Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


návštěva starého rodu

7. 11. 2010

Návštěva starého rodu

 

 

Neklidně se převalím a vstanu, tohle je poprvé, co nemůžu vstát, jen co vyjdu z pokoje, z bráchova vyklouzne Sai ve vlčí podobě.

„Taky nemůžeš spát?“ podívám se na něho ospale.

„Jasně, že ne, je úplněk, za chvíli máme sraz, jdeš se mnou?“ nabídne mi Sai.

„Bude tam Kaoru?“ zeptám se.

„Bude,“ kývne Sai.

„Ne nejdu, proběhnu se sám,“ zavrtím hlavou a rozběhnu se k zadnímu vchodu, tiše jimi proklouznu a jako bílý vlk zmizím v lese.

 

„Ten mu asi hned tak neodpustí, co,“ podívám se za bílým stínem, lépe řečeno Yukim, který zmizí v lese.

„Ani se mu nedivím, tohle udělat mě, tak leží v nemocnici na aru s rozštěpem hlavy,“ zabručí Toru z postele unaveně.

„To je fakt,“ vrátím se do pokoje a dám mu vlčí pusu,“ dobrou noc, ráno se vrátím,“ usměji se.

„Dobrou noc, dej na sebe pozor,“ pohladí mě po uších a ještě mi jde otevřít, abych mohl vyběhnout ven. S úsměvem se na něj podívám a běžím na sraz, který je na nedalekém pahorku.

„Kde je Yuki?“ zeptá se mě Kaoru, jen se zastavím.

„No když slyšel, že jsi tu i ty, tak sem nechtěl,“ odpovím mu po pravdě. Kaoru ztuhne a zůstane na mě zírat.

„Tak moc jsem mu snad neudělal,“ zavrčí Kaoru.

„Nic, proti Kaoru, ale základem vztahu je důvěra, pokud důvěru v něj nemáš, nediv se, že ti dal kopačky,“ usadí ho Akeno. Kaoru zavrčí a vrhne se na něho, sborově si povzdechneme. Drapnu Kaora za ucho a odtáhnu ho, pak se domluvím pohledem s ostatními a vyběhneme. Běžíme na nedalekou horu, kam chodíme vždycky, nejkrásněji tu je, když je vše pokryté bělostným sněhem, který se doslova blyští ve světle měsíce.

 

Prodírám se lesem a instinktivně směřuji někam dopředu, ani netuším, kam běžím. Proklouznu kolem palouku a začnu se drápat na kopec, když se přede mnou něco pohne, zarazím se právě v čas, abych nenarazil do nějakého vlka před sebou. Ten otočí hlavu a setkám se s pobaveným pohledem.

Zaraženě couvnu a zmizím mezi nízkými větvemi, když si myslím, že jsem v bezpečí, zaslechnu za sebou rychlé tlapky. V ten moment jako když do mě střelí, rozběhnu se přímo domů, tedy doufám, že domů, když dorazím do vesnice, pamatuji si ji jen letmo. Kaoru mě sem dovedl, když mě učil chodit po schodech, rychle upravím směr a znovu zmizím v lese.

Stále za sebou slyším ty neúnavné tlapy, proboha, já se jich snad nezbavím, proletí mi hlavou, když si všimnu vykotlaného dubu, kousíček od něj jsou klády, poražených stromu, v běhu na ně vyskočím a vzápětí si na nich skoro rozbiji čumák, tak, tak to na poslední chvíli vyrovnám. Běžím po kluzkém povrchu klády až k dubu a obratně skočím dovnitř, jestli je napadne očuchat klády, jsem v háji, tady se nemám kde schovat.

O chvíli později se na palouk vřítí vlci, je jich pět a zběsile se rozhlížejí, hrudník se jim zběsile zvedá po rychlém běhu, dva pak pečlivě začnou očuchávat zem.

„Zo?“ otočí se jeden na jednoho čenichajícího vlka, a udělá krok k němu, tím se dostane do světla měsíce a jeho srst, jako by se pokryla stříbrem. Překvapeně na to zůstanu zírat, je možné, že by někdo měl takovou srst nebo je to jen přelud?

 „Nic, na kraji se stopy ztratili a od té doby tu nejsou,“ odpoví vlk.

„Nemohl přece roztáhnout křídla a odletět,“ zavrčí další vlk a začne hledat s nimi, nebezpečně se při tom dostane k dubu. Skrčím se co nejvíc do temna a proklínám svou bílou srst, která je jako lucerna. Než stačí nahlédnout dovnitř, ozve se táhlé zavití. Vlci ho nejspíš poznají, protože sebou trhnou, a když se ozve po druhé, rozběhnou se směrem, odkud zaznělo.

Vylezu, až když jsem si naprosto jistý, že jsou pryč, nejdřív zkusím najít vesnici, což není lehké a od ní se nasměrovat k domovu, zhruba vím, kde leží, ale to je tak všechno, se samozřejmostí zabloudím. Pořád upravuji směr, dokud si nejsem jistý, že vím, kde jsem a pak se rozběhnu tím směrem, párkrát se netrefím a tak moje vesnice se přede mnou objeví až za plného světla.

„To snad není možné, už jsme tě běželi hledat,“ zavrčí na mě Kaoru, který se znenadání objeví přede mnou.

„A to jste nemohli přijít dřív? Točím se tu jako bludička kolem bludného kořene,“ zavrčím a proměním se.

„No hlavně, že ti nezabloudil jazyk,“ usoudí Akeno, vyzní to tak blbě, že se rozesměji.

„No tak pojď, tvoje máma už o tebe má strach,“ ozve se Sai. A vykročí zpátky, jdu s ním.

„Kolik je hodin?“ zeptám se ze zvědavosti.

„Dvě odpoledne,“ odpoví mi Kaoru a rozběhne se domů.

„Je čím dál tím příjemnější,“ zabručím si pro sebe a jdu domů, už se ani nedivím, že se mi žaludek svírá hlady. Vejdu do domu a rovnou zamířím do kuchyně, kde si rovnou nachystám jídlo.

„Yuki, už jsem o tebe měla strach,“ objeví se ve dveřích máma s úlevou v obličeji.

„Promiň, ztratil jsem se v lese, někdo by tam měl vystavět ukazatele cest,“ řeknu, aniž bych se otočil a pustím se do studeného oběda.

„Kdybys chvilku počkal tak bych ti to ohřála,“ ozve se v jejím hlase podrážděnost.

„Do té doby bych zemřel hlady,“ ujistím ji. Máma jen obrátí oči v sloup a vzdálí se do obýváku, jen přes rameno prohodí, abych tam, jak se najím, taky došel a choval se slušně. Tiše zaúpím, jsem tak utahaný, že bych šel nejraději spát.

„A nemůžeme to odsunout?“ zeptám se s povzdechem.

„Máme návštěvu Yuki, Toru je tam taky,“ zamračí se na mě máma.

„Já jsem ji nezval,“ odseknu drze a podívám se na plný talíř, zrovna mě přešla chuť.

„Yuki,“ osloví mě máma varovným hlasem. S povzdechem kývnu a znovu se pustím do jídla. Jen, co se najím a opláchnu po sobě talíř, loudám se do obýváku, kde sedí starší muž, matně si ho pamatuji z nemocnice a tři kluci. Do jednoho přemýšlivě zabodnu pohled, připadá mi vzdáleně známý a pak se podívám po mámě, pak se ramenem opřu o zárubeň a čekám, až si mě všimnou. Moc dlouho to netrvá.

„Tak ty jsi Yuki? Vypadá to, že se ti zranění už zahojilo,“ pousměje se starší muž, marně v paměti zapátrám po jméně.

„My se známe?“ pozvednu obočí.

„Jistě, ale asi si mě nepamatuješ, ani se nedivím, tenkrát jsi měl co dělat, abys přežil,“ pousměje se muž a natáhne ke mně ruku, „ jmenuji se Raich Saitword,“ představí se.

„Yuki Zitoru,“ potřesu jí. Když se otočí ke klukům, vymluvím se na únavu a vyběhnu do pokoje, nemíním se nikomu představovat. Praštím sebou na postel a v dalším okamžiku tvrdě spím.

 

Uchichtnu se a v duchu si nadávám, že mě to taky nenapadlo, no jo, brácha je občas koumák. Uchem zaslechnu tiché zachrápání a mám, co dělat, abych se nezkroutil smíchy.

„Moc se omlouvám,“ obrátí se k návštěvě máma. Překvapená návštěva se vzpamatuje a usměje se.

„Nic se nestalo, přece jen byl nedávno vážně zraněný a musí odpočívat,“ usměje se chápavě Raich a znovu se posadí. Další návštěva se tak chápavě nechová, je na nich vidět, že stěží drží vztek na uzdě. Do toho ještě vletí Kaoru, pozdraví a jde rovnou nahoru jestli Yukiho vzbudí…

Trvá tři minuty než se, se shora ozve vrčení, zapraštění jako by někdo o někoho přerazil prkno a po dalších třech minutách ze schodů sletí Kaoru, Yuki mu vlastnoručně pomůže z domu a třískne dveřmi tak, že se celý dům otřese v základech, následovně znovu vydupe po schodech a třísknutím dá najevo, že je v pokoji a nepřeje si být rušen.

Máma se rozpačitě otočí k návštěvě.

„Svérázný hoch,“ promluví šokovaně pan Saitword.

„Promiňte, takhle se normálně nechová, celou noc někde běhal a vrátil se před chvíli,“ snaží se Yukiho omluvit máma.

„Takhle se chová jen tehdy, když je unavený a někdo ho vzbudí,“ nadhodím a podívám se na tři kluky. Podle jejich výrazu usoudím, že je přešla chuť ho znovu otravovat.

„To chápu, kluci nejsou jinačí,“ zacukají panu Saitwordovi koutka.

„Asi půjdeme, chtěl jsem se pouze ujistit, že se z toho zranění dostal, a jak jsem viděl, je na tom až moc dobře,“ usměje se a vstane. Rozloučí se a pak všichni vyběhnou a zamíří k lesu. Jeden z nich se stále otáčí.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář