Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rána pod pás

24. 12. 2017

Rána pod pás

 

Tři týdny jsme v klidu. Ze strany původních žádné útoky na moji či Higákeho smečku a mě se neustále zhoršuje pocit, že něco hnusného kujou. Jsem neklidný jako vítr, stejně tak i Cook. Je stejného názoru, že něco takového jako klid ze strany původních neexistuje. Na to jsou moc chtiví, aby mě dostali k sobě. Šest kroků doleva od stromu, otočka na patě a jdu zpátky na druhou stranu, kde udělám za stromem přesně šest kroků.

„Nevím, proč se nervuješ, nejspíš to vzdali,“ ozve se Danno. Cook se nespokojeně a nesouhlasně ozve. Já mlčím. Z druhé strany nádvoří mě stejně nehnutý jako vždycky, sleduje Higáke. Taky se mu to nelíbí, vyčtu to z jeho napjaté postavy.

„Hele něco jsi slyšel, nebo máš jen ten pocit?“ zeptá se mě Nikola.

„Pocit a pěkně děsivý. Tohle je třetí týden, kdy mi po zádech projíždí ledové prsty,“ odpovím jí nepřítomně. Doslova cítím, jak se Hikáge zamračí, zatímco Nikola sprostě zakleje. To už znervózní i smečka. Petr předevčírem odjel domů. Rodiče mu volali, že s ním musí mluvit osobně. Před branou zastaví auto a vyleze máma podivně rozjařena. Pocit nebezpečí se zvedne. Podívám se na Nilu.

„Nik, jak dojdeme domů, zabal se na týden a přes Hikágeho obvod půjdeš k Jírovi, zůstaneš tam. Z domu se musíš vytratit co nejdřív. Danno, pokud ti do pěti nenapíšu, že je vše v pořádku, přebíráš smečku. Mě ani nekontaktujte!“ podívám se na ně. Cook se uvolní, ano tohle bylo správné. Kupodivu Nikola neprotestuje a smečka nás zachmuřeně sleduje k autu. Cítí už to co já?

„Mám pro vás novinu! Víkend budeme u mé rodiny. Konečně se rozhodli tolerovat mého manžela,“ nadšeně. Zděšeně se na sebe se sestrou podíváme. V jejich očích vidím, že ji napadlo přesně to co mě. Past. Pěkně velká bezedná past s parádně šťavnatou návnadou. A máma ji spolkla i s navijákem. Jen co vyskočíme, Nikola běží dovnitř s tím, že asi dostala měsíčky. Vzhledem k tomu, že je má už tři dny, se pod záminkou napití vytratím, abych dohlídl na to a případně odlákal původní smečku, kdyby se objevili. Cítím cizí pach, ale je starší.

„Taky máš blbý pocit?“ ozve se za mnou táta. Jen kývnu. Je to vůbec poprvé, co jsme na stejné vlně.

„Nikola k nim nesmí,“ tiše.

„Balí se, bude u Jíry, ale nějak nenápadně ji musíme dostat na Hikágeho stranu,“ tiše.

„Postarám se o výmluvu, pošlu ji na víkend k příbuzným,“ mrkne na mě a jde dovnitř. Přesunu se tak abych slyšel.

„Miláčku před půl hodinou mi volala teta, něco si udělala s nohou, musíme tam zajet, nemůžu ji tam tak nechat,“ začne táta.

„Ale jdeme k mým rodičům, víš, jak dlouho jsem je neviděla!“ začne zděšeně máma.

„Tak já pojedu sama, mami. Londýn znám a hned na letišti si vezmu auto, určitě to nebude na dlouho a teď máme týden prázdniny. Bydlíme tady, tak nebude problém za příbuznými zajít kdykoliv,“ ozve se Nikola bystře. Občas se divím, jak jí to pálí.

„Ale v Londýně bydlí tvůj bratr…“ začne máma.

„Erik je služebně mimo a ještě nejmíň dva týdny bude, Suzana mi nedávno volala, že její dvě děti dostali plané neštovice a s nimi nemůže ošetřit tetu. Už tak neví, kam dřív skočit,“ obhajuje táta. Pevně držím pěsti, aby to vyšlo.

„Mami žila jsem v Londýně do teď,“ zaskučí Nikola. Táta neříká nic, ale nakonec svolí.

„Zavoláš mi hned, jak se dostaneš k tetě jasné?“ určí si podmínku máma.

„Neboj,“ ozve se Nikola otráveně. Dobře, je chytřejší, než jsem čekal. Táta sbalí její věci a hodí je do auta. Zároveň vyběhne převlečená Nikola a oba jsou fuč, než si máma uvědomí, co se vlastně stalo. Rychle se přemístím do kuchyně a se sklenicí vody se opřu o dřez, stojím tam tak sekundu, když vejde máma a řekne mi, co se stalo. Jen kývnu a jdu si zabalit, vše co je pro mě důležité. Vše zajistím tak, aby se tam nikdo nedostal. Nesmí nic tušit. Když se ujistím, že nic nejde otevřít ani hrubou silou, sejdu dolů i s taškou.

„Letadlo jsme chytli na vteřinu,“ vysvětlí táta svůj brzký příchod, zároveň na mě mrkne. Nikola je v bezpečí. Máma poletuje z jednoho konce domu na druhý a prozpěvuje si. Zato já propadám do čím dál větší deprese. Tohle vážně není normální. Zadními dveřmi vidím, jak se tak plíží smečka původních ve vlčí podobě. Jejich oči září čirou zlomyslností a radostí.

´Brzy budeš náš,´ přesně to říkají. Nereaguji. Nedám jim najevo, jak jsem rozhozený.

„Můžeme jet,“ oznámí nám máma vesele. Nasedneme do auta. Na křižovatce, na které táta zastaví na červenou, uvidím Serža. Stáhnu okno a hvízdnu na něj, zároveň vytáhnu tašku s fotoaparáty. Když jde kolem nás, nenápadně ji drapne a zmizí s ní v davu. Kouknu se dopředu. Táta mě sleduje v zrcátku, ale nic neříká. Máma, plně zaujatá vidinou, že bude opět s rodinou, spokojeně švitoří a ničeho si nevšímá. Depresivně si opřu bradu a jen sleduji cestu, abych věděl, kudy zdrhat.  Po čtvrt hodině se kouknu dopředu, abych se podíval na japonský hrad. Přejede mi z toho mráz po zádech.

„Je to tu docela velké,“ usoudí táta. Máma se na něho škádlivě podívá.

„Jasně, že je to tu velké, víš kolik členů má starý klan? Vždycky se mi tu líbilo,“ pousměje se. Mámu chápu, vím, že se vždycky toužila vrátit, tam kde vyrůstala a původní smečku nenávidím ještě víc. Za to, co se chystá udělat a sebe za to, že ji zbavím iluzí.

„Proč jsme si museli balit věci?“ zeptám se.

„To nevím, zdálo se mi to divné. Nechtěla jsem si je znovu znepřátelit,“ odpoví máma. Poslední větu řekne tak tiše, že nebýt vlk, neslyším ji. Zabiju je. Jednoho po druhém. Táta zaparkuje tak, aby mohl bez obtíží vyjet a všichni vystoupíme. Rozhlídnu se po vlcích ve dvoře. Neujdou mi samolibé pohledy. Podívám se na matku. Taky není v klidu. Její instinkty pracují, ale ne zrovna nejlíp nebo je ignoruje. Setkám se s máminým pohledem a na okamžik kdesi v hloubce zahlédnu jejího vlka. Teda myslím si to. Je to jen mihnutí, klam okamžiku.

„Vítejte doma,“ vyjde z dveří vysoký muž se samolibým úsměvem.

„Nejsem tu doma, kde je děda?“ zeptá se máma. V jejím hlase zaslechnu ostrost. Už taky začíná mít podezření.

„Právě spí, je už starý, potřebuje hodně spánku,“ usměje se podle všeho strejda. Po jeho prohlášení můj vlk zavrčí a přešlápne. Ani jeho komentář o lži nepotřebuji a máma také ne.

„Není vás nějak málo?“ přejede nás pohledem.

„Nikola musela odletět do Londýna, musí se postarat o tetu, která špatně spadla,“ odpoví táta. Kupodivu u něj mi to nezní jako lež. Můj vlk se pouze uchichtne a souhlasně zavrní. Strýc semkne hněvivě rty, nejspíš s tímhle nepočítal.

„Není moc mladá na to, aby sama cestovala?“ zeptá se.

„Ne. Já sám cestoval ve čtrnácti a Ni se o sebe dokáže postarat,“ odpoví táta tónem, který nesnese odpor. Alfu by tohle nezastavilo, ale strejda se zarazí a pak to přijme. Nedokáže být alfou.

„Co kdybychom si dali čaj, než se děda vzbudí,“ usměje se. Tak zapřemýšlím, jestli nám náhodou taky nelže. U vstupu naschvál zdržuji s tkaničkami a když odejdou, chytnu jednoho vlka, který nevypadá, že by se rval.

„Kde je alfa smečky?“ zeptám se ho.

„Odjel chvilku po tom, co přišla druhá smečka. Má se vrátit až za několik dnů,“ zachraptí vyděšeně vlk. Bim ho, takže tohle operuje za alfovými zády.

„Kdo je alfou?“ zeptám se ho.

„Otec bety, nikdy smečku nepředal, nevěřil jim,“ odpoví vlk. Poděkuji mu a pustím ho, pak ho požádám, aby mě zavedli za zbytkem. Otec se na mě úkosem podívá. Jen zavrtím hlavou. Odkývne to a ztuhne. Zato máma si se strejdou povídá a společně se něčemu smějí. Nedávám pozor. Vezmu sklenici čaje a chci se napít, když mě vlk zarazí. Je víc paranoidní než já. Naštěstí protože po přivoněn se otřesu. Voní divně. Vrátím šálek zpátky.

„Něco v nepořádku?“ zeptá se mě strýc.

„Ne vše v pořádku,“ usměji se a přihnu si šálek jako bych se napil. Jeho spokojený škleb odpovídá všemu.

„Už je moc pozdě, pojedeme domů a vrátíme se později,“ ozve se najednou máma. Mrknu se nenápadně na mobil. Šest pryč.

„To asi nepůjde,“ ozve se strýc.

„Proč by to nešlo?“ podiví se máma.

„Protože jsem váš dům prodal, právě před hodinou změnil kupce. Jméno Ökami tady něco znamená, můžeme takřka všechno. Chceme jen Nikolase a Nikolu, vám obstarám dům někde mimo tohle území, zatím zůstanete tady. O fenu, co se neumí proměnit nic chtít nemůžeme, ale oni jsou docela jiná liga. S jejich pomocí znovu ovládnu veškeré území, které mi ukradla druhá smečka a pak se stanu alfou!“ prohlásí strejda. Než stačím ten samolibý ksicht smést pěstí, postará se o to táta. Tedy, takový hák, bych nehádal! Strejdu to smete skoro přes celou místnost!

„Jdi, pokud nás někdo může zachránit jsi to ty o mámu se postarám,“ otočí se na mě otec. Zastaví mě a rychle zvážím všechny kroky, má pravdu. Jsem silný, ale celou smečku nezvládnu, a i kdyby, nemáme se kam vrátit.

„Dej na mámu pozor, pozor na zuby a nic jim neříkej,“ vyhrknu a rozběhnu se ke dveřím, než mě chytnou, stačím proběhnout celým domem ven. Zouváním jsem se naštěstí nezdržoval. Tak tak stihnu zahlídnout síť, kterou na mě chtějí hodit a skočím po prvním, co ji drží. Rychlá proměna je u mě vážně plus. Pak nechám jednat vlka, který je chytřejší a hlídá nám záda. Jedná se o zlomky vteřiny. Ani nevím, za jak dlouho jsme se dostali do lesa, kde Cook předvede svoji nadpřirozenou schopnost. Když je vhodný strom, není pro něj problém se vydrápat do větvoví a přeskočit na jiný, kde splyne s temnou kůrou stromu. Díky bohu za šero. Docela se bavím, jak se vlci proženou pode mnou a o chvíli později se vrátí a hledají stopu. Ta je beztak dovede jen k vedlejšímu stromu, kterému začínají větve hodně dole. Čekáme hodně dlouho, než Cook usoudí, že je bezpečné seskočit a namířit si to k městu. Rychle se uklidím na stranu Hikágeho, kde se cítí natolik v bezpečí, že se stáhne a já se proměním. Zapadnu do nejbližšího slušnějšího baru, kde si pořídím whisky a obrátím to do sebe na ex. Pokynu barmanovi, aby mi nalil rovnou dvojitou, a začnu přemýšlet jak se sakra vysekat z této patálie, do které jsme se dostali. Když pokynu barmanovi k dalšímu dolití, rovnou mu řeknu, aby tu nechal celou láhev. Svými problémy jsem zaujatý tak, že nepostřehnu jak se jeden vlk s Hikágeho smečky odpoutá od baru a vyběhne do noci. Nejradši bych do osudu fakt kopl. Barmanovi zaplatím flašku a piju, doufám, že když vypiju dost tak na všechno zapomenu. Kdyby jen máma nebyla těhotná!

 

Hikáge

 

„Nejde mi do hlavy, proč by sakra prodávali dům,“ podívám se znovu na Kieho, který mě sleduje. Znovu si povzdechne.

„Suzu, probíráme to snad po milionté, ani neví…“ nedopoví, protože ho přeruší hlasité klepání. Dojdu otevřít a dovnitř vpadne Jericho. Má na starost západní stranu a jen lapá po dechu. Podíváme se s Kiem po sobě a počkáme až se Jericho vydýchá. Je spíš intelektuál jak běžec. On patří mezi uměle proměněné.

„Co se děje?“ zeptám se ho.

„Nikolas…“ vyhrkne a rozkašle se. Netrpělivě mu donesu vodu.

„Co je s Nickem?“ zeptám se ho. Jericho napřed vypije vodu a pak se na mě podívá.

„Právě se opijí v baru mého táty, koupil si celou flašku whisky a vypadá, že by chtěl celý svět zkopat do hranaté krychle a pak ho odpálit vodíkovo-atomovou pumou,“ vysype ze sebe. Pohled, který si s Kiem tentokrát vyměníme, je nechápavý.

„Veď nás,“ kouknu na Jericha. Ten tiše zaúpí a pak vyběhne ze dveří, stihnu zamknout a sleduji Kie s Jerichem napříč městem. Kupodivu to není zase tak moc daleko. Jericho musí zapracovat na kondičce. Vpadnu do baru s Kiem v zádech a uvidíme ho u baru. Nejde to přehlídnout, protože kolem toho místa se udělala bublina. Proderu se lidmi a vypadnu v průduchu a rozhlédnu se, je zlomená jedna stolička a Nick před sebou má jednu prázdnou a jednu načatou flašku whisky. Uhodnu, že stoličkou nejspíš někoho odháněl. Ušklíbnu se na bruneta, který má hnusnou čerstvě rozpáranou jizvu u oka a soptí vztekem. Neměl štěstí. Vydám se k Nikovi a barman se na mě varovně podívá.

„Jdu ho vyzvednout,“ uklidním barmana, který lehce pozvedne obočí a podívá se na Nicka a na mě. Jasná otázka, jestli ho zvládnu. Kývnu.

„Nicku,“ položím mu ruku na rameno. Ožene se po mně a prudce se ohlídne s rukou na flašce. Jeho vlčí oči mě přesvědčí, že mám co dělat hlavně s jeho vlkem.

„To jsem já,“ pousměju se a vezmu mu flašku. Bez protestu ji pustí a vrhne se ke mně. Obejmu ho.

„Odvedu tě domů a zítra si promluvíme ano?“ pohladím ho.

„Nemám kam jít, nevím co dělat,“ vzlykne zlomeně Nick. Zatrne ve mně.

„Tak půjdeme ke mně a popovídáme si ano?“ navrhnu. Ucítím, jak mi do ramene zakývá hlavou. Sáhnu do zadní kapsy pro peněženku a kouknu na barmana.

„Všechno má zaplacené, uhradil i tu stoličku,“ odpoví mi na němou otázku.

„Dobře,“ oddechnu si a schovám s úlevou peněženku. Ne, že by mi vadilo, za něho platit, ale momentálně mám poměrně hluboko do kapsy kvůli nečekané investici. Obejmu Nicka a začnu ho vést ke dveřím. Cítím, jak mi jeho vlk pomáhá, udržet ho na nohách a zapřemýšlím, kolik toho stihnul vypít. Kie jde s námi, a když je to ho moc, musí Nicka podepřít a vzápětí uskočit před jeho zuby nebo nehty jak se po něm ožene. Cesta je to vážně zajímavá, zvlášť když mi začne říkat, že mám pěkné oči a že mu nevadí, že mám nějaké dvojče. Kie z toho má vánoce. Pomalu doklopýtáme do bytu a Kie zapadne k sobě.

„Tak pojď Nicku, uložíme tě do postýlky,“ pousměji se. Uložím ho na futon a začnu svlékat.

„Líbím se ti?“ zeptá se mě Nick a přejede si po těle. Je na prosto mimo jinak, by se neptal.

„Líbíš,“ usměji se na něho. Nick se pousměje a stáhne mě na sebe.

„Nicku, nevíš, co děláš,“ zavrčím. Nechci se s ním milovat, když je opilý.

„Blbě mluvíš,“ usoudí Nick a políbí mě. Ani nestačím zalapat po dechu a ocitnu se kdesi mimo. Tisíckrát jsem si jeho polibek vysnil, ale tohle je totálně mimo všem mým představám. Je to neskonale lepší. Trhnu sebou, když uslyším trhání látky a radši se zbavím košile, než mi ji rozerve na cáry, teď si nemůžu novou koupit. Netuším, kde mám bundu a jak se mu podařilo rozepnout mi rifle. Rozhodně je odhodlaný dosáhnout svého a tak se přestanu bránit a na doteky a polibky mu odpovídám. Doslova zavrní blahem, když mu špičkou jazyka olíznu bradavku a jemně ji skousnu. A já vyletím málem z kůže, když mi stáhne kalhoty a vezme mě do úst. No rozhodně je moc hrr. Svléknu ho a pokusím se ho dostat pod sebe, za což mi vynadá tak že mě kousne a rozhodně nejde o hravé kousnutí. Prokousnul mi kůži až do krve. Všechno mi připadá jak v mlze.

„Nicku,“ zaprotestuji, když ucítím jeho prst v sobě. Já jsem do háje alfa a jsem silnější než on! Jenže nějak nemám sílu ho odstrčit a vzít si ho. S povzdechnutím ho nechám, aby do mě pronikl. Je to jako výbuch vulkánu, ani mě to nebolí, spíš naopak. No co, příště rozhodně bude dole on a pak se budeme střídat. Vyvrcholíme společně, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě a hned poté se mi Nick zavrtá do náruče. Takže si promluvíme až zítra. Přehodím přes nás peřinu a oba usneme.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

;-P

(Widlicka, 15. 2. 2018 21:12)

Nádhera ;-P Nick v sobě alfu rozhodně nezapře ;-)

:D

(Mysticia-sama, 7. 1. 2018 1:22)

No tak předpokládám, že Nick bude vyvádět jak smyslu zbavený :D Rozhodně se to hodně podařilo!

Paráda.

(Karin, 28. 12. 2017 23:04)

Doufám že to dopadne dobře jen jsem zvědavá jak se bude Nick tvářit až se ráno probudí.

WOW...

(Hatachi, 25. 12. 2017 21:36)

No...jako...Nick se nezdá, když si podmaní i Suzukeho, který je alfa jako prase. Ale ten podraz od strejdy by měl být náležitě potrestán. Jsem zvědavá, co bude dál...

(, 24. 12. 2017 20:18)

Úžasný, ale napínavý! To nedám čekat

:-)

(Tess, 24. 12. 2017 13:39)

Pani, bajecny dil, ale kde je pokracovanii? Na to nevydrzim cekat :-D. Krasne vanocni svatky a stastny novy rok :-)

:)

(Lafix, 24. 12. 2017 11:10)

no to nemyslíš vážně! okamžitě další dílek!! jinak i tobě krásné vánoční svátky :)