Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Ztracený

15. 1. 2011

Ztracený

 

Tak a za námi jsou jak vánoce, tak Nový rok. Jestli jsem doufal, že své chování ke mně Kaoru změní, zmýlil jsem se. Teď to pro změnu vypadá, že pro něj neexistuji. Přes svátky byl fajn až na to, že se ke mně choval jako starší bratr, tedy hůř. Toru aspoň sem tam vytočím, ale jeho ne.

Štve mě to! A hodně!!

Co se týče stříbrných vlků, už se neobjevili, tedy ne tak, abych je viděl. Občas jsem je viděl z dálky, ale to bylo všechno. Zdá se mi, jako by čekali, kdy budeme s bráchou sami. K jejich smůle jsme vždycky chodili ve smečce. Podívám se na postel, kde trůní obrovský plyšový slon v šedivé barvě. Je nádherný a dostal jsem ho od Kaoru. Ne že by se přiznal, ale jeho pach na něm byl nezaměnitelný. Na chobotu se něco pohne a objeví se ještěrka. Sakra myslel jsem, že ty potvory spí. Než abych se namáhal a letěl pro bráchu, aby si ji vzal, tak ji vezmu a odnesu k němu do pokoje. Začínám si na ty jeho potvory zvykat, i když je pravda, že nejvíc mě přitahuje jeho užovka.

„Žádné cirkusové číslo, že lezou k tobě do pokoje?“ podiví se brácha od psacího stolu, kde si dopisuje sešity. Dlahu mu sundali před třemi dny.

„Začínám si zvykat,“ zabručím a podívám se k oknu, kde se mihne stříbrný stín.

„Zase tu jsou, v co doufají, že přijdeme dolů a budeme se s nimi vybavovat?“ zavrčím vztekle. Nečekám na odpověď, otočím se, že odejdu, místo toho se málem přerazím o Saie, který čekal, až ustoupím.

„Hele neumíš se ozvat?“ vyjedu na něho vztekle.

„Včera jsi mi vynadal, že jsem se ozval, tak co chceš? Měl by ses proběhnout, zklidníš se,“ navrhne mi v klidu Sai a vběhne do pokoje, kde si lehne na postel. Brácha na mě upře zkoumavý pohled. Než stačí něco říct, třísknu jeho dveřmi a následně dveřmi od svého pokoje.

Se zakňučením si lehnu na postel. Spíš bych se měl proměnit, nebyl jsem vlk skoro tři týdny, ale… mám strach!

Vždycky, když se proměním, chytne mě toulavá. To mě pak naši nevidí celý den, toulám se po lese a zkouším se dostat na kobylku horám. Teď se, co chvíli tady potulují ti stříbrní vlci a já mám prostě strach jít ven, aby mě nechytli. Na mé náladě se dlouhá absence vlka taky začíná projevovat, začínám být stejně zlostný, než jsem se začal proměňovat, i když se to snažím skrývat. Jen děkuji bohu, že ještě nepotřebuji žiletky, abych potlačil proměnu, ale ta doba se blíží.

Bojím se, jak budou na to reagovat. A nejvíc se bojím, jak na to bude reagovat Kaoru. Zavřu oči a pokusím se o spánek. Skoro by se mi to podařilo, kdyby někdo netřískl dveřmi a nepřistál na mojí posteli. Zamračím se a podívám se na vetřelce. Je to černý vlk.

„Kaoru?“ podívám se na něj překvapeně a posadím se. Kaoru se promění a zůstane na mě zírat.

„Tak co je? Jsem unavený,“ zamračím se na něho a lehnu si. Na čele ucítím ruku.

„Jak ti je? Vypadáš přepadle?“ zeptá se mě měkce.

„Díky za informaci, o které vím,“ odseknu naštvaně. Obočí mu vyletí nahoru.

„Zase se odmítáš přeměnit?“ zeptá se mě.

„Chceš medaili za správnou odpověď?“ zeptám se kousavě.

„A nechceš se se mnou proběhnout?“ zeptá se znovu s úsměvem. Zaváhám, tolik mě to láká.

„Když se mi omluvíš…“ zašilhám na něj očkem.

„Dobře víš, že se omlouvat neumím, musí ti stačit, že mě to mrzí,“ zamračí se lehce, kousíček nad mým obličejem.

„I to se dá pokládat za omluvu,“ usoudím a trochu se zvednu, dám mu letmý polibek a už tančím na všech čtyřech u dveří.

 

Chvíli zůstanu jako přimražený. Jestli jsem se nespletl, tak mě teď políbil, podívám se na bílého vlka, který přešlapuje u dveří, a přejdu k němu.

„Yuki…“ pohladím ho mezi ušima, nechá se.

„Tak pojď, chceš tu stát celý den?“ šťouchne do mě. Otevřu dveře a pustím ho, pak se proměním a běžím za ním. Toru nám jen otevře zadní venkovní dveře a kouká se za námi. Rychle se ztratíme v lese. Ukážu mu skoro celý kraj, když se začne stmívat.

„Tak pojď, Yu. Tvoji rodiče už o tebe budou mít starost,“ zatahám svého přítele za ucho, zavrtí jim a pak mě povalí, chvíli si hrajeme a rozběhneme se k němu. Párkrát mu musím upravit směr, má vážně nulovou orientaci, až se divím, že trefí do dveří. Za chvíli jsme jeho domu na dohled.

 

„A hele, tuláci už tu jsou,“ ozve se Akio, nalepený na okně. V dalším momentě jsme tam všichni.

„Oni se nehádají,“ podiví se Naoe.

„Osmý div světa,“ neodpustím si a jdu jim otevřít. Dovnitř vpadnou jak lavina a zaútočí na sebe, ale tak lehce, že to vypadá spíš jako námluvy než cokoliv jiného. Hned pochopíme, že ti dva si to spolu vyříkali a začali spolu chodit. Cítím, jak mi přejede úsměv na tváři a podívám se na Saie, který mi úsměv oplatí.

„Hele vy dva, co kdybyste si to nechali do postele a šli se laskavě najíst? O ostatních to platí taky,“ přejede zbytek pohledem. Pochopíme a se Saiem se ztratíme v kuchyni. Zbytek se kromě těch dvou rozloučí a zmizí v houstnoucí tmě. Za chvíli přijde Kaoru, který svírá Yukiho ruku a ten si to bez řečí nechá líbit.

V klidu se najíme a jdeme spát.

„Myslíš, že už jim to vydrží?“ obejme mě Sai kolem pasu.

„Myslím, že ano. Yuki vypadal v poslední době jak spráskaný, teď úplně roztál,“ usměji se a políbím ho. Hned mi polibek oplatí a rukou mi přejede po holé kůži. Tak on si nedá říct a nedá. Dotlačím ho k posteli a povalím ho na ni, teď jsem na řadě já.

 

„Už zase,“ zasténá Yuki zděšeně. Nechápavě na něho upřu zrak. Naznačí mi, abych poslouchal, poslechnu ho a uslyším jemné vrzání postele. Uchichtnu se, jestli má takový koncert denně, tak ho upřímně lituji. Abych upřesnil, kde jsem, vyvaluji se na Yukiho posteli a čtu si nějaké pojednání o vlcích. Toho tu má spoustu, zatímco on sedí u stolu a dopisuje si úkoly. Dost to flákal brouček.

Znovu zavrtám oči do časopisu o vlcích, když znovu zakleje. Vstanu a nakloním se nad ním, právě se lomozí s příkladem, který mu ne a ne vyjít. Zkontroluji příklad a téměř hned odhalím, kde je chyba.

„Vlčátko, máš to špatně, proto to nevychází,“ zavrním mu do ucha.

„Fajn, tak když jsi tak chytrý, tak jistě víš, kde je chyba,“ zavrčí, nejspíš má nervy na dranc, pousměji se a zabodnu prst do čísla, které špatně vykrátil. Chvíli na to hledí a pak ho napadne to spočítat, samozřejmě mu vyjde jiné.

„Sakra,“ zakleje, vytrhne papír a začne od znovu, tentokrát správně. Rychle dopíše zbytek úloh a nachystá si věci.

„Dám ti radu, udělej si ty úkoly v pátek, pak se nebudeš honit,“ začnu mu masírovat ramena. Zavrní.

„Jenže bych musel vytahovat zbytečně učebnice,“ ujistí mě, pak mi vyklouzne z rukou a zavře se v koupelně. Podle mě dělá zbytečné cavyky, popadnu svoje věci a nasáčkuji se k němu do sprchy.

„Nejdeš na to nějak moc hr?“ otočí se na mě, ale jinak neprotestuje.

„Kdopak by ti podrbal záda? Hm,“ políbím ho a rukou mu přejedu po těle. Spravil se, už mu všechno netrčí.

„Víš, existuje takový kartáč na záda,“ poradí mi a natáhne se pro mýdlo.

„Ale no tak, ten ti to nikdy neudělá jako já,“ zavrním. Nad tímhle dvojsmyslem se pozastaví a otočí hlavu, přitom si uvědomí moje zbytnělé mužství.

„Tak to ani náhodou, Kaoru. Zkus si něco tady a rozejdu se s tebou napořád,“ varuje mě vážně. Podívám se na něj jako by měl druhou hlavu a pak mě to trkne.

„Neříkej mi, že ty jsi ještě…“ vyvalím na něho oči.

„Ne, pokud mě někdo nepřefikl, když jsem byl opilý na mol, ale to bych si stejně nepamatoval,“ zavrčí na mě.

„Dobře, tak ve vší počestnosti,“ usměji se na něj jako omámený a začnu ho mydlit, doslova se s ním mazlím. Kdo by si pomyslel, že v tomhle budu první?! Rozhodně ho nesmím nějak uštvat, nebo by se mohl vylekat a nejspíš budu potřebovat ledovou sprchu, copak řekne na to, že spím nahý? Pořádně ho umyji a vyšťouchám ze sprchového koutu.

„Co děláš?“ podiví se.

„Běž se utřít a do postýlky ať nenastydneš,“ usměji se na něj a zavřu se ve sprše. Myslím, že to pochopil, protože se utře a obleče.

„Nezmrzni tam,“ varuje mě a jde ke dveřím.

„Ty mě rozehřeješ,“ usměji se pro sebe.

„Ani omylem, poklušeš na mráz s rampouchem spát nebudu,“ sejme mě Yuki zlomyslně.

„Ty jsi zlý,“ obviním ho.

„To ne já, to větříček,“ zasměje se a zabouchne dveře. Zavrtím hlavou a pustím si studenou sprchu, zatnu zuby, abych nevykřikl. Pod sprchou vydržím jen pár minut, než ji zavřu a jdu se utřít. Pak přeběhnu k Yukiho pokoji a vletím tam. Zvedne oči od knihy.

„Kde máš pyžamo?“ uhne hned očima, rudý až za ušima.

„Nemám,“ vypísknu vesele a začnu se k němu dobývat pod peřinu.

„Co to děláš? Okamžitě se jdi obléct, vezmi si aspoň spodní prádlo! Ježišmarjá ty jsi jako rampouch!“ začne mě vyhazovat z postele.

„Ty mě zahřeješ, Smolíčku Pacholíčku,“ přitisknu se k němu a udělám vlčí očička.

„Strašně studíš!“ vykřikne Yuki.

„Ale ty hřeješ,“ odpovím mu a přitisknu se k němu. Sice ještě chvíli protestuje, ale nakonec mě nechá, abych se o něj zahřál. Pak se mi stulí do náruče a spolu usneme.

 

Ráno se probudím do bílého pronikavého světla. Ležím na něčem tvrdém, ale zároveň měkkém. Zvednu hlavu a zacukám uchem, pak uvidím tlapu a zakňučím, opatrně skočím z postele a se vší vůlí se proměním, abych se teple oblékl hned, jak se přestanu soustředit na lidskou proměnu je ze mě vlk. Snad se neměním úplně?! Zděsím se a pak přeběhnu k oknu, o které se opřu předními tlapkami a vykouknu ven. Zamrkám. Svět se převlékl do ledově průsvitné bílé a vytvořil fantastické vzory, ale nejspíš to bude perfektně klouzat. Musí být hluboko pod nulou.

„Yuki,“ zabručí Kaoru z postele. Vrátím se k ní a vyskočím na ni.

„Ty ses proměnil ve vlka?“ podívá se na mě nechápavě.

„Ne, to samo, když jsem se vzbudil, už jsem vlk byl, sotva jsem se proměnil, abych se pořádně oblékl, venku je ledovka a nejspíš i pořádný mráz,“ zakňučím.

„Jak dlouho jsi nebyl proměněný?“ zeptá se mě.

„Od toho setkání s druhými vlky,“ přiznám.

„Ty seš trtdlo, musíme se proměnit každý den aspoň na chvilku, když se dva tři dny neproměníš, tak to nevadí, ale déle to být nesmí, to se pak stane tohle. Proměníš se až za pár dní, nic se neděje,“ usměje se na mě a podrbe mě za ušima.

„Aha, tak dobře,“ povzdechnu si a stulím se u něj. Chvilku jen tak ležíme, než musíme vstát. Kaoru se obleče a sejdeme na snídani.

„Copak, vlčí nálada?“ šťouchne do mě brácha.

„Ne, dlouho se nepřeměnil, bude pár dní vlk,“ vysvětlí Kaoru. Máma mi nachystá snídani do misky spolu s čajem. Najím se a počkám na ně.

„Venku bude pořádná ledovka,“ zaměří se Sai na počasí venku.

„Vím, Yuki mě varoval, nejspíš půjdeme jako vlci, bude to bezpečnější,“ kývne Kaoru.

„Taky bych potřeboval čtyři nohy. Nechoďte do hor, je vysoké nebezpečí lavin,“ varuje nás táta.

„Nebojte, tohle u nás nikdo nepodceňuje,“ usměje se Sai.

„No jeden by tu byl,“ ujistí ho táta a podívá se po mně. Upřu na něj nechápavé oči.

„Jo, to máte pravdu,“ povzdechne si Kaoru a podívá se na mě.

„Co všichni na mě máte? Nejsem takový idiot, abych se nevyhnul lavině,“ odseknu nakvašeně.

„A víš to určitě?“ pozvedne Kaoru obočí. Naštvaně ho kousnu do nohy a jdu se podívat, jestli venku nejsou stříbrní vlci. Toru si z nich nic nedělá, v klidu běhá se smečkou.

„Yuki, my jdeme,“ ozve se Kaoru, přiběhnu k nim, a když otevřou dveře, vyběhnu s nimi.

„Nechápu, proč jsem se obtěžoval s úkoly,“ zavrčím a ohlédnu se po bráchovi, který na ledu pokrývajícím chodníky, hodí pořádnou držku. Kaoru byl chytřejší, stejně jako Sai, proměnili se hned u dveří a pomalu sešli na čtyřech. I tak jim všechny čtyři tlapky podkluzují. Toru následuje jejich příkladu.

„Kde se tu vzal ten led?“ zavrčí naštvaně.

„Nezlomil sis něco?“ stará se  Sai.

„Ne, ale bolí mě zadek,“ zavrčí Toru.

„Že byste si včera vyměnili pozice?“ podivím se. Toru se po mě ožene tesáky a k jeho smůle zapomene na led, takže ztratí rovnováhu, hodí další držku a navíc narazí čumákem do zdi domu, o kterou se zastaví. Zakňučí a vyhrabe se na nohy. I tak se mu rozbíhají nohy do všech stran.

„Vypadáš hrozně komicky,“ rozesměji se mu na plnou tlamu. Na rozdíl od něj nemám s rovnováhou problémy. Koutkem oka zaregistruji, že z něj mají srandu jak Kaoru, tak i Sai, i když ten to skrývá.

„Vám se to směje,“ zavrčí Toru, který marně chytá rovnováhu.

„Na co máš drápy, pako?“ zeptám se ho pobaveně. Vyvalí na mě oči a zaboří drápy do ledu, klouže mu to o dost míň, oddechne si a opatrně se vydá k nám. Tak se dosoukáme k domu Akena a Liaha.

„Klouže?“ zeptá se Akeno v podobě vlka, stojí mezi dveřmi.

„Jo a strašně,“ ujistí ho Toru. Akeno zakňučí a opatrně se vydá k nám. Podívám se na Liaha a zarazí mě pohled, kterým sleduje bratra, ten výraz je tam jen vteřinku, ale je tak zřetelný, že se uchichtnu.

„Liahu, nemůžeš nám ten led roztát?“ zeptám se Akenova bratra.

„Blázníš? Kdyby ho někdo viděl, tak je ve výzkumném ústavu. Na vlky jsou tu lidi zvyklí, ale ne na draky, zvlášť když je považují za mýtus,“ zavrčí Akeno, kterému podklouzne tlapa.

„Máš pravdu, promiň. Použij drápy, nebude vám to tak klouzat,“ poradím mu. Předstírám, že jsem uklouzl a narazím do Liaha, který se ke mně skloní.

„Kdy mu to konečně řekneš?“ zeptám se ho šeptem.

„Nech toho, nemůžu svému bratrovi říct, že ho miluji. Dej si pozor na Kaora, žárlí,“ odfrkne si, až mu z pusy unikne obláček kouře.

„Jsi blbec a neboj, s Kaorem jsme si to vyříkali,“ setřu ho a poklusem se rozběhnu k černému vlku, kterého smířlivě olíznu.

„Hele, jak to, že ti to nedělá problémy,“ knikne Akeno závistivě.

„Jsem speciální druh vlka,“ zachechtám se a doprovodím je ke škole.

„Ty dál nejdeš?“ zeptá se Akeno, když se loučím s Kaoru.

„Ne, mám vlčí půst,“ zasměji se a potom, co vběhnou do školy, se vydám na procházku. V lese mě překvapí stříbrní vlci. Sakra, ti snad nechodí nikam,“ zavrčím si pro sebe a rozběhnu se pryč od nich. Začnou mě pronásledovat. Něco na mě volají, ale nerozumím jim, lépe řečeno, nechci jim rozumět. Po nějaké době se jim ztratím, ale všimnu si, že jsem se ztratil i já. Nějakým způsobem jsem se ocitnul v horách. Vzpomenu si, co říkal taťka o lavinách a koukám se z nich dostat. Tím zabloudím ještě víc. Je večer, když narazím na správnou stezku. Nadšeně se po ni vydám, když uslyším nějaký hukot. Podívám se nahoru a spatřím sníh, jak se pohybuje. Chvíli si myslím, že mám halucinace z hladu, než pochopím, že se dívám na lavinu, která se valí dolů. Viděl jsem moc dokumentárních filmů, abych věděl, že jestli mě smete, nemám velkou naději přežít, zvlášť když jsem vlk.

 Ze všech sil se rozběhnu ke skále, která tvoří jakýsi převis, tam mám šanci, že mě nezasáhne nebo jen lehce okrajově. Z tenké vrstvy bych se dostal.

Jsem skoro u něj a začínám děkovat bohu, když mě lavina dostihne a smete mě dolů…

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář