Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Proměna

5. 7. 2011

Proměna

 

Vidím jak Akira padá, jsem k němu asi nejdál, ale stejně se k němu nějakým zázrakem dostanu první. Už padá do propasti, když se vrhnu na zem a v poslední vteřině chytnu jeho ruku za zápěstí. Zřetelně cítím, že jeho kosti jsou trochu jiné než u člověka. Akira nechápavě zvedne hlavu a vytřeští na mě oči.

„Co to tu vyvádíš, štěně?“ zeptám se ho jemně a začnu ho tahat nahoru. Vypadá, jako by ničemu nevěřil. Vedle mě se objeví Ren a natáhne svou mohutnou hlavu vedle mě, opatrně sevře Akirovi rameno a začne tahat. I když se Ren snaží být jemný na Akirově rameni se začne objevovat krev. Společnými silami ho vytáhneme a já Akiru přitisknu k sobě.

„Náš dům je nedaleko, tam ho ošetříme, ano?“ ozve se Raven. Kývnu a vstanu. Akiru vezmu do náruče a jdeme k Ravenovi. Vážně jdeme nanejvýš deset minut a zůstaneme stát před dveřmi do zahrady, tak jak je tomu u nás, Raven otevře a nechá nás vstoupit, udělám dva kroku a strnu, přede mnou se doslova rozprostírá palác! Než se stačím, rozhlédnou líp a vzpamatovat se ze šoku, někdo do mě strčí a donutí jít dovnitř. Za mnou vběhnou vlci a běží někam za dům.

„Co čučíš, jak vajíčko ze skořápky,“ zavrčí Ren a prodere se kolem mě.

„Už chápu,“ pokývne hlavou a začne se rozhlížet.

„Tak pojďte nebo tu Akira vykrvácí,“ zaslechneme Ravena. Hned se zastydíme a vyrazíme kupředu. Slyším, jak Raven vydá pár příkazů a služky, jak se je rozběhnou splnit. Než dojdeme k hlavní budově a vyzujeme se, mě a Akirovi služky pomůžou, je v jedné místnosti všechno připraveno k ošetření. Jedna služka se vzdálí a rychle dovede starší ženu. Rychle se ukloním a omluvím se, že ji přiděláváme starosti.

„Napřed ošetříme raněného a pak se omlouvej,“ přeruší mě příkře a pokyne mi, abych ho položil. Odmítám ho pustit, tak ho i svléknu a zděsím se nad stavem jeho ruk, které jsou pořezány dlouhými úzkými čarami. Projede mnou osten provinění a hanby.

„Když Samuraj dopustí něco takového, je to ostuda,“ sekne paní pohledem po mě a Ravenovi, který taky zrudne hanbou.

„Mami já jsem neměl na vybranou,“ brání se Raven.

„Ovšem, že ne, ale stejně ses měl postarat, aby ke komisi nedošlo. A co se stalo s tímhle vlkem?“ otočí se na mě. Zatím, co ho ošetřuje, seznámím ji s celou věcí.

„Tohle za našich mladých let neexistovalo. Toho samuraje by někdo měl naučit způsobům,“ zavrčí paní.

„Nebojte, jeho vlk si ho už pohlídá a já se také umím bránit,“ ozve se za mnou Ren.

„Jsem Ria, tykej mi,“ usměje se paní, pak se na mě podívá a svolí, abych ji také tykal, poděkuji.

„Tak ty kousance nejsou hluboké, do půl hodiny zmizí,“ pousměje se Ria a přiloží na Akirovo rameno obklad. Nechápavě se na ni podívám.

„No co koukáš, rány se vlkům hojí rychle, hlavně takhle před proměnou. Pak bude mít hodně velký hlad,“ pousměje se Ria.

„Jo to vím,“ kývnu. Pousměji se při vzpomínce, jak tenkrát Ren hodně jedl, musel jsem rodiče žádat o dost peněz, maskoval jsem to, že potřebuji to a ono. Naštěstí se na kdejakou korunu nedívali.

„Mohl bych požádat o nějaké jídlo pro Akiru?“ zeptám se Rii.

„Jistě vedle už se připravuje oběd, ale máš pravdu Akio teď potřebuje víc jíst,“ kývne Ria a rychle rozkáže služce, ať donese polévku, ale i tak mi chvilku trvá než ji do Akia nasoukám.

„Promiň,“ zamumlá Akiro.

„Proč se omlouváš?“ zeptám se ho překvapeně.

„Dělám ti problémy,“ vzlykne Akira.

„Za ty problémy můžu já, měl jsem ti říct rovnou jak to mezi mnou a Renem je. Jen tak mezi námi, nechtěl bych ho, ani kdyby mi platili zlatými vejci, abych se o něj staral,“ zabručím smířlivě. Akiro se začne chichotat.

„No to je tedy pěkný, můj vlastní bratr mě háže přes palubu,“ zaskučí Ren.

„Jo přesně tak, už jsem se o tebe staral dost, teď ať se stará Raven, konečně budu mít aspoň trochu času pro nás,“ vypláznu na Rena jazyk.

„Jasně tati,“ zasměje se Ren. Absolutně ho nezajímá, že na něj vytřeštím oči. Ria se na něho nechápavě podívá a pak pro na mě. Mlčím, to ji mám říct, že jsem Rena prakticky vychoval sám? Znělo by to jako stěžování! Raven a Akira znají pravdu, to stačí. Raven naštěstí pochopí a řekne své matce, ať to nechá být, že je to naše záležitost.

„S tím vlkem byste měli zůstat tady, sice je zatím poledne, ale už se vysílil dost. Měl bys zavolat jeho rodině,“ vejde do místnosti Ravenův otec, musím říct, že vzbuzuje ohromný respekt. Ale nápad je to rozumný, napřed zavolám jeho bratru, pak jeho rodině, která je nadšena, že se to všechno urovnalo a nakonec babičce, která je natolik rozumná, že souhlasí, že Akira má přednost před vším ostatním a nakonec slíbí, že to urovná s ředitelkou. Poděkuju ji a zavěsím.

„Pojďte k obědu,“ pozve nás Ria. Poslechneme ji. Nikdo se nad tím nepozastaví a se pustíme do vynikajícího obědu.  Po obědě nás Raven odvede k sobě a povídáme, když Akira usne, přijde k nám Ravenův otec a vyzve mě na souboj, mám strach nechat Akiru samotného, tak ho donesu na verandu a položím na futon, který Ria poručí donést, jsem jí vděčný.

Meč, který dostanu musím obdivovat pochva je azurově modrá se stříbrným kováním a stejná je rukojeť, když ho vytáhnu vypadá to, jako by i samotná čepel tepala svým životem. Vůbec není těžký, jako meč, který mi půjčila babička.

„Jak se ti ten meč drží, není těžký?“ zeptá se mě Ravenův otec.

„Vůbec ne, neváží ani gram,“ pousměji se. Ravenův otec kývne a pousměje se, pak obejde půlkruh a nečekaně zaútočí, mám co dělat, abych jeho pohyby stíhal a odrážel. Čím déle bojujeme, tím jsou jeho pohyby pomalejší. Po nějaké době jsem schopný se nejen bránit, ale i útočit.

Pak udělá nějaký výpad, který nevidím, ale meč nejspíš anoa samočinně se pohne, poslechnu ho a čepele do sebe narazí. Je to úplně jiný pocit než s babiččiným mečem. Skoro cítím, jak se můj meč zachvěje škodolibou radostí, že jsme ten druhý zaskočili. Udělám pokus.

Zavřu oči a nechám se vést mečem. Čepele teď naráží na sebe v mnohem větším rytmu, najednou se ozve zařinčený a tichý chichot. Odvážím se otevřít oči a zjistím, že můj meč je na krku Ravenova otce. Na zlomek vteřiny se v čepeli odrazí spokojené azuritové oči. Usměji se a skloním meč.

„Tohle byla hodně dobrá práce, Saburo,“ pousměje se Ravenův otec a jde si pro meč.

„To pochvalte Asa, ne mě, byla to jeho zásluha,“ odmítnu chválu a vložím čepel do pochvy.

„Jak víš, že se ten meč tak jmenuje?“ zeptá se Ravenův otec, po tom, co se probere ze zkoprnění.

„Prostě mi to řekl,“ pokrčím rameny. Ničí mě představa, že ho musím vrátit.

„Nech si ho, je zbytečné vlastnit meč, který mě neposlouchá,“ pousměje se Ravenův otec. Zalapám po dechu.

„Přece mi ho nemůžete jen tak dát! Ten meč musí mít ohromnou hodnotu,“ bráním se.

„Meč má hodnotu jen pro toho, kdo s ním dokáže zacházet. Ty jsi první, se kterým spolupracoval. V jiných rukách to byl jen bezcenný kus kovu. Je tvůj,“ pousměje se Ravenův otec.

Ohromeně poděkuji.

„Ještě, ty jsi chodil do kenda?“ zeptá se mě Ravenův otec.

„Ne, tohle bylo podruhé, co jsem měl meč v ruce,“ přiznám. Ravenův otec se na mě podívá a začne se smát. Nechápu ho, ale nechám to být a jdu k Akirovi, který se probouzí. Vypadá líp než ráno.

„Co se …? Rozhlídne se zmateně po zahradě.

„ravenův otec mě vyzval k souboji, nechtěl jsem tě nechat samotného,“ vysvětlím mu klidně. Akira kývne a usměje se na mě.

„Měl bych jít domů,“ zamumlá tiše. Sednu si k němu.

„Dneska zůstane tady, tvým rodičům jsem volal, souhlasili.“ Pohladím ho a pak ho obejmu. Zavře oči a mlčky se podřídí, vůbec mu není dobře. Posadím si ho na klín a hladím ho, pamatuji si, že i Renovi pomohlo, když u něj někdo byl, nakonec mi usne na klíně.

„Doufám, že bude v pořádku, proměna dá sama o sobě zabrat, ale on se musí měnit zrovna před zatměním,“ povzdechne si Ravenuv otec. Ren měl aspoň dva dny na rozkoukání, ale Akiro… no uvidíme.

Akiru nechám spát do večeře, kdy do něj narvu aspoň polévku, pak ho nechám spát, aby si odpočinul, před hrůzou, která ho čeká. Absolutně obdivuji Rena, že se dokázal proměnit bez řvaní. Byl sice v šíleném šoku, ale dokázal si v palici uspořádat, že chce lidem pomáhat ne škodit.

„Při zatmění musíme pokrýt co největší oblast, zase se objeví vlkodlaci,“ začne se Ravenův otec zabývat tím nejhorším dnem. Odpoví mu kupodivu Ren.

„A proč s námi nevyžene všechny nezadané Samuraje? Měli by vědět, když se nějaký jejich vlk začne proměňovat ne?“ zeptá se Ravenova otce.

„To není špatný nápad, tak bychom mohli rozhodně snížit počet vlkodlaků, jenže jejich oči je prozradí a můžou je zabít dřív, než k nim dorazí,“ namítne Ravenův otec.

„Tak ať si nasadí barevné kontaktní čočky,“ napadne Rena. Podivím se, že mě něco tak strašně jednoduchého nenapadlo. Dokonce i Raven je zaskočený.

„Proč mě to nenapadlo?!“ zeptá se zaskočeně.

„Aby tě to napadlo, musel bys tu slámu, co ti čouhá z uší nahradit mozkem a ten zapnout,“ oznámí Ren svému samuraji vážně. Ravenův otec se pokusí úsměv skrýt za hrnek s čajem ostatní tak nenápadní nejsou.

„Tak to jsi mě urazil, už jsem si tam dal tři mozky…“ začne se bránit Raven.

„… Které se časem cvrkli a teď ti v té palici hrkají,“ doplní ho Ren.

„No aspoň vím, že tam něco mám. Teď ještě zbývá otázka, když máš takový perfektní mozek, jestli si v tom svém uklízíš od prachu,“ usměje se na Rena Raven. Renovi dojdou slova a já se složím smíchem, takhle ho ještě nikdy nikdo neusadil. Raven boduje.

„To by mě zajímalo, na co jsi tak šílený expert,“ zavrčí uraženě Ren.

„Na krocení tvrdohlavých vlků,“ poznamená Raven klidně.

„Tomu se říká náhoda, na ty někdo narazí jednou za tisíc let,“ zasyčí Ren.

„Asi bych si tě měl vystavit do galerie vzácných věcí, ty jsi totiž v tomhle směru unikát a slovu tvrdohlavost dáváš šestý rozměr,“ zasměje se Raven.

„Ty jsi blbý,“ prskne Ren.

„Děkuji ti, je těžké být blbcem, konkurence je strašně vysoká,“ baví se Raven. Ren se smrtelně urazí a přestane s ním komunikovat. Utřu si slzy od smíchu, tak tohle tu ještě nebylo. Jsem rád, že si s ním Raven poradí, každého jiného totiž dost odradí jeho jedovatost. Začínám mít pocit, že Raven je rozumnější, než vypadá.

Renovi stejně dlouho nevydrží být smrtelně uražený, zvlášť když vidí, že Ravenovi je to šumafuk a klidně se baví s rodiči. Udělá to tak, že mu sní masové kuličky ze špejle, zatím, co se Raven se baví s otcem. Jemu to, jak se zdá, neunikne a nevadí mu to. Když je renovi dlouhá chvíle, vezme jednu větší špejli a začne na ni nabodávat kuličky hroznu. Raven se s omluvou zvedne a donese mahjonk. Renovi zajiskří oči a za chvíli hrají všichni. Hraje se o kuličky, oněch hroznů, za pár hodin se před Renem hromadí hrozny na třech talířích a to ještě ‚platidlo‘ ujídá o sto šest. Raven nad tím jen vrtí hlavou.

Ve čtyři vyjde měsíc a Ren se promění ve vlka, u něj je to tak rychlé, že stačí mrknout a ten okamžik propásnete. Znovu všechny ohromí jeho čistě bílá srst, která se ve svitu stříbrně leskne. Dokonce se snaží najít nějaké místečko, kde má šedé značení, nenajdou nic.

Pak na zahradu přiběhne druhý vlk a za ním vejde, Jasmíne.

„Dobrý večer,“ usměje se a podívá se na Rena.

„V životě mě nepřestane udivovat, že nějaký vlk nemá šedé znaky,“ zavrtí hlavou a pohladí svého vlka. Všimnu si, že i on má zespodu na krku pár tmavých chlupů. Když si ti dva vlci vedle sebe stoupnou, všimnu si, že Ren je asi o palec vyšší.

„Jeho rodokmen se musí táhnout k prvním samurajům, v jeho případě k prvním vlkům, jinak to není možné,“ zabručí Ravenův otec.

„Nevím, nikdy jsme svůj rodokmen nezkoumaly, babička je Samuraj,“ odpovím zamyšleně. Nikdy mě jeho zvření, ani velikost nepřekvapili.

„Určitě, jinak by se nedokázal proměnit ve dne, už to ukazuje na jednoho z prvních vlků,“ poznamená Raven.

„Máš štěstí, Ravene, mělo se za to, že potomci prvních vlků nepřežili,“ poznamená Ravenův otec.

„Já věřím na osud,“ pousměji se a pohladím Akira.

„Budu taky takhle vypadat?“ zeptá se Akira váhavě.

„Jak takhle?“ zeptám se ho.

„Jako Ren, taky bych chtěl mít čistě stříbrnou srst,“ poznamená Akira.

„Nikdo neví, jakou ten vlk bude mít srst, kromě Rena má každý vlk aspoň nepatrný znak,“ odpoví Renův otec.

„Nejspíš proto, aby si je samurajové nepletli,“ uculí se Ren.

„Ještě, že to vím, Rene co kdybys řekl tomu, že abych si tě nepletl, ti na krk uvážu růžovou mašličku,“ uculí se Raven. Renův výraz zkamení a pak ho nahradí takové zděšení, že se musíme smát. Podobným špičkováním strávíme celý večer až do půlnoci. Po půlnoci začne měsíc svítit intenzivněji a Akirou proběhne první křeč. Vezmu ho do náruče a zanesu ho na přímé měsíční světlo a zůstanu u něj.

Je to neskutečný zážitek, kdybych to měl přirovnat, asi bych to přirovnal k tomu, když se rodí nový život.

Měsíční světlo Akirovi pomůže v proměně a za nedlouho přede mnou stojí, na chvějících se nohách Akiro ve vlčí podobě a rozhlíží se zděšeně kolem. Není tak vysoký jako Liem nebo Ren, ale i tak má v kohoutku dobrý metr a deset centimetrů. Je nádherný, je skoro úplně býlí až na proužek na plecích.

Když si trochu zvykne na novou podobu, naučíme chodit, nebo spíš naučíme, protože Ren má na něho pár trefných poznámek, které mu kupodivu pomůžou. Nakonec i mě dojde trpělivost a usadím Rena jednou a konečně.

„Rene, okamžitě přestaň nebo jim řeknu, že jsi zadní nohu strkal před sebe a chtěl jsi chodit po dvou,“ zavrčím na bratra. Ten se stulí v rohu a pokusí se být neviditelný, moc mu to nejde.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář