Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Dárek v závěji

24. 12. 2011

Dárek v závěji

 

Takže se stěhujeme, to jsem si mohl myslet, jen jsem doufal, že to nebude moc daleko a ne skoro na druhé straně Japonska. Vlčí vesnice, samozřejmě v překladu, to tam pobíhají vlci? Nejspíš, všechno už je tam, veze se jen zbytek oblečení.

„Tak jak se těšíte?“ otočí se táta na nás. Je pyšný na své umění, že dokáže řídit poslepu. Jen si odfrknu a otočím se k okýnku.

„Dávej pozor,“ zaječí Moe na tátu s očima vytřeštěnýma na silnici. Táta se otočí a začne zuřivě brzdit. Těsně před úplným ubrzděním měkký náraz.

„Pane bože, pane bože,“ začne mlet táta, ale to už vyskočím z auta a jdu se podívat, co jsme zrazili. V ten moment k autu přiběhne kluk s dlouhými černými vlasy a jedním pohybem, zpod auta, vytáhne bílého vlka. Začne ho vyděšeně prohmatávat, jestli mu něco není. Vlk pootevře oko, a když se k němu černovlasý skloní, vlk ho rošťácky kousne do nosu.

„Ty idiote, víš, jak jsi mě vyděsil?“ zaječí na vlka, který jen sklopí uši a smutně se na něho podívá. Černovlasý si povzdechne.

„Nic tě nebolí?“ zeptá se mírněji, pak začne prohmatávat přední nohu.

„Co se stalo?“ zabrzdí za námi další, větší auto, které má boku napsáno veterinární správu.

„Goro díky bohu, tohle hovado ho srazilo, když se koukal dozadu místo na cestu,“ zavrčí černovlasý kluk.

„Jak jsem měl vědět, že se tu zvěř potuluje po silnici?“ začne se bránit táta.

„Půl kilometru zpátky, je značka, která na to upozorňuje, mimochodem jste jel víc než povolenou rychlostí, to nemluvím o tom, že jste nedával pozor na silnici, jinak byste viděl, že vás stavím! Řidičský průkaz, technický průkaz vozidla!“ ozve se naštvaně, otočíme se a vidíme k nám kráčet muže, který je viditelně správcem, nedaleko musí být rezervace, pokud v ní už nejsme. Tentokrát to otci neprojde. Podívám se na něho a vidím, že viditelně zkrotl. Ten muž taky budí respekt už svým vzhledem.

Táta hned poslechne a začne se omlouvat.

„Nový a už děláte problémy, máte přezuté gumy?“ podívá se na tátu správce.

„Ne na co? Ještě není sníh,“ pokrčí táta rameny.

„Jenže milý zlatý, tady jste v horách ne ve městě, tu během noci může být ledovka a třicet centimetrů sněhu ani nemrknete, to nemluvím o lavinách. Takže vy uděláte následovné, dole ve vesnici je autoservis, kde si necháte přezout gumy a příště budete dávat pozor na značky, rychlost a silnici, jestli si nebudete dávat pozor, můžete být obviněn z neúmyslného zabití. Teď vás pokutovat nebudu, protože jste tu nový, takže to berte jako přátelské upozornění,“ vrátí mu správce doklady a obrátí se ke skupince. Podívám se na tátu, který vypadá jako opařený vodou. Takovou sprchu ještě nedostal.

„Kaoru, jak na tom Yuki je?“ zeptá se správce.

„Mě by udivilo, kdyby ten ztřeštěnec měl víc než škrábanec. Má víc štěstí než rozumu, což se mu neustále hodí,“ prohodí bělovlasý kluk a vlka, který mu stojí vedle nohy, podrbe mezi ušima.

„Tak nějak, vypadá to, že má naražená žebra, jak do něj vrazilo auto, ale jinak by měl být v pohodě, v ordinaci ho pořádně prohlédnu,“ vstane veterinář.

„Tak pojď ty trdlo,“ vezme vlka černovlasý kluk a zamíří s ním k veterinářovu autu.

„Goro, není tu Kimi,“ zařve

„Mě snad omyjí, Kimi, kde jsi, ty blbe?“ zaječí a zpod nízkého rostu, vykoukne hnědý vlk, který lehce zavrčí.

„No tak promiň, miláčku a naskoč do auta, než něco pojede,“povzdechne si veterinář.

„Vy tu máte zoofily?“ zděsí se táta. Veterinář se podívá na tátu a začne se z plného hrdla smát, taky není jediný, kdo se baví.

„Nesuďte, když nic nevíte,“ poznamená veterinář a jde ke svému autu. Nasednu do auta a počkám, až nasedne lehce otřesený táta. Pak se rozjede, ale o dost pomaleji a už nemluví, dokud nedojedeme domů, tedy do nového domu. Je to obrovský patrový dům. Poprvé mám mít svůj pokoj.

Pomůžu poodnášet  věci rodičům a pak se pustím do svých věcí, během pár hodin to mám hotové a vyhlédnu z okna.

Zrovna tam jde černovlasý kluk s bílým vlkem, který jde vedle něho. Zdá se, že černovlásek na vlka, cosi křičí, protože vlk jde se svěšenou hlavou. Po nějaké době se k němu otočí šedý vlk, který jde vedle bělovláska a něco zavrčí. Zavrčení jde slyšet až sem. Nakonec zmizí v krajním domě přes cestu. Nechápu, jak lidé mohou nechat hrát děti na ulici, když se tam toulají vlci? Podívám se na hodiny a seběhnu si udělat něco k večeři, pak se osprchuji a zalehnu, jsem unavený.

Ráno se probudím šokem, zdál se mi jeden šílený sen, že jsem s těmi vlky nejlepší kámoš a, že žiji u jednoho kluka, kterého jsem ještě neviděl, taková blbost. Ještě větší blbost byla, že se ti vlci měnili v lidi. Kde jsem mohl vyplodit takový idiotismus? Jde to se mnou z kopce. Obléknu se a po snídani běžím do nové školy. Rodiče už jsou dávno pryč bratr taky.  Trochu bloudím, než ji najdu a hned za branou se zarazím, je tam skupinka kluků, i když je strašná zima jsou jen v mikinách, jako by zima šla mimo ně. Nejvíc mě zaujme brunet s čokoládovýma očima. Zdá se mi, že vycítí pohled a podívá se směrem ke mně, taky se viditelně zarazí. Po chvíli se otočí celá skupina a zabodnou do mě oči. Černovlasý pak něco prohodí a jdou do školy, vypadá to, že je vůdce nějaké bandy. Zamířím do ředitelny, potom do patra do učebny, kde se představím. Učitel mě posadí k brunetovi, co se mi líbí.

„Naoe, ukaž mu, kde jsme skončili, ať si opíše rozvrh a tak. Prostě ho máš nestarosti, jinak pokračujeme, takže se utište,“střelí pohledem po třídě, která zmlkne. Během hodiny se nemůžu soustředit na vyučování neustále vyrušován jeho blízkostí, to mám za trest, pomyslím si. Zvonění, které protne ticho školy, jen uvítám.

„Jednou z toho zvonku ohluchnu,“ zavrčí kluk vedle mě.

„Není tak hlasitý,“ namítnu. Požádám ho o rozvrh. Bez problému mi ho dá a já musím obdivovat krasopisné drobné písmo.  Nakonec mě provede po škole, nakonec to vezme popořadě, takže v tom zmatek nemám.

„Já…nechtěl bys jít na kávu nebo na čaj?“ osmělím se na konci vyučování. Podívá se na mě se smutným úsměvem.

„Moc si toho vážím, ale pro teď musím odmítnout, bratr má něco s nohou a musím na něho dohlídnout, nebo se to ještě zhorší. Příště přijmu rád,“ usměje se a odchází. Je mi z toho smutno.

„Počkej, jak se jmenuješ?“ křiknu za ním, když se vzpamatuji z odmítnutí. Myslím, že už mě ani nemůže slyšet, ale stejně se otočí a podívá se na mě.

„Naoe,“ zakřičí na mě a zmizí v davu. Jak může mít tak nádherný kluk tak nádherné jméno?

„Tak vypadá to, že konečně došla řada i na Naoa,“ uslyším spokojené zabručení. Otočím se a tam uvidím onu skupinku. Zdá se mi to nebo spolu chodí i mezi sebou. Nezdá! Černovlasý objímá bělovláska s krátkými vlasy a žlutýma očima. Kluk co je mu podobný drží za ruku kluka s dlouhými býlími. Zbytek se zdá být nezadaný. Co je tohle za město? Zavrtím hlavou. Jistě, já jsem také gay, ale není tohle přehnané?

„Kimi, neodvažuj se!“ okřikne černovlásek malého kluka, ten musí chodit tak do prváku, jestli vůbec sem chodí. Podle věku bych ho odhadoval na devět.

„Když mě je zima,“ fňukne kluk.

„A kde máš bundu?“ zeptá se černovlásek naštvaně.

„Doma, ráno taková zima nebyla,“ našpulí klouček pusu.

„Jasně, že nebyla, když jsi měl kožich, už dva dny se schyluje k bouři,“ zasměje se ten s krátkými vlasy.

„Yuki zklidni se. Ne, aby tě zase napadlo běžet ven, když to víš a už vůbec ne do hor, myslím, že ta loňská lavina ti stačila ne?“ probodne černovlasý svého kluka ostrým pohledem, ten se v zápětí zatváří jako svatoušek. Vážně bych mu to nevěřil. Zdá se mi, že ten černovlasý taky ne, zamumlá něco v tom smyslu, že ho uváže na řetěz a klukovi podá svoji bundu. I pod volným svetrem vidím, jak mu hrají svaly. Musí mít ohromnou sílu.

Všimnou si, že je sleduji a rozběhnou se pryč, chci je sledovat, ale jsou po čertech rychlí, za chvíli jsou pryč a mě pekelně píchá v boku.

„Jsi v pořádku?“ ozve se za mnou starostlivě. Otočím se a uvidím Naoa s pěti vrchovatými tašky jídla.

„Jo, pokusil jsem se dohnat tu skupinu, ale zmizeli mi,“ pokrčím rameny. Na Naově tváři se objeví usměv.

„Příště to vzdej rovnou a ušetříš si plícní kolaps. Uvidíme se zítra,“ usměje se, vezme tašky jako by nic nevážili a vydá se vesele z městečka. Nabídku na pomoc polknu, ten by mě unesl nejspíš jedním prstem. Povzdechnu se a otočím, trochu se leknu, když zjistím, že se dívám přímo, do hrudi černovláska.

„Proč jsi nás sledoval?“ zeptá se klidně, ale uslyším varovný podtón.

„Kaoru nech ho, je tu nový a chce se s někým kamarádit. Vzpomínáš, jak to bylo s námi hlavně s Toru,“ pousměje se bělovlasý.

„Na to se Yu nedá zapomenout, ale u tebe jsme si byli jistí, že jsi… no nechme to. Nechceš s námi na vyhlídku? Slibujeme, že nebudeme utíkat,“ usměje se na mě černovlasý. Při tom sebou trhnu, v jeho úsměvu je něco dravého, nebezpečného, jako byste si chtěli pohladit rozdrážděnou šelmu.

„No… já… rozmyslím si to,“ dám se na ústup.

„Vyděsil jsi ho,“ zaslechnu obviňující tón některého z kluků.

„Nechte ho, když bude chtít, přijde ve čtyři na rozcestí za městečko,“ promluví další dost hlasitě, abych to slyšel. Když se ohlédnu, jsou všichni pryč. Povzdechnu si a jdu domů. Máma je z městečka nadšená já taky jenže…

 O půl čtvrté se vzchopím, převléknu se do oteplených kalhot flanelové košile a seběhnu dolů.

„Mami, pár kluků mě pozvalo na vyhlídku, měl bych se vrátit do sedmi,“ nakouknu do kuchyně.

„Jsem ráda, že sis našel kamarády, Wane, užij si to,“ usměje se na mě máma. Usměji se, obleču si starší bundu a teplé staré boty. Nové je mi líto zničit, bůh ví, kam půjdeme. Vyběhnu z domu, musím se pár lidí zeptat, než najdu to správné rozcestí.

„A hele už jde“ otočí se ke mně kluk se světle hnědými vlasy, je plnou váhou opřený o staršího kluka, kterému jako by z oka vypadl.

„Akeno, nevrtej nebo tě Naoe zakousne,“ uchichtne se kluk za ním.

„Zakousnu vás oba, jestli toho hned nenecháte,“ ozve se za mnou sympatický hlas, až sebou trhnu.

„U Akena, by to šlo, ale u Liaha? Jak to chceš udělat?“ zeptá se další se skupinky. Nejspíš je to soukromý vtip, protože celá skupinka se začne chichotat, vlastně ne celá, až na Kaoru a Yukiho, ale to jen z toho důvodu, že se pokoušejí sníst navzájem!

„Vezmu si motorovou pilu,“ odsekne Akeno, skloní se, uplácá z bahna kouli a hodí ji na Kaora, který záhadně uhne a konečně se odtrhne od Yukiho.

„Tak všichni? Tak jdeme, pak nás máma pozvala na kakao a domácí vánočku udělala jich hodně,“ uculí se Kaoru a s rukou v ruce Yukiho vyrazí po sotva znatelné stezce. Kdybych nešel v hloučku, zaručeně se ztratím, pak přijde na řadu velký kopec. Občas se mi smekne noha, ale pokaždé mě zachytí Naoe, jako by to tušil.

Nahoru dojdu celý uřícený a zničení, ale sotva se podívám z vyhlídky, strnu úžasem. Nejenže mám jako na dlani naše městečko, ale i sousední dvě lesy a nejspíš opuštěnou farmu bokem. Všechno je zahaleno do šarlatové, oranžové a žluté záře zacházejícího slunka.

Všichni mlčí a jen se kochají nádherou. Je to skutečné úžasné a to i po tom, co se vše oděje do modročerné tmy, protože na obloze vyskáče tolik hvězd, že i s měsícem ozáří vše kolem.

Mohl bych tu zůstat navěky, skutečně!

„Pojďte, než se ještě víc ochladí. Naoe, Akeno, Liahu, dejte na našeho človíčka pozor a opatrně dolů,“ poruší posvátné ticho  Kaoru. Je mi líto, že musím vyhlídku opustit.

„Jmenuji se, Wane,“ zamračím se.

„Máš pěkné jméno,“ usměje se Naoe. Ucítím, jak se mi do tváří nahrne krev, a děkuji bohu, že je tma a nikdo nic nevidí.

„Opatrně pojď, budu ti říkat, kam máš dát nohu, abys nesletěl,“ promluví Akeno. V ten moment mi dojde, že musí ve tmě vidět perfektně.

„Co jste zač?“ vyhrknu.

„S tím se teď netrap a dávej pozor nebo budeš na kaši,“ napomene mě kaoru. Mlčky poslechnu. Jestli cesta nahoru byla strašná, dolů v naprosté tmě je doslova horor! Nejednou mě musí zachytit tři páry rukou, abych nesletěl, ani nechci vědět jak moc je to vysoko.

„Je to stavěné spíš pro vlky než pro lidi,“ zřetelně zavrčí kluk s býlími vlasy. Nakonec se po nekonečné době dostaneme na zem a já si oddychnu.

„Tak hurá, neboj, při nejhorším, bych tě chytl,“ podívá se na mě Kaoru a rozhlídne se.

„Yuki?“ křikne a k němu přiběhne bílý vlk. Kaoru ho pohladí a vyrazíme na cestu zpátky. v jednu dobu se bílý vlk dostane do světla měsíce a já slyším, jak zalapám po dechu. Jeho srst je najednou z pravého stříbra.

„Kdo jste? Proč se ti vlci jmenují jako lidé?“ zeptám se.

„Je docela chytrý, ale ne moc. Řekneme mu to Kaoru?“ otočí se jeden z kluků, kterého neznám k černovláskovi. Jako by na tom záleželo!

„Nevím, budeš mlčet? Neřekneš to nikomu?“ otočí se na mě Kaoru.

„Mám ti to snad odpřísáhnout?“ odseknu. Nechápu, proč je to pro ně tak důležité, abych mlčel.

„Ano,“ odvětí klidně Kaoru. Co mám tedy dělat? Odpřísáhnu mu to.

„Tvá otázka?“ zeptá se Kaoru.

„Jako bych se už neptal! Kdo vůbec jste! Lidi rozhodně ne,“ prsknu. Všichni se na sebe podívají.

„Podle čeho tak soudíš?“ zeptá se Kaoru. Dusí v sobě smích.

„Na lidi jste moc rychlí, silní a prostě vyzařuje z vás něco nelidského,“ rozkřiknu se.

„Ty jsi zase na člověka moc bystrý, být takových víc, jsme dost ohrožení. Máš pravdu jen napůl, kromě lidí jsme i vlci. Nepatříme ani mezi vás ani mezi ně,“ podívá se na mě Kaoru. Doslova na něho zůstanu zírat s otevřenou pusou. To myslí vážně nebo si ze mě dělá prdel?!

„Vy si ze mě děláte prdel,“ vydechnu a zírám přímo na Naoa, který se na mě smutně podívá a před mýma očima se promění v nádherného vlka, jeho srst je temně šedá s lehkými odstíny hnědé. Zařvu.

Takový šok si neumíte představit. Rukama si vjedu do vlasů a celý se schoulím, do jakého si klubka.

„Prosím neubližujete mi,“ zašeptám.

„Jsi padlý na hlavu? Co si myslíš, že jsme?“ zaječí Kaoru. Opatrně vykouknu mezi lokty.

„Vlkodlaci?“ špitnu. V prvním momentě mám pocit, že se Kaoru sklácí jako špalek.

„Ještě jednou tohle řekneš a tu palici ti fakt ukousnu! My jsme vlci, ne vlkodlaci! Rozdíl mezi námi je, že nežereme lidi a neměníme se jen za úplňku, ale kdy chceme! Nebo si myslíš, že teď je úplněk?“ zaječí na mě a ukáže na měsíc, který nedorostl ani do poloviny.

„To jste všichni vlci?“ zeptám se už klidněji. Nějak mě skutečnost, že není úplněk, uklidnila.

„Ne, všichni ne, Liah je drak,“ povzdechne si Kaoru. Znovu na něho vytřeštím oči.

„A jsi normální?“ vyjede ze mě rychleji, než se stačím kousnout do jazyka. Ozve se chichot. Stříbrný vlk vedle Kaora se začne docela lidsky smát. Tedy vypadá to, že se směje.

„Klid můžu potvrdit, že propustku z blázince nemá,“ zabublá kluk, ale vydrží, ostatní takové štěstí nemají, aspoň ne část.

„Což ovšem nezaručuje, že není blázen,“ drcne si bělovlásek.

„Saito,“ zavrčí varovně Kaoru, který má nejspíš zábavy na svůj účet dost. Kluk jménem Saito viditelně zkrotne. Pozornost se opět obrátí na mě. Všimnu si, že Naoe se ke mně přiblížil a v prvním impulsu se od něj odsunu. Naoe sklopí uši a v dalším momentě je pryč.

„Tak to ti vážně gratuluji, to se ti něco povedlo! Toru, prosím tě doprovoďte ho domů,“ otočí se na dvojici kluků. Kývnou a Toru mě beze slova zvedne a táhne pryč.

„Wane, přísahal jsi, zkus to porušit a najdu si tě. Byl bych rád, kdyby ses nám vyhýbal a k Naoemu se nepřibližuj.“ otočí se na mě Kaoru s chladnýma očima. Kývnu a v té mě se nechám vést domů. Tam mi ani jeden dokonce neřekne ani ahoj a zmizí ve tmě, zaslechnu jen rychlý rytmus tlapek. Tak jsem to zbabral, v jediném dni jsem získal a ztratil jediné kamarády a navíc i potenciálního kluka. Nejsem já dement?

Zítra to musím napravit, ze všeho nejdřív se musím omluvit Naoemu.

 

Zítra ráno vstanu dřív a do školy jdu se sestrou. A u brány počkám celou smečku kromě Liaha. Usměji se na Liaha, který na mě třeští oči a pak se někam rozběhne. Nechápavě se za ním dívám, když se podívám na Kaoru, jako bych se díval do ledovce, pochopení nespatřím ani u ostatních.

Vůbec netuším, co se děje.

Ten den sedím v lavici sám a i další den a tak to jde, dokud se listopad nepřekulí do prosince. Tehdy přijde Naoe, jako duch. Skoro se ho leknu.

„Jsi v pořádku, Naoe?“ zeptám se ho.

„Jako by tě to zajímalo, buď tak hodný a dej mi pokoj,“ zavrčí na mě Naoe.

„Co jsem vám udělal? Jasně moje reakce u skály nebyla moc přiměřená, ale nemyslím si, že bych si zato vysloužil naprostou ignoraci. Ještě jsem se tě chtěl zeptat, jestli se mnou půjdeš na ten čas.

Naoe dosedne a podívá se na mě, jako by mě viděl poprvé.

„To snad není pravda. Napřed ode mě couváš, jako bych měl prašivinu, pak se tu promenáduješ s holkou a ještě máš tu drzost se mě zeptat, jestli s tebou nepůjdu na rande? Tak to je vrchol. Buď tak laskavý a dej mi pokoj nebo se fakt neznám!“ vyštěkne na mě, zvedne se a odejde do prázdné lavice.

„Cože? O jaké holce to mluvíš?“ otočím se za ním nechápavě. Ani mi neodpoví. Zatraceně o co tu vůbec jde? O přestávce je sice zastihnu, ale podívají se na mě takovým pohledem, že radši vyklidím pole. Po škole mi zdrhnou a to se za nimi ženu přes půl městečka. Vzdám to u kašny a snažím se chytit dech s rukou na boku, kde mě pěkně píchá. Zatraceně mám kondičku na nic!

Vyhýbají se mi, jak jen to jde, až den před vánoci se mi podaří odchytnout Yukiho o samotě. Chytnu ho za ruku, aby mi neutekl.

„Musím s tebou mluvit,“ už zoufale.

„Tak co chceš?“ zeptá se mě a vytrhne mi ruku, na jejímž zápěstí uvidím jizvy po něčem ostrém.

„Co se s vámi děje? Skoro dva měsíce se snažím s vámi promluvit a vy se mi vyhýbáte jako čet kříži. Je jasné, že jsem to u té skály přepískl, ale prostě jsem byl v šoku. Vůbec nechápu, co vám přeletělo přes nos a ještě k tomu Naoe,“ spustím na Yukiho, který na mě zírá více méně překvapeně.

„Nám ale nejde o skálu, na tyhle reakce jsme zvyklí, tedy pokud se rozhodneme to někomu říct. Jen ti nedokážeme odpustit, jak ses zachoval k Naoemu, to si prostě nezaslouží. Jednu dobu ho zveš na Rande a pak si přijdeš s holkou. A ještě ho pozveš znovu, aniž by ses s tou holkou přestal bavit!“ vyjede na mě. Zůstanu na něho zírat jako by mi řekl, že se měním. Jo vím blbé přirovnání.

„S jakou holkou?“ zeptám se ho nechápavě.

„S jakou? S touhle, dokonce si ji vodíš domů!“ zabodne prst do vzduchu za moje rameno. Zvědavě se otočím a uvidím Moe, která se loučí s klukem.

„To snad nemyslíš vážně?! To je moje segra! Já jsem gay,“ zaúpím. Tentokrát na mě zůstane hledět Yuki.

„Vážně? Nejste si moc podobni,“ řekne zaraženě.

„To ne, ale klidně se ji můžeš zeptat, nejspíš by ti řekla, že s takovým idiotem jako jsem já, by nechodila,“ uchichtnu se.

„A proč jsi mu to k čertu neřekl?“ zaječí na mě Yuki vyvaleně.

„A kdy můžeš mi říct? Kdykoliv jsem s ním nebo s vámi chtěl mluvit, buď jste se vypařili jako pára nad hrncem nebo jste mě dočista ignorovali,“ fňuknu sarkasticky.

„No tak to je průser, musíš mu to co nejdřív říct. Doufám, že máš orientační smysl, nakreslím ti plánek, kde bydlí,“ vydechne Yuki a hned se pustí do kreslení. Má docela talent. Poděkuji, zaběhnu s nákupem domů a vyběhnu ven, kde lehce začal padat sníh. Nakonec se oslepený sněhem dostanu do lesa, že netuším, kde jsem. Zoufale se rozhlédnu a přemýšlím, kdy se lehké sněžení proměnilo v bouři. Jediné, co vím je, že nemůžu zastavit, jinak zmrznu. Nakonec stejně sletím a nedokážu se postavit. Jediné, co uvidím, než konečně omdlím, je vlčí hlava.

„Naoe.“ Zachraptím a vzdám se.

 

 

Zrovna dělám pro nás večeři, když se dovnitř, Trie přiřítí jak velká voda. Ostatním jsem řekl pravdu hned na začátku prosince a nelitoval jsem, vzali to v klidu, jen mě politovali kvůli úmrtí dědy. Je fajn mít takové přátelé. Bohužel ne na dlouho, po tom fiasku s Wanem jsem se rozhodl na Nový Rok proměnit ve vlka a zůstat tak. Peníze odkážu klukům.

‚Hned všeho nech a hned pojď se mnou,‘ zavrčí na mě.

„Trie, dělám…“ začnu se bránit.

‚Říkám, ať toho necháš a jdeš se mnou,‘ zavrčí bratr. Povzdechnu si, pokud to říká takhle. Vypnu sporáky, jídlo dám bokem a běžím za bratrem, stěží se stihnu obout a hodit na sebe bundu. Ve sněhu to mám těžší než on, ale stačím mu. Dovede mě k nějakému ležícímu tělu v závěji. Zatraceně, kterého krypla tohle napadlo?!

„Halo, jste v pořádku?“ otočím tělo k sobě a ztuhnu. Co tu dělá, Wane?!

„Wane, ty blbečku, co tu děláš?“ vydechnu a snažím se ho probrat.

‚Proč ho nevezmeš napřed domů?‘ podívá se na mě Trie.

„Občas nemáš zlé nápady, bratříčku,“ usměji se a bez problému vezmu Waneho do náruče a nesu ho domů. Ke konci se mi dost pronese, nevím kolik váží, ale péřová bunda a boty dost. Se supěním ho donesu do své postele, do schodů ho fakt nevytáhnu, a začnu ho svlékat. Když je ve spodním prádle a já přestanu obdivovat jeho postavu, přikryji ho.

„Naoe, byl to omyl,“ zaskučí, Wane. Zarazím se. O jakém omylu to mluví?

„Promluvíme si, až se probudíš jo? Pak mi ten omyl vysvětlíš,“ usměji se a opatrně mu vytáhnu ruku ze sevření. Musím ještě dovařit večeři. Odběhnu do kuchyně a dodělám večeři. Zajímalo by mě, o jakém omylu mluvil. Sotva sednu ke stolu, rozezvoní se telefon, chňapnu po něm.

„Co je Kaoru, zrovna jsem se chystal jíst,“ štěknu do něho.

„Wane se ztratil, zřejmě ještě před vánicí,“ spustí do telefonu Kaoru.

„A něco co nevím, abys mě nezdržoval od večeře?“ zeptám se podrážděně.

„Huh víš?“ změní se Kaorův hlas z naštvaného na překvapený.

„Jo právě mi leží v posteli, Trie ho našel,“ oznámím mu. Divím se, že v téhle vánici jde mobilní připojení.

„Fajn, oznámím to. Naoe, promluv si s ním, šlo vážně o velký omyl. Jinak tohle sněžení má být tři dny takže zasněžené vánoce,“ popřeje mi a přeruší spojení.

„Zatraceně, o čem zase mluvil?“ povzdechnu si a vypnu spojení. Po chvilce toho přemýšlení nechám a dám se do studené večeře. Je nechutná!

Dojím a jdu se podívat na maroda, který si hoví v mé postýlce. Má o dost lepší barvu a také už je mu tepleji, na omrzliny taky nic nenasvědčuje.

„Promiň,“ ozve se, Wane. Překvapeně se na něho podívám.

„U té skály, já jsem byl v mírném šoku, nechtěl jsem se vás dotknout,“ podívá se na mě smutně.

„To je v pořádku, pak nám to došlo, kdo je ta holka?“ zeptám se. Prostě to musím vědět.

„Ta blondýna, co se s ní bavím?“ zeptá se a usměje se. Přikývnu.

„Moje ségra Moe. Je fakt, že na sourozence nevypadáme, ale je to skutečně tak. Ségra je o starší o pár minut,“ začne mě ujišťovat, Wane. Zírám na něho jako idiot. Ségra?

„Ty mi chceš namluvit, že ta holka, která vůbec nevypadá, jako tvoje ségra je tvoje dvojče?“ zeptám se ho jako pitomec.

„Jo, já tvrdím furt, že nám ji v porodnici vyměnili, mimo to holky mě vůbec nepřitahují,“ knokautuje mě dalším faktem, po kterém sednu na zadek a hledím na něho jako debil. Je pravda, že ve škole se s holkami nebavil buď vůbec, nebo s nimi prohodil jen pár slov. Dokonce Yuki se ptal, jestli je vůbec na holky, ale tenkrát jsem to ignoroval.

„Ty si děláš srandu,“ vydechnu zděšeně.

„Ne nedělám, v bundě mám peněženku, klidně se tam podívej, jsme tam i se ségrou,“ zamračí se, na mě Wane. Poslechnu ho a skutečně tam najdu fotku jeho, jeho ségry a jeho rodičů.

„Promiň, já jsem myslel…“ začnu.

„Jo vím, co sis myslel, ale došlo mě to, až když to na mě začal řvát Yuki,“ zachechtá se, Wane.

„Yuki?“ nechápavě se na něho podívám.

„Jo drapl jsem ho až dnes, to on mi řekl, kde bydlíš,“ kývne, Wane.

„Já toho zatroleného vlka zakousnu, do prdele, on netuší, že jsou teď často vánice? To není vlk, to je kalamita!“ povzdechnu si. Mezi námi já ho udusím vděčností, jinak bych to s Wanem neurovnal a já po novém roku běhal jako vlk. Ta druhá možnost, že bych byl s Wanem, až do konce života, se mi líbí víc.

„Nezlob se na něho, on to myslel dobře, ale asi jsem se spletl v plánku,“ pokrčí Wane rameny.

„On ti nakreslil plánek?“ vyvalím na Waneho oči a pak se dám do smíchu.

„Jo co je tu k smíchu?“ zeptá se mě, Wane.

„Yuki je vlk s nejhorší orientací jakou jsem kdy viděl, je div, že tě neposlal do skal,“ dostanu ze sebe. Wane na mě vyvalí oči.

„Myslel jsem, že vlci mají dobrý orientační smysl,“ zamrká.

„Yu je čestná výjimka, to mi věř,“ usadím ho.

„Dobře, tak tohle jsme si vyjasnily, tak se tě zeptám. Chceš se mnou chodit?“ podívá se na mě Wane. Smích mě okamžitě přejde.

„Tobě nevadí, že jsem vlk?“ zeptám se ho.

„Ne, u té skály jsem se fakt choval jako idiot“ podívá se na mě Wane omluvně.

„Pokud vím, zval jsi mě na čaj,“ usměji se a sklopím hlavu.

„To už nebudu pokoušet, dostal jsem košem dvakrát, s touhle nabídkou snad mám šanci,“ uchichtne se. Zasměji se.

‚Myslím, že bys mu to měl dát,‘ ozve se za mnou Trie a do ruky mi pustí krabičku. Zrudnu jako rajče.

„Ty máš ochočeného vlka?“ zeptá se zvědavě Wane.

„To je můj bratr, už se nedokáže proměnit do lidské podoby,“ podívám se na něho. Chápavě kývne a lehce mě políbí na rty, obejmu ho kolem krku a pak otevřu krabičku, kde je stříbrný řetízek s přívěškem vlka. Lehce se kousnu do rtů a podívám se na něj.  Líbí se mu?

„Je nádherný, ale já pro tebe nemám žádný dárek,“ zesmutní Wane. Připnu mu ho.

„To nevadí, ty jsi můj vánoční dárek v závěji,“ usměji se a znovu spojím naše rty.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(Widlicka, 26. 12. 2011 22:58)

Překrásné ^^
Nádherné pokračování, moc děkuji

Kjásnííí

(Mysticia-sama, 26. 12. 2011 21:33)

Úžasný, jsem ráda, že i Naoe našel svého miláčka ^^

kawaii

(keishatko, 25. 12. 2011 21:48)

nechápem prečo si hneď mysleli že je to jeho priatelka, zato že s ním prišla do školy? a už to že si ju vedie domov im mohlo zapnúť...chlapi sú niekedy taak nechápavý :D :D krásny diel :D

:)

(Anna, 25. 12. 2011 17:58)

Nádherný diel :)

:)

(Gaby, 25. 12. 2011 0:14)

Já to prostě musím všechno okomentovat! :D
No tak Yuki zase nezklamal :D
no a Naoe a Wane jsou dokonalý pár...soudím jen podle toho, že kvůli takové chybičce se dali dohromady :D
Kekeke :D jak já miluji tvé povídky :D
P.S. ty tvoje kontrolní kódy mě nemaj rádi :D

pěkné =)

(Shane, 24. 12. 2011 22:18)

milé, ale podle mě to Wane nijak nepřehnal když u té skály couvnul, je to přirozený, spíš se divím, že to Naoe tak vzalo =D ale aspoň se pak mohli usmiřovat =)

..

(Jaa, 24. 12. 2011 20:46)

krásne :)

:-)

(Lachim, 24. 12. 2011 17:24)

Nádhera. Super dárek.

Aááááááááááá

(Haku, 24. 12. 2011 17:09)

...júúú Naoe má priateľa,sa teším s ním.Kváása.

*___*

(Daiki (agipt), 24. 12. 2011 16:53)

Akyyyyy to ce další díl víš to? :D :D a je mi jedno že jsi top ukončila či tak prostěěě prosíííííííííím *__* dalš ía další ^^

*-*

(Lafix, 24. 12. 2011 16:33)

to je tak nádherné *fňuk* konečně má Naoe přítele :)