Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Prozrazené tajemství

15. 4. 2010

Prozrazené tajemství

 

Je pátek odpoledne a já sedím v pokoji a koukám na filmy, které dokola vidím už asi pětkrát. Marně přemýšlím, jak se jmenuje fobie z venku. Konečně je pátek odpoledne a mě čeká neutěšený víkend ve vnitřku domu. Naši totálně změnili přístup a nechali zvířata volně potulovat venku.

Zezačátku jsem chytal hysterické záchvaty, ale po pár proplesknutí jsem pochopil, že mi tentokrát neustoupí a přestal jsem hysterčit, ale vydupal jsem si, aby se drželi aspoň v rozumné vzdálenosti.

Ve středu jsem pocítil pnutí jako při přeměně. Začal jsem hledat ostré předměty, ale nic jsem nenašel, byl jsem, už tak zoufalí, že jsem hledal i v bráchově zvěřinci. Také nic. Někdo je musel schovat. Dolů jsem se neodvážil, tam byl táta a zarazil by mi to. Zatím pracovala jen mamka, která se rychle uchytila pro svůj přístup ke zvířatům. Přicházeli i s okolních vesnic. Mám podezření, že je jediná veterinářka kromě hlavního města vzdáleného dvanáct kilometrů.

„Rodino, jsem doma,“ zahlaholí táta zdola. 

Pozvednu obočí, takhle rozjařeně nikdy nechodil a nepil, to bych slyšel. Zastavím video a nakonec ho vypnu, pak sejdu dolů. Kromě otce je tam i ta parta kluků.

„Tak copak se stalo, že jsi tak rozjařený,“ vyjde máma z ordinace s perskou kočkou. Ta jen co spatří partu, začne vyvádět.

„Jíst kočky je pod naši úroveň,“ odfrkne si Kimi a kočka se uklidní.

„Co?“ nechápavě se podívá na kluky.

„Toho si nevšímejte,“ uchichtne se Akeno a jukne na schody, kde stojím.

„Mám pro vás zprávu,“ strhne táta na sebe znovu pozornost.

„No tak jakou,“ zeptá se máma, za mnou vykoukne i Toru a jedna ještěrka se pokusí ke mně přiblížit.

„Drž ty potvory ode mě dál,“ zaječím na něho. Toru ještěrku strčí do kapsy a nevšímá si mě, já jeho taky ne.

„Dostal jsem práci v rezervaci, budu se starat hlavně o vlky,“ oznámí nám rozzářeně.

„To je skvělá zpráva Jine, gratuluji,“ dá mu pusu a odběhne do ordinace dokončit práci.

„To je dobrá zpráva, už někoho potřebovali, nezvládneme všechno,“ pousměje se Kaoru.

„Yuki jdeme do lesa, půjdeš s námi?“ obrátí se na mě Sai.

Pohrdavě se na ně podívám a vyjdu zpátky do pokoje, dveře patřičně zabouchnu.

 

„To nejspíš mělo znamenat ne,“ pozvednu pobaveně obočí a sleduji horní patro.

„Celou tu dobu je zavřený v pokoji, nemůžeme ho dostat ven,“ povzdechne si Yukiuv táta.

„Však nebojte, vyjde sám. Všimnul jsem si, že z nich už nemá takový strach, Kaoru,“ obrátí se na mě Akio a zvedne ze země pavouka

„To ne, to se zlepšilo, už vyžaduje jen metrový odstup, nebo aby je neviděl,“ zasměje se Yukiho táta.

„V tohle jsem ani nedoufal, jsem rád, že si to tak nezabral. Ale ten venek je problém, musíme ho vytáhnout, zkusíme to zítra. Zatím nashledanou,“ rozloučím se s jeho otcem a vyběhneme ven.

 

Zavedu je do lesa, kam nikdo nevidí, a proměním se, ostatní mě napodobí.

Chvíli přemýšlím a pak mě něco napadne, doběhnu k Yukiho oknu, poznám je celkem snadno, podle zatažených rolet, a zaviji. To opakuji dobrou půl hodinu a zaběhnu do lesa, vím, že se nemáme potloukat tak těsně lidí, když jsme vlci.  Svou smečku zavedu na bezpečné místo a nechám je, ať dělají, co chtějí.

Za chvíli se objeví divoká smečka a tak se jdu pozdravit s vůdcem, chvíli si vyměňujeme novinky. Pak se domluvím s klukama a přijmeme pozvánku na lov. Nezabíjíme, jen třídíme zvěř, slabé uženeme, zbytek necháme na nich. Považujeme to spíš za honičku, ale pomáháme jim málokdy, hlavně, když feny mají mladé.

Tímhle jsem stanovil pevná pravidla hned na začátku. S vůdcem jsem se musel poprat, než jsem mu vtloukl do hlavy, že jsme spíše lidi jak vlci a nepotřebujeme lovit, abychom se nažrali. Nakonec to vzal na vědomí. Teď se zajímal hlavně o ty nové obyvatele.

Vysvětlím, jak se věci mají. Viditelně si oddechne a poví mi, že se znovu objevili pytláci, to bylo znepokojivé.  Rozběhnu se to prozkoumat. Vrátím se za půl hodiny s hlavou plných starostí. Nakonec se necháme strhnout k honičce. Vydovádění a hladoví se vrátíme domů. Po troše přemýšlení to nakonec stočím k Yukiho domu.

 

Poslouchám za dveřmi, kdy odejdou a pak si znovu lehnu, chci si pustit další film, ale v tom mi zabrání vlčí vití. Mám, co dělat abych nevyl taky. Tělo se doslova zkroutí bolestí.

Bolí mě celý člověk a marně si zacpávám uši před tím vitím. Nepomáhá to, nepomáhá ani polštář, který si přitisknu na uši.

Jak já ho nenávidím, to snad dělá naschvál. Nemůžu to vydržet, všechno ve mně cuká, abych se vzdal a vyběhnul s nimi do lesa. Ale já nechci, nechci být zvířetem, nenávidím je.

„Yuki, máma tě volá na večeři, to neslyšíš?“ vrazí ke mně neočekávaně Toru.

 

„Stalo se něco?“ zeptám se zaraženě, když uvidím Yukiho schouleného pod okny. Celý se doslova třese a nedokáže přestat.

„Běž pryč,“ vydoluje ze sebe ztěžka.

„Nepůjdu, co se děje,“ přejdu místnost a skloním se k němu, chytnu ho za rameno a vzápětí od něj musím uskočit, když na mě zaútočí zuby, nedokáže se pohnout, ale oči má zářivě žluté. Vrčí doslova jako vlk. Zezdola se ozve zazvonění.

Někdo, nejspíš táta jde otevřít a za chvíli nahoru vyběhne Kaoru s ostatními.

„Prosím tě odejdi a nikomu to neříkej,“ položí mi ruku na rameno.

„Co se s ním sakra děje?“ vyjedu na něho. Vím, že to ví, ale nechce mi to říct.

„Za chvíli bude v pořádku, když bude při sobě, nikomu se o tomhle nezmiňuj ani jemu, pokud nechceš, aby se zabil,“ vyhne se mé odpovědi a zaměří se na Yukiho.

„Je to můj bratr, mám právo vědět, co se s ním děje,“ křiknu na něho.

„Pojď, teď potřebuje klid,“ vystrčí mě z pokoje Sai a zavře mi dveře před nosem.

Nenechám se, vrazím dovnitř a zavřu za sebou dveře, ke mně se obrátí pětice stejně žlutých očí.

„O co tu k čertu jde?“ zavrčím a pětice levých obočí vyletí nahoru. Chvíli se na mě dívají a přemýšlí, co se mnou pak mě začnou ignorovat a Kaoru se vydá k němu, čím blíž se blíží, tím víc Yuki vrčí.

„Jsi vážně pitomec Yuki, co jsi to se sebou provedl?“ povzdechne si Kaoru, natáhne ji k Yukimu, ten se po ní ožene zuby.

„Ale, nech toho,“ třepne ho a pořádně se na něho z blízka podívá, pak se pousměje.

„Ještě to nezašlo tak moc daleko, budeš v pořádku,“ pousměje se a uhne před jeho zuby.

Mám takový pocit, že nedokáže pohnout rukama a nohama, ale před pár hodinami byl v pořádku, nechápu to.

„Kimi, zavolej Gorovi, ať namíchá koktejl, to mu pomůže,“ ozve se po chvíli Kaoru a přitiskne Yukiho k sobě. Zdá se mi, že hodně ztěžka dýchá.

Kimi najednou skočí k oknu a otevře ho. Na něm se objeví napřed jedna ruka, pak druhá a nakonec hlava se zbytkem těla.

„Kaoru slibuji ti, že jestli mě ještě jednou donutíš lézt po nějaké stěně domu, tak tě roztrhnu jak hada,“ zavrčí a sesune se na zem, kde se na něho hned vrhne Kimi. Nechápu, kde se tam vzal, když mu nikdo nevolal.

„No jo broučku,“ usměje se na něho a vytáhne zabalenou injekci, do které natáhne čirou tekutinu.

„Co to je?“zeptám se znepokojeně.

„Jen taková směska, pomůže mu to, aby se přizpůsobil, nic mu to neudělá,“ chlácholí mě Goro a jehlu vbodne do Yukiho paže. Ten zanaříká, ale tak jako zraněné zvíře.

„No tak, už je to dobré,“ pohladí ho Kaoru a po chvíli ho donese na postel. Sedne si k němu a chytne ho za ruku.

„Tak řeknete mi konečně…“ začnu hlasitěji.

„Neopakuješ se trochu? Měl jsem za to, že ti to už muselo dojít,“ drcne mě loktem Sai.

Zaměřím se na Yukiho a v jednu chvíli se mi zdá jako by mu v ruce přeskakovali kosti. Nechápavě zamrkám a všechno je pryč.

„Tak a příště se promění, nebude nám moc vděčný,“promluví do ticha Kaoru a zkontroluje mu rány, když žádné čerstvé neobjeví, spokojeně se usměje.

„Jak promění?“ zeptám se stále nechápavě.

„Nemyslel jsem si, že jsi tak natvrdlý,“ rozesměje se tiše Sai, když se na něho podívám, má znovu své nádherně šedé oči.

„Stejně by ses to dřív nebo později dověděl. Yuki se mění ve vlka, teda bude, až přijde k rozumu,“ otočí se na mě Kaoru.

„Cože?“ zamrkám překvapeně.

„Mění se ve vlka, asi jako já,“ ozve se Sai.

„Ale ty se na vlka neměníš,“ namítnu zmateně.

„Pane bože, předpokládám, že teď mě předvádíš, co znamená stát si na vedení, že? Tak se koukej,“ drcne do mě Sai. Přenesu pozornost na něj, a když si je Sai jistý, že mu věnuji, veškerou pozornost začne přeměňovat, napřed se mu objeví uši pak ocas a nakonec na místě Saie sedí nádherně stříbřitý vlk. Za chvílí se začne měnit zpátky. Uši zmizí jako poslední. A že mu sluší!

Svezu se po tmavém dřevě dveří a zůstanu sedět u nich s otevřenou pusou a vytřeštěným pohledem.

Sai ke mně přejde a dřepne si naproti mně, dost blízko, abych ho mohl políbit.

„Tak a teď znáš mé temné tajemství. Stále se mnou chceš chodit? Mně to nevadí, jsem na obojí,“ zeptá se mě klidně. Chvíli na něj zírám a pak udělám jednu, podle mě, rozumnou věc, políbím ho.

„Já taky, ale myslím, že to zkusím s tebou,“ pousměji se a v tu ránu ho mám v náručí. Je tam, kam patří, cítím to.

„Hm, tak máme další páreček, ale teď musíme vyřešit Yukiho,“ ozve se Kaoru.

„To bychom měli, už mě štve, jak kolem něho zvířata chodí po špičkách a pořád se s ním snaží spřátelit. Na rozdíl ode mě to nevzdali, vůbec nevím, co to spustilo,“ povzdechnu si nešťastně.

„Je možné, že když se proměňoval, tak se ho snažili sebou nakrmit,“ zauvažuje Akeno.

„Cože?“ vytřeštím na něho oči.

„Jo to by odpovídalo,“ otřese se Naoe. Zbytek tiše vyprskne smíchy.

„Lituji ho, jestli to tak bylo,“ směje se tiše Kaoru. Smích se ozve hlasitěji.

„Hulváti, nemůžete být ticho? Kimi usnul,“ zasykne Goro. Všichni se ztiší. Podívám se na Kimiho a málem roztaji, ve spánku mu vylezli jak uši, tak ocásek a vypadá strašně roztomile. V očekávání se podívám na bratra, načeš, mi smutně poklesnou ramena.

„Copak?“ nakloní se ke mně Sai.

„Yuki nemá ani ouška, ani ocásek,“ vzdychnu zklamaně.

„Tobě se to líbí?“ vykouknou mu vlčí ouška.

„Kimi v s nimi vypadá roztomile, ale ty sexi,“ usměji se na Saie a pohladím ho po nich. Nádherně znachoví a v ten moment nevím, co mu sluší víc.

„Uši a ocas nám vyskakují, jen když jsme hodně unavení a nedokážeme tomu zabránit,“ vysvětlí mi s úsměvem Kaoru.

„Pořád nemůžu uvěřit tomu, že můj bratr je vlkodlak,“ vydechnu užasle.  V ten moment se na mě zaměří pět vzteklých očí a na hlavě mi při přistane něco hodně tvrdého.

„Auu,“ zaskučím a podívám se nahoru, se zamrkáním zjistím, že se dívám do Saiových očí, které jsou skoro černé vztekem.

„To odvoláš nebo bude rozvod!“ zavrčí na mě s knihou v ruce.

„Slibuji, že už to neřeknu,“ zamrkám na něho svůdně.

„Odvolej nebo rozvod,“ zavrčí znovu, přičemž kniha se nade mnou vznáší jako Demoklův meč.

„Odvolávám,“ zaskučím s rukama chráníc si hlavu.

„Hodný Toro,“ pohladí mě po vlasech a položí knihu, v ten moment na něho skočím.

„Odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil,“ zajiskří mi oči.

„Ty podvodníku,“ zaskučí, ale to už na něm ležím, ruce mu držím za hlavou a kradu mu polibky. Nepochybuji o tom, že kdyby chtěl, že mě lehce setřese.

„Proč jsi se mnou chtěl chodit?“ zeptá se mě Sai jen, co přestanu.

„Líbíš se mi,“ odpovím mu po pravdě.

„Dobře, zkusíme to, ale jestli to zajde moc daleko, už se mě nezbavíš,“ přimhouří Sai oči.

„Beru na vědomí,“ oznámím mu a políbím ho. Polibek mi oplatí.

„Už bychom měli jít, nejspíš jdeme vašim rodičům na nervy,“ ozve se Kaoru. Všichni se bez protestu zvednou.

„Vyspi se miláčku,“ nakloní se Kaoru nad Yukiho a políbí ho. Pak mu upraví deku a svlékne si bundu.

„Vezmu ho, Goro, venku ti ho dám,“ zabalí Kimiho do svojí bundy, že mu nejde vidět ani ouška, ani ocas a vyjde ven. Goro vyskočí z okna a já za ním zavřu okno, pak je vyprovodím.

Kaoru se na mě ještě ve dveřích otočí.

„Dej na něho pozor, kdyby něco hned volej,“ naléhá na mě.

„Neboj, dám,“ ujistím ho a zavřu dveře. Dojdu do kuchyně, kde uklidním rozzlobené rodiče a sednu k studené večeři, kterou mi máma odmítne ohřát, Yukiho porci dá do lednice.

 

Jen, co se za nimi zavřou dveře, otevřu oči. Nebyl jsem vzhůru pořád, ale stále dost dlouho, abych pochopil, že bratrovi to nevadí. Ale, co rodiče? Tělo mi opět ochromí strach a hnus z mého druhého já. Vstanu a začnu hledat žiletky. Nejsou nikde, dokonce se vydám i dolů do hlavní koupelny, ale tam taky nejsou.

Ze zoufalství zamířím do kuchyně, ale dveře jsou pevně zavřené.

„Jestli máš hlad, tak ti donesu jídlo, ale tam nepůjdeš, ten tvůj pohled poznám už až moc dobře, bratříčku,“ ozve se za mnou Toru. Otočím se a vrhnu se na něho, bez sebemenšího efektu, prostě mě chytne za ruku a v další vteřině ležím na zádech s vyraženým dechem. Je na mě moc silný, jeho kroužek karate ho vycvičil dobře.

Pak mě hlavou bleskne nápad, pití je přece ve skleněných flaškách! Pomalu se postavím a nečekaně vyrazím k baru.

Za sebou slyším Toryho kroky, ale já jsem hbitější, přece jen je ta stvůrnost k něčemu dobrá. Podaří se mi otevřít bar, ale vzápětí letím na druhou stranu, jak mě někdo uhodí.

„Měl by sis uvědomit, že alkohol není pro nezletilé,“ ozve se otec naštvaně. Pomalu se zvednu a vyběhnu z obýváku, za chvíli jsem v pokoji a třísknu dveřmi. Hodím sebou na postel a oči mi zaplaví slzy, proč zrovna já jsem taková stvůra?

 

Probudí mě chlad, který mi proniká pod kůži. Otevřu oči a podivám se do mlhavého rána. Přece to nemůže být tak zlé, vyjít ven, proletí mi hlavou a vstanu. Obléknu se do kalhot a trika, s bundou přes rameno vyběhnu ven. V lese se mi líbí, je to úplně jiné než ulice města. Rozhodnu se, že pro dnešek to stačilo a obrátím se k domovu, když mnou projede nečekaná bolest a já padnu do mokrého jehličí, aniž bych ze sebe vydal hlásku.

 

 

Yuki

Obrazek

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář