Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Srdce k Valentýnu

26. 9. 2011

Srdce k Valentýnu

 

Podívám se k bratrovi do pokoje a skoro se musím zasmát. Zase tam je jak po výbuchu jaderné bomby a Akeno spí jen ve spodním prádle odkrytý, jak jinak. Co nejtišeji přejdu pokoj a přikryji ho, aby nenastydl, i když na to už je asi pozdě. Zachytím jeho přerývaný dech. V tuhle zimní dobu bývá nemocný pravidelně. Sáhnu mu na čelo a pak hned odkráčím k telefonu, abych zavolal Gora. Ten se objeví skoro hned, jako by čekal na zavolání, prohlídne ho a diagnóza zní jako vždy, angína kombinovaná s chřipkou.

Rychle mi vypíše recepty.

„Tady mají už asi zavřeno, ale ve městě by mít nemuseli,“ podívá se na mě.

„Zaletím tam, zůstaneš tu?“ zeptám se Gora. K mé smůle mám auto zrovna v opravě.

„Jasně a opatrně,“ varuje mě přátelsky. Usměji se a vyběhnu, zrovna míjím dům Yukiho, když z domu vyjde jeho otec.

„Ahoj, kam spěcháš?“ podívá se na mě s úsměvem.

„Do města, Akeno je nemocný,“ vysvětlím s povzdechem.

„Tak si naskoč jedu tam taky, Yuki to chytl z první ruky a ti druzí dva na tom nejsou nejlíp. Ještě, že je u nás Kaoru, jinak bych zešedivěl,“ povzdechne si Jin. Je mi blbé mu tak říkat, ale trval na tom, že prý už má spojení Yukiho táta plný zuby. Jinak aspoň vím, proč se u mě Goro objevil tak brzo.

„Děkuji, jste hodný,“ usměji se a naskočím. Snažím se co nejvíc neproměňovat, několikametrová obluda se těžko skrývá.

„Ne tak hodný jako zoufalý, jsem štěstím bez sebe, že odtam vypadnu. Ten blbec Yuki si dneska usmyslel, že zkusí led uprostřed a nevšimnul si, že mu pod packami praská led. Po té lednové oblevě ještě nebyl moc silný, nezahučel tam? Tři vlci ho odtamtud tahali,“ zavrčí.

„Už vím, proč je Akeno nemocný. Vyřiďte Yukimu, že ho protáhnu valchou, abych mu tam nacpal rozum,“ povzdechnu si.

„Něco takového myslím udělal Kaoru, jinak si nedovedu představit, proč má Yuki zčervenalé tváře, je uražený a bojí se z postele vystrčit nos,“ zachechtá se Jin.

„Tak dostane nášup, aby si to líp zapamatoval,“ nedám se.

„Jenom mu to prospěje,“ kývne Jin a zastaví před lékárnou, která hlásá, že má pohotovost. Vystoupím a hrnu se dovnitř, za mnou i Jin, naštvaná lékárnice nám vydá leky a se mnou se dokonce pokusí flirtovat. Ignoruji ji a hned jak dostanu léky, vyjdu z lékárny. Do očí mě uhodí ještě stále otevřený supermarket.

„Jine, počkáte tu prosím na mě? Ještě musím nakoupit, když je Akeno nemocný, je otravný až hrůza,“ požádám ho.

„Jasně, že ano,“ usměje se. Oplatím mu úsměv a vrhnu se do obchodu, vezmu košík a za chvíli je přeplněný potřebnými věcmi i zbytečnostmi. Ještě Akenovi vezmu jeho oblíbené bonbóny a pár velkých nákupních tašek a jedu k pokladně, kde se na mě usmívá sympatický muž. Všechno vyskládám na pás a přemístím se na druhý konec, abych vše naházel do tašek.

„Pořádáte párty?“ usměje se na mě muž.

„Ne, jen máme velký hlad a do obchodu se týden nedostanu,“ odpovím mu a mechaniky plním tašky.

„Aha, kdybyste mi řekl, kde bydlíte, třeba bych vám mohl pomoct,“ podívá se na mě pokladní.

Co se to proboha děje? Tohle už je druhý, který se mě pokouší balit!

„Děkuji, to nebude třeba,“ odpovím mu a do tašek naházím poslední věci.

„Vážně ne? Za čtrnáct dní je Valentýn, ten se slaví ve dvou,“ zamrká na mě a požádá mě o částku, tolik u sebe nemám tak vytáhnu kartu.

„Radši ho oslavím s přítelem, aby se nezlobil,“ odmítnu ho.

„Vy jste zadaný? To je škoda,“ povzdechne si a podá mi potvrzení o zaplacení.

„Kdyby přece jenom, najdete mě tady, nashledanou,“ usměje se na mě a otočí se k dalšímu zákazníkovi, který se nasáčkoval přímo za mě.

Nevšímám si ho a vyrazím k východu. Zároveň přemýšlím, co koupit Akenovi, jako každý rok a jako každý rok, aby nevěděl, že to je ode mě.

„Promiňte,“ vrazí do mě chlap, co stál za mnou, tyhle triky k jeho smůle znám, tak ho bleskově chytnu za ruku, kterou vytahoval moji peněženku a zkroutím mu ji do nepřirozeného úhlu. Zloděj zařve bolestí a upoutá tak pozornost ochranky.

„Děje se něco pane?“ zeptá se ochranka, která stojí nejblíže.

„Jo, pokusil se mi ukrást peněženku,“ odpovím, bez mrknutí oka.

„To je moje peněženka,“ zaúpí chlap.

„To vyřešíme u nás,“ vezme peněženku a chlapa, já jdu s nimi dobrovolně a o chvíli později se ocitneme v malé kanceláři, odkud ochranka zavolá policii. Doufám, že dorazí brzy. Ještě mi zkontrolují nákup a čekáme. Jin mě přerazí.

O chvíli později dorazí policie a začne výslech. Pořádně si prohlídne peněženku a zloděje se zeptá, co v ní je, řekne to samozřejmě špatně, na stejnou otázku odpovím do podrobna a ještě prokážu svou totožnost řidičákem, občanku mám v peněžence, sepíšu protokol a můžu jít. Zloděje odvedou v poutech. Vezmu do rukou tašky a rychle zamířím k Jinovu autu. Když mě uvidí, vyskočí a otevře mi kufr, kam tašky naskládám.

„Promiň, že to tak trvalo, jeden poberta se mě pokusil okrást,“ vysvětlím mu.

„To je čím dál tím horší, sakra,“ povzdechne si Jin a nasedne. Sednu si na stranu spolujezdce a zavřu oči. K jeho komentáři se radši ani nevyjádřím.

Jsem celkem nervózní, co vyvadí Akeno. Nikdy ho nic nedokázalo udržet v posteli, i když jsem mu sliboval hory i s dolinami. Vždycky chtěl nějak zabavit, a já jsem musel stíhat dvojité směny. Vsadím se, že jste ještě nikdy nenarazili na draka spisovatele, ale tohle byla jediná možnost, jak být s ním.

„Liahu, už jsme u tebe,“ zaslechnu Jina, který do mě navíc drcne. Poděkuji a i s nákupem se vydám do domu. Jen co vstoupím, uslyším randál, Akeno zase vyvádí. Doufám, že to Goro ještě chvíli vydrží. Rychle poschovávám nákup a s prášky vyletím nahoru.

„Už jsem tady, Akeno, nemusíš vyšilovat,“ skočím k posteli a bratra do ní shodím, hned se ke mně přimkne.

„Promiň, Goro, šel jsem ještě nakoupit a trochu se to protáhlo,“ omluvím se příteli.

„Nebylo to tak zlé, znám i horší, ale i tak mi dal pořádně zabrat. Už jsem se začínal modlit,“ usměje se Goro a vstane.

„Tak já půjdu, Kimi už bude mít starost,“ rozloučí se a zamíří ven. Obrátím se k Akenovi a dám mu léky, když si myslím, že spí, vstanu, ale jeho ruka neočekávaně vyletí a pevně mi stiskne moji. Už jsem taky dost unavený, takže se s ním moc nehádám a lehnu si k němu.

To byl blbý nápad! Moje tělo hned začne reagovat na jeho blízkost a ne zrovna nenápadně!

„Akeno, pust mě, chci jít spát,“ zamračím se na bratra se zbytky rozumu.

„Ne hřeješ, mě se u tebe líbí,“ zavrní nesmyslně Akeno a ledovýma rukama mi zajede pod flanelovou košili. Otřesu se a naskočí mi husí kůže, jen nevím, jestli z jeho doteku nebo z toho jak je ledový.

„Aki, tohle mi nedělej,“ zasténám zničeně. Snažím se vyprázdnit mozek, kterým se mi ženou tak šílené představy nás dvou, jak se milujeme. Například, že mi to připadá jako peklo. Je to zbytečné, do rána prostě nezamhouřím oči.

V sedm někdo zazvoní. Vyvleču se z Akenova náručí a jdu otevřít.

„No ty vypadáš,“ sjede mě pohledem Toru. Dovedu si to představit, ovšem víc mě zajímá, co tu dělá.

„Díky, co ty tu, nemáš být nemocný?“ povytáhnu obočí.

„Ne, celkem se mi to vyhnulo a Saiovi taky, včasná léčba, do rána jsme to vyleželi, ale Yuki vypadá jak po bitvě indiánů. Kaoru vyváděl jak pominutý,“ zachechtá se.

„Ještě bude kolotoč, dlužím mu za Akena,“ zamračím se.

„Takže Aki to schytal taky? No to se nedivím, do té vody zahučel taky, říkali jsme mu, aby šel hned domů, ale napřed musel vypráskat Yukiho i když se třásl. Je to blbec, co na to říct,“ povzdechnu si.

„Nemusíš nic, já mu to řeknu sám,“ ujistím ho a otočím hlavu ke schodům, zaslechnu Akenovo zakňourání.

„Nebudeme rušit, pozdravuj ho. Odpoledne se stavíme,“ usměje se Toru a rozběhnou se za zbytkem, ani nestačím kývnout. Zavřu dveře, rychle udělám snídani a doběhnu tam právě v době, kdy se Akeno snaží vstát.

„Ať tě to ani nenapadne, lehnout,“ zavelím svou autoritou draka.

„Musím do školy,“ zachraptí Akeno.

„Ne, ty musíš do postele, a jestli nebudeš ležet, tak do nemocnice,“ usadím ho klidně.

„Musím tam, sebral jsem Yukimu sešit,“ zachraptí znovu.

„Tak to tě můžu uklidnit, je nemocný taky,“ pousměji se.

„Aha, dobře. Blbec, dobře mu tak,“ znovu si lehne a zahrabe se do peřin. Jen se pousměji a začnu ho krmit vajíčky. Nechce, ale strčím mu je do pusy dřív, než řekne slovo, pak mu dám prášky a on do dalších dvou minut usne. Musí mu být hodně blbě. Jestli to tak půjde, zavolám Toru, ať nechodí. Zbytečně by to chytil. Odejdu uklidit a pokročit trochu na knížce, laptop si vezmu z pracovny do jeho pokoje, abych ho měl na očích.

Spí celý den, mimo chvíle, kdy ho vzbudím na prášky, čaj nebo něco k snědku a ani mě moc nevnímá, chvíli bude trvat, než se z toho vyleží.

Třetí den mu klesne horečka a začne být otravný až hrůza. To s ním mám vydržet minimálně týden!

 

 Zrovna s ním hraji monopoly, když někdo zazvoní, vykouknu z okna a usměji se, přišla ho rozptýlit smečka. Pustím je nahoru a užívám si chvíli klidu s horkým šálkem čaje. Chybí jen Kaoru a ten podle jejich slov se snaží krotit Yukiho, který vyvádí jak deset pekel. Musím se zasmát a děkovat bohu, že ho tu nemám.

Myslím, že dohání všechny lotroviny, co nezvládl předtím.

„Hele, Aki, víš, že je za tři dny Valentýn?“ zeptá se Kimi. Rozhostí se ticho, až se po nich ohlédnu. Akeno sedí na posteli a kouká se skrz kamarády na stěnu, kde má na poličce vyrovnané mé dárky, většinou jde o keramiku zvířátek se srdíčkem.

Naoe stojí před ním a zuřivě mává rukama.

„To je zbytečný, kluci. Je zamilovaný až po ušiska,“ povzdechne si a vezme si hrst Akenových čokoládových bonbónů. Obvykle už jenom natažení tím směrem stačí, aby začal Akeno vyvádět, ale teď je klidný. Absolutně nevnímá, že jeho kamarádi, povzbuzeni úspěchem Naoa, mu všechny bonbóny sní.

Probere ho až hrábnutí do prázdné misky.

Bolestně sklopím pohled a vrátím se k psaní, tedy k předstírání, že píšu, zatímco moje srdce pomalu praská na milion kousků.

„Který dobrák mi to snědl?“ zavrčí Akeno, nijak agresivně.

„No přece ty,“ ujistí ho Kimi vážně, ač má pusu zapatlanou od čokolády.

„Lháři,“ zavrčí jeho směrem Akeno a odloží misku na zbytek špinavého nádobí.

„Kdo je u tebe lhář?!“ rozčílí se Kimi.

„Tvoje pusa zapatlaná od čokolády,“ usměje se Akeno a vyplázne na něho jazyk. Kimi se chytne za pusu a když ruku odtáhne má ji od čokolády. Odběhne do koupelny a vrátí se umytý. Nějak toho valentýna zamluví, k mé nesmírné úlevě. Ozve se další zvonek a já odběhnu otevřít, tentokrát za nimi stojí Goro s černou brašnou, která dává najevo, že je tu pracovně a Yuki s Kaorem. Pustím je nahoru.

„Goro,“ rozzáří se Kimimu oči a skočí mu do náruče.

„No ahoj,“ dá mu pusu. Akeno mezitím využije situace a zahrabe se pod deku. Jen se zasměji a během okamžiku z něj peřiny strhnu. Chytnu ho, aby ho Goro mohl prohlédnout, i tak se musí vyhýbat jeho tesákům.

„Fajn, už se můžeš proměnit a zítra do školy, jsi v pořádku,“ usměje se Goro a schová si věci. Akeno rychle popadne svoje věci a odběhne se převléct, za chvíli se objeví jako šedohnědý vlk.

„ Můžu jít ven?“ obrátí prosící oči na mě.

„Akeno, až zítra už máš skoro večer,“ odmítnu prosbu a odnesu si své věci zpátky do pracovny. Uslyším povzdechnutí, ale nehádá se, místo toho s ostatníma začne povídat, strhne se tam i drobná rvačka, kdy pořádně vyliská Yukiho. A to i přes protest Kaoru, že už své dostal.

„Nic proti, Kaoru, ale on by potřeboval pořádně, aby se v jeho mozkovně usídlil mozek, vždyť jste se mohli utopit,“ zamračím se na Kaora. Yuki jen zakňučí a stulí se u černého vlka.

„Mně to říkej, je to prostě neposeda,“ povzdechne si Kaoru.

„Hele nezměkl jsi nám trochu?“ pozvedne Akeno obočí. Musím s ním souhlasit, ještě před měsícem by z Yukiho vytřásl duši a teď?

„Já jsem nevěděl, že pod tím sněhem je led,“ zakňučí Yuki. Všichni se na něho podíváme.

„Jak nevěděl, co dva metry jsou výstražné trojúhelníky,“ nechápe Akeno, není sám.

„Tak buď zapadli sněhem, někdo je ukradnul nebo jsem si jich prostě nevšimnul,“ povzdechne si Yuki. Vsadili bychom na to poslední, co se jeho týče, tak nevšímavost vůči nebezpečí je bezbřehá!

„Příště ti řeknu, kam nemáš chodit,“ usměje se Kaoru a podrbe ho mezi ušima. Yuki ho za to olízne.

„Tak jak se tak koukám, jsem jediný, kdo není zadaný,“ povzdechne si Naoe.

„Nejsi, ještě já a Liah,“ přihlásí se Akeno.

„Kdy jsi byl naposledy u očního? Jestli jsi ještě nebyl, tak si dojdi pro brýle a pořádně silný, ty totiž zápasíš se slepotou!“ setře ho Naoe. Jen bezhlesně otevřu pusu a v zápětí ji sklapnu, pak se trochu vyčítavě kouknu na Yukiho, který na Naoa valí oči, jako by právě oznámil, že má pět hlav.

Z toho poznám, že mu to neřekl, ale jak to ví? Že by to bylo tak očividné? To snad ne!

„O čem to mluvíš?“ vyvalí Akeno oči.

„Máš oči? Tak se dívej. Máš rozum? Tak přemýšlej!“ sejme ho Naoe.

„No ne, někdo nám tu chrlí citáty,“ rýpne si Akeno jedovatě.

„Závidíš? Nauč se!“ usměje se na něho sladce Naoe a dojde si pro čokoládovou zmrzlinu.

„Hej a co já,“ udělá na něho vlčí oči.

„Máš útlum, jsi po nemoci,“ sejme ho pro změnu Goro. Akeno se nafoukne a jukne po mně, jestli mu zmrzlinu nedonesu.

„Jedině lízátko s věnováním,“ podrazím mu se smíchem nohy.

„Ty mě nemáš rád!“ zafňuká Akeno.

„To máš pravdu, nemám tě rád,“ souhlasím s ním vesele. ‚Já tě totiž miluji,‘ dodám si jen tak pro sebe. Vzhledem k tomu, že se potom zadívám do blba, mě polštář, který po mě hodil Akeno, zasáhne přímo do obličeje. Všichni se na mě udiveně podívají. Polštáře tu lítají pravidelně, ale pokaždé jsem se jim dokázal vyhnout. Vezmu polštář a s klidem anglického lorda se na něj posadím.

„Co koukáte, přece nebudu sedět na tvrdém,“ ohradím se dotčeně a pustím se do karamelové zmrzliny.

„To si děláš s tou zmrzlinou srandu,“ zavrčí Akeno vztekle.

„Ta zmrzlina si srandu nedělá a já se nesměju, není čemu,“ ujistím ho a dám si do pusy další lžičku. Akeno se na mě vrhne, čekám to a tak si nechám narůst ocas a připlácnu ho k zemi. Pak v klidu před ním dojím poslední zbytečky zmrzliny.

„To je moje moje,“fňuká Akeno.

„Omyl, to bylo tvoje, to máš za to, že mě z tebe stály šupiny v pozoru,“ usměji se a dám prázdný kelímek před něj.

„Ty jsi zlý drak,“ fňuká Akeno a studuje kelímek, jestli tam nezbylo aspoň drobátko zmrzliny.

„To máš pravdu. Tohle byl navíc poslední kelímek karamelové,“ uculím se.

„Tak to si děláš prdel,“ řekne pomalu a předvede mi rychlý běh do kuchyně, kde prošacuje mrazák do posledního šuplíčku. Nakonec se vrátí jako zvadlý. Na karamelovou je přímo závislý, a to ještě je mírné označení.

„Ty vrahu,“ vrhne se na mě a začne mě tlouct.

„No tak, vlčátko, stejně jsi ji nemohl,“ zasměji se a on se mi na protest zakousne do ruky.

„Auu, ty jsi strašný, co jsem ti udělal?“ zamračím se na Akena.

„Snědl jsi mi zmrzlinu,“ nafoukne se naštvaně.

„Buď rád, že to nebylo ucho,“ zamumlám si pro sebe.

„Já tě slyším,“ zavrčí Akeno.

„To doufám, nepředpokládám, že bys byl úplně hluchý,“ odpovím Akenovi a zmizím dělat večeři. Neslyším, co říká, protože zbytek se směje.

Strčím do trouby kus krocana a začnu škrábat brambory. To mi zabere dost času, takže doufám, že se mezitím Akeno uklidní. Kluci se jeden po druhém začnou loučit, až tu zbudeme jen my dva.

Akeno se přiloudá do kuchyně a sedne si za stůl.

„Liahu?“ zkusí to Akeno napoprvé.

„No, co chceš?“ zeptám se ho.

„Máš… máme borůvkový čaj?“ zeptá se. Trochu mi vadí to slovíčko, máš.

„Akeno, dobře víš, že je v šuplíku a ručičky máš, a víš kde je konvice,“ napomenu ho klidně.

„Však jo, ale máš… ale nic,“ povzdechne si a jde si udělat čaj.

„Co jestli mám?“ zeptám se ho a opřu se o linku vedle něho.

„Recept na čokoládu,“ vyhrkne Akeno. Strnu, nikdy se na recept neptal.

„Jo mám,“ podám mu čokoládovou kuchařku. Mé nejoblíbenější recepty tam jsou zaškrtnuty.

„Nebude ti vadit, když použiji tvoji kuchyň?“ zeptá se rozpačitě.

„Jasně, že ne,“ usměji se. Nemám, co jiného bych na to řekl.

„Už sis někoho našel?“ zeptám se skloněný nad pečícími se brambory a masem.

„Ještě ne, ale pro všechny případy,“ usměje se Akeno a upije čaje. Něco zamručím a nevšímám si ho.

 

Koutkem oka pohlédnu na Liaha, zdá se mi jako by si oddechnul a uvolnil se. Co to s ním vůbec je? A ještě víc by mě zajímalo, na co narážel Naoe.

Jasně Sai má Toru, Kaoru má Yukiho, Kimi má Gora, ale já nemám nikoho, stejně tak jako Naoe, tak co k čertu myslel, že zůstal jako jediný nezadaný? Podobný narážky nenávidím, nemám na ně hlavu! A pak je tu to divný chování Liaha, zvlášť v poslední době. Když se zmíním o nějakém klukovi, celý ztuhne a napne se. O holkách platí to samé.

Dále pokaždé byl šťastný, když si někdo z naší party někoho vybral a začali spolu chodit. Tak proč? Položím hrnek a odejdu na záchod, když vylezu, všimnu si, že Liah nechal otevřenou pracovnu. To se tak často nestává, trochu jinak, ještě se to nikdy nestalo!

Zaposlouchám se a uslyším, jak v kuchyni vytahuje talíře, teď mě jistě hledat nebude! Rychle se protáhnu pootevřenými dveřmi a rozhlídnu se po útulné pracovně. Všude možně jsou knihy, knihy a nic než knihy. Trochu mě to zklame, ale ne moc. Dojdu ke stolu a podívám se na otevřený notebook, jen co se podívám na tapetu, vyvalím oči.

Jsem na ní já a to jak v lidské tak ve vlčí podobě, z těch dvou obrázků je docela působivá tapeta. To přece není možné! Sáhnu na ovládání…

„Co myslíš, že tu děláš?“ ozve se od dveří nasraně. Trhnu s sebou a podívám se na Liaha, který stojí ve dveřích s rukama v bok, z očí mu létají blesky a z nosu stoupá kouř a to doslova!

„Já…“ začnu, když mě Liah přeruší.

„Vypadni,“ to jedno jediné slovíčko je ledovější jak suchý sníh s větrem. Sklopím pohled a provinile projdu kolem něj.

„Myslel jsem, že ti můžu věřit,“ pronese, když jdu kolem něj. Zní to tak zrazeně…

Zakňučím a vyletím nahoru do svého pokoje, kde se zavřu. Než jsem se dostal ke schodům, slyšel jsem klapnutí klíče od pracovny. Tohle ještě nikdy neudělal. Proč jsem tam vůbec lezl?

Proměním se a vyskočím na stůl, kde si sednu a koukám se smutně z okna. Je fakt, že on se neodvážil vejít do pokoje, když jsem byl pryč nebo když jsem ho výslovně nepozval. A vždycky zaklepal, než vešel. Proč jsem ke všem čertům podlehl nutkání tam jít?

A pak, co měla znamenat ta tapeta, že bych přehlídl něco důležitého? Ale co? Podívám se na oblohu, která už je tmavá a posetá milionem hvězd, je to něco neskutečně nádherného. Ozve se zaklepání.

„Akeno, dole máš večeři, já si jdu už lehnout,“ ozve se Liah a za chvíli se zavřou dveře od protějšího pokoje. Pokazil jsem to tak, že se mnou nechce ani večeřet, smutně svěsím hlavu a seskočím ze stolu, obratně si otevřu a přeběhnu k němu do ložnice.

„Liahu? Moc se omlouván neměl jsem tam chodit,“ zakňučím u jeho postele.

Otevře své oči. Jsou jasně zelené a mají kolmou zorničku. Už se dlouho neměnil.

„Nic se nestalo, ale víckrát tam bez dovolení nelez,“ usměje se a pohladí mě. Jsem rád, že mi odpustil.

„Potřebuješ se proletět?“ zeptám se ho. Liah jen kývne.

„Nemůžu tě tu nechat po nemoci,“ zamračí se na mě, ví, co jsem měl na mysli.

„To není problém, jen zavolám Naoemu, jestli u něj můžu přespat, nebo Yukimu,“ pousměji se a odběhnu. U telefonu zjistím, že těžko můžu volat tlapkami a proměním se.

Naoe to vezme na první zvonění.

‚Tady dělostřelba, řekněte mi své souřadnice a počkejte na odstřelení,‘ ozve se v telefonu Naoe. Vyprsknu smíchy a nejsem s to se uklidnit. Někdo mi vezme telefon z ruky.

„Naoe? Tady Liah, mohl by u tebe Akeno přespat? Nechci ho tu nechat samotného tak brzo po nemoci,“ ozve se Liah nade mnou.

‚Hm, co za to?‘ zeptá se Naoe, vypadá to, že o tom uvažuje.

„Domácí večeře? Dělal jsem krůtí maso s pečenými bramborami,“ odpoví mu Liah.

‚Hm, prosil bych dvě porce a Akena můžeš přibalit,‘souhlasí Naoe. Vyděrač. Ještě následuje nějaká adresa a Naoe zavěsí.

„Hele jdi se najíst, já zatím připravím jemu,“ plácne mě. Nakonec se zklidním aspoň natolik, abych se najedl a bez nehody opláchl talíř.

„Tak jdeme, vlčátko,“ usměje se na mě Liah. Proměním se a jeho nechám, aby mi vzal bundu a učení. Je to hnusné jak ho využívám, ale zrovna dvakrát se mi nechce do toho šíleného mrazu bez kožichu, Liah to má lehčí, hřeje ho jeho vlastní oheň. Počkám na něho, vůbec nevím, kde Naoe bydlí. Buď jsme ho vídali u Kaora nebo si s námi dal spicha u obchodu nebo tak.

Liah zamíří do nejmíň používané části vesnice, pokud vím je tam jen jeden dům, samota, jak mu říkají vesničané. Docela mě udiví, když Liah zamíří právě k tomu domu. Před námi se něco pohne a kousek od domu nám zastoupí cestu vlk, ale není to Naoe, tenhle je smrtelně nebezpečný.

„Trie, to jsou mí přátelé, nech je,“ ozve se Naoe z okna, asi nás už vyhlížel. Vlk se ani neotočí a zmizí v lese. Bez nehody dorazíme k domku a Naoe nám otevře.

„Omluvte ho, nemá rád lidi, co nezná a navíc je příliš plachý a nedůvěřivý, takže vás ani nemůžu seznámit,“ povzdechne si.

„Plachý, to určitě, málem nás roztrhal, od kdy vlk chová vlka? A kde máš rodiče?“ podivím se.

„Žiju tu sám, rodiče nás odvrhli jako stvůry, zrovna jsou někde v Evropě. O nás se staral děda, ale už zemřel,“ odpoví mi Naoe. Pustí nás dovnitř. V příjemně prohřáté chodbičce se proměním.

„Nás?“ podiví se Liah.

„Trie je můj bratr, už dávno ztratil schopnost se proměnit v člověka, žije divoce, ale se smečkou se nesžil. Málokdy ho vidím, většinou je v horách kromě zim, kdy jsou nebezpečné,“ vysvětlí nám Naoe smutně.

„Promiň,“ ozvu se zaskočeně.

„To nic, už jsem si zvykl a pak mám dobré přátele,“ mrkne na mě s úsměvem.

„Máš z čeho žít?“ zeptá se Liah.

„No na kontě mám něco kolem tří set milionů, myslíš, že mě to bude do konce života stačit?“ usměje se na Liaha. Spadne mi brada, nerozhazuje jako miliardář.

„Když budeš šetřit tak jo,“ uchichtne se Liah.

„Tak proč…?“ podívám se po domku, je dost velký pro dva, ale vážně skromně zařízený i když útulný.

„A proč ne? Co bych dělal sám v paláci, tady mně to vyhovuje a navíc to nevzbuzuje tolik pozornosti, aby se o to zajímali rodiče. Nemíním se na jejich ksichty dívat a tolerovat, aby rozhazovali moje jmění. Znáš Yukiho babičku?“ zeptá se mě. Kývnu.

„Tak zkombinuj čtyři takové svině s Hitlerem a dostaneš moje rodiče v bledě modrém,“ podívá se na mě. Na to už nemám co říct, vážně ne. Hrůzy, co ten člověk dokázal, se dostaly až sem.

„Promiň,“ kniknu. Zdá se, že dnes dělám samé přešlapy.

„To nic, hlavně to neříkej ostatním,“ mávne nad tím rukou a vezme si od Liaha večeři. Jak ho znám, dal mu tam toho víc než jen dvě porce.

„Taky bychom si zasloužili víc důvěry,“ našpulím rty.

„Dej mi čas. Jednou všechno bude,“ zasměje se Naoe a začne rozdělovat večeři na dvě, tu druhou nakrájí do misky.

„Tak já letím, buď tu hodný, Akeno,“ lepne mě po hlavě.

„Já jsem vždycky hodný,“ ohradím se. Liah se na mě podívá lehce ironicky.

„Dej na sebe pozor Li,“ zvážním.

„Copak já jsem někdy neopatrný?“ podiví se brácha. Sejmu ho stejným ironickým pohledem. Jen se zasměje a vyběhne ven, kde se promění v draka a v dalším momentě je ve vzduchu.

„Máš fajn bráchu,“ usměje se Naoe.

„Mám, ale neříkej mu to, moc by zpychl a s jeho dračí náturou by to byla hotová katastrofa,“ povzdechnu si a sednu si na rohovou sedačku v kuchyni. Naoe se rozesměje a odběhne otevřít. Do kuchyně vběhne Trie a jen mě uvidí, připraví se k útoku.

„Klid, Trie, on je také vlk,“ pohladí Naoe vlka mezi ušima. Trie jen pozvedne obočí a zmírní výhružku. Udělám, co považuji za nejlepší, proměním se. Trie překvapeně zmlkne a opatrně se přiblíží, aby si ke mně přičichl, a pak se obrátí k misce. Všimnu si podivně zkrabatělé kůže na plecích a zadních nohách.

„Rodiče se ho pokusili zaživa upálit,“ vysvětlí mi Naoe tiše. Zděšeně se na něho podívám. Naoe jen pokrčí rameny a pustí se do své večeře.

„Je to skvělé,“ zavrní v zápětí, se obrátí k Trie.

„Zůstane tu přes noc, je po nemoci a Liah měl strach ho nechat doma samotného,“ vysvětluje Naoe, zatímco já se na ně dívám zaskočeně. Vůbec nic neslyším!

„Ano je to ten drak, co se před naším domem proměnil,“ kývne Naoe. Trie se s tím zdá spokojený a vrátí se k jídlu. Naoe se na mě podívá a rozesměje se.

„Trie si vytvořil myšlenkovou obranu, ani já ho neslyším pořád, jen když se mnou mluví,“ vysvětlí mi. Oddechnu si, že nejsem blázen a počkám, až se nají.

„Byla to mňamka,“ pochválí Liahovo jídlo a jde opláchnout talíř, ještě dá bratrovi vodu.

„Aki, co cítíš k Liahovi?“ zeptá se mě zvědavě Naoe a postaví přede mě čaj.

„Miluji ho, ale nechci mu být na obtíž. Nechci, aby se na mě díval jako na někoho, koho je třeba v jednom kuse chránit, chci, aby mě miloval jako člověka, ee vlka,“ opravím se. Tak a je to venku. Tajemství, za tajemství. Podívám se na Naoa, který na mě hledí, jako kdybych mu řekl, že jsem ufon. Pak otočí hlavu k Trieovi.

„Souhlasím s tebou, Trie. Je ještě větší blbec, než jsme doufali a ještě ke všemu slepý,“ povzdechne si Naoe.

„Jak slepý?“ zeptám se nechápavě.

„Ty sis nevšimnul, že tě Liah miluje? A tím nemyslím jako bratra. Ty to umíš skrývat lépe než on, s tebou jsem si nebyl jistý,“ vysvětlí mi Naoe. Děkuji bohu, že jsem před chvílí postavil hrnek na stůl, jinak by z něj byly jen střepy.

Je to pravda? Opravdu mě miluje? To by vysvětlovalo tu tapetu, ale co ty zvířátka? Ano, nad tím prvním jsem se rozplýval v obchodě, kde jsem s Liahem nakupoval… ty postraní pohledy, jak se napnul, když jsem mluvil o někom  jiném… ano tohle dokonale dává smysl! Zrovna tak čokoláda, která na mě čekala na Valentýna na stolku!

S úlevou, kterou pocítím, zavřu oči a zpod víček mi vyklouznou slzy štěstí.

„Tobě to konečně došlo?“ drbne si do mě Naoe.

„Jak jsi na to přišel a proč jsi mi to neřekl dřív?“ vyletím jako čertík.

„Mám oči, dívám se a víš, co se říká, chytrému napověz, hloupého kopni. Mohl by ses otočit, ať tě můžu kopnout?“ zeptá se mě se smíchem. Neodpovím, jsem mimo, už si v duchu vykresluji čokoládová srdíčka, která mu dělám. Která budou lepší? S čokoládovou, vanilkovou, karamelovou nebo jahodovou náplní? Karamelovou, ty mu budou chutnat.

Někdo mi zaklepe na hlavu.

„Haló je někdo doma? Někdo by už měl jít spát, jinak budu zítra, coby dračí jednohubka,“ směje se Naoe.

„To jsi nemohl nějak šetrněji?“ zavrčím a mnu si hlavu.

„Já to zkoušel, mával jsem ti pře očima, luskal prsty, bouchnul jsem ti do prstů a ty nic jen ses usmíval a čuměl do světlého blba,“ směje se Naoe. Zamrkám, nic z toho si nepamatuji.

„Pojď, mně se už taky chce spát,“ drcne do mě.

„Jo jen opláchnu hrnek…“ podívám se po neexistujícím hrnku. Začnu se zmateně rozhlížet, přece jsem z něj pil čaj.

„Akeno, hrnek jsem opláchl a schoval před půl hodinou, teď je tři čtvrtě na dvanáct,“ usměje se na mě Naoe.

„Ale my jsme přišli o půl osmé,“ začnu se bránit.

„Ano to jste přišli,“ souhlasí se mnou Naoe klidně. Zrudnu jak malina, takový trapas!

„Pojď, ty rozumbrado, máš pyžamo?“ zeptá se mě. Podívám se do tašky, v které nesl Liah Naoemu večeři a vítězně ho vytáhnu.

„Super, běž se osprchovat a já ti připravím postel v mém pokojíčku,“ usměje se. Ještě mi ukáže kde má naprosto moderní a skvělou koupelnu a zmizí v jedněch dveřích. Osprchuji se a vydám se za hlukem. Dostanu se do pokoje, kde rozestýlá starodávnou postel s peřinou, ve které je napěchované prachové peří.

„Už jsi tu? Tak si pojď lehnout, tohle je pro tebe, já spím o dveře dál, dobrou noc,“ popřeje mi s úsměvem a vyjde z pokoje. Také mu popřeji dobrou noc a zachumlám se do načechrané peřinky. Jen co dolehnu, usnu jako by mě do vody hodili.

 

Druhý den mě probudí až sluníčko, které stojí vysoko na obloze. Slastně se protáhnu, tak dobře jsem se nevyspal, ani nepamatuji. Obléknu se a jdu do kuchyně.

„Dobré ráno,“ pozdravím osazenstvo, které se skládá z Naoa a Liaha.

„Dobré poledne, za chvíli bude oběd,“zasměje se Liah.

„Cože?“ zarazím se ve dveřích a rozhlídnu se po hodinách. Když na jedny narazím, skoro omdlím. Je za deset minut dvanáct!

„Sedej, tu máš polévku,“ napomene mě Liah a začne nalívat do talířů.

„Promiňte,“ zaskučím.

„Klídek Šípková Růženko, hlavně, že je vyhajáno,“ kření se Naoe pobaveně a pustí se s dobrou chutí do polévky.

„Hlavně mi řekni, co se ti v noci zdálo. Když spíš někde poprvé, tak se ti to splní. Znovu zrudnu. Zdálo se mi o tom, že se s Liahem milujeme, ale to mu nemůžu říct!

„Kdo je zvědavý, bude brzo starý,“ odseknu a strčím si do pusy lžíci s polévkou, každou jednotlivou nudličku pečlivě pokoušu, a když spolknu sousto, rychle si dám do pusy další lžíci.

„Liahu, jakou čokoládu máš nejraději?“ zeptá se Naoe.

„Hořkou s lískovým oříškem a karamelem,“ odpoví Liah. Probůh, jak tohle zvládnu udělat? Zděsím se v duchu. Mám na to jen zítřek! Propadnu panice.

Naoe ke mně hodí pohled, který mě uklidní, kluci mi pomůžou. Jsem zvědavý, co udělá Liah. On mě nesmí odmítnout!

„Děje se něco?“ zamrká Liah a zkoumavě se na mě podívá.

„Ne nic,“ zavrtím hlavou a sklopím oči k talíři, jen abych si všimnul, že je prázdný. Naoe z toho má ovšem parádní výtlem.

„Akeno,“ zabodne do mě Liah oči.

„Jsem zamilovaný,“ špitnu. Jsem blbec, blbec a ještě jednou blbec! Co mě to napadlo vykecat? Liah sebou trhne jako by dostal ránu. Nepochopil to. Mám víc štěstí než rozumu. Podívám se mu do očí a pro změnu s sebou trhnu já. Cítím se jako bych mu právě vytrhnul srdce z těla.

„Aha, můžu vědět do koho?“ zeptá se tiše. V panice kouknu na Naoa, který se královsky baví.

„Liahu, to se neříká! Jak tě znám, tak bys za ním šel a k smrti ho vyděsil! Nechej to zase jednou na Akenovi, ať si s tím poradí, jak umí,“ zasáhne do toho Naoe. Vděčně se na něho podívám.

„Co ty se o to staráš?“ vyjede Liah.

„Jsem s ním ve smečce, musím se starat,“ usměje se Naoe. Na to nemá, co říct. Jen si povzdechne a začne po mě házet lehce zoufalé pohledy, které si pravděpodobně neuvědomuje.

Mlčky se pustíme do druhého chodu. Ani si ty kuřecí medailonky nevychutnám. Zajímalo by mě, proč máme převážně drůbeží maso. Draci potřebují hovězí a tak ne?

„Naoe, co myslíš, urazil by se, kdybych tomu dotyčnému udělal nějakou méně složitou čokoládu? Nejsem si jistý, jestli ji zvládnu,“ zadumám se.

„Jestli tě má rád, spokojí se s jakoukoliv čokoládou,“ oznámí mi Liah škrobeně. Asi se mu nelíbí představa, že bych dal čokoládu někomu jinému než jemu.

Pobaveně se podívám na Naoeho, který se jen tak, tak drží, aby nevybuchnul smíchy.

„Liahu, kdyby to byl dárek pro tebe, co by sis přál?“ pustí se Naoe na hodně tenký led, málem ho smetu pohledem.

„Čerstvé jahody v čokoládě, tedy, pokud by mi tím chtěl něco říct. Jinak se spokojím s čímkoliv,“ pousměje se Liah.

„Velmi vybrané chutě,“ pokývá Naoe pochvalně hlavou. Vypadá jako kočka, která ukradla smetanu. Nejspíš se dozvěděl, co potřeboval, ale kde vzít čerstvé jahody?!

„Liahu, ještě půjdeme za klukama, přivedu ho přesně v šest před dveře, ano?“ zamrká Naoe na Liaha. Málem ho pod stolem kopnu.

„Dobře, přesně v šest ať je doma,“ souhlasí Liah, „ A znovu se neutopte v ledovém rybníce,“ varuje nás, než vypadne.

„Nebojte,“ zavrní Naoe. Počkám, až je skutečně hodně daleko a pak se obořím na Naoa.

„Ty ses zbláznil? Kde v únoru vezmu jahody,“ zaviju zoufale.

„Jahody nech na mě, ty se hlavně postarej o perfektní čokoládu, dnes budeme shánět, co budeš potřebovat,“ sejme mě Naoe a zvedne telefon. Během pár minut má objednané na zítřek kilo čerstvých jahod.

„Co škola?“ zarazím se.

„Jsou jahodové… sakra už blbnu, chřipkové prázdniny, víc jak půlka školy lehla. Kromě vlků,“ zazubí se Naoe.

„Ony existují jahodové prázdniny?“ podivím se upřímně a vyprsknu smíchy.

„Ty abys mě nechytal za slovíčka. Musíme sehnat recept na čokoládu,“ zamumlá a zašilhá k telefonu.

„Liah má čokoládovou kuchařku, není problém,“ usměji se a proměním se ve vlka. Naoe mě pustí, vyběhne ven a promění se. O chvíli později jsme ve vesnici. Chvíli nás provázel i Trie, ale pak se ztratil.

Doběhneme k nám a já vletím do domu v botách. Liah je zřejmě v pracovně, to vždycky nevidí a neslyší. Vezmu kuchařku o čokoládách, na knihy přilepím lístek, že jsem si ji vzal a vyskočím opět oknem ven. Pohledem se domluvíme a rozběhneme se k mámě Yukiho a Toru, ta nám jistě poradí.

Zazvoníme. Otevře nám Yukiho táta, který je v dobré náladě.

„Už zdravý, Akeno? To jsem rád, věděl jsem, že Yuki je ztřeštěný, ale že to dosahuje až takových mezí ne,“ omluví se mi za toho ztřeštěnce. Mám toho plné zuby.

„Nechte to, vynadal jsem mu tenkrát a to mu stačilo,“ usměji se a vejdu do chodbičky.

„Kluci jsou v kuchyni s Ayame,“ mávne ke zmíněné místnosti rukou, Yukiho táta. To se nám zrovinka hodí. Vběhneme tam.

„Ahoj ve spolek,“ pozdravíme s Naoe.

„Tak vy dva jste to dali dohromady?“ usměje se na mě Sai.

„Ne, dostal jsem košem,“ našpulí Naoe rty.

„Už jsem se chtěl leknout, Liaha by to asi moc nepotěšilo,“ oddechne si Yuki v náručí Kaora. Sluší jim to spolu.

„Liaha? Proč by to neměl Liah pochopit,“ nechápou těžce ostatní. Potěší mě, že nejsem blbý sám. Yuki a Naoe si povzdychnou.

„Protože Liah je zamilovaný do Akena a Akeno do Liaha,“ řekne to po lopatě Naoe.

„Ale oni jsou bratři,“ vyvalí oči Sai.

„A komu to vadí?“ zeptám se ostře. Možná až moc, protože se všichni otočí na mě.

„Když se kluk zamiluje do kluka, proč by se nemohl bratr zamilovat do bratra?“ zeptá se logicky Yuki.

„To je pravda. Aki, buď jen rád, když ho budeš chtít svést, jenom počkáš, až přijde domů nebo vyleze z pracovny, nikde nemusíš mrznout. A navíc ti nikam nemůže utéct,“ zazubí se na nás Toru. Zasténám, přesně to jsem potřeboval, rady jak ho svést!

„S čím potřebuješ pomoct, Akeno?“ zeptá se mě Yukiho máma. Oddechnu si, zeptala se v pravý moment.

„No potřeboval bych vědět, která čokoláda se hodí na jahody,“ začnu.

„Čerstvé nebo kompotové?“ zeptá se klidně.

„Čerstvé,“ odpovím. Yukiho máma se otočí na manžela.

„Miláčku vidíš? Taky bys mi mohl sehnat čerstvé jahody, dala bych si je s pomerančovou šťávou a limetkou,“ mlsně se olízne. Všichni na ni vyvalíme oči, jestli se nepomátla. Se šlehačkou bych pochopil, ale s citrusy?

„Ayame, v kolikátém jsi měsíci?“zeptá se opatrně Yukiho otec.

„Ve druhém… asi,“ dodá zamyšleně.

„My budeme mít bratříčka?“ vyvalí oči Toru.

„Doufám, že holčičku a že bude na kluky,“ odpoví mu jeho otec a my se sesypeme smíchy.

„A to jsem ti to chtěla říct o Valentýnu,“ povzdechne si Yukiho máma.

„Na Valentýna budeme sami, kluci se dobrovolně povinně vypaří oslavovat. Kdo přijde před svítáním, bude odstřelen pro otravování,“ oznámí Yukiho otec. Doslova zavyjeme smíchy.

„To nemůžeme dopustit. Kaoru, stěhujeme se k tobě,“ oznámí Sai vážně. Kaoru si jen trpitelsky povzdechne.

„Tak ukaž, co tam máš,“ mrkne na mě Yukiho máma a za chvíli jsme ponořeni do studování čokolád a jejich přípravy. Myslel jsem, že je jen jeden druh, ale tohle…

Nakonec mi poradí jednu, která je jednoduchá na přípravu. Rovnou mi z trochy surovin vyrobí vzorek, je dokonalá. Dá mi všechno, co na to potřebuji a pár rad, jak namočit jahody.

Druhý den vyprovodím Liaha pro nezbytnosti, které máme doma a pro blbosti, které nepotřebuji. Jen co vytáhne paty z vesnice, přiběhne Naoe s košíkem čerstvých jahod. Udělám čokoládu a dvě na zkoušku ponořím do čokolády a rozplyneme se blahem, dokonalá kombinace.

Začneme namáčet a podle rady to dáváme napřed na vycíděný povrch, který se dá snadno umýt, aby čokoláda zatuhla. Zbytek čokolády rozlijeme do tvořítek ve tvaru srdíček. Je tam i nápis, ten zvýrazníme bílou čokoládou. A je hotovo. Ztuhlé jahůdky poskládáme i s čokoládou zpátky do košíku.

„Drž se, kamaráde,“ obejme mě Naoe a je ten tam. Jemu se to řekne…

O chvíli později venku prásknou dveře od auta a dovnitř vejde Liah. Propadnu panice. Sakra, sakra, sakra, jak je tohle možné? Proč se to musí stát zrovna teď? Ještě nic nemám připraveno! Vlastně ne připraveno, schováno!!!!

„Akeno, promiň, že jdu pozdě, ještě jsem se zdržel ve městě, půjdeš mi pomoct s taškami?“ zeptá se Liah.

Co mám dělat? Překvapení je ztraceno tak jako tak. Povzdechnu si, jahody nechám jahodami a jdu mu pomoct.

„Stalo se něco? Tváříš se divně,“ podívá se na mě.

„Ne nic se neděje,“ odpovím mu a začnu tašky táhnout do kuchyně. Liah jde za mnou a všimne si jahod, jako prvních. V očích se mu mihne bolest.

„Toho kluka musíš milovat, když jsi mu připravil jahody,“ promluví Liah. Teď, když vím, co ke mně cítí, chápu i jeho bolest.

„To ano, jen jsem to před ním nestihnul schovat, měl to vidět až další den,“ promluvím tiše.

„Jak schovat? Jsme tu jen my dva…“ dopovídá skoro šeptem, jak mu to začne docházet.

„Ještě není Valentýna, celé jsem to zkopal,“ začnou mi téct slzy s očí. Najednou se ocitnu v Liahově náručí.

„Ne, nic jsi nezkazil, jsou dvě možnosti, buď budu dělat, jako že jsem nic nevěděl a ty jahůdky mi dáš zítra nebo…“ usměje se Liah na mě a začne mi stírat slzy.

„Nebo?“ zeptám se ho a podivám se mu do očí, které jiskří láskou.

„Nebo si uděláme Valentýna dnes a budeme ho slavit dva dny,“ navrhne Liah.

„Tak to beru ten druhý návrh, miluji tě, Liahu,“ dám mu ruce za krk a přitáhnu se k jeho rtům.

„Miluji tě, Akeno,“ odpoví mi Liah a dokončí polibek. Můj první polibek! Najednou ucítím v jeho náprsní kapse něco tvrdého. Trochu se odtáhnu a sáhnu mu do ní. Je to maličká krabička.

Překvapeně se na Liaha podívám a on mi kývnutím dovolí, abych si ji rozdělal. Rozdělám ji a zůstanu zírat na figurku. Je to malinký dráček, který dává své srdce ještě drobnějšímu vlkovi. Všechna ta zvířátka mám od něj! Absolutně mě připraví o všechna slova, která jsem kdy měl.

„Akeno?“ pohladí mě Liah. Podívám se na něj znovu skrz mlhu, kterou způsobují slzy.

„Liahu, já tě opravdu miluji, prosím…“ nevím, o co prosím, jen žádám o něj.

„Zůstanu s tebou, ani bych od tebe nedokázal odejít, Akeno, miluji tě,“ odpoví mi Liah na moji žádost. Stáhnu si ho k sobě a políbím ho, odtrhnu se od něj, až když přijdu o vzduch v plicích.

„Miláčku počkej, musíme uklidit nákup, nebo se ta karamelová zmrzlina rozteče nadobro,“ zavrní Liah. Karamelová zmrzlina? Jak by asi chutnala na něm, kousnu se přemýšlivě do rtu. Liah rychle začne sklízet potraviny, co nakoupil. Má smůlu, karamelovou zmrzlinu mu vezmu z ruky.

„Ale miláčku bude večeře,“ usměje se na mě. Líbí se mi, jak mě oslovuje.

„Dal bych si jinou večeři než jídlo, miláčku,“ zašeptám. Liahovi se rozšíří oči úžasem, a než stačí něco říct, políbím ho a rukou mu vklouznu pod košili. Uslyším, jak zasténá. Jemně ho kousnu do rtu a se zmrzlinou a lžičkou uteču do jeho ložnice.

 

Panebože, jestli je tohle sen tak se nikdy nechci probudit! Nasaji sladkou vůni jahod a rychle douklízím potraviny. A s košíkem vyběhnu nahoru. Nakouknu do jeho pokoje, ale tam není, zmateně si odnesu košík s dobrůtkou k Valentýnu ke mně a na prahu zůstanu stát jako přimražený. Akeno se rozvaluje nahý na mé posteli a líže lžičku, na které byla nedávno zmrzlina. Vejdu dovnitř a košík dám na stolek.

„Není to trochu nefér?“ zeptá se mě Akeno a pohledem přejede mé oblečené tělo. Všimnu si, že zmrzlina je skoro nedotčena a v polotekutém stavu na stolku.

„Co je nefér?“ zeptám se ho se zatajeným dechem a pomalu přejíždím po jeho postavě, tak se mi ho chce dotknout.

„Jsi oblečený,“ zafňuká a přitiskne se ke mně. Políbí mě na krk a začne si s ním hrát, ani nepostřehnu, že mě začal svlékat, dokud jazykem nepřejede po mé bradavce, málem vyletím ze své dračí kůže. Kde se to můj nesmělý Akeno naučil?!

 Strčí mě na postel a stáhne ze mě kalhoty i se spodním prádlem a zlehka po mě přejede konečky prstů. Tiše rozkoší vykřiknu.

„Víš, zajímalo mě, jak bude karamelová zmrzlina chutnat na tobě,“ zavrní Akeno. Oči se mi rozšíří vzrušením, když mi dojde, co má v úmyslu. Tohle nepřežiju!

Akeno se skloní k mým ústům a zlehka mě políbí. Všimnu si, že se lehce zamračí, nejspíš neví, co dělat. Usměji se, tak přece jen se teprve učí. Nepomůžu mu, ať mi ukáže, co umí a co dokáže. Akeno sjede rty ke krku, kde ucítím lehké zaváhání, pak mě začne líbat na tělo a jazykem obkrouží moje bradavky, přitom jeho ruku ucítím na své chloubě. Zatraceně, ten ví, co má dělat! Celý se napnu a prohnu se k němu. Cítit jeho horká ústa na mém těle – nevím, jestli jsem se ocitnul v ráji nebo v pekle pod nejhorším trestem. Já snad hořím plamenem všude, kde se mě dotkne!

Pak přijde prudké zchlazení v podobě karamelové zmrzliny, kterou na mě vylije. On to fakt udělal! Teď, když si představím jeho hbitý jazýček – určitě jsem se ocitnul v pekle! Ale tak nádherném, že se nechám mučit a s radostí! Pak ucítím jeho jazýček na své kůži, jak slízne zmrzlinu, která stéká bokem. Tohle je mučení a nevím, jak dlouho ho snesu! Akeno v tom klidně pokračuje dál, až se zastaví nad bradavkami. Olízne je a jemně skousne.

Tohle už vážně neunesu a samou slastí vykřiknu, totéž udělá s druhou.

Doufám, že tohle je konec, protože jestli mě bude mučit ještě chvíli, tak přísahám bohu, že zemřu! Chci se posadit, ale Akeno mě shodí zpátky.

„Ještě jsme neskončili,“ usměje se na mě. To si snad dělá srandu! Znovu vezme kelímek od zmrzliny, pomalu ho nakloní a já se jen dívám, jak tenký pramínek teče na můj úd. Oči se mi rozšíří hrůzou a zároveň nadšeným očekáváním.

Bohové, stůjte při mně! Pak ucítím, jak se jeho jazýček dotkne mého údu. Poprvé lituji, že nejsem vlk, protože mám chuť výt!! O necelých pět minut později mě naposledy olízne a sáhne znovu po kelímku se zmrzlinou. Chytnu ho a převrátím pod sebe.

„Tak to ne, miláčku, tentokrát svoji medicínu okusíš ty,“ zašklebím se na něho a začnu ho mučit stejně jako on mě, jen s tím rozdílem, že na něho naskládám jahody a čokoládová srdíčka rozpustím svým dechem. Ani jsem netušil, že je tak sladký! A jak se pode mnou nádherně svíjí. Proboha, tak rád bych si ho vzal hned…

Natáhnu se do stolku pro lubrikační gel, měl jsem sakra filipa, že jsem si ho tam nedávno dal! A začnu ho opatrně roztahovat, abych ho nevylekal.

Opatrně v něm pohybuji prsty a Akeno k nim znenadání přirazí, podívám se na něj a vidím, že oči má dočista zastřené touhou. Déle už to nevydržím!

Dám si gel na penis, roztáhnu mu nohy a jediným pohybem se dostanu do něj. Zároveň ústy ztiším jeho křik. Zatraceně. Měl jsem počkat, jsem vážně dement, ale když on je tak sladký! Začnu mu slíbávat slzy z tváře a snažím se nehýbat, abych mu nezpůsoboval ještě větší bolest.

„Liahu, to bolí, prosím už ne,“ zasténá Akeno.

„Pšš, za chvíli to bude dobré, uvidíš miláčku,“ chlácholím ho. Za chvilku sebou přestane škubat a odevzdaně čeká, co udělám dál. Když ucítím, že se uvolnil, pohnu se proti jeho bokům. Vykřikne znovu, tentokrát slastí.

„Mám přestat?“ zeptám se ho mezi polibky.

„Ne, nepřestávej,“ zasténá a prohne se ke mně, když se pohnu znovu. Začnu do něj přirážet a odpovědí mi jsou čím dál slastnější vzdechy, dotknu se jeho penisu a přejedu po něm dlaní. Přitiskne se ke mně a na vrchol se dostaneme v tu samou chvíli.

Vyjdu z něj a Akeno se ke mně přitiskne.

„To bylo nádherný,“ vzdychne a políbí mě.

„Jsi dokonalý miláčku,“ políbím Akena, obejmu ho a ještě nás přikryji peřinou.

„Kde ses tohle naučil?“ zeptám se ho mezi polibky, kterými ho zasypávám.

„Já… četl jsem knihy a taky časopisy,“ přizná se s obličejem v mém rameni. Jen překvapeně zamrkám.

To je celý Akeno!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář