Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Stříbrní vlci

27. 12. 2010

Stříbrní vlci

 

Pořádně se protáhnu a zívnu. Třetím dnem se domem prohání sladká chuť cukroví a koledy. Brzo budou vánoce, a já nemám ani jediný dárek, to je trapas. S bráchou jsme si naplánovali výlet do nedalekého města, tam to půjde snadno, horší bude, až se budeme brodit sněhem. Už je to i pár týdnů, co jsem se ztratil v horách. Pořád nemůžu zapomenout na toho poustevníka, jako bych ho odněkud znal, ale jak je to možné, když jsem ho ještě ani neviděl? Zvednu se a rozhodnu se zeptat Kaora. Leda cos jsme si ujasnili, ale pořád to mezi námi neklape, stále se hádáme. Mrzí mě to, ale rozhodně mu nedovolím, aby mě ovládal.

Mám svůj život, i když jsem se smířil s vlkem v sobě, rozhodně se nemíním smířit podřadnou pozicí. Ano jsme vlci, ale také jsme lidé, jako vůdce, by to měl vědět.  Ač nerad musím si přiznat, že mě ten blbec chybí a ne málo. Od toho dne, kdy mě dovedli domů, zmizel a už jsem ho neviděl, leda tak ve škole, kde mě dočista ignoroval. Ostatní ze smečky se tím baví, ale mě do smíchu zase moc není. Rozhodně se nemíním připlazit a podřídit se mu jen proto, abych zvedl jeho ego!

„Tak jdeme?“ nakoukne do pokoje brácha.

„Čeká se jen na tebe,“ kývnu a vyjdu z pokoje, seběhneme dolů a oznámíme odchod.

„Dejte na sebe pozor kluci a Toru, dej na Yukiho pozor, víš jakou má orientaci v terénu, i když u vlka je to udivující,“ povzdechne si máma.

„No dovol, kde jsem byl, trefím,“ namítnu uraženě.

„Trefíš i tam, kde nechceš,“ podrazí mi nohy brácha pobaveně. Odfrknu si a radši se proměním.

Rozběhnu se ven, zrovna ve chvíli kdy dorazí Sai.

„Je, vy už jdete, Yuki? Toru, dejte si pozor, kolem se prohánějí cizí vlci,“ varuje nás Sai.

„To s tím Kaoru nic nedělá?“ sednu si před něj.

„Dělá, běhá od časného rána jak blbec, ale jsou jako stíny, nemůžeme je najít, pohybují se hlavně kolem,“ vysvětlí a sundá si bundu.

„Dáme si pozor,“ obejme Saie, Toru a jemně ho kousne do krku. Sai jen zavrní a přitiskne se k němu. Skoro chytnu tik do oka, okusují se kdykoliv na sebe narazí.

„Jestli se chcete okusovat, tak prosím, půjdu sám,“ zavrčím na ně.

„Hele nezáviď a taky se usmiř s Kaoru. Pak se s ním můžeš mazlit,“ ušklíbne se Toru.

„Až se mi omluví, tak snad,“ zívnu.

„To se nedočkáš, je tvrdohlavější jak skála,“ zasměje se Sai.

„Kdo si počká, ten se dočká,“ vycením tesáky. A rafnu Tora, aby se proměnil, fakt nemám čekací náladu.

„Jo jasně, už jdeme,“ povzdechne si Toru a promění se, pak vyběhneme ven a rozběhneme se vesnicí. Ani jeden netušíme, že nás sleduje několik očí.

 

„Tak co jsem říkal?“ ozve se jeden a vstane, z kožichu setřese sníh a objeví se stříbřitá srst s černými znaky. Je to jeden z těch, co byli na palouku.

„Měl jsi pravdu Achy. Jdeme,“ vyskočí další vlk, viditelně starší, než ostatní a rozběhne se za těma dvěma. Ostatní ho následují. Vlk udělá kličku, aby se s nimi střetli čelně, kdyby běželi za nimi, nemuseli by to pochopit, chce se za každou cenu vyhnout krve prolití. Přece jen jsou na cizím území a ten černý po nich pátrá.

 

Běžíme s bráchou po pláni za vesnicí a míříme do města. Tak tu bych se zaručeně ztratil, všechno tu vypadá naprosto stejně, o pár set metrů dál, narazím do Toru.

„Ty blbe, co děláš?“ zakňučím a udělám tři kroky zpátky. Teprve pak si všimnu skupinky vlků před námi, pak si všimnu jeho a zavrčím.

„Ty je znáš Yu?“ pootočí ke mně bratr hlavu.

„Aspoň jednoho z nich. Pamatuješ si, jak jsem přišel ráno?“ zeptám se ho.

„To rozhodně nezapomenu, máma šílela,“ přisvědčí.

„Tenkrát mě pronásledovalo pět vlků, tamten byl mezi nimi,“ ukážu na stříbrného vlka s černými znaky. Toru se podívá na vlka a naježí srst. Než stačí něco udělat, obklopí nás smečka z vesnice, Kaoru si stoupne přede mě.

„Kdo jste a co tu chcete?“ zavrčí Kaoru. Vykouknu přes jeho hřbet a vidím, že to vlkovi vepředu není zrovna po chuti. Jeden z jeho smečky ztratí hlavu a se zavrčením k nám vyrazí. Vůdčí vlk po něm skočí a pořádně ho vypráská, pak ho zažene za sebe.

„Nejsme nepřátelé, jen jsme si chtěli promluvit s těma dvěma,“ promluví vůdčí vlk smířlivě.

„Říkáte, že nejste nepřátelé a přece se nám vyhýbáte, jak můžete. Podle mě se takhle přátelé nechovají,“ zavrčí Kaoru. Toru se najednou oddělí od smečky a běží směrem k lesu, než tomu protější vlk stačí zabránit, vlk, který se první utrhl, skočí po Toru. Zpozoruji to a bratrovi běžím pomoct, v ten moment po mě vyjede vlk s černým značením.  Koutkem oka zaregistruji něco černého a vlk, který šel za mnou, bolestivě zakňučí a stáhne se, teprve pak na přední lopatce uvidím tržnou ránu.

Toru se pere s tím druhý, jemu přiběhne na pomoc Sai. Druhá skupina stojí jak přimražená a oba vlci se k ní pomalu vrátí, ten s černými znaky, dost kulhavě. Čekám, kdy zaútočí, ale nic se nestane. Po chvíli Toru odběhne do lesa, vzhledem k tomu, že s ním šel Sai se o něj už nestarám a stoupnu si vedle Kaora.

„Jsi v pořádku, Yu?“ koukne po mě Kaoru. Povzdechnu si, chová se sice jak blbec, ale neváhá přijít, když potřebuji.

„Jo jsem,“ drcnu do něj přátelsky a obrátím pozornost k lesu, odkud jde brácha. Zdá se mi, že nějak napadá na nohu a rozběhnu se k němu.

„Toru?“ zeptám se ho starostlivě a skloním hlavu k tlapce, nic na ní není vidět, tak se proměním, vezmu ji do ruky. Bolestí zakňučí.

„Tohle nejspíš bude chtít rentgen,“ povzdechnu si.

„Nemocnice je blízko, dojdeme tam,“ povzdechne si Sai. Otočím se na Kaora, který něco řekne vůdci druhé smečky a se svou se k nám rozběhne. To nám do nakupování dárků ve městě přišlo draho, jen co je pravda. Tempem Toru, který neumí chodit po třech, se vydáme do nemocnice, kde mu tlapku zrentgenují, nedovolili mu, aby se proměnil.

„Přetažená šlacha, je to středně vážné, prostě mu tu ruku zafačujeme a nesmí s ní hýbat, můžeš se proměnit,“ dovolí mu doktor. Toru se promění a nechá si zavázat ruku. Vypadá smutně, a abych řekl pravdu, jsem taky smutný nakupování dárků odzvonilo. Teda jsem si to aspoň myslel.

„Táta pro nás přijel a po tom, co si vyslechl, co se stalo, nás do města odvezl, pak si sednul do kavárny a vyhnal nás. Tak jsme se vydali po nákupech, každý zvlášť, rovnou jsme požádali prodavače, ať nám dárky zabalí a bylo., když jsem se s dárky dotáhnul do kavárny, brácha už tam byl.

„Jsem myslel, že tě budu muset hledat,“ dloubne si do mě brácha.

„Ale nemusel, tohle není tak velké jako Tokio,“ složím se na židli a napiji se Toriho čaje.

„Takže můžeme jít?“ zeptá se táta a vytáhne peněženku, zaplatí a jdeme k autu.

„Stejně by mě zajímalo, co jsou ty vlci zač,“ zamumlá Toru ke mně potichu.

„Ne, abyste se k nim přibližovali,“ zavrčí na nás táta. Podíváme se na sebe a začneme přemýšlet, jestli táta nemá místo uší radary. Doma nás čeká smečka a jako obvykle se nastěhují ke mně.

Stulím se na posteli jako vlk.

 

Podívám se na vlka na posteli a pousměji se. Vím, že mu dlužím omluvu, ale nevím jak se mám omluvit, když si představím, že jsem se choval jako hňup…

Před třemi dny jsem potkal Liaha, tak jsem se ho rovnou zeptal na tu večeři. Odpověď mě doslova uzemnila, nikdy bych si nepomyslel, že se Yuki zajímal o minulost, tahle verze mě vůbec nenapadla. A důvod proč jsem žárlil?

Yuki.

Je to těžké pochopit, ale je to tak. Představa, že byl s někým jiným než se mnou, mě natolik vytočila, že jsem jednal jako kretén. Kluci nejspíš měli pravdu. Což o to, tak se jedná lehce, daleko hůř se takové chování vysvětluje.

„…co jsi nám chtěl říct?“ zazní pokojem kus otázky. Zmateně se rozhlídnu a uvědomím si, že se všichni dívají na mě.

„Co?“ vyjede ze mě debilní otázka.

„No svolal jsi nás, tak by nás zajímalo, co jsi nám chtěl říct,“ podotkne Akeno. V hlase je mu zřetelně slyšet smích. Jemně nafouknu tváře a pak je vyfouknu, není čas se urážet.

„Chtěl bych, abyste nikam nechodili sami, o vás dvou to platí zvlášť, zdá se, že jdou po vás. Yuki, žádné běhání samotný v lese,“ obrátím se na vlka na posteli. Ten přitáhne uši k hlavě, ale nakonec kývne.

„Nebylo by lepší si s nimi promluvit?“ namítne Sai.

„To bychom je nejdřív museli chytnout,“ zavrčím.

„Nevypadali, na to, že chtějí dělat problémy, dobře jsem se díval, když jste šli s Torem do nemocnice, ten starý ty dva málem zabil, tedy toho, co se pustil za Torem. Druhého taky zrovna nepochválil,“ ozve se Akeno klidně.

„Co jsem já viděl, tak u toho prvního si jen povzdechli, musí být horkokrevný, překvapeně koukali hlavně na Kaora. Nikoho z nich ani nenapadlo, že budeš Yukiho bránit jako vlčice mláďata,“ uchichtne se Naoe.

„Nemají právo je napadat ze zálohy,“ zavrčí Kaoru.

 

„To nebylo ze zálohy, stáli před nimi a ještě dost daleko o nic se nepokusili, i když jsi napadl toho druhé, bezdůvodně, nic nedělal,“ setře Kaoru Sai.

„Ten vlk není jediný, kdo má horkou hlavu, že trdlo,“ nezapomenu si drbnout do Kaora, který se na mě podívá dost naštvaně.

„Chyba byla na obou stranách, ten vlk mě nijak nestiskl, prostě jsem se blbě pohnul, lépe řečeno jsem ji pokusil vyškubnout a už to bylo,“ ozve se provinile brácha. Tak to je radost.

„Ještě mi řekněte, že za to můžeme my,“ ozve se nevraživě Kaoru.

„To nikdo neříká. Yukiho už jednou pronásledovali,“ ozve se toru. Zavrčím. Zrovna tohle říkat nemusel.

„Myslím, že teď bychom si měli dát pokoj, jen sem tam proběhnout hranice,“ vložím se do hovoru.

„Souhlasím, ale musím z toho vyjmout tebe a Tora,“ zauvažuje kaoru.

„Nevím, proč mě,“ ozvu se ostře.

„Protože po tobě jdou,“ odpoví Kaoru klidně. Zmlknu, v tom má pravdu.

„Znají nás, když jsme lidé?“ zeptám se celkem klidně.

„Ne, poznají nás, jen když jsme vlci, tedy aspoň si myslím,“ odpoví mi Toru. Kývnu a položím hlavu na deku. Kéž bychom je nepotkali. Zavřu oči a propadnu se do minulosti.

Proč se všechno kazí zrovna teď?

„Moment, Yukiho poznají, proměnil se před nimi,“ vzpomene si Sai. Ztuhnu, má pravdu, kruci, co jsem to za idiota?!

„My tě ochráníme vlčátko,“ podrbe mě Kaoru mezi ušima. To tedy doufám!

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář