Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Konečně člověk

4. 10. 2010

Konečně člověk

 

 

Probudím se na posteli a pokosím se pohnout zdřevěnělými končetinami, sprostě zakleji a začnu se pomalu hýbat. Konečně si sednu a ke svému údivu zjistím, že jsem člověk.  Z minulé zkušenosti vstanu pomalu a držím se všeho, co mám po cestě. Jde to pomalu, ale jde, zajdu do koupelny, kterou mám společně s bráchou a jako první skočím pod sprchu, kde se pořádně vydrhnu, doufám, že na mě neulpěl vlčí pach.

„To se tak drhneš, aby ses líbil Kaoru?“ ozve se od dveří Saiuv  hlas.

„Na toho pitomce se můžu vykašlat,“ zavrčím a vyjdu ze sprchy.

„Už začínám chápat, co na tobě Kaoru vidí,“ prohlíží si mě Sai. Střelím po něm pohledem a popadnu ručník, že ho přetáhnu.

„Ať tě to ani nenapadne,“ zařve za mnou Toru. Proboha, jeden větší pitomec než druhý.

„Nemá slídit!“ křiknu na svoji obranu.

„A ty se nemáš předvádět! To se neumíš zamknout?“ sjede mě Toru. Vytřeštím na něho oči.

„Takže za to nakonec můžu já?“ zeptám se ho nevěřícně.

„A kdo jiný? My se tu nazí nepromenádujeme,“ setře mě brácha. Na spánku mi zabuší tepna, vykopnu je z koupelny a zamknu, abych měl klid. Pak se jdu obléct, aniž bych si uvědomil, že bych měl odemknout, protože si zamykám i pokoj, ne že by to proti Kaoru pomohlo. Obléknu se, vezmu si tašku, doufám, že mi někdo dá opsat sešity, učení je pak už máček, protože si zapamatuji skoro všechno, co napíšu a co slyším.

Zamknu pokoj a s taškou vyběhnu bez snídaně z domu, nevím ani kolik je hodin, tak se podivím, když vidím spoustu školáků, jak si kupují v pekárně obědy. Mobil sebou nemám, tak nemůžu zkontrolovat čas. V žaludku mi zakrčím, tak vejdu do prázdnější pekárny, kde si koupím snídani se svačinou a jdu v klidu ke škole.

„Yuki, pojď,“ zatáhne mě do nějakého baráčku Akeno.

„Co se děje?“ zeptám se nechápavě.

„Byl jsi dlouho proměněný a jdou ti vidět uši, ocas naštěstí nemáš,“ vysvětlí mi pobaveně Akeno.

„Cože?“ vyvalím na něho oči a hrnu se k prvnímu zrcadlu, které uvidím, skutečně z hlavy mi trčí bílé uši, naštěstí nejsou v účesu alá rozbuch nijak moc viditelné, zděšeně je přitisknu k hlavě.

„Klid za chvíli se ztratí, nechceš k těm koláčům kakao?“ zeptá se mě se špatně utajeným smíchem.

„Když budeš tak hodný,“ povzdechnu si a jdu za ním. Odvede mě do kuchyňky, kde mi kakao připraví.

„Díky,“ povzdechnu si a upiji horkého kakaa, rozdělím se o koláče.

„Aki nemáš jít do školy?“ ozve se hlubší hlas odněkud z hlouby domu.

„Mám ještě čas Liathe, je sedm hodin,“ odpoví Akeno.

„No jen aby,“ vejde do kuchyně dospělí muž se zelenýma očima.

„Se podívej,“ máchne směrem k hodinám na stěně.

„Dobrý den,“ pozdravím zaskočeně. Zelené oči se stočí ke mně, takovou barvu jsem ještě neviděl jako by se nemohli rozhodnout mezi smaragdem, lazuritem a malachitem, jinak nevím jak to nazvat.

„Dobrý, ty jsi?“ usměje se.

„Promiňte Yuki…“ začnu se představovat.

„Aha, ten nový, těší mě jsem Liath, Akenuv starší bratr. Starám se o to třeštidlo,“ usměje se a vezme si zbytek koláčů, ani mě nenapadne protestovat, má v sobě něco tak autorativního, že se neodvážím ani mrknout. Sedne si k nám s hrnkem kakaa a začne na mě zírat, takovým způsobem, že mám chuť se zvednout a zdrhnout. Místo toho mu pohled oplatím a nehnu se. Pak mě zaujme obočí, které se pomaličku začne sunout nahoru a zůstane tam. Začne souboj pohledů, nevím, jak to trvalo dlouho, ale aniž by se ty oči pohnuli se Liath znovu ozve.

„Akeno, je skoro půl tak si pohněte. Kaoru si uměl vybrat,“ s tím se Liath zvedne a odejde, přitom mám pocit, jako by z místnosti odešlo něco obrovitého.

„Pojď nebo přijdeme pozdě, chytne mě Akeno za ruku a táhne ke dveřím, sotva mám čas si vzít tašku a obout se.

„Akeno uši,“ zpanikařím, hodí na moji hlavu rychlí pohled.

„Už jsou pryč,“ uklidníme a běžíme ke škole, kousek od ní se připojíme k ostatním.

„Netušil jsem, že se tak těšíš, až mě uvidíš,“ přitočí se hned ke mně Kaoru a obejme mě kolem pasu. Hned mu ruku strhnu.

„Těším se do školy ne na tebe a dej tu pazouru pryč,“ zavrčím varovně. Hned ji sundá, ale vezme mě za ruku, zaskočí mě to tak, že se nebráním.

„Potřebuji půjčit sešity,“ zabručím tiše, když se Kaoru baví s jiným vlkem.

„Není problém,“ usměje se na mě Kaoru a stiskne mi ruku, pustí mě jen na okamžik v šatnách, než se přezujeme a pak mě znovu chytne za ruku, na chodbě se rozejdeme do svých tříd. Kaoru mě dovleče ke své lavici a podá mi sešity, které hned začnu přepisovat. Když je dopíšu, chci se zvednout, ale stáhne mě zpátky.

„Pusť mě,“ zasyčím tiše.

„Budeš sedět u mě, miláčku,“ usměje se na mě.

„A to řekl, kdo?“ zeptám se tiše. Kaoru se jen usměje a obrátí pozornost k učiteli, který vejde, až sem mě uhodí zápach alkoholu, který jde z jeho úst, odporem se ušklíbnu. Kaoru po mě hodí chápajícím pohledem a přidrží si nos. Naštěstí se učitel nezdržuje ani vyvoláváním ani zjišťováním, kdo chybí a začne vykládat látku. Skrčím se tak, abych byl co nejmíň nápadný, a zapisuji.

„Není mu něco? Nějak zezelenal,“ uslyším hlas učitele a vydá se k nám, vím to tak, že jde cítit čím dál víc, je mi na zvracení.

„Nejspíš je mu špatně z toho alkoholového zápachu, co vydáváte,“ odpoví Kaoru.

„A jéje, včera se mi narodila dcera, tak jsme trošku oslavovali, ani jsem se pořádně nevyspal,“ vysvětluje učitel a rychle se vzdaluje, za chvíli ucítím mentolový bonbón a zápach se trochu zredukuje, v dalším okamžiku se třídou prožene vítr z otevřených oken a skoro hned vyvětrá třídu, oddechnu si.

„Je to lepší?“ zajímá se učitel. S úlevou přikývnu.

„Vím, že jste tu dlouho nebyl, příští hodinu si vás prozkouším, chybí vám známky,“ upozorní mě ještě učitel a dá se do dalšího vysvětlování. Vezmu to na vědomí a dál zapisuji.

O přestávce zamířím do kantýny na svačinu, kde potkám i Akena.

„Ahoj, ty sis taky nevzal svačinu?“ usměje se na mě.

„Koupil jsem si ji, ale snědl ji tvůj bratr,“ přiznám rozpačitě.

„A proč jsi mu neřekl, že je to tvoje svačina?“ podívá se na mě Akeno nechápavě.

„Abych řekl pravdu, měl jsem co dělat, abych před ním nezdrhl,“ povzdechnu si. Akeno na mě chvíli kouká a nakonec se málem složí, ve frontě ho musím postrkovat, jinak by fronta stála, trochu se uklidní až u pultu, aby řekl, co chce a zaplatil, počká na mě u kantýny a vyvede mě na střechu.

„Jsi první, kdo to neudělal, Liath tak působí na každého, nejspíš proto, že je to drak,“ poví mi s úsměvem. Jen, co to dořekne, začnu se dusit soustem, který mě zapadne tam, kde nemá. Pořádná rána, mě ho zbaví, tak, že vylétne s pusy.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se mě Akeno.

„Jo, jsem. Řekni, že si děláš srandu,“ vydoluji ze sebe zničeně.

„Nedělám, tahle proměna není moc praktická na tenhle svět, ale i to se zvládlo,“ ujistí mě suše.

„Co vaši rodiče?“ zeptám se.

„Jsou mrtvý, brácha se o mě od mích pěti let,“ odpoví.

„Počky, ale tvému bratrovy nemůže být víc jak devatenáct,“ namítnu.

„Je mu dvacet sedm, musel rychle dospět,“ pokrčí Akeno rameny.

„Je mi to líto,“ zašeptám.

„Nemusí, naši byli pravověrní katolíci, všechno, co se vymykalo normálu, odsuzovali,“ vysvětlí mi a zamíří ke dveřím.

„Měli bychom jít, za chvíli zvoní,“ prohodí přes rameno. Rychle ho doběhnu a pak zaběhnu do třídy, Kaoru už mě netrpělivě vyhlíží. Když mě uvidí, usměje se a stáhne mě na židli.

Je klid až do velké přestávky, kdy do mě pár borců, začne šťourat, že dělám školní děvku. Kaoru se na mě v klidu otočí a pak se otočí zpátky.

„Dám vám přátelské varování, omluvte se mu a držte zobáky,“ řekne klidně.

„Proč bychom se měli omlouvat. Za kolik jdeš?“ otočí se na mě ten kluk.

„Nemůžeš si mě dovolit,“ odseknu s úsměvem. Rozhodně se nemíním rozčilovat a dělat mu tok radost, Kaoru to nejspíš pochopí a nechá mě jednat.

„Tak naschvál,“ nakloní se ke mně.

„Třicet tisíc,“ odpovím klidně.

„Jenů?“ zeptá se ten kluk.

„Ne dolarů,“ vyvedu ho z omylu. Zůstane na mě hledět jak idiot a přemýšlí, jestli si z něj nedělám srandu, zbytek třídy pochopí, že jo a rozesměje se, Kaoru v zápětí taky, vzhledem k tomu, že před sebou mám stále jeho nevěřícně, ksichtící se obličej se rozesměju taky.

Pak pochopí taky, zrudne a zahučí do lavice, kde se pokouší ztratit, samozřejmě se to hned roznese po celé škole a onen kluk je terčem posměchu, má co si zasloužil.

Konečně před sebou máme poslední hodinu, vrtím se na židli a koušu se do rtů, po páté mě začali pobolívat klouby.

„Děje se něco?“ nakloní se ke mně a dotkne se loktu, stěží zadržím výkřik bolesti, hned pochopí, sice začala hodina, ale i tak mě nemilosrdně vyvleče ven a zavede do odlehle učebny, která je prázdná.

„Proměň se,“ řekne mi s klidem. Nechápavě se na něho podívám.

 

„Proměň se Yuki, tohle je znak, že se máš proměnit,“ vysvětluji mu trpělivě a dívám se, jak se do jeho očí vkrádá děs.

„No tak, Yu, prosím,“ přitáhnu si ho k sobě a pomalu ho donutím kleknout. Roztřese se mi v náručí, ale ucítím, jak se proměňuje, pousměji se a uvolním náruč, aby to měl jednoduší, za chvíli přede mnou sedí bílý vlk se smutnýma očima.

‚A to jsem se tak těšil na oběd,‘ zabručí s povzdechem. Překvapeně zamrkám a rozesměji se, on mě fakt nikdy nepřestane udivovat.

„Určitě tu má někdo z nás jídlonosiče, tak ti ho vezmeme domů,“ uklidním se a vstanu.

‚Co se mnou teď?‘ podívá se na mě ztrápeně.

„Coby? Jdeme do třídy, do školy můžeme, i když se proměníme, s tebou jsem to na začátku nechtěl riskovat, byl jsi podrážděný,“ vysvětlím Yukimu a otevřu dveře. Můžu jen doufat, aby to nepochopil zle. Nejspíš ano, protože se na mě smutně podívá a vyjde ze dveří. Dovedu ho do třídy, kde čeká rozběsněná učitelka, jen co vejdeme, překvapeně zamrká a mávnutím nás pošle sednout. Sednu si a Yu se stulí pod lavicí, kde poslouchá lekci, kamarádka přede mnou mi ukáže, kde jsme a nezapomene se kouknout na Yukiho.

„Sien, máš tu jídlonosiče?“ zeptám se ji. S úsměvem kývne a obrátí se zpátky.

Konečně je po hodině, skloním se a zatahám Yukiho za ucho, hned se po mě se zavrčením ožene, nic nedaruje ani mě. Sbalím nám věci a vyjdu ze třídy s Yukim po boku, jdeme jako poslední, takže je to bez problému u jídelny mě čeká Sien s dvěma jídlonosiči.

„Zítra vrátit, Kaoru,“ usměje se a zajde do jídelny. Yukiho zavedu do šatny a vrátím se na oběd. Když se k němu vrátím, je u něj zbytek smečky, kromě Saie, a Kimi ho zase provokuje ve vlčí podobě. Yuki se drží asi dalších pět minut, než mu dojde trpělivost a pořádně mu vypráší kožich a Kimi se uraženě stáhne.

„Co u vás bylo za rozruch?“ zeptá se Naoe zvědavě. V rychlosti jim vylíčím celou historku.

„Tak na toho parchanta,“ směje se Akeno a utírá si slzy od smíchu.

‚Jak jinak? Když se začneš rozčilovat jen jim nahraješ,‘ zabručím s čenichem i jídlonosičů, kde voní rajská, mám milion chutí Kaoru kousnout, aby sebou hnul, on se najedl, ale já mám hlad! Naštěstí si toho všimne a s omluvou nás popožene domů, jak bývá poslední dobou zvykem, jdeme k nám, vždycky se nasáčkují ke mně do pokoje.

 

Kaoru mi doma ohřeje oběd, do kterého se s nadšením pustím, až mám celou mordu červenou. Když dojím Kaoru mě utře a já se vyvalím na postel. Po hodině zábavy se ozve zvonek.

„Jej to bude brácha, řekl, jsem mu, že budeme tady,“ ozve se provinile Akeno a jde otevřít dveře, za chvíli se vrátí i s Liathem.

„Dobrý den,“ usměje se. Odpovím mu a podívám se na ostatní, kteří jsou náhle jako na trní Kimi se dokonce schová pod postel, aby nebyl vidět.

„Já nekoušu,“ ozve se dotčeně Liath.

„A víš to určitě?“ ozve se tenký hlas Kimiho z pod postele. Musím se zasmát, probodnou mě zelené oči, které se vzápětí překvapeně rozevřou.

„Neříkejte mi, že to je Yuki,“ zamrká překvapeně. V ten moment se samovolně proměním.

„A kdo by to byl?“ zavrčím a překvapeně se podívám na ruce.

„Musím ti říct, že jako člověk vypadáš líp, nejsou ti vidět žebra,“ sejme mě už v klidu.

„Zajímavý u tebe jsem ještě neviděl mozek,“odseknu mu nasraně, už mám plný zuby toho, jak mi každý říká, že mám přibrat. V pokoji se rozhostí ohromené ticho, přerušené výbuchem smíchu Liatha.

„Promiň, ale zděsil jsem se,“ uklidní se.

„To mi taky, málem se vyhladověl,“ zabručí Kaoru uvolněněji.

„Už chápu, proč Aki chtěl, abych se po tom podíval,“ zabručí polohlasně Liath.

„Po čem?“ zeptám se zvědavě.

„Říkal, že jsi napadl děti, prošel jsem všechny napadení, co v tom městě byli sedm let pozpátku, není tam ani jedno napadení vlkem, pokousaný byli sice dvě holčičky, ale ani jedna smrtelně a všechna pokousání se stala v rozmezí dvou dnů a to vzteklím psem, žádné roztrhání nebo tak,“ podá mi papíry, které svírá v ruce, vezmu si je a prolistuji je. Vážně tam nic není, ale proč by lhala?

S tichou omluvou vyběhnu ven a rovnou do lesa, kde se proměním tentokrát dobrovolně, jak jinak se zase ztratím. S tichým klením se zastavím a vzpomínám kudy jsem šel, když se za mnou ozve lámání větví, z hrůzou se otočím a…

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

....

(zz, 23. 10. 2014 9:29)

zase v tom najlepšom je sek..... to snáď nieeeeeeeee :(

.....

(Nukua, 16. 12. 2013 7:53)

A??? BUDE POKRAČOVÁNÍ???

..

(Mikku, 12. 10. 2013 0:42)

a?? :D