Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Proměna zpět

11. 9. 2010

Proměna zpět

 

Probudím se bolestí v kloubech a vlastně celého těla. Otevřu oči včas, abych viděl, jak se mi packy mění v ruce. Oddechnu si, že mám další horor za sebou a trpělivě čekám, až se proměním celý, což trvá slabou půlhodinku. Nechápu, jak se ostatní můžou měnit během okamžiku.

Vstanu a hned sletím na pusu.

„No to je pěkné, teď zase neumím chodit po dvou, doufám, že to nebudu muset učit od začátku,“ povzdechnu si a znovu se vyškrábu na nohy, teď se pro jistotu přidržím a pak se dobelhám do sprchy, v které si doslova začnu lebedit. Jen co se dostanu zpátky do pokoje, začnu hledat prášky, které mi dala ta hodná paní, i když prolezu celý pokoj, nemůžu je najít, místo toho slabě zachytím bráchův pach.

„Já toho parchanta zabiju,“ zavrčím a zvěřinec nezvěřinec vpadnu dovnitř jak velká voda, vzápětí celý rudý vycouvám, ale ne dřív než Sao otevře oči a podívá se na mě. Zapadnu k sobě a snažím se rozdýchat šok, že brácha spí a nejspíš i chodí s klukem, který je navíc i vlk. Tak takový šok jsem si vážně nezasloužil, abych se uklidnil, začnu hledat žiletky nebo něco stejně ostrého. Nic. Dokonce i v koupelně, kde táta nechává své holící potřeby, zaběhnu do kuchyně a tam, kde bývají nože, vidím prázdné místo, nejsou ani v šuplících!

„Copak hledáš, bráško?“ ozve se ve dveřích Toru, když se otočím, uvidím, že se mu kolem ramen obtáčí užovka.

„Nože a ty prášky, co jsi mi vzal,“ odseknu naštvaně.

„Prášky jsem vyhodil a na co potřebuješ nože?“zeptá se. Zarazím se, nemůžu mu říct, že se chci pořezat.

„Mám hlad,“ zaimprovizuji.

„Hm, v chlebníku jsou makovky a kakao si udělat umíš,“ odpoví pobaveně. Kruci, nenachytám ho.

„Chci chleba s pomazánkou,“ zavrčím. Toru beze slova odejde a vrátí se s nožem, natáhnu ruku, ale on uhne a ukreje mi dva krajíce pak nůž zase odnese, zůstanu stát jako zmrazený.

„V ledničce máš rybí, bulharskou a lahůdkovou pomazánku, příborové nože jsou kde obvykle,“ oznámí mi a se snídaní pro dva zmizí ve svém pokoji. Na vratkých nohách dojdu ke stolu a zhroutím se na židli, copak mi tu už nikdo nevěří?

‚A nemůžeš si za to tak trochu sám?‘ ozve se moje svědomí.

Jo můžu, ale kdo měl vědět, že jim zrůda vadit nebude? Vstanu a vzápětí spadnu s kňučením na zem, je ze mě zase vlk.

„Yuki? Co se stalo?“ vrazí do kuchyně Toru se Saiem.

„Nevím,“ kňiknu a nešťastně se dívám na packy.

„Zavolám Kaoru, snad bude vědět,“ vzdálí se Sai.

„Počky, udělám ti snídani, dáš si granule nebo masovou směs s rýží?“ zeptá se mě Toru.

„Tu rýži,“ povzdechnu si a lehnu si.

„Víš, co by mě zajímalo? Proč jsi začal nenávidět zvířata,“ nadhodí a do mikrovlnky dá ohřát masovou směs, zatímco na sporáku se dělá sáčková rýže.

„Už ti někdy do tlamy vlezlo živé zvíře, abys ho sežral?“ zeptám se lakonicky.

„Ne,“ otřese se hnusem.

„Fajn, tak až se ti to stane, tak je možná budeš zbožňovat taky,“ odseknu sarkasticky.

„Aha, tím se vyřešila jedna záhada a další dvě čekají. Moc by mě zajímalo, jak to, že ses proměnil do podoby člověka a za hodinu zase ve vlka,“ zaslechnu Kaora a instinktivně se naježím.

„Nechej toho ježku,“ napomene mě táta a uhladí mi chlupy, při tom se na mě zálibně podívá. Omráčeně zamrkám, jim to nevadí?

„Jediný, komu to vadí, jsi ty, trdlo,“ odpoví mi máma, to už údivem otevřu tlamu, protože mi dojde, že mě všichni slyší.

„Vy mě rozumíte?“ opatrně.

„Všichni kromě táty, ten v sobě geny vlka nemá,“ odpoví mi Toru a dá přede mě misku, natáhnu k ní hlavu a hned, jak mě ovane kouř, uhnu, je to vařící, taky mi to nemusel ohřívat tak moc.

„Yuki neříkej mi, že zase nechceš jíst,“ zaslechnu zoufalého Kaoru.

„Je to horké,“ zavrčím.

„Jej promiň,“ ozve se brácha a zvedne to, za okamžik mi to dává zpátky chladnější, spokojeně se dám do jídla.

„Proč mám takový pocit, že mu to, že je vlk vlastně ani nevadí,“ ozve se zamyšleně Sai.

„Nebo se tak snaží tvářit. Zase se sháněl po tom svinstvu a po něčem ostrém,“ práskne mě brácha, vztekle na něho zavrčím a v dalším momentě schytám lepanec. Vrhnu se po Kaoru, ten se lehce promění a začne mi vše oplácet a ještě mi přidá. Kožich mi vypráší tedy pořádně. Uraženě dojím a lehnu si do rohu, s nikým se nemíním bavit.

Stejně mě nenechají být, Kaoru se Saiem do mě drcají tak dlouho, dokud mě nevyženou ven ke zbytku smečky, bezhlavě se rozběhnu do lesa a smečka za mnou. Po necelé hodině padnu unaveně a udýchaně na zem, zatím, co ostatní se kolem mě vesele motají, nesnáším, když mají navrch.

„Pojď si hrát,“ strčí do mě Kimi, vycením na něho tesáky a v dalším momentě zakňučím bolestí, jak po mě někdo sekne, Akeno.

„Ani se neodvažuj bělásku, jsme pořád rychlejší než ty,“ vycení na mě tesáky v úsměvu.

„Proč mě nemůžete nechat na pokoji,“ zakňučím.

„Protože jsi součástí smečky, i když jsi takový idiot,“ objasní mi Kimi. Urazím se.

„Chtěl jsi odpověď? Chtěl. Dostal’s odpověď? Dostal’s. Tak mi řekni, proč se urážíš?“ zeptá se mě pobaveně Akeno.

Než stačím odpovědět, někde praskne větvička, v okamžení jsem na nohách a rozhlížím se stejně jako ostatní.

„Jdeme,“ rozhodně Kaoru a vydá se ke mně, žene mě před sebou na jednu stranu. Výjimečně se nechám, nechce se mi být sám s případnými lovci. Co mě zarazí je to, že se ocitneme v nějaké vesnici, není to ani ta, kde jsem byl, když jsem utekl od Kaora, ani jeho farma ani Vlčí vesnice, všichni se promění a vedou mě k nízkému rozlehlému domku, odkud vyjde kluk, co mě ošetřoval rány u Kaora.

„To jsou k nám hosti, vítejte, copak máte za problém?“ usměje se doktor ve dveřích.

„Máme jich víc, nějak mu nejdou schody po čtyřech a potom, dnes se proměnil na člověka a během hodiny z něj byl zase vlk,“ vysvětlí Kaoru.

„Hm. Yuki, zkus vyjít tyhle podívám se ti na nohy,“ ozve se po chvíli doktor. Podívám se na něj jak na blázna.

„No tak pojď, když to neuvidím, těžko ti můžu pomoct,“ setře mě. to je taky fakt, pomalu se rozejdu ke schodům a stoupnu na první schod, pak druhý a svalím se do prachu.

„Ty jsi teda nemotora,“ povzdychne si Kimi, jako by to byla nenapravitelná škoda. Zbytek má co dělat, aby se nesmál a pokud se nemýlím smích tají i doktor. Vztekle zavrčím a vyhrabu se na nohy.

Doktor seběhne těch pár schodů a začne mě prohmatávat nohy.

„Unaví se rychle, že,“ zjišťuje opatrně.

„Jo v lese sebou sekl za necelou hodinu a sem nám to trvalo celou věčnost,“ odpoví Kaoru a pohladí mě po uších.

„To se ani nedivím, svaly si na tohle zvykají pomalu, zvlášť jestli se neproměňoval, chce to čas a co nejvíc trénovat, půjdeme na to postupně, pojď se mnou,“ zvedne se a jde za dům. S povzdechem ho následuji, i když nevím, na co to budu potřebovat. Nemíním se proměňovat. Všichni jdou se mnou, doktor nás dovede k jakýmsi stupňům podobným schodům. První je nízko spíš takový práh a postupně se zvedá a zmenšuje vzdálenost mezi jednotlivými stupni, až vypadají jako skutečné schody.

„To si děláte srandu! Na to mě nedostanete,“ zavrčím.

„No jo, pan idiot všechno umí, to zvládne sám,“ drbne si Kimi ve vlčí podobě. Oženu se po něm, a když uskočí tak za ním, ani si nevšinu, že se objevím na maketě a vyjdu skoro polovinu, než spadnu. Kimi se na mě ksichtí z nejvyššího stupně. Já to štěně roztrhnu jak hada! Vstanu a zkouším se k němu dostat, čím jsou schody užší, tím je to namáhavější dokud nedojdu na princip, jak mám chodit, nakonec se dostanu až nahoru.

„Tak vidíš, že to jde, a když ses dostal nahoru, tak to zkus ještě dolů,“ zavolá na mě Kimi zezdola.

Otočím se na stupni a hledím na něho jak sůva z nudlí.

„No počkej, až se mi dostaneš do zubů, ty hade!“ zavrčím na něho.

„Už se těším, dojdi si pro mě,“ vycení na mě zuby. Nemám čas se zabývat svým strachem z výšek, prostě ty stupně seběhnu a ze začátku skoro na hlavě.

„No vidíš, šikovný vlček,“ usměje se na mě Kimi andílkovsky. Jen ho sjedu opovržlivým pohledem, stejně jako ostatní, kteří se smějí na plnou pusu, a jdu si lehnout do stínu. Mě přece dokáže urazit jen inteligent a tihle to nejsou!

„Tak, to by bylo vyřešené, teď jen trénovat a trénovat,“ uklidní se první doktor.

„A ty proměny?“ zeptá se Kaoru.

„Podle mého si jeho tělo zvyká na ty proměny, takže chvíli to bude takhle divoké, ale nakonec se to ustálí, jen ho musíte hlídat, aby si zase neubližoval. To by se už nemusel v člověka proměnit vůbec,“ vysvětlí doktor. Doslova ztuhnu, celý zbytek života v tomhle těle? To nikdy!

„Dáme na něho pozor, za jak dlouho odhadujete, že se promění?“ zeptá se Kaoru.

„Za pět šest dní a to jen, když bude pořádně jíst a nebude dělat blbosti,“ odhadne doktor.

„To nevydržím, nemůžu v tohle být pořád,“ zakňučím.

„Yuki,“ vydechne Kaoru.

„Jak Yuki? Vy to nechápete, jsem zrůda,“ zaječím.

„Už toho mám dost! Jak to o sobě mluvíš?“ zakřičí na mě pro změnu Kaoru.

„Mluvím o sobě pravdu, nevím, jak by vám bylo, kdybyste zabili dítě, dalších pět pokousali, to nemluvím o tvé sestře a o tobě, každému jenom ubližuji! Proč musím žít?“ vyderu ze sebe a snažím se pohledem uhýbat před jejich šokovanými obličeji.

„Ty malé trdílko, to přece není pravda,“ klekne si u mě KAoru a obejme mě.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář