Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Ztracená rodina

16. 1. 2011

Ztracená rodina

 

Smečka stříbrných vlků se zastaví u hor a rozhlídnou se.

„Musíme nahoru nebo zůstaneme pod lavinou. Ten kluk má na sníh špatnou barvu, kdyby měl aspoň nějaký barevný obojek, nějaký červený. Mějte oči na stopkách jasně?“ otočí se nejstarší vlk na své společníky.

„Jasně tati,“ kývne další vlk a rozběhnou se nahoru. Hledají ho do setmění.

„Tati lavina,“ upozorní nejstaršího vlka další ze smečky.

„Dole něco utíká, snad to není ten kluk,“ zděsí se další vlk.

„Achy jen to ne,“ zděsí se starý vlk a přejde k němu, teď si i on všimne pohybu ve sněhu. Chvíli napíná zrak.

„Je to on, snaží se dostat pod převis. Jestli se tam dostane, lavina ho skoro nezasáhne, to je chytré,“ poznamená a napjatě se dívá, jak to skončí. V krátké vteřině se v odrazu měsíce zaleskne srst bílého vlka a pak zmizí i s lavinou.

„Nestihnul to, lavina ho smetla! Opatrně za mnou Ricky, vydej se za starším, zná tyhle hory z nás všech nejlíp,“ ohlídne se na jednoho vlka, který hned vyrazí k nedalekému zasněženému domu. Ostatní se rozběhnou za nejstarším ze smečky, který zná hory skoro stejně dokonale. Ví kudy běžet, aby se nespustila další lavina. Po necelých dvaceti minutách se k nim připojí i Ricky s dalším vlkem o dost mohutnějším než ostatní.

„Zastavte, tady jděte po okrajové lajně, tu někde musí ležet, pokud ho to smetlo někde u převisu, rozestupy na délku čumáku,“ zarazí je za chvíli mohutný vlk.  Jsou na okraji lesa, před stromy se nahromadili i metrové závěje z laviny.

Vlci rychle poslechnou a než udělají krok tak místo před sebou pořádně očichají, případně i prohrábnou, musí postupovat rychle a pečlivě do čtvrt hodiny sníh lehne a bude těžký. Po deseti minutách marného pátrání jeden z vlků štěkne a začne zběsile hrabat, dva se k němu přidají a ostatní sledují, jen by se tam pletli, po minutě se objeví pod sněhem bílá srst, teď už se zapojí i ostatní.

Starý vlk se promění a pomůže jim rukama a vytáhne bílého vlka. Hned mu otevře tlamu a položí hlavu na hruď, zaslechne tiché tlučení, zhluboka si oddechne.

„Žije, teď ho musíme dopravit do tepla. Musí s ním být pořádné problémy,“ povzdechne si dospělí muž a zabalí ho do kabátu. Jsou nedaleko jejich vesnice, tak ho vezme k nám.

„Mám ti připomenout, jaké problémy byli s tebou, Keichiki?“ otočí se na dospělého muže mohutný vlk.

„Děkuji, tati, ale připomínat mi to nemusíš,“ ozve Keichiky a vezme Yukiho do náruče.

„Dědo, že nám řekneš, co táta vyváděl,“ přitočí se k němu Ricky.

„Tati zkus jim říct slovo a v životě na tebe nepromluvím,“ otočí se na vlka Keichiky a vyrazí jako první k vesnici. Ostatní jdou za ním. Za chvíli se zastaví u domu uprostřed vesnice, hned jim otevře žena a pustí je dovnitř.

„Kde jste se toulali? Víte, jaký jsem o vás měla strach? Kluci sníh mi do domu nenoste. Ahoj, dědo, je pěkné, že ses zastavil,“ usměje se žena na starého vlka, který se promění.

„Ne, že by to bylo dobrovolné, jeden vlk se dostal do laviny,“ usměje se na snachu Asio.

„Proboha, který,“ zděsí se žena a rychle přejede pohledem kluky.

„Nikdo z našich, nebo možná jo,“ pousměje se Asigo.

„Zase mluvíš v hádankách?“ zamračí se na něj žena.

„Však se pojď podívat, jak to myslím,“ usměje se Asigo na snachu a vejde do obýváku, kde Keichiki ukládá ke krbu bílého vlka. Žena k němu přistoupí a projede vlkovu srst prsty.

„Ty myslíš…?“ podívá se na manžela.

„Je to hodně pravděpodobné, tahle srst se vyskytuje jen v našem rodě,“ pokývá muž hlavou.

„Neměl by někdo říct kde je jeho rodičům? Budou mít o něj starost,“ poznamená žena a přikryje bílého vlka.

„Máš pravdu, jen se najím a hned vyrazím, vezmu sebou pár kluků,“ kývne Keichiki a odejde do kuchyně, kde se nají. Pak se smečka rozběhne směrem k jeho dědině lesem.

 

Od školy, prohledáváme les v okolí vesnice, když jsme přišli a Yuki nebyl doma, nebrali jsme to nijak vážně, často se toulal, když se nevrátil ani do tmy, začal jsem mít strach. Navíc mám stejný pocit, jako když ho napadl divočák, táhne mě to směrem horám. Jsou hodně nebezpečné.

„Toru?“ otočím se na jeho bratra, podívá se na mě a zavrtí hlavou.

„Kluci poptal jsem se po vesnici, odpoledne k horám viděli běžet bílého vlka. Za ním ještě nějaké,“ doběhne nás Yukiho táta. Strnu v půlce pohybu a pak se rozběhnu k horám, je tma, ale zatím bez problému vidíme.

Slyším, jak se ostatní ke mně přidají, dokonce i Liah se s námi rozběhne, jeho budeme potřebovat. Tedy doufám, že ne.

U hor nás zastaví horská hlídka.

„Dál nesmíte, před chvílí tam spadla lavina a hrozí, že spadnou další,“ zarazí nás, zděšeně zakňučím.

„Zatraceně Hiro, možná je tam můj syn,“ zařve na něj Yukiho otec.

„Pokud je v lavinovém pásmu a zasáhla ho lavina, tak mu nepomůžeme. Je to lavinové pásmo, nemůžu si vás vzít na svědomí. Navíc, to máme zakázané, nesmíme nikoho pustit,“ rezolutně ho odmítne záchranář.

„Hiro, co kdyby tam byl tvůj syn?“ zaječí na něj Yukiho otec.

„Asi bych se pokoušel o to samé, ale…“ jeho další slova zaniknou v zahučení a už se jen díváme, jak padá další lavina, tentokrát blízko nás. No zase tak blízko ne, ale dost, abychom ji viděli.

„Mohli bychom si promluvit trochu dál?“ ozve se vyrovnaný hlas. Podíváme se tam a vidíme velmi starého muže s bílými dlouhými vlasy.

„O čem chcete mluvit?“ zeptá se ostražitě Yukiho táta.

„Trochu dál prosím, klidně můžou jít s vámi i ostatní,“ otočí se muž a jde směrem k lesu. Yukiho táta zaváhá a potom se vydá za ním. Přidáme se i s Liahem. Za lesní čarou nás přivítají vlci, většina je ta, která pronásledovala Yukiho a Toru. Naježím se a už chci vyběhnout, když mi cestu zastoupí Toru.

„Napřed si je poslechneme, ne?“ prohodí ke mně, aniž by z vlků spustil oči. Usoudím, že je to rozumný nápad.

„Slyšel jsem, že hledáte bílého vlka,“ začne stařec.

„Docela by mě zajímalo kolik má let,“ šeptne Toru.

„Nikdy se neptejte druhých na roky, je to nezdvořilé,“ sykne Yukiho táta a obrátí se na starce.

„Ano, víte o něm něco?“ zeptá se.

„Ano víme, smetla ho lavina, ale podařilo se nám ho najít, teď odpočívá u nás. Je v pořádku,“ promění se další vlk, tentokrát dospělí muž.

„Já ho zabiju,“ zavrčím s úlevou.

„Jestli ho můžu obhájit, tak jsme ho nejspíš vylekali my. Viděli jsme ho ráno, když před námi utekl do hor a pak večer, když ho smetla ta lavina,“ začne zamračeně muž, nejspíš si to neumí vysvětlit.

„Ztratil se,“ vysvětlí s uchichtnutím Toru, v jeho hlase je znát úleva.

„Jak se mohl ztratit? Je to vlk, my máme orientační smysl lepší než lidé,“ ozve se nevěřícně jeden z vlků za mužem.

„On má orientační smysl asi jako krtek v ponorce, čich je mu tam taky na nic,“ odpoví Toru pobaveně. Vlci se rozesmějí, včetně těch proměněných.

„Už o tom není pochyb,“ ozve se stařec.

„Ne není. Mohli byste ráno přijet? Předpokládám, že vy jste otcem,“ obrátí se muž k tátovi Yukiho.

„Ano jsem, vážně bude v pořádku?“ zeptá se Yukiho táta.

„Ano bude, přijeďte i s manželkou prosím a taky s ním,“ podívá se na Toriho.

„Tak moment, jak můžu vědět, že u vás bude můj kluk v bezpečí?“ ozvu se nakvašeně. Muž se ke mně otočí a povytáhne obočí, pak se podívá na Toru a Saie, který je taky pozoruje s podezřením. V jeho očích se mihne pochopení.

„Klidně můžete přijet i vy,“ ujistí nás a Yukiho tátovi podá navštívenku. Pak se promění, zrovna v tom momentě mrak odkryje měsíc a jejich srst se pokryje stříbrem. Zůstaneme na to zírat, jak může taková srst vůbec existovat? Než se stačíme pohnout, stříbrní vlci zmizí, jako by se do země propadli. Vítr jejich stopy zavál, jako by tu ani nebyli.

„Yuki měl pravdu, když mluvil o stříbrných vlcích,“ promluví první Toru, který se vzpamatoval jako první. Je ve stínu lesa.

„Asi bychom měli jít, nevím, proč jim věřím,“povzdechne si jediný člověk mezi námi.

„Máte pravdu, rozhodně nelhali. Yuki je pro teď v bezpečí, mohl bych jet také?“ zeptá se Liah. Protože to zajímá všechny, dohodneme si sraz na devět hodin a vyrazíme domů.

 

Probudí mě hrkání něčeho po podlaze, ještě víc se zavrtám do teplé deky a pokouším se usnout. Něco do mě narazí a na nose ucítím vlhký jazýček.

„Kibo nech ho být, hrát si s ním můžeš, až se probudí a jen jestli mu bude dobře,“ozve se přísně hlas nějaké ženy.

„Ale teto,“ zakňučí Kiba.

„Žádné teto ti nepomůže. Nech ho na pokoji,“ odpoví mu stejný hlas. Kiba naposledy zakňučí a odcapká.

„Dobré ráno, ještě se nevzbudil?“ ozve další hlas a kroky zastaví u mě. V momentě, kdy na mě sáhne, se oženu a skočím ke krbu v útočné póze.

 „A hele, už je vzhůru, kousl tě?“ ozve se hlas Asia.

„Ne jen chňapl. To od tebe nebylo pěkné,“ zamračí se na mě kluk asi v mém věku.

„A co jsi čekal Side? Nikdy nehlaď spícího vlka, zvláště toho, který tě nezná,“ zasměje se další vesele.

„Díky za radu, tati. Mami, co je k jídlu?“ nechá mě být a žene se do kuchyně.

„Co třeba sníh venku?“ nadhodí ženský hlas a za chvilku se ozvou kroky, tentokrát měkčí. V mém zorném poli se objeví žena s dvěma miskami, které dá nedaleko mě. Hned je u mě Kiba ve vlčí podobě teda ve štěněčí a kutálí před sebou balonek.

„Budeš si se mnou hrát?“ vycení zoubky. Pro to štěně mám vážně slabost.

„Jasně,“ usměji se a drcnu mu do balónku, který se odkutálí na druhou stranu místnosti, Kiba se za ním nadšeně rozběhne.

„Jak se cítíš?“ zeptá se mě Asio.

„Jde to, kde to jsem?“ zeptám se a rozhlídnu se. Rozhodně to tu nepoznávám.

„U mě, za chvíli přijedou tvoji rodiče,“ ozve se muž. Kývnu a napiji se, protože mám hlad, pustím se i do jídla. Jak mě uvidí Kiba, vrhne se k misce a začne mi ujídat.

„Kibo,“ ozve se zděšeně jiná žena, která to uvidí.

„Nechte ho,“ mávnu packou a vezmu si, když se Kiba stáhne, aby sousto spořádal.

„Tak kde máme toho lavinového vlka,“ ozve se rázný hlas.

„Přímo u krbu Raichy,“ ozve se Asio. Za chvíli se objeví u mě a pozvedne obočí.

„A hele náš kančí vlk, tak už i lavinový? No jsem rád, že tě zase vidím a že jsi v pořádku,“ podrbe mě mezi ušima a sedne si do křesla.

„Ty ho znáš, brácho?“ podiví se muž, který mě hostí.

„Aby ne, v jedné vesnici zachránil život holčičce, ale tenkrát vypadal podstatné hůř, žebra bys mu mohl spočítat,“ pousměje se Rich. Seknu po něm pohledem, tohle zrovna připomínat nemusel.

„Divím se, že si Kiba k němu takhle dovolí,“ promluví po chvíli, když nás pozoruje.

„Tati, to je ten vlk, co mě přivedl, když jsem se ztratil. Znám ho, je hodný,“ podívá se na něho vlče.

Všichni se na mě podívají, až je mi z toho trapně, vždyť jsem nic neudělal.

„Kolik těch vlků tu vlastně je?“ povzdechnu si potichu.

„Celá vesnice a vzhledem k tomu, že jsme všichni přímí, či nepřímí příbuzní, objevuje se tu často děda a tak,“ zaslechne mě Asio.

„No bezva jako by nestačila ta banda, co je u nás ve vesnici,“ povzdechnu si deprimovaně. Vypadá to, že tenhle kraj je přímo zamořený vlky, co se mění v lidi. Nebo spíš lidi, co se mění ve vlky.

„Už jedou,“ vrazí dovnitř vlk a málem se přerazí o Kibu, přistane na čumáku.

„Vidím, že i ty Achy. Předpokládám, že celá smečka,“ usoudí muž, kterého neznám.

„Přesně tak,“ zabručí a podívá se po tom drobkovi, který se mi schoval za ocas a opatrně vykukuje, co na to jeho velký kolega. Proboha, jestli jede celá smečka, tak tam bude i Kaoru! Kéž bych se mohl schovat za Kibu!! Za chvíli uslyším motory několika aut, které zastaví, před domem.

Můj hostitel se zvedne a jde otevřít, za chvíli vstoupí máma, táta, bracha ve vlčí podobě a velmi, ale velmi naštvaný Kaoru. Zbytek nezaregistruji.

„Jak to, že jsem si toho nevšiml?“vydechne Raich.

„Ty jsi ho někdy viděl?“ zeptá se Asio, Raiche.

„Jo, ale tenkrát nebyl proměněný, tuším, že se nedokázal proměnit, aspoň tak o tom mluvil doktor,“ odpoví tiše Raich. Pak mi výhled na ně zabrání něco černého.

„Ahoj Kaoru,“ podívám se nahoru. Kiba za mnou vyděšeně vypískne a běží se schovat k Raichovi. Ten ho vezme na klín.

„Já ti dám: Ahoj, Kaoru. Co jsme říkali o těch horách, ty vlčisko jedno toulavý,“ zavrčí jemně Kaoru.

„Co přesně máš na mysli? Říkalo se toho hodně,“ odpovím a pakuji se z jeho dosahu.

„Chceš ho podržet?“ zeptá se ten zrádce Toru.

„Ne díky, zvládnu to sám,“ odvětí Kaoru.

„Tak já to nechám na tobě,“ ozve se táta. To jsou zrádci, projede mi myslí a koukám, kde nechal tesař díru. Toru mě zažene do kouta a začne se ke mně přibližovat.

„Nepřibližuj se, Satane, nemáte někdo kříž?“ kouknu se kolem. Odpoví mi smích, nesměje se pouze Raich ten spíš vytřeštěně zírá na moji srst.

„Já byl fakt slepý,“ vydechne Raich. Pár lidí se na něj pobaveně podívá a pak znovu zaměří pozornost na mě.

„Co se říkalo o těch lavinách?“ upřesní Kaoru.

„No že padají, lítat budou těžko,“ podrbu se za uchem. Tichý výbuch smíchu. Zkusí to jinak.

„Nebylo zakázané do hor chodit?“ zeptá se znovu.

„Jo, ale neupřesnili jste, do které části,“ podívám se na něho nevinně.

„Pochybuji, že by ti pomohlo upřesnění některé části, když skoro netrefíš do dveří. Nehledě na to zákaz se v zimě týká celých hor, zvlášť když napadne sněhu, jako letos, trdlo,“ vysvětluje mi trpělivě Kaoru.

„A kdo to měl tušit? Já se sem přestěhoval brzo na podzim,“ pokrčím rameny. Jeho zuby mě cvaknou u ucha, sklopím uši.

„Řeknu ti to ještě jednou a naposledy. Do hor je zakázáno chodit, kvůli lavinovému nebezpečí a hlavně ty budeš lítat venku jen s GPS, abychom tě našli, když se ztratíš, což je u tebe pravidlo číslo jedna,“ zabručí skoro přátelsky.

„No dovol! Já se zásadně neztrácím! Mám skvělí orientační smysl, nemůžu za to, že se ty stezky přesouvají, jak chtějí,“ odseknu uraženě. Další tichý výbuch smíchu.

„Jasně že ne, ty se jen trefíš vždycky zásadně tam, kde nechceš. Nejradši přímo pod nos nebezpečí,“ podotkne ironicky Kaoru.

„Ty blbče, kdy jsem naposledy byl v nebezpečí!“ rozkřiknu se.

„Naposledy včera, laviny…“ začne vypočítávat Kaoru.

„Nemůžu za to, že padali zrovna ve chvíli, kdy jsem tam byl! Zrovna jsem byl na cestě domů!“ bráním se.

„Jistě nejspíš hned od rána,“ drbne si brácha.

„…to nepočítám, že když si vedl štěně domů, bůh ví, že netuším, jak ses trefil k němu domů. Nejspíš zázrakem, ses v noci ztratil v horách a čistou náhodou v té nejhorší první chumelenici za posledních pět let…“

„Nemůžu za to, že se tak rychle setmělo! Ten sníh taky padal neplánovaně!“odseknu tiše.

„…ještě před tím ses ztratil v lese a napadl tě kanec…“ pokračuje Kaoru.

„Já napadl jeho a vyhrál jsem,“ vypláznu na něho jazyk.

„Jistě s dvěma litry mé krve a skoro měsícem v nemocnici,“ připomene Toru. Ten musí taky do všeho kecat.

„…potom ses taky ztratil v lese a to jsi zázrakem dorazil ráno…“

„Vesnice ležela, jinde než jsem čekal,“ kniknu.

„Vesnice nemá nohy, nemůže se přemisťovat,“ podotkne jedovatě Toru. Seknu po něm nasraným pohledem.

„…jednou tvoje stopy vedli přímo do středu bažiny, doteď nechápu, že ses nepropadl…“

„To v plánu nebylo,“ bráním se.

„… ty musíš mít celou armádu strážných andělů a i tak mají plné ruce práce…“

„Nikde jsem žádné neviděl,“ odseknu.

„…zkrátka a jednoduše. Buď s tebou po toulkách budu chodit já, nebo GPS, ty jsi totiž chodící, desorientační  kalamita a navíc přitahuješ každé trable v okruhu deseti kilometrů,“ uzavře proslov Kaoru.

„Nepodcenil jsi ho trochu?“ ozve se Toru. Podívám se na něho a výhružně zavrčím.

„Necháš toho, Yuki?“ napomene mě Kaoru. Podívám se na něho, smrtelně se urazím a odkráčím ke krbu, kde se natáhnu u plamenů. S Kaorem to ani nehne a klidně se jako vlk natáhne vedle mě. Stejně klidně ignoruje moje zavrčení.

„Vidím, že Yuki je v dobrých tlapkách,“ poznamená s tichým smíchem Raich.

„Taky bych to tak viděl,“ uculí se Asio.

„Dobře, tak byste mi asi mohli říct, proč jste nás pronásledovali,“ ozve se Toru. To mě zaujme a otočím se tak, že hlavu opřu o Kaoruv krk.

„No ono je to trošku složitější a bude to dlouho trvat, budeme muset začít od začátku, mohli byste se posadit?“ zeptá se Asio s pohledem zaměřeným na moje rodiče. Ti zaskočeně kývnou a sednou si na gauč, který je volný. Ženy přinesou každému čaj nebo kávu a nějaké koláče, z kterých se ještě kouří, chlebíčky a další občerstvení.

„Abyste v tom neměli zmatek, musím se vrátit do minulosti, asi takových čtyřicet let zpátky nebo i víc. Tehdy se jednomu vlkovi narodili dvě dcery a jeden syn, starší dcera a syn, byli podle naších měřítek normální, tedy bez problému se proměňovali už v pěti letech. U mladší dcery zjistili zvířecí lékaři ztrátu Amofinu S. Amofin je tak zvaný spouštěč zvířecí podoby, každý druh má jiné koncové písmeno, třeba draci mají A, kočky L a tak. Vlci mají S. V krvi se to pak projeví jako vzácná odchylka, jen zvířecí lékaři dokáží poznat, co to přesně je.“ Začne vysvětlovat Asio.

„Takže, jestli tomu rozumím správně, ta dcera se nemohla proměňovat, i když byla v přímé linii?“ vloží se do toho táta.

„Ano, tak to je. Vy nejspíš také nemáte Amofin S, většinou se vynechá ve dvou generacích a pak se normálně objeví,“ obrátí se na mámu Asio.

„Moment, když říkáte, že kočky mají L, jak se můžou proměňovat ve lvy nebo tak,“zaujme mě to.

„Písmeno značí jen druhový podtext, L znamená kočky a její příbuzné, přičemž kočkovité šelmi, mají doplňující písmena jako například rysi Lr a podobně. Pokud by se jednalo o lišku, což je vlastně psovitá šelma měla by odchylku Sl, psi Sp, protože psi se vyvinuli z vlků,“ ujasní mi.

„Takže lvi by měli odchylku Ll,“ ujasním si to.

„Ano přesně tak, ale abychom se vrátili k příběhu. Jakmile u té dcery zjistili ztrátu Amofinu, začala se dcera stranit všem, dokonce i svým sourozencům, považovala se za méně cennou. Pochopila, že se nikdy nepromění a nebude jako ostatní, v koutku svého srdce jim začala závidět, ta závist se rozrostla do nenávisti. Jednou šli se setrou do lesa a vrátila se jen ona, od krve. Smečka se rozběhla do lesa a druhou dceru našla zastřelenou v polovině proměny.

Podezření padlo na tu druhou, ale nemohlo se ji nic dokázat, protože tvrdila, že je napadli pytláci, ona sama byla zraněná. Nevěřili jsme ji, ale nevyhnali ji, protože v tu dobu se skutečně kolem potulovali pytláci, kteří šli po vlcích. Navíc kulhala. Dávali jsme si na ni větší pozor. Po nějaké době si našla přítele, všichni jsme si mysleli, že je to člověk, protože se neproměňoval. Ona si to nejspíš taky myslela. Otěhotněla. V jednu noc jsme zaslechli vystřely. Běželi jsme tam. Ten kluk byl zastřelený, v proměně, byl to také vlk.

Analýza té pušky prokázala, že stejnou byla zastřelena i její sestra. Těžko jsme mohli jít na policii, že zastřelila dva lidi, když se proměňovali, tak ji jen vykázali z jejich kruhu.

Od té doby jsme o ní zaslechli jen vzdáleně, že prý vystudovala na laborantní lékařku a vynalezla jakési prášky na potlačení proměny. Všichni se jí vysmáli, ale kdyby tomu bylo skutečně tak a někdo by je užíval dlouhodobě, mohlo by se z něj stát monstrum, které by zabíjelo všechno na potkání, navíc by se zdeformoval na něco mezi vlkodlakem, vlkem a člověkem.

Po nějakém čase jsme ty pilulky získali a potvrdili to,“ přeruší vyprávění Asio, aby se napil. Roztřesu se jako osika.

„Jak dlouho by to trvalo?“ zeptá se Kaoru a promění se. Vezme mě a sková v náručí.

„Dva nanejvýš dva a půl roku,“ dostane se mi odpovědi od Richa. Já je bral dva roky. Mohlo ze mě být monstrum!

„Pšš,“ chlácholí mě Kaoru. Jemu se to řekne, z něj skoro nebyla stvůra! Když si na to vzpomenu, je mi na zvracení.

„Naštěstí, ty prášky neměli dlouhého trvání, museli by se brát pravidelně, kdyby je někdo bral a z nějakého důvodu je přestal brát, stačil by i den, v tu ránu by ztratili účinek. Bylo by to, jako kdyby si člověk bral antibiotika, jakmile je přestane brát, člověk si na ně vytvoří protilátku a ty antibiotika pak neúčinkují. Stejné je to i s těmi prášky,“ dopoví ten druhý.

„Neměli jsme ani ponětí, že ta dcera si dítě nechala a že měla holčičku, jinak bychom ji hledali. Pak se k nám dostalo, že zemřela, upřímně jsme si oddychli. Stydím se přiznat, že ta žena byla mou sestrou, jmenovala se Arika Saitword,“ dopoví Asoi.

„Moje máma,“ zašeptá maminka tiše. Všichni se na ni obrátí.

„Jmenovala se tak jen chvíli, pak nejspíš předstírala smrt a změnila si jméno. Když jsem měla patnáct, našla jsem její staré dokumenty i úmrtní list na to jméno, bylo to chvilku před mým narozením, tenkrát mě zbila. Snažila se ve mně probudit nenávist a zášť k vlkům. Příliš jsem je obdivovala než aby se to povedlo. Když se narodil Yuki rozhádali jsme se, bylo to dost ošklivé a vyhodila jsem ji s tím, že už ji nechci vidět. To mi oplatila s tím, že se mnou nepromluví, dokud se nezbavím Yukiho. Chvíli na to zemřela, samozřejmě, už ji jednou předstírání smrti prošlo. Najala jsem detektiva, který mi to letos v létě potvrdil, v zametání stop byla geniální. Přestěhovat jsem se rozhodla ještě dřív, než nám to doporučil psychiatr, chtěla jsem někde do okolí, podle místa jejího narození, doufala jsem, že ji to nenapadne. Hrát jsem uměla stejně jako ona,“ pousměje se trpce máma. To vyvrcholilo mým přepadením a její konečnou smrtí, domyslím si.

„Takže teď je skutečně mrtvá,“ pochopí Kaoru.

„Jak si tím můžete být tak jistí?“ otočí se na něj Raich. Kaoru stručně shrne, co se stalo v pokusném zařízení v lese.

„Byla tak blízko a my to nevěděli,“ zhrozí se Asio.

„A nebýt vašeho přestěhování a šťastné náhody o úplňku, kdy jsme narazili na Yukiho, ani bychom nevěděli, že máme ještě jednu tetu a další bratrance,“ ozve se hrdě nějaký kluk.

„Jistě Achy a nebýt tvého pronásledování a tvé horké hlavy, tak by se to obešlo bez zbytečných zranění a nedorozumění,“ sejme ho muž.

„Rio nech ho, má pravdu, kdyby si toho nevšimnul, ani by mě nenapadlo, že to vyhublé zvíře, které se vrhlo na většího rozzuřeného kance, bez ohledu na jeho bezpečnost je můj synovec,“ zastane se Ache Raich.

„Stejně by mě zajímalo, proč tak vypadal,“ obrátí se Raich na mé rodiče a moje minulost se propírá znovu jako špinavé prádlo. Jen si povzdechnu a nekomentuji to, spíš musím strávit, že mám další příbuzné a kolik! Jsem z toho zděšený.

„Co ta srst?“ vypadne otázka z Akena. To mě taky zajímá.

„Naše rodinná legenda. Podle dávného vyprávění se náš dávný předek, který se proměňoval ve vlka, vydal hledat další lidi, kteří měli podobnou nebo stejnou schopnost, tady na tom místě zachránil ženu se stříbrnými vlasy, před útokem nějakého monstra. Ta žena byla Luna a za odměnu mu darovala stříbrný kožich, který budou dědit jeho potomci a všichni budou mít stejnou schopnost se proměňovat. Budou pod ochranou samotné Luny a jejich kožich se bude v jejich světle lesknout jako stříbro, aby je poznala a mohla ochraňovat,“ vypoví nám zkráceně Asio.

„Na každé legendě je nejspíš trochu pravdy,“ ozve se Kimi s očima navrch hlavy.

„Už to tak bude, je pravdou, že nikomu z našeho rodu se nikdy nic vážného nestalo, vyhnuli se nám i lovci vlkodlaků ve středověku, “ zasměje se Asio.

„Tak to už chápu tvé neuvěřitelné štěstí, Yuki,“ ozve se Kaoru se smíchem.

„To ano, čistě bílá srst je v našem rodě velice vzácná. Za tisíciletí, se tak stalo jen pětkrát, když počítám Yukiho. Podle rodinné kroniky měli neuvěřitelně štěstí, dokázali si poradit v každé situaci, měli velice vyvinutý instinkt a absolutní desorientaci,“ povzdechne si Asio. Zbytek vybuchne smíchy, který se přidusí, když se na ně vražedně podívám.

„To vysvětluje všechno,“ přidá tomu korunu Kaoru. Urazím se.

„Nechcete se přestěhovat sem?“ zeptá se Raich mámy, která zavrtí hlavou.

„Ne děkujeme, už jsme si tam zvykli a máme tam dobrou práci,“ odmítne nabídku na přestěhování.

„Nevadí, je to jen přes les, jsme tam za necelou hodinku,“ usměje se Asio.

„Jen pokud nás nebude vést Yuky,“ poznamená někdo a znovu se ozve smích. Mám toho tak akorát dost.

„Když dovolíte, vzdálím se domů,“ zvednu se na nohy.

„Proč ses ještě nepřeměnil?“ zeptá se Kimi a ukáže na bratra, který sedí v lidské podobě před gaučem a objímá Saie.

„Jednoduše proto, že ten blb se asi tři týdny neproměnil. Bude trvat ještě den, dva než se promění,“ odpoví za mě Kaoru. Ozve se hromadný povzdech.

„Mě zajímalo, jestli má bílé i vlasy,“ ozve s povzdechem další kluk.

„Má,“ odpoví mu smečka od nás najednou.

„Jen mu v měsíci nezáří, tak si nemůže říkat stříbrovlásek,“ zachechtá se Toru.

„To jenom proto, že mě zběleli, když jsem tě poprvé uviděl,“ sejmu ho uraženě a vyrazím ke dveřím. Místnost se otřásá smíchem, zvlášť když Toru k tomu prozradí.

„A mě se snažil namluvit, že je to přirozená barva vlasů,“ s povzdechem. Ucítím jemné zatahání za ucho. Podívám se po Kaoru, který je proměněný zpět ve vlka.

„Yuki, venkovní dveře jsou tam,“ ukáže packou jinam. Trochu ztuhnu a co nejrychleji vyletím, zmíněným směrem ven na ulici.

„Já tě stejně miluji,“ drcne do mě Kaoru. Podívám se na něj tak, že není třeba odpovídat a bok po boku vyrazíme domů.

The End

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář