Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Nezvladatelná zuřivost

1. 6. 2010

Nezvladatelná zuřivost

 

„Tak a můžeme jít,“ vejde do místnosti Goro.

Kývnu a vezmu spícího vlka do náruče, s ním se posadím na zadní sedadlo. Kimi si sedne dopředu a přiváže se. Jen co to udělá, Goro vyjede. Asi po čtvrt hodině jízdy zabočí na lesní cestu a za dalších deset minut jsme před velkým domem. Nestačím ani vystoupit a už je u mě máma.

„Kaoru našli jste ho?“ zeptá se mě, ještě když sedím v autě.

„Mami, jak víš, že jsme někoho hledali?“ zeptám se pobaveně.

„To víš, ve vesnici se dozvím všechno,“ usměje se a čeká na odpověď.

„Jo našli, vezeme ho sebou, bude s ním trochu práce, Ariet by se k němu neměla přibližovat, bude hodně naštvaný,“ odpovím s klidem a čekám, kdy mi Goro otevře dveře. Nakonec mi otevře Kimi, protože tomu jedinému to docvakne, Goro se v klidu přehrabuje vzadu a bere krmivo pro Yukiho a máma na mě nechápavě civí.

„Díky Kimi, je vidět, že jako jediný tu používáš mozek,“zalichotím mu a opatrně vylezu i s Yukim z auta. Pro jistotu jsem ho nepustil z náruče.

„To je…?“ podívá se na mě máma tázavě

„Hledaný Yuki a můj kluk,“ dopovím klidně. Máma si povzdechne.

„Doufala jsem, že budu mít vnoučata,“ vezme mou orientaci na vědomí.

„Máš ještě Ariet, jestli mám věřit tomu, co mi včera svěřila tak se zamilovala do kluka z vedlejší vesnice,“ chlácholím pobaveně mámu.

„Cože? Ariet je moc malá,“ chytne se za hlavu.

„Mami, když jsme byli v jejím věku, honila jsi nás po tancovačkách, jen si z tebe vzala příklad,“ dobírám si ji pobaveně.

„Jenže vám nehrozilo, že přijdete do jiného stavu,“ brání se máma.

„Tak to bys ji nejspíš měla poučit o antikoncepci,“ vloží se do toho brácha rozumě.

Tohle je moc i na mě, musím se opřít o auto, abych se nesesypal smíchy a nepustil Yukiho.

„Zanes ho do stodoly, bude tam mít pohodlí a nechci, aby ti zdemoloval pokoj, bohatě mi stačí, že sis ho tenkrát zdemoloval sám,“ přejde bráchovu radu a co nejrychleji vyklidí pole s nebezpečnou tématikou.

„Teda brácho, vedeš,“ škytnu smíchem a vykročím ke stodole.

„A co jsem ji na to měl říct?“ zeptá se nechápavě Goro. Jde přede mnou a otevře mi vrata do stodoly,  zadní část je vystlána dekami a má podlaze kamenné misky, tyhle vydrží víc než obyčejné z nerezu. Položím ho na jednu z měkkých dek a dám mu jak vodu, tak žrádlo, když bude chtít, může si dojít.

„Za chvíli se přijdu na tebe podívat,“ pohladím ho po sněhobílé srsti. Odpoví mi nenávistným zavrčením.

„On je vzhůru?“ podiví se Goro.

„Jo probral se už v autě, ale byl ještě dost oblbnutý, teď začne rodeo,“ vysvětlím mu a vstanu, hned musím uskočit před jeho tesáky. Zamračím se na něho.

„Kaito obal mu tlapy, je schopný si je klidně ukousnout,“ ozve se Goro. Kimi vystrašeně vykukuje za ním, tohle ještě nezažil.

„Nebo mu dám náhubek, obojí bude účinné,“ odpovím klidně a poslechnu ho. Nepoužiji hadry, ty by hned roztrhal, použiji pevné bandáže, nevím, z čeho se vyrábějí, ale jsou daleko pevnější než normální a odolaly nejedněm zubům, přitom jsou bezpečné a nebrání pohybu. Goro mi musí Yukiho podržet, abych ho vůbec mohl obvázat, i tak uhýbám jeho tesákům, jak můžu.

„Tak se vyřaď a po večeři tu jsem,“ podrbu ho mezi ušima a podaří se mi mu dát pusu na čumák. Pak vyjdeme ven a já za sebou zavřu ohrádku, je dost vysoká, aby ji čerstvě proměněný vlk nepřeskočil a dost pevná, aby ji neprorazil. Táta ji zhotovil za stříbrného smrku, nejtvrdšího dřeva, co roste.

„Myslíš, že bude v pořádku?“ zeptám se a podívám se ve vratech na bílého, nehybně ležícího vlka.

„Jo bude, jen bude dlouho trvat, než se s tím smíří,“ odpoví Goro.

„Co mu kdo proboha udělal, že to tak nenávidí,“ povzdechnu si smutně a odejdu do domu.

 

Co mi kdo udělal? Nikdo nic, jen mi řekli pravou podobu toho, co se ze mě stane, jistě, myslel jsem, že si ze mě dělají legraci, ale teta to potvrdila. Stvůra.

Nechci zabíjet jiné lidi, nechci žrát jejich maso, nechci se proměňovat v nestvůru, co je napůl člověkem a napůl obludou. Nechci žít.

Přeměřím si vzdálenost k vrátkům, není to tak daleko, to bych mohl zvládnout. Přetočím se tak, že ležím na packách a pokusím se zvednout. Nejde to, ať se pokouším, jak chci, prostě to nejde. Znovu se bezmocně svalím na zem a čekám, co se mnou bude.

Za ohradou se objeví holka, může mít tak čtrnáct let nevím, ale cítím, jak se ve mně zvedá nenávist, snažím se ji potlačit, ale zmocňuje se mě, začnu vrčet.

„To ti tu vodu nedali blíž? To jsou trumberové, hned ti ji posunu,“ vejde dovnitř. Má jediné štěstí, že se nemůžu postavit, ale jestli přijde blíž, neudržím se.

„Neboj, nic ti neudělám,“usměje se na mě a vodu mi posune blíž. Instinktivně ji chňapnu po ruce. Zaječí. V další vteřině jsem napůl na nohách a trhám jí ruku, prostě si nemůžu pomoct!

Dovnitř se přiřítí černý vlk a skočí po mně, pustím ruku a začnu se rvát s vlkem, jsem v jasné nevýhodě, že se nemůžu postavit na nohy. Za chvíli ucítím bodnutí jehly a za okamžik mi svět zčerná.

 

Držím ho, dokud si nejsem jistý, že pořádně usnul a pak se proměním zpátky.

„Ariet, jsi v pořádku?“ otočím se na sestru a hned je mi jasné, že je to idiotská otázka. Ruku má po loket potrhanou od tesáků a v očích šok. Stejný šok má máma s otcem, kteří stojí ve vratech. Neméně otřesený je Goro, který se snaží uklidnit vzlykajícího Kimiho. Já na tom nejsem o nic líp.

Všimnul jsem si, že se po mě ohání tesáky, ale v životě by mě nenapadlo, že to dojde tak daleko. Myslel jsem si, že je prostě jen nasraný, protože jsme ho donutili přijmout skutečnost, ale tohle? Tohle se vymyká normálu.

První se vzpamatuje táta.

„Odvezu Ariet na pohotovost, Goro?“ otočí na bratra.

„Ne je úplně zdravý, nemá žádnou nemoc, nevšimnul jsem si žádné agresivity,“ odpoví Goro s nechápavým pohledem upřeným na Yukiho.

„Dobře, jemu možná není pomoci,“ ozve se po chvíli táta. Vím, co by to znamenalo, genetickou operaci, kdy se odstraní vše, co se týče vlka. U této operace je sedmdesátiprocentní úmrtnost, i kdyby to nakrásně přežil je téměř stoprocentní možnost, že do konce života bude žít v blázinci, to nepřipustím.

„To snad nemyslíš vážně? Tohle nepřipustím stejně, jako ty jsi to nepřipustil u mě a ty víš, jak jsem vyváděl!“ rozčílím se.

„Jak bych mohl zapomenout? Mám po té potyčce, kdy jsem se ti pokoušel domluvit jizvy po celém těle,“ lehce ironicky.

„Dávám vám týden,“ řekne poslední větu a odvede sestru. Za chvíli je slyšet zvuk odjíždějícího auta.

„My nejsme tak zlí, že ne,“ rozeštká se znovu Kimi.

„To víš, že ne miláčku, ty jsi roztomilé štěňátko,“ chlácholí ho Goro. Máma jen zvedne oči v sloup a odejde.

Navleču Yukimu s těžkým srdcem obojek a připnu ho na silný řetěz. Zůstanu u něj, dokud se neprobere, pak musím uskočit před jeho tesáky, naneštěstí zakopnu a natáhnu se v dosahu řetězu, i když mimo dosah jeho tesáku. V tom si všimneme něčeho podivného, lehne si na packy, ale nevstane. I když se o to snaží, vždycky sletí na zem. Absolutně je neovládá.

Zřetelně vidíme, že ovládá svaly a šlachy, ochrnuté tedy nejsou, ale nedokáže se na ně postavit, jako by byly ochablé.

„Co to s tím vlkem je?“ zeptá se máma, která donesla misku s jídlem.

„To netuším,“ odpovím a pohledem se domluvím s Gorem, zároveň skočíme na Yukiho a povalíme ho. Podaří se nám mu nasadit náhubek, aby nemohl kousat. Zatímco ho hladím a uklidňuji, Goro mu sundá bandáže a prohlíží mu nohy.

„Má je naprosto v pořádku, absolutně nevidím důvod, proč by neměl chodit,“ zavrtí nevěřícně hlavou.

„Co se děje?“ vejde dovnitř táta. Překvapeně vzhlédnu, vůbec jsem nepostřehl, že přijeli, vlastně přijel, Ariet s ním není, asi si ji nechali v nemocnici.

„Ariet jsem dovezl k tetě, bude to lepší, vzpamatuje se tam,“ vysvětlí mámě, která srozumitelně kývne.

„Yuki nemůže stoupnout,“ knikne Kimi.

„Cože?“ vejde táta do ohrady a klekne vedle Gora, začne mu prohlížet tlapy, pak na jednu zatlačí jako by měl stoupnout. Svaly hned povolí, prostě jak zareagují na oporu, ochabnou.

„Tohle jsem už někde viděl, ale kde?“ zamumlá si pod vousy a znovu a znovu to zkouší. Zbytečně. Nakonec mu je znovu ováže, tentokrát hodně pevně, aby je měl natažené. Já mu sundám obojek s řetězem, je zbytečné, aby ho měl, když nemůže vstát. Počkám, až mu máma dá misku s jídlem dostatečně blízko a když jsou všichni pryč sundám mu náhubek a doskočím mimo dosah tesáků. Pak jdu za ohrádku, kterou zavřu. Dívám se na Yukiho, který si nás přestal všímat a pustil se do jídla. Po jídle misku odstrčí čumákem a zvedne se, aby se mohl napít, pak si znovu lehne a usne.

Sledujeme to s naprostým údivem, čekali jsme, že bude vyvádět a zuřit, ale on nic.

„Tak a jsem totálně mimo, co tomu vlkovi přeletělo přes nos?“ zeptá se táta udiveně.

„To nevím,“ opřu se o horní ohrádku a pozoruji ho.

„Tak trochu mě připomíná Kimiho,“ ozve se zamyšleně máma.

„Kimi nikdy tak agresivní nebyl,“ ozve se ostře táta.

„Ale taky se nedokázal zvednout, když sem přišel,“ napadne mě, co tím máma asi myslela. Zarazí to všechny.

„To je fakt, myslíš, že tohle může i za jeho agresivitu?“ promne si Goro zadumaně bradu.

„To pochybuji, nevaroval přímo utočil. Za varování se dá považovat zavrčení a vyčkávání, on prý zavrčel a hned potom útočil. To se nedá očekávat od vlka, který má strach nebo je nejistý, to se dá očekávat od zabijáka,“ namítne táta.

„Dobře, ale po té injekci byl v pohodě, ani nevrčel,“ namítne brácha. Ozve se sborový povzdech, a jsme tam, kde jsme byli, na nule. Jeho chování se absolutně vymyká všemu, co vymyslíme.

„A pak v autě byl stejně v pohodě, i když byl vzhůru, bláznit začal, až tady,“ ukáže na další skutečnost.

„Zatraceně přestaň, absolutně mi kazíš dojem nebezpečného vlka,“ zavrčí táta. Potvrdí tím vlčí předky.

„A pak Rizo,“ hodí palcem na rezavého hřebce. Jeho stání sousedilo přímo s ohrádkou a nenáviděl nebezpečné šelmy, jednoho vlka na pastvině málem udupal.

„Neprotestoval, a když napadl Akemi, ani nezafrkal, normálně na ni nedá dopustit,“ poukáže na jednu skutečnost, kterou jsme přehlídli. Doslova strneme, když si uvědomíme, že má pravdu. Když jsem vlk, stačí, abych se k sestře přiblížil, a je hrůza.

Hodím po zrzkovi pohled, zarazí mě, že se na Yukiho dívá, ale jinak než na ostatní, dívá se na něho s lítostí, pak ke mně obrátí hlavu s tichou žádostí, které rozumíme jen my dva a Kimi.

„To víš, že mu pomůžeme Zrzku,“ poškrábu koně mezi ušima.

„Vy jste strašní,“ zaúpí táta a vyběhne ze stodoly. Podíváme se na sebe a usmějeme se, víme, že šel hledat příznaky.

„To bychom měli a vy vykoupat a spát,“ zahartusí máma na nás.

„Budu spát tady,“ oznámím, a aby máma nemohla protestovat, hned se proměním. Máma si jen povzdychne a pokrčí rameny. Usměji se a vklouznu do ohrádky, stočím se na jednu z dek a usnu.

Kolem půlnoci mě probudí tiché kňučení. Zvednu hlavu a dojdu k Yukimu. Stočím se za ním, téměř okamžitě se na mě natiskne a spí dál. Já usnu chvíli po něm, celou noc se mi zdá, jak se proháníme po lesích, bok po boku.

 

Ráno se probudím a zívnu.

„Sluší vám to spolu,“ ozve se tiše táta, který stojí za ohrádkou.

„Dokážeme mu pomoct, táto?“ zeptám se tiše a opřu si hlavu o jeho.

„To víš, že ano, zatím jsme pomohli všem ne?“ usměje se. Oplatím mu  usměv a čekám, až se Yuki probudí. Bude to dlouhá cesta, co nás čeká, ale společně ji dokážeme zvládnout.

Obrazek

Bílý je Yuki a černý je Kaoru,

nádherní že?:-)

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář