10. 9. 2014 11:04)

Moc hezké :))) Já měla vždy slabost pro Árese (vůbec s tím nemá nic společného Áres z Xeny :D). Opravdu hezká povídka, povedla se Ti Aky. :)

Paráda <3

(-W-, 8. 9. 2014 16:44)

Překrásné <3
A nebude pokračování?
Tohle totiž má velký potenciál na krásnou sérii ;-)

nádhera

(tajnicka, 31. 8. 2014 14:25)

milujem tento typ párov - veľký (doslova) drsňák a jeho nevinná korisť:) úžasné spracovanie takže sa dá prehliadnuť že je to jednorázovečka :D určite sa všetci potešíme ak sa objaví niečo ďalšie :p

....

(kilia, 31. 8. 2014 9:17)

uzasne ako vzdy :) uz sa tesim na dalsie tvoje poviedky :D

wow...

(Hatachi, 30. 8. 2014 23:14)

To bylo moc pěkné.
Drsný Áres na motorce...úchvatná představa.
Jsem ráda, že i Ash našel svoje štěstí.

domov

(sisi/cteanr, 30. 8. 2014 1:57)

polobozi, bozi, drsný týpci, motorky :D a domov !' to je muj sen !:D úžasný námět mnohem úžasnější zpracování ":D možná jen to mohlo býti delší ? :D zasteskla si :D ale bylo to parádní !:) :DDDDD

:-)

(Lachim, 29. 8. 2014 22:48)

Nádhera. Musí to být jednorázovka?

...

(katka , 29. 8. 2014 22:38)

skvělé překvapení děkuji

....

(kana, 29. 8. 2014 21:47)

krásné, jsem ráda, že se dali dohromady, jen doufám že even už neodejde :-)

:)

(Lafix, 29. 8. 2014 21:31)

moc krásné :), povedla se ti :)