Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


První sníh

22. 11. 2010

První sníh

 

Probudí mě rachot v kuchyni, jemně zavrčím a zapadnu do koupelny. Teprve po pořádné sprše jsem schopen vytáhnout čumák z koupelny a zamířím si to do kuchyně.

„No nazdar, ty jsi naši návštěvu pořádně vyděsil,“ uvítá mě mamka s povzdechem.

„Jak to? Já si pamatuji jen na Kaoru a toho jsem vyprovodil, neměl mě budit,“ zabručím a složím se na židli u stolu. Přitom zavadím o Toru, který vypadá jako by uběhl maraton a následně zdrhnul z blázince.

„Stalo se ti něco?“ drcnu do něj, ožene se po mně a pak se vzpamatuje.

„Promiň, je mi nějak blbě,“ zabručí. Pochopím a pousměji se. Chvíli po mně přijde Sai, který střelí pohledem po Toru a povzdechne si. A teprve potom táta s vlčetem v náručí.

„No ty ses zbláznil,“ okomentuje to máma s rukama v bok.

„Ne proč, nikde nikdo nebyl, vypadalo tak ztraceně,“ podívá se táta na mámu.

„Neztratil se někdo v poslední době?“ zeptám se táty s povzdechem.

„Z vlků nikdo, tedy jsem to ani nepostřehnul,“ hluboce se zamyslí. Zhluboka si se Saiem povzdechnu.

„Myslím z lidí,“ objasním mu klidně.

„Jo to jo, nějaké sedmileté dítě z nedaleké vesnice,“ kývne táta nechápavě.

„Tak ho držíš v ruce,“ ujistím ho klidně. Máma nechápavě zamrká, ale pak se rozhodne mi věřit a vytáhne misku, do které dá hotové jídlo a do druhé vodu. Jídlo zchladí a položí ho na zem. Vlček se hned začne drát z náručí a tak ho táta postaví na zem.

„Měl by si tu do rána odpočinout a pak bych ho doprovodil domů,“ navrhnu klidně.

„Nejsem proti,“ kývne máma a nachystá i nám. Najíme se a já jdu zjistit, kde ta vesnice leží, není nijak daleko. Naženu vlče do postele, zkroutím se v knihovně. Jsem totálně vyspaný a zrovna nehrozí, že bych spal. Sai zůstal u Tora, docela mu i závidím, já při proměně neměl nikoho. Je kolem půlnoci, když se ke mně přidá Sai.

„Už jsem zapomněl, jak je přeměna vyčerpávající,“ povzdechne si.

„Jenom ta první, usnul?“ zeptám se s pousmáním.

„Jo, už bylo na čase, dost ho to vzalo,“ uchichtne se Sai. Zasměji se a znovu zabořím nos do knihy.

„Co ty nespíš?“ podívá se na mě.

„Absolutně nejsem unavený a mám v posteli kluka,“ pokrčím rameny a Sai vyprskne smíchy. Podívám se na něj. Absolutně nevím, co ho položilo.

„Víš, jak to vyznělo? Kdybys tohle řekl Kaoru do telefonu, ten by se zbláznil žárlivostí,“ zavyje Sai.

„Tak mi řekni, jaký je rozdíl, jestli se zbláznil minule, nebo se zblázní teď. Ono se to může zbláznit víckrát?“ podívám se na Saie, který z gauče sletěl na zem a teď se tam svíjí smíchy. Absolutně nechápu, co ho rozesmálo.

„Proboha, ty mi dáváš,“ vyrazí ze sebe Sai, když se jakž takž vzpamatuje.

„Ale já nic nemám, tak jak ti můžu něco dávat?“ začnu si z něj utahovat. Hrozně se mi líbí, jak se sebou vždycky plácne o zem, když se znovu rozesměje. Ještě chvíli tak laškujeme, když nade mnou zlomí hůl a jde si radši lehnout. Pousměji se a konečně se ponořím do knihy. Chvíli na to uslyším zvenčí zavrčení, přejdu k oknu a venku uvidím stříbrné vlky, jak něco hledají. Po chvíli se stáhnou a běží dál. Vůbec nevím, co tu dělají, ale zrovna nemám odvahu jít se jich zeptat. Konečně se nad obzorem začne prosvětlovat. Jen na chviličku zavřu oči.

„Yuki,“ zatřese se mnou někdo, zavrčím a otevřu oči, já fakt usnul?

„Yuki, pojď se najíst. Musíš vlče odvést, odpoledne bude sněžit,“ zatřese mnou máma. Zabručím a vstanu. Protřu si oči a vyběhnu do pokoje, kde už naše návštěva sedí na posteli.

„Ahoj, vyspal ses? Můžeš mi říct, jak se jmenuješ?“ zeptám se ho s úsměvem.

„Kiba,“ fňukne.

„Dobře Kibo, tak se běž najíst a vyrazíme. Zavedu tě do tvé vesnice, jo?“ usměji se na něho. Ještě mu ukážu, kde máme koupelnu a převléknu se do teplých kalhot a roláku. Když sejdu dolů, už jí. Také se najím. Kiba mě čeká u dveří v podobě vlčete. Já se rozloučím s mámou a otevřu mu.

Společně vyrazíme do lesa, kde se proměním, Kiba na mě chvíli kouká, ale na můj pokyn se se mnou rozběhne. Jak určím, proběhneme malou vesničkou, musím dělat časté přestávky, protože Kiba je brzo unavený. Pořád mi vrtá hlavou jak se tak malý kluk, kterému je sotva sedm, může proměňovat.

Rovnou se ho na to zeptám.

„U nás se to dědí v přímé linii, takže se měníme brzo, já se proměnil v pěti,“ vysvětlí mi. Nejsem z toho zrovna moudrý, ale už se neptám. Chvíli na to doběhneme do nějaké vesnice. Kiba očividně pookřeje a rovnou běží k jednomu z domů. Jsem mu v patách, rychle se proměním a vezmu ho do rukou.

„Tak který dům, štěně?“ podrbu ho mezi ušima. Tlapkou ukáže na dům se světle zelenými okenicemi, U dveří je vidět kupa bot.

„A jéje, asi mě hledají,“ svěsí ouška.

„Ne asi, ale určitě,“ zasměji se a zaklepu. Otevře mi starý muž se strhaným obličejem.

„Co chcete?“ zeptá se mě podrážděně. Vyčaruji co nejpěknější úsměv.

„Dobrý…“ začnu zdvořile, když se Kiba vymrští, přemění a pověsí se muži kolem krku.

„Dědo,“ zajásá vesele. Mužův obličej se rychle vyjasní.

„Ty štěně jedno neposedný,“ oddechne si a podívá se na mě.

„Moc vám děkujeme, kde byl?“ chytne mě za ruku.

„Toulal se kolem naší vesnice, nemáte za co děkovat,“ usměji se, ale to už se ve dveřích objeví další a s úlevou chytne kluka do náruče, za ním se objeví další, až je tam pěkný zmatek. Využiji toho a ztratím se, je mi nepříjemné, když je kolem moc lidí. Ještě se ve vlčí podobě ohlédnu a pak zmizím z vesnice. Jsem rád, že je škvrně doma.

 

Vezmu to jinou stezkou a tak se ocitnu nedaleko hor. Ještě jsem v nich nebyl a tak neodolám a vyběhnu na ně, chvíli se jen tak toulám. Nakonec zjistím, že jsem se ztratil a navíc začne padat sníh, který se za chvíli změní na pořádnou chumelenici, že není vidět na krok. Nejsem takový blbec, abych pokoušel štěstí, a radši se koukám po jeskyni nejlépe neobydlené. Jednu takovou najdu a schoulím se kousek od jejího vchodu. Netrvá dlouho a usnu únavou.

 

„Neměl ten blbec být dávno doma?“ zavrčím a kouknu se ven, kde hustě chumelí.

„Jo to měl,“ zaslechnu Saie. Vyskočím na nohy a nemotorně se vydám ke dveřím. Proč nemotorně? Protože jsem se ještě na čtyřech nohách nenaučil chodit. Ano konečně jsem se proměnil. Všimnu si černé skvrny, která se rychle přibližuje.

„Máme tu nějaké černé skvrny na nožičkách?“ zeptám se přes rameno Saie, který vyprskne smíchy.

„Jeden černý by tu byl, i když nevím, jestli je to zrovna skvrna,“ odpoví mi se smíchem Sai a jde otevřít Kaoru, po něm přijdou ostatní.

„Kde je Yuki?“ zeptá se mě Kaoru jen co se promění.

„Asi se zase ztratil, to by mu i bylo podobné,“ nakloním na stranu hlavu a sednu si na zadní. Kaoru si povzdechne.

„To šel do lesa?“ zeptá se s rezignací v hlase.

„Ne, včera jejich táta našel štěně z vesnice starých. Yuki ho šel doprovodit. Jestli to vzal druhou stezkou, tak by tu už měl být,“ vysvětlí Sai.

„Jsou tam v okolí hory?“ zeptám se. Všichni do jednoho kývnou, no a jsme doma.

„Tak to se ztratil v horách,“ povzdechnu si a podívám se do chumelenice.

„Proč si to myslíš?“ zeptá se Kaoru zaraženě.

„Vždycky, byl zvědavý a musel všechno prozkoumat. Navíc nemá žádný orientační smysl, takže, bych řekl, že bloumá po horách a jestli má aspoň špetku rozumu, tak se schoval v nějaké jeskyni. Jestli ne, můžeme ho najít až na jaře, kdy roztaje sníh,“ zavrčím a odolávám nutkání vyběhnout ven. Nejenže bych mu nepomohl, ale nejspíš bych se taky ztratil.

„Toru, nestraš, přece jsem mu jasně říkala, že bude sněžit, určitě by nebyl tak blbý, aby šel do hor,“ pleskne mě máma utěrkou. Podrbu se zadní tlapou za uchem.

„Mami a jsi si jistá, že mluvíme o jednom a tom samém Yukim?“ zeptám se jí s určitou dávkou sarkasmu. Máma se na mě podívá a chytne se za hlavu.

„To mi neříkej ani ve srandě,“ zaúpí a Kaoru se vrhne ke dveřím.

„Jestli teď vyběhneš do té vánice, tak budeme hledat vlky dva,“ drbnu si do něj. Zastaví se tak, že čumákem narazí do dveří, netuším, jestli jimi chtěl projít.

„Našel bych ho a po stopách bychom se vrátili,“ zavrčí Kaoru.

„No nevím, jestli sis toho všimnul, ale stačí, abys udělal pár kroků, a stopy za sebou máš zaváté,“ upozorní jemně Naoe.

„Zatraceně, má to štěně vůbec rozum?“ zavrčí Kaoru a bouchne do dveří.

„To nevím, nikdy jsem u něj neviděl orgán, který by se podobal mozku a už vůbec ne, aby ho používal,“ odpovím mu pobaveně.

„Komupak se to asi podobá,“ zadumá Akeno polohlasně a očima střelí po Kaoru, abychom si domysleli, o koho se jedná.

„To bych taky rád věděl, já tak blbý nejsem,“ zavrčí a my se, i přes vážnost situace, složíme smíchy.

„Copak se tu děje?“ vejde dovnitř táta a podívá se po třech lidech a vlku, kteří se doslova mlátí smíchy. Trvá pěknou chvíli, než mu můžu odpovědět.

„To by mě zajímalo, po kom ten orientační smysl má. Sněžit přestane až za pár hodin a to bude moc tma, než abyste ho šli hledat. Bude muset vydržet přes noc. Vzhledem k tomu, že má kožich, tak nezmrzne,“ usoudí táta s povzdechem.

„To ho tam necháš?“ dá si máma ruce v bok.

„A co mám dělat? V takové chumelenici tam jít pěšky se rovná sebevraždě, nehledě na to, že by se každý ztratil sotva by opustil dědinu a vrtulník nevzlétne. Ty skály jsou samý sráz, takže v noci by tam někdo mohl spadnout a zabít se. Když je Yuki blbý tak je blbý, však ono mu to neuškodí,“ uleví si táta nakonec a začne se zouvat. Máma s povzdechem rezignuje a my chtě nechtě musíme uznat, že má pravdu. Máme sice dobrý zrak, ale při nejmenším musí svítit měsíc, abychom viděli, a dnes bude zataženo.

 

Probudím se do příjemného tepla a zmateně otevřu oči, zjistím, že se dívám přímo do plamenů nějakého ohně. Vyskočím a rozhlédnu se.

„Tak už ses vzbudil? Tam kde jsi usnul, nebylo zrovna bezpečně, tak jsem tě vzal sem,“ promluví klidný hlas. Obrátím pozornost po hlase a spatřím velmi starého muže s tváří ošlehanou větrem. Dlouhé bílé vlasy mu sahají bez mála k pasu.

„Klidně na mě můžeš mluvit, jsem také napůl vlk,“ promluví znovu a vstane. Pohybuje se na svůj věk hbitě.

„E, děkuji, asi bych tam zmrzl,“ promluvím s úsměvem.

„To nejspíš ne, ale z té závěje by ses tak lehce nedostal,“ vysvětlí mi a položí přede mě misku s večeří.

„Dnes tu přespi, ještě nepřestalo sněžit a v noci jsou hory nebezpečné i pro vlka, zvlášť v bezměsíčné noci. Je to dlouho, co jsem měl návštěvu přes noc,“ usměje se a položí přede mě misku s teplým čajem. Poděkuji mu a hned se napiji.

„Děkuji rád, jmenuji se Yuki,“ představím se, abych doplnil nedostatek ve zdvořilosti.

„Moc mě těší, jsem Asio,“ usměje se. Pak si povídáme dlouho do noci. Tedy spíš on mluví a já poslouchám staré příběhy.

Ráno mě probudí táhle zavytí. Trhnutím se postavím a zaposlouchám se, zdá se mi, že to volání odněkud znám.

„Jak se zdá, tak tě tvá smečka už hledá,“ promluví s úsměvem Asio. V dalším zavytí bezpečně vyluštím své jméno.

„Ano, zdá se,“ usměji se.

„Tak tady máš a jak se najíš, tak můžeš upalovat,“ usměje se a dá přede mě kus masa. S chutí se do něj pustím. Pak poděkuji a vyběhnu ven. Na hřebeni za domkem se zastavím a ohlédnu se, naposledy se rozloučím a rozběhnu se za vlčím voláním.

Po chvíli se mi zdá, jako by se vzdalovalo, slyším ho hůř, nevím, co mám dělat, tak poslechnu instinkt, zakloním hlavu a z hrdla se mi ozve táhlé zavytí. Pak se znovu rozběhnu k místu, kde jsem ho slyšel naposledy.

 

Zatraceně, kde jen může být, zavrčím v duchu a zrovna se chci rozběhnout, když zaslechnu zavytí. Trhnu sebou a stejně tak Toru. Chvíli počkáme a pak se znovu dám do volání. Tentokrát se odpověď ozve blíž, to už jsem si jistý, že je to ten pošahanec Yuki.

Ze srdce mi spadne snad tuna kamení a rozběhnu se mu vstříc, když se objeví na hřebeni, chvíli si přeměřuje sráz a pak se ten blázen z toho prudkého svahu rozběhne a skočí na nižší skálu, která tvoří jakýsi záchytný stupeň a pak na další, dokud není dole. Řeknu vám, málem jsem dostal infarkt.

„Ahoj kluci,“ přiběhne k nám s úsměvem.

‚Ahoj kluci? On se ztratí ve vánici, pak ho nemůžeme najít, potom skočí se svahu a řekne nám jen ahoj kluci?‘

Z hrdla se mi ozve zavrčení a v dalším okamžiku po něm skočím v úmyslu mu dát pořádný výprask. To si Yuki samozřejmě nenechá líbit a tak se slušně porveme. Nakonec nás musí od sebe odtrhnout zbytek smečky, mě drží dva a Yukiho taky dva.

„Tak dětičky si už pohráli, můžeme jít?“ zeptá se s povzdechem Toru, když se jakž takž uklidníme. Kývneme a vyrazíme domů jako jeden vlk.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář